upomínajícího na inkvisiční proces, kde soud sám vystupoval jako žalobce.

K§§ 11 až 14:

Osnova prohlubuje již nyní platnou vyhledávací zásadu v řízení ve věcech manželských. Společenské úkoly manželství vyžadují, aby všechny manželské spory byly totiž projednány zevrubně a skutkový stav věci aby byl vyšetřen z úřední povinnosti.

Také ostatní odchylky od obecných předpisů

o řízení ve věcech sporných plynou z této stěžejní zásady. S tím souvisí ovšem také ustanovení, že v řízeních o neplatnost manželství, která se provedou z úřední povinnosti, bude nyní i prokurátor oprávněn zasahovat jako účastník a ochránce veřejného zájmu.

K §15:

Zákon o právu rodinném považuje za otce dítěte, které se narodilo do tři sta dnů po zániku manželství, nebo po prohlášení manželství za neplatné, manžela matky. V takových případech soud nezjišťuje zvláště otcovství, když manžel matky otcovství sám s úspěchem nepopře. Popře-li manžel matky s úspěchem otcovství, jakož i ve všech ostatních případech je matka dítěte povinna oznámit soudu muže, kterého označuje za otce. Stejně však se musí soud dotázat matky na její souhlas, bude-li otcovství uznáno někým, koho matka za otce neoznačila. Nebude-li otcovství uznáno nebo nesouhlasí-li matka s uznáním, ustanoví soud dítěti opatrovníka, aby podal jeho jménem žalobu o uznání otcovství a aby dítě v řízení zastupoval.

K §§ 16 až 19:

Tato ustanovení upravují řízení při změnách v osobních poměrech i v procesním postavení stran tak, jak plyne z povahy věci.

K § 20:

Stejně jako ve sporech manželských musí

i ve sporech o zjištění a popření otcovství být v zájmu dítěte dokonale zjišťován stav věci. Z toho plyne úprava podle tohoto ustanovení.

K §21:

Při neshodě rodičů o výkonu rodičovské moci rozhodoval dosud muž. Nyní mají otec a matka samozřejmě stejná práva. Nemohou-li se dohodnout, rozhodne soud podle zájmu dítěte.

K §22:

Osnova tu zdůrazňuje význam osvojení, kterým se zakládá nový rodinný poměr se všemi

vzájemnými právy a povinnostmi. Proto předpisuje, aby soud dříve než rozhodne o osvojení, vyslechl všechny účastníky podle možnosti osobně. Osnova klade důraz zejména na svolení rodičů, kteří nejlépe mohou zájem dítěte posoudit. Jejich souhlas může soud nahradit jen tehdy, když rodič je zbaven svéprávnosti nebo moci rodičovské anebo je-li jeho pobyt aspoň po dobu jednoho roku neznám. Osvojení vzniká teprve soudním výrokem.

Cíl sledovaný osvojením nemůže být splněn, když před vydáním výroku osvojitel nebo osvojenec zemře anebo bude-li osvojitel omezen ve svém volném rozhodování, ať již duševní poruchou nebo jinak.

Tytéž zásady platí obdobně i pro zrušení osvojeneckého poměru.

K §23:

Zájem dítěte je základem tohoto ustanovení. Proto vyžadují schválení soudů i dohody rodičů o výživě a výchově dětí.

Při určování rozsahu vyživovací povinnosti je ovšem nutno přihlédnout k tomu, že matka značně přispívá již svou péčí o dítě a domácnost.

K §§ 24 až 26:

Některé předpisy o řízení ve věcech poručenských, obsažené dosud v občanském zákoníku, se tímto zákonem zrušují. Proto osnova vhodně doplňuje dosavadní řízení ve věcech poručenských. Především je jednotně upraveno znění slibu poručníka, a to v souladu s ústavou 9. května. Co do správy jmění poručence klade osnova hlavní důraz na ochranu zájmů dítěte, nad kterými bdí jako zástupce společnosti soud. Tento schvaluje veškerá opatření zákonných zástupců nezletilce, pokud se tato opatření vymykají běžnému hospodaření. Právní jednání takového druhu, uzavřená bez souhlasu soudu, jsou neplatná.

K §27:

Nová úprava postavení manželů a jejich vzájemného vztahu si vyžaduje nutně i novou úpravu prozatímních opatření.

Osnova stanoví povinnost osvědčit jen potřebu úhrady a jejího rozsahu; to je nutné proto, že manžel má nárok na úhradu jen podle poměru vzájemných sil a podle výdělkových a majetkových možností.

K §§ 28 a 29:

Dosud se rozeznával rozvod od stolu a lože a rozluka. Zákon o právu rodinném zavádí rozvod jako jediný způsob zrušení manželství.

Manželé rozvedení v dosavadním smyslu slova se samozřejmě nadále považují za manžele. Smíry a pravomocné soudní výroky o výživném zůstávají nedotčeny (§ 38). Nebylo-li o výživném dosud rozhodnuto, platí ustanovení zákona o právu rodinném.

Usilují-li manželé dříve rozvedení o rozvod ve smyslu zákona o právu rodinném, připouští osnova, aby pro nové řízení rozvodové bylo užito důkazů provedených ve starém rozvodovém sporu. Tím se ušetří zbytečné náklady a opakování důkazů.

K § 30:

Aby nebylo zmařeno dosud provedené řízení ve sporech o rozvod od stolu a lože, stanoví osnova, že soud vyzve žalobce, aby přizpůsobil žalobu novému zákonu o právu rodinném.

K § 31:

Osnova rozeznává řízení o majetkových nárocích od řízení o vyslovení neplatnosti manželství. Řízení o neplatnost manželství se převádí do řízení nesporného, majetkové spory zůstanou u dosud příslušného soudu a bude v nich normálně pokračováno.

K §§ 32 až 34:

Tato ustanovení jsou nezbytným důsledkem souvislých ustanovení zákona o právu rodinném i předchozích ustanovení této osnovy.

K §§ 35 a 36:

Zrušuje se dosavadní nevyhovující úprava platná v českých zemích. Dosud totiž mohl manžel popřít otcovství k dítěti, které se narodilo před stým osmdesátým dnem po uzavření manželství. Tímto popřením se dítě stalo dítětem nemanželským, a teprve zvláštní žalobou bylo možno manžela matky žalovat o uznání otcovství. Obdobně tomu bylo, narodilo-li se dítě ženě rozvedené po deseti měsících po provedeném rozvodu.

Osnova zavádí v těchto případech běžné řízení o uznání otcovství. Osnova odstraňuje dále instituci opatrovníka k obhájení původu dítěte; žaloba o uznání bude směřovat proti otci, žaloba o popření otcovství proti matce a dítěti anebo proti otci a dítěti.

K § 37:

Zákon o právu rodinném neobsahuje ustanovení o t. zv. prodloužení moci otcovské. Je proto třeba zjednat nápravu i tam, kde podle dosavadních předpisů bylo rozhodnuto, že se otcovská moc prodlužuje.

K § 38:

Osnova se pochopitelně nechce dotýkat životního zaopatření získaného na základě smíru nebo soudního výroku o výživném. Proto stanoví, že takové smíry a soudní výroky zůstávají nedotčeny. Ten, kdo je povinen poskytovat výživné, může ovšem žádat o jeho novou úpravu podle nového zákona o právu rodinném. To ovšem platí s jednou důležitou výjimkou: manžel může o novou úpravu výživného žádat tehdy, je-li manželka v lepších hospodářských poměrech než je on sám. (Zbude-li na př. bývalému manželu, který uzavřel nový sňatek, na jeho osobní potřeby jen částka v poměru k jeho celkovým příjmům menší, než má jeho bývalá manželka z úhrnných svých příjmů pro sobe, může bývalý manžel žádat o novou úpravu, která by tento nepoměr vyrovnala. )

K § 39:

Zákon o právu rodinném neobsahuje ustanovení o svatebních smlouvách podle dosavadního práva. Na takové smlouvy z dřívější doby jsou však namnoze vázány (zejména na venkově) právní poměry dalších lidí (na př. zemědělské výměnky a pod. ). Proto tam, kde se manželé nedohodnou o nové úpravě podle zákona o právu rodinném, je třeba ponechat svatební smlouvy v účinnosti a ponechat ovšem pro tyto případy v účinnosti i dosavadní právní předpisy. Pro manželství, která budou uzavřena napříště, ovšem dosavadní ustanovení o svatebních smlouvách neplatí.

K §§ 40 a 41:

Tato ustanovení obsahují opatření, vyplývající logicky z §§ l a 3 osnovy. Dnem, kdy osnova nabude účinnosti, stanou se osoby, které již dříve dovršily osmnáctý rok věku, zletilými a téhož dne se stanou zletilými ženatí nezletilci. Dnem nabytí účinnosti osnovy také zanikají manželství tam, kde jeden z manželů už dříve byl prohlášen za mrtvého.

K §§ 42 až 45:

Přiznává-li se některým osobám právo požadovat na jiném výživu nebo zaopatření, je nutné pečovat o náležitou ochranu tohoto práva, a to i trestní hrozbou. Dosavadní trestní ustanovení (§§ 8 a 9 zák. č. 4/1931 Sb. ) nebyla dost účinným prostředkem ochrany tohoto práva. Zejména přiznání beztrestnosti tomu, kdo mohl důvodně spoléhat, že nouze oprávněného bude odvrácena podporou jiné osoby, k tomu způsobilejší a podle ustanovení soukromého práva alespoň podpůrně povinné,

umožňovalo tomu, kdo se vyhýbal plnění alimentační povinnosti, vymknout se z trestní odpovědnosti. Proto osnova v §§ 42 a 43 postihuje neplnění této povinnosti, ať úmyslně nebo z nedbalosti, bezvýhradně. Protože pak společnost dnes každému zaručuje takové existenční podmínky, že lze na něm právem žádat, aby sám řádně plnil své povinnosti k jiným členům společnosti, je odůvodněné, aby porušování této povinnosti bylo postiženo přísnějšími tresty než dosud.

Stíhání těchto trestných činů se ponechává výhradně veřejnému žalobci, který zde postupuje z moci úřední, aniž by musel vyčkávat návrhu ať již oprávněné osoby nebo poručenského či opatrovnického soudu.

Ustanovení § 45, které se uplatní jen, nejde-li o čin přísněji trestný (na př. podle § 28 zák. č. 231/1948 Sb. ), postihuje každé, ať úmyslné nebo nedbalé jednání, které odporuje ustanovením zákona o právu rodinném nebo předpisů, jej provádějících. Tak na př. by byl podle tohoto ustanovení trestný duchovní, který by, byť i z nedbalosti vykonal náboženské sňatkové obřady s osobami, které neuzavřely manželství podle zákona o právu rodinném.

K §46:

Je samozřejmé, a nebylo třeba zvláštního ustanovení, že všude tam, kde se platné předpisy dovolávají ustanovení, která se tímto paragrafem zrušují, vstupují na místo těchto ustanovení odpovídající jim ustanovení zákona o právu rodinném a tohoto zákona.

K §47:

Toto ustanovení je nutné se zřetelem k odchylnému právu platnému na Slovensku.

K §48:

Osnova řeší tu otázku, která zůstala nevyřešena po zrušení sborových soudů druhé stolice.

K §49:

Den nabytí účinnosti zákona o právu rodinném i tohoto zákona musí být shodný se dnem, kdy nabyde účinnosti zákon o matrikách.

Provedení navrhovaného zákona si nevyžádá zvláštních nákladů ze státní pokladny a veřejná správa se jím nezatíží.

V Praze dne 22. listopadu 1949.

Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.

Ministr spravedlnosti: Dr. Čepička v. r.

Státní tiskárna v Praze. — 5577-49