Národní shromáždění republiky Československé 1949.
I. volební období. 3. zasedáni.
347.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne... 1949,
o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
Osobní požitky duchovních.
§ 1.
Stát poskytuje podle dalších ustanovení zákona osobní požitky duchovním církví a náboženských společností, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních. Státní úřad pro věci církevní může výjimečně v dohodě s ministerstvem financí přiznat osobní požitky i duchovním, kteří jsou jinak činni.
§ 2.
Státní souhlas lze uděliti jen duchovním, kteří jsou československými státními občany, jsou státně spolehliví a bezúhonní a splňují i jinak všeobecné podmínky pro přijetí do státní služby. Státní úřad pro věci církevní může v případech hodných zvláštního zřetele prominouti podmínku státního občanství.
§ 3. (1) Osobní požitky duchovních tvoří:
a) základní plat,
b) hodnostní přídavek a
c) odměna za vyšší výkon.
(2) částky základního platu, způsob a míru jeho zvyšování, podmínky pro přiznání hodnostního přídavku a jeho výši, jakož i podmínky pro přiznání odměny za vyšší výkon a podrobnosti o této odměně stanoví vláda nařízením.
§4.
Náhrada cestovních, stěhovacích a jiných výloh.
Duchovní, kteří mají nárok na osobní požitky, mají též nárok na náhradu cestovních, stěhovacích a jiných výloh podle obecných předpisů.
§5.
Povinnost vyučovati náboženství.
Duchovní působící v duchovní správě jsou povinni vyučovati bezplatně náboženství na školách, není-li o vyučování náboženství jinak postaráno. Rozsah této povinnosti a bližší její úpravu stanoví v dohodě s ministrem školství, věd a umění nařízením ministr, který řídí státní úřad pro věci církevní.
§6.
Sociální dávky.
Sociální dávky, zejména dávky na nezaopatřené děti, a pensijní zabezpečení duchovních a jejich rodinných příslušníků se poskytují podle obdoby předpisů platných pro státní zaměstnance. Podrobnosti stanoví vláda.
§7.
Působení a ustanovení duchovních.
(1) Duchovenskou (kazatelskou a pod. ) činnost v církvích a náboženských společnostech mohou vyvíjeti jen osoby, které mají k tomu státní souhlas, a které vykonají slib. Znění slibu stanoví vláda nařízením.
(2) Každé ustanovení (volba, jmenování) těchto osob vyžaduje předchozího souhlasu
státu.
(3) Uprázdněná místa jest obsaditi nejdéle do 30 dnů. Nestane-li se tak, může stát učiniti potřebná opatření k zajištění řádného chodu duchovní správy, církevní administrativy nebo výchovy duchovních.
§8. Věcné náklady.
(1) Stát hradí církvím a náboženským společnostem podle jejich schváleného rozpočtu
řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou.
(2) Na mimořádné věcné náklady poskytne stát v odůvodněných případech zvláštní pomoc.
§9. Rozpočty.
(1) Zástupci církví a náboženských společností a správcové církevního majetku jsou povinni sestavovat rozpočty a závěrečné účty a předkládat je Státnímu úřadu pro věci církevní ke schválení.
(2) Rozpočty na řádné věcné náklady sestavují se podle skutečných potřeb, a to podle zásad státního rozpočtu; podrobnosti stanoví Státní úřad pro věci církevní v dohodě s ministerstvem financí.
§10. Majetek.
(1) Stát dozírá na majetek církví a náboženských společností.
(2) Zástupci církví a náboženských společností a správci církevního majetku sestaví soupis veškerého movitého a nemovitého jmění a majetkových práv církví a náboženských společností, jejich složek, komunit, ústavů, nadací, kostelů, obročí a fondů a předloží jej do tří měsíců od počátku účinnosti tohoto zákona Státnímu úřadu pro věci církevní. Podrobnosti stanoví Státní úřad pro věci církevní.
(3) Jakékoliv zcizení nebo zavazení majetku církví a náboženských společností vyžaduje předchozího souhlasu státní správy.
§ U.
Zánik závazků.
(1) Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.
(2) Veškeré závazky přispívat na účely církví a náboženských společností, jejich složek, komunit, ústavů, nadací, kostelů, obročí a fondů, opírající se o patronát nebo o jiné právní důvody nebo dlouhodobé zvyklosti, zanikají, s výjimkou závazků členů církví a náboženských společností, vyplývajících ze zřízení státem schválených.
§12.
Učiliště pro výchovu duchovních.
Stát vydržuje učiliště & ústavy pro výchovu duchovních.
§ 13. Trestní ustanovení.
Jednání nebo opominutí odporující ustanovením tohoto zákona nebo předpisům vydaným podle něho, trestá, nejde-li o čin trestný soudně, okresní národní výbor jako správní přestupek pokutou do 100. 000 Kčs. Pro případ nedobytnosti pokuty vyměří se zároveň podle míry zavinění náhradní trest vězení do 6 měsíců.
§ 14. Zrušovací ustanovení.
Všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, se zrušují.
§ 15:
Účinnost a provedení zákona.
Tento zákon nabývá platnosti dnem 1. listopadu 1949; provedou jej všichni členové vlády.
Důvodová zpráva.
I. Všeobecná část
V duchu zásad nové ústavy se vydává zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Tento zákon znamená zásadní změnu v postavení církví a duchovenstva v našem státě. Lidová demokracie jím osvobozuje církve i kněžstvo z pout zastaralých feudálních a kapitalistických poměrů.
Ve staré feudální společnosti se zdůrazňoval význam náboženství a církev byla zdánlivě hýčkána. Šlo však víc o zneužívání náboženství ve prospěch vládnoucí třídy než o službu věřícímu lidu. To se ukázalo v době pobělohorské, kdy církevní hierarchie byla odměněna za své služby Habsburkům obrovskými latifundiemi, které upevnily její mocenské a hospodářské postavení.
Zatím co katoličtí biskupové a jejich oblíbenci žili v přepychu a pohodlí, drobní katoličtí duchovní se těžce potýkali se životem, žili často velmi skromně a v nedostatku.
Církevní hierarchie ani neusilovala o to, aby se postavení drobných duchovních zlepšilo, poněvadž chudí knězi byli ve své bídě více závislí na svých představených, více jim vydáni na milost a nemilost. Tak se vytvořilo ponižující postavení venkovského duchovenstva, které bylo na jedné straně úplně odkázáno na libovůli biskupů, na druhé straně však bylo nuceno doprošovati se věřících, aby mu poskytli nejnutnější živobytí. Církev jako vlastník ohrom-
ného pozemkového bohatství, na němž byly vykořisťovány tisíce zemědělských dělníků, dostávala se do jedné fronty proti lidu s boháči, se šlechtou a později s kapitalisty, oddělovala se od lidu a ztrácela jeho důvěru a tak se stávala předmětem nenávisti pracujících vrstev.
Ani za prvé republiky se v podstatě nic nezměnilo na stavu, který vládl za polofeudálního Rakousko-Uherska. Církev římsko-katolická si uchovala své privilegované postavení, opřené o nesmírné pozemkové bohatství. Vlastnila velkostatky v rozloze 319. 000 ha.
Nekatolické církve byly naproti tomu téměř bez prostředků. Církevní politika předmnichovské republiky ještě prohloubila tuto propast tím, že rozdělila církve na kongruální a dotační. Nekatolické církve se cítily poškozeny. Přitom však kongruový zákon nedopomohl ke slušné existenci ani drobnému katolickému duchovenstvu, jak o tom svědčí četné projevy nespokojenosti římskokatolického duchovenstva z doby, kdy tento zákon byl vydán.
Náš lidově-demokratický stát chce skoncovat s neblahým dědictvím předmnichovské republiky i v tomto ohledu.
Zákon odstraňuje dosavadní nesprávnosti a nesrovnalosti. Bude jím především uvedena v život skutečná rovnoprávnost církví. Stát sám bude vypláceti osobní požitky duchovním všech církví a to jak v duchovní správě, tak
4
i v církevní administrativě. Mimo to bude hraditi osobní i věcné náklady spojené s výchovou kněžského dorostu. Bude konečně hraditi církvím i náklady spojené s provozem bohoslužeb a církevní správy, jakož i s udržováním církevních budov a bohoslužebného zařízení.
Tak zajišťuje stát všechny církve, aby mohly svobodně a plně rozvíjet svoji činnost a soustředit se přitom na své náboženské a mravní poslání, od něhož je dříve odváděly hmotné starosti. Péče o faru, kostel a bohoslužebná zařízení přechází na stát. Stát se postará o to, aby místo přepychových paláců pro církevní velmože byly opravovány a stavěny kostely pro lid, aby věřící i poctiví duchovní měli všechny prostředky k tomu, aby mohli v klidu vyznávati svoji víru. Bude též jednou pro vždy znemožněno, aby náboženského cítění lidu bylo zneužíváno k sobeckým zájmům několika bohatých kořistníků.
Katolická církev přestává teprve nyní být součástí vykořisťovatelských tříd, kterou byla jako vlastník obrovských velkostatků, a může se oproštěna od nekřesťanských hmotných zájmů nerušené věnovati svému náboženskému poslání.
Zákon mění ovšem i postavení duchovenstva samotného. Duchovní již nebudou odkázáni na veřejnou dobročinnost, nýbrž dostane se jim spravedlivé odměny. Státní plat, který jim zákon zaručuje, odstraňuje starou nerovnost mezi kněžími a ostatními veřejnými pracovníky. Znamená současné zrovnoprávnění duchovních mezi sebou navzájem. Nebude již rozdílu v sociálním postavení mezi kněžími různých církví, ale zmizí i příkré sociální rozdíly mezi duchovními jedné církve; kdy přízeň či nepřízeň církevního představeného rozhodovala o tom, zda kněz bude žíti v pohodlí na bohaté faře, či tříti bídu v horské vesnici.
Zákon jde však ještě dále. Zabezpečuje duchovní — pensisty. Odčiňuje tak jednu z křivd starých dob, kdy knězi — pensisté trpěli nedostatkem, takže se vůbec obávali jít do pense.
V době, kdy reakční hierarchie podle příkazu Vatikánu rozvinula bezostyšný boj proti naší republice, je předložen Národnímu shromáždění zákon, který je důkazem kladného postoje státu k náboženství a církvím.
Na štvaní reakční hierarchie odpovídá naše lidová demokracie pevným postojem proti rozvratníkům, ale také přátelstvím vůči tisícům drobných katolických duchovních, kteří zůstávají věrni republice.
Náš lidově demokratický stát řeší tímto způsobem svůj poměr k církvím a náboženským společnostem na spravedlivějším základě nežli
doposud, a to tak, aby zásady náboženské svobody, rovnoprávnosti a vzájemné snášenlivosti nezůstaly pouze theoretickými zásadami, nýbrž byly opravdu uvedeny v život. Činí tak v důvěře, že věřící, kterým lidově demokratická republika plně zajišťuje svobodný a nerušený náboženský rozvoj, projeví plné porozumění pro budovatelské úsilí státu.
Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem se tak stává významným krokem k dalšímu sblížení poctivých duchovních s lidovou demokracií a nástrojem k dalšímu upevnění jednoty všeho pracujícího lidu.
Zákon se ovšem nevztahuje na vojenské duchovní (důstojníky duchovní služby), ani na majetek státu (vojenské správy).
II. K jednotlivým ustanovením.
K§1:
Stát přejímá náklad na osobní požitky duchovních, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních. Duchovní zůstávají při tom zaměstnanci církví a náboženských společností. Duchovním, kteří jsou jinak činni, mohou býti požitky přiznány jen výjimečně.
K §2:
Poněvadž stát poskytuje duchovním osobní požitky obdobně jako státním zaměstnancům, musí tito duchovní vyhovovat podmínkám pro ustanovení ve státní službě. Je pamatováno opět na výjimky v případech hodných zvláštního zřetele.
K §3:
Každému duchovnímu náleží základní plat. Stanovit jeho výši i míru jeho zvyšování časovým postupem jest ponecháno vládnímu nařízení. Vedle základního platu může býti duchovním přiznána odměna za vyšší výkon a hodnostní přídavek.
Sociální dávky, na př. na nezaopatřené děti, obdrží duchovní za stejných podmínek, za jakých se přiznává státním zaměstnancům, podle ustanovení § 6.
K § 4:
Náhrada cestovních, stěhovacích a jiných výloh stanoví se podle obecně platných předpisů.
K §5:
Ke služebním závazkům duchovních v duchovní správě náleží i povinnost vyučovati určitý minimální počet hodin náboženství týdně.
K§6:
Pense podle tohoto zákona bude přiznána všem duchovním na odpočinku a jejich rodinným příslušníkům. Výše těchto platů se stanoví opět obdobně jako u státních zaměstnanců.
K§7:
Pro duchovenskou činnost u všech církví a náboženských společností se vyžaduje předchozí souhlas státu. Tohoto souhlasu je třeba i k obsazení uprázdněných duchovenských míst. Stát v zájmu věřících si vyhrazuje právo učiniti potřebná opatření pro zabezpečení řádného chodu duchovní správy v případě, že by zůstalo místo neobsazené.
K§ 8:
Stát poskytuje církvím úhradu řádných věcných nákladů, t. j. řádně rozpočtovaných nákladů, spojených s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů a s církevní administrativou.
Stát poskytuje pomoc též na mimořádné věcné náklady, které přesahují řádné kultové a správní náklady, ovšem jen v případech řádně odůvodněných.
K §9:
V tomto paragrafu se určuje postup, kterým se zjistí, jakou část řádných věcných nákladů církve hradí z vlastních příjmů a jaká část výdajů není kryta a má tudíž býti uhrazena státem.
K § 10:
Ježto stát hradí církvím řádné věcné náklady nekryté jejich vlastními příjmy, jest v zájmu státu i církví samých, aby stát vykonával dozor nad církevním majetkem. Tento dozor spočívá zejména v tom, že všechny majetkově právní disposice s církevním jměním vyžadují předchozího souhlasu státu.
K §11:
Tento paragraf jest důsledkem toho, že stát převzal na sebe péči o hospodářské zabezpe-
čení církví a náboženských společností. Stát tudíž přebírá na sebe také všechna práva, která vyplývají ze soukromých i veřejných patronátu nad jednotlivými objekty římskokatolické církve.
Současně zanikají všechny jakkoliv právně zdůvodněné závazky přispívati na církevní účely, nejsou-li opřeny o státně schválená zřízení církví a náboženských společností.
K §12:
Ústavy pro výchovu duchovních, jejichž vydržovatelem je stát, jsou bohoslovecká učiliště všeho druhu. Stát vydržuje tyto ústavy tím, že hradí osobní náklad na platy učitelských a administrativních sil, působících na těchto ústavech, jakož i věcný náklad spojený s jejich provozem, pokud není hrazen z vlastních příjmů těchto ústavů.
K§ 13:
Tento paragraf obsahuje obvyklé trestní sankce nutné k provádění zákona.
K §14:
Ježto řešení církevních otázek bude se napříště díti jen na základě ústavních zásad, jejichž výrazem je tento zákon, je nutno zrušit všechny předpisy, které dosud upravovaly právní poměry církví a náboženských společností.
III.
Provedení zákona o státní úhradě osobních a věcných potřeb církví a náboženských společností vyžádá si ovšem značného nákladu.
Částečnou úhradu těchto nákladů představuje náklad rozpočtený v kap. 12, část 6, odd. l—3 státního rozpočtu na rok 1949. Zbytek bude uhrazen jednak z rozpočtových úspor, jež budou dosaženy na účtech kap. 12; nebude-li možno zajistiti úhradu tímto způsobem, bude postupováno podle ustanovení § 8 rozpočtového zákona na rok 1949.
Normální roční náklad na provedení tohoto zákona bude zajištěn v příslušné kapitole státního rozpočtu na rok 1950.
V Praze dne 4. října 1949.
Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.
Za ministra školství, věd a umění: Dr. Zdeněk Nejedlý v. r.
Ministr spravedlnosti: Dr. A. Čepička v. r.
Státní tiskárna v Praze. — 4765-49.