Národní shromáždění republiky Československé 1949.

I. volební období. 3. zasedání.

296.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne 1949

o boji proti pohlavním nemocem.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§1.

Pohlavními nemocemi podle tohoto zákona jsou příjice (syphilis), kapavka (gonorrhoea), měkký vřed (ulcus molle) a nemoc NicolasFavreova (lymphogranuloma inguinale).

§2.

(1) Boj proti pohlavním nemocem organisuje a řídí státní správa zdravotní, která zejména pečuje o přiměřené a soustavné poučování všech vrstev obyvatelstva o pohlavních nemocech a o jejich léčení a čelí všemi vhodnými opatřeními šířeni těchto nemocí.

(2) úkoly boje proti pohlavním nemocem v okrese provádí okresní národní výbor prostřednictvím svého ústavu národního zdraví (§ 3 zákona ze dne 19. března 1947, č. 49 Sb-, o poradenské zdravotní péči).

(3) Náklady spojené s vyšetřením a ambulantním nebo lůžkovým léčením pohlavních nemocí ve státním ústavu léčebném a ošetřovacím hradí stát, pokud k tomu podle příslušných předpisů není povinna ústřední národní pojišťovna. Podrobnosti stanoví ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvem sociální péče vyhláškou v úředním listě.

§3.

(1) Kdo má za to, že onemocněl pohlavní nemocí, nebo kdo je zdravotním orgánům z takové nemoci podezřelý, je povinen dáti se vyšetřiti v ústavu národního zdraví nebo u lékaře oprávněného k výkonu lékařské praxe.

(2) Kdo onemocněl pohlavní nemocí, je povinen se léčiti u lékaře v ordinaci nebo ústavu léčebném a ošetřovacím a uposlechnouti všech jeho pokynů, jakož i pokynů ústavu národního zdraví.

(3) Jde-li o osoby nesvéprávné, jsou povinni jejich zákonní zástupcové i osoby o ně pečující postarati se o to, aby splnily povinnosti, které jim ukládá tento zákon.

§4. Lékař je povinen

a) poučiti nemocného, kterého léčí, o nakažlivosti nemoci, doručiti mu na písemné potvrzení tištěné pokyny, které lékaři bezplatně dodá ústav národního zdraví, pátrati dotazem u nemocného po zdroji nákazy a po osobách, které mohl nakaziti, upozorniti nemocného na trestnost přenesení nákazy, po případě varovati ho před uzavřením sňatku, a pokračovati v léčení až do úplného vyléčení nemocného, a přesvědčiti se před propuštěním nemocného z léčení potřebnými dalšími pravidelnými prohlídkami o jeho vyléčení;

b) hlásiti okresnímu národnímu výboru — ústavu národního zdraví každou osobu, u které zjistil nebo o které má za to, že je nemocná nebo nemocí ohrožená, a každý případ, kdy nemocný, který je v jeho léčení, neuposlechl jeho pokynu; podrobné předpisy o rozsahu a způsobu tohoto hlášení vydá ministerstvo zdravotnictví vyvyhláškou v Úředním listě.

§5.

(1) Okresní národní výbor — ústav národního zdraví činí všechna účelná opatření k ochraně před pohlavními nemocemi. Zejména podle okolností případu uloží nemocnému, aby mu označil pravděpodobný zdroj své nákazy a osoby, které sám mohl nakaziti, aby mu oznamoval změnu svého bydliště a aby se i po skončeném léčení podrobil pravidelným lékařským prohlídkám.

(2) Ohrožuje-li nemocný způsobem svého života osoby, s nimiž se stýká, nebo nedbá-li pokynů ošetřujícího lékaře nebo poradny, nařídí okresní národní výbor ústavní léčení na dobu, kterou ošetřující lékař ústavu uzná za

nutnou vzhledem k nebezpečí nákazy nebo k povaze nemoci. Odvolání z tohoto rozhodnutí okresního národního výboru nemá odkladný účinek.

§ 6.

(1) V zájmu účinného boje proti pohlavním nemocem může ministerstvo zdravotnictví naříditi jednak povinné diagnostické zkoušky, jednak povinné zdravotnické prohlídky veškerého obyvatelstva nebo jeho skupin nebo obyvatelstva určitého obvodu.

(2) Hromadné prohlídky osob podléhajících národnímu pojištění provádějí ústavy národního zdraví v dohodě s ústřední národní pojišťovnou nebo jejími organisačními složkami.

§ 7.

Osoby zúčastněné na provádění tohoto zákona a předpisů vydaných podle něho jsou povinny zachovati mlčenlivost o skutečnostech týkajících se nemocných nebo z nemoci podezřelých osob. Tím není dotčena povinnost hlášení stanovená v § 4. úřední písemnosti, které se pořizují při provádění tohoto zákona, jsou důvěrné, pokud obsahují údaje o nemoci.

§ 8.

(1) Kdo někoho jiného úmyslně nakazí pohlavní nemocí, bude potrestán soudem podle ustanovení trestních zákonů o těžkém poškození na těle.

(2) Kdo někoho jiného z nedbalosti nakazí pohlavní nemocí, bude potrestán, nejde-li o čin přísněji trestný, pro přečin tuhým vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.

§ 9.

(1) Kdo někoho jiného úmyslně vydá v nebezpečí nákazy pohlavní nemocí, bude potrestán pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do tří let.

(2) Kdo někoho jiného z nedbalosti vydá v nebezpečí nákazy pohlavní nemocí, bude potrestán soudem pro přestupek vězením od osmi dnů do šesti měsíců.

§ 10.

(1) Jednání a opomenutí příčící se ustanovením tohoto zákona nebo předpisům vydaným podle něho potrestá okresní národní výbor, nejde-li o čin trestný podle §§ 8 nebo 9, nebo jinak přísněji trestný, pokutou do 50. 000 Kčs nebo trestem na svobodě do tří měsíců nebo oběma těmito tresty.

(2) Byla-li podle odstavce l uložena pokuta, vyměří okresní národní výbor po případ nedobytnosti náhradní trest na svobodě do tří měsíců podle míry zavinění. Uloží-li se oba tresty zároveň, nesmí trest na svobodě spolu s náhradním trestem za nedobytnou pokutu činiti více než tři měsíce.

§11.

Opatřeni podle tohoto zákona v oboru vojenské správy činí orgány vojenské správy za součinnosti orgánů" státní zdravotní správy podle směrnic, které vydá ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvem národní obrany.

§ 12.

Zrušuje se platnost, po případě použivatelnost, všech předpisů, které odporují tomuto zákonu, zejména platnost zákona ze dne 11. července 1922, č. 241 Sb., o potírání pohlavních nemocí, s výjimkou jeho § 14, odst. 2 a §§ 15, 16, 20 a 21 a předpisů vydaných podle něho.

§ 13.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr zdravotnictví v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Důvodová zpráva.

A. Všeobecná část.

Mezi přední úkoly veřejné zdravotní správy socialisujícího státu patří boj proti pohlavním chorobám, které ohrožují zdraví, snižují populaci a produktivitu pracujících vrstev národa a způsobují tím nenahraditelné ztráty národohospodářské i sociální. Tento boj je přes všechna moderní zařízení, kterých dnes může užívati, daleko obtížnější než boj proti jiným nemocem, a to proto, že tato skupina nemocí bývá spojována s diffamující pověstí, takže nemocní často onemocnění tají, zatajují jeho zdroje, unikají léčení a tím ztěžuji postižení kořene zla. Též fluktuace obyvatelstva k tomu přispívá. Proto i statistika — základ plánovitého boje — je nespolehlivá a jen přibližná.

Po prvé světové válce se na území ČSR vyskytovalo ročně asi 160. 000 nových případů onemocnění pohlavními nemocemi. Z toho počtu připadalo asi 1/3 na onemocnění příjicí, 10% na měkký vřed a zbytek na kapavku. Později poklesl počet nových onemocnění na 65. 000 případů ročně. Při tom stoupl počet nemocných příjicí na 20% celkového počtu nemocných, kdežto onemocnění na měkký vřed se stalo jen velmi řídkým (0. 5%) a tak jsou u nás pohlavní nemoci representovány

hlavně příjicí a kapavkou, která zahrnuje zbývající procento všech onemocnění.

Z doby okupace jsou statistické údaje velmi kusé a možno podle nich usuzovati na pokles onemocnění asi o 250%, při čemž počet onemocnění příjicí stoupá na 64% a počet onemocnění kapavkou činí asi 35. 5%. Vzhledem k záměrnému zkreslování statistických dat okupanty a k zákazu publikace statistických čísel je však nutno počítat s tím, že v době okupace byla ve skutečnosti tato čísla daleko vyšší.

V době po květnové revoluci počet onemocnění pohlavními chorobami jeví v důsledku poválečných poměrů nejprve prudký vzestup, ale již v roce 1948 se poměry stabilisují do té míry, že na území ČSR je hlášeno jen 12. 831 onemocnění příjicí a 9. 722 onemocnění kapavkou. I tato čísla jsou ovšem nedůstojná pro stát, který spěje k socialismu a požaduje na svých občanech plnou spoluzodpovědnost za jejich zdraví a za zdatnost potomstva. Proto ruku v ruce s pokroky lékařské vědy, která dnes dovede dobře vyléčiti všechny pohlavní nemoci, snaží se veřejná zdravotní správa široce založenými výchovnými akcemi uvědomovati všechny vrstvy obyvatelstva o nebezpečí pohlavních nemocí, o příčinách nákazy,

o ochraně proti těmto nemocem a nutnosti jejich léčení. Při tom se snaží, aby veřejnost zvykla pohlížeti na tyto nemoci jako na ostatní nakažlivé nemoci, bez nádechu potupnosti a sensačnosti, ale za to s tím větším důrazem na jejich hospodářskou a sociální škodlivost.

Současně bylo třeba přezkoumati dosavadní právní úpravu této věci. Zákonem ze dne 11. července 1922, č. 241 Sb., o potírání pohlavních nemocí, provedeným vládním nařízením č. 193/1923 Sb. a řadou výnosů ministerstva zdravotnictví, vstoupila československá republika svého času do řady států, které řešily problém pohlavních nemocí nejpokrokovějším způsobem. Tento způsob byl ovšem více než čtvrtstoletým vývojem překonán; proto byla za spolupráce odborníků některá tehdejší hlediska nahrazena novými a hlavně byla přizpůsobena organisace boje proti pohlavním nemocem novému pojetí ochrany zdraví a nové struktuře veřejné zdravotní správy, jak je dána ústavou a ostatními našimi porevolučními zákony.

Zákonem č. 49/1947 Sb. a vládním nařízením č. 219/1948 Sb. byla veškerá preventivní zdravotní péče soustředěna do ústavů národního zdraví, jež jsou orgánem okresních národních výborů pro vykonávání zdravotnických úkolů. Osnova proto svěřuje antivenerickým poradnám ústavů národního zdraví (vl. nař. č. 219/ 1948 Sb. ) v boji proti pohlavním nemocem vedoucí postavení jak po stránce evidence nemocných, tak po stránce dozoru na postup léčení.

Poněvadž je především v zájmu státu omeziti počet onemocnění na nejmenší míru a zabrániti tomu, aby nemocný ohrožoval své okolí, vyslovuje osnova na rozdíl od dosavadní úpravy zásadu, že náklady vyšetření a léčení ponese stát ve všech případech, kdy k úhradě nákladů není povinna ústřední národní pojišťovna. Jedinou podmínkou je, že se toto léčení na útraty státu bude provádět ve státním léčebném a ošetřovacím ústavu. Kdežto dosavadní zákon znal jen nucené lékařské vyšetření a to jen v případech obvinění z přečinů a přestupků s tímto zákonem souvisících, ukládá osnova povinnost dáti se vyšetřiti každému, kdo se pokládá za onemocnělého nebo podezřelého z pohlavní nemoci. K dřívější povinnosti dáti se léčiti přistupuje povinnost uposlechnouti všech pokynů ošetřujícího lékaře i ústavu národního zdraví. Za to, že i osoby nesvéprávné budou plniti povinnosti uložené zákonem, jsou zodpovědni jejich zákonný zástupce a osoby o ně pečující. Osnova nově upravuje

i povinnosti lékaře. Klade důraz především na to, aby nemocného řádně poučil a získal jeho

spolupráci jak k jeho úplnému vyléčení, tak k opatření proti šíření nemoci. Dále mu ukládá povinnost hlásiti ústavu národního zdraví osoby nemocné, z nemoci podezřelé i nemocí ohrožené, jakož i oznamovati mu všechny případy, kdy nemocný neuposlechl jeho pokynů.

Tím se stanou všichni lékaři, — bez ohledu na to, zda pracují v soukromé ordinaci, ve službách národního pojištění, v léčebných a ošetřovacích ústavech nebo v preventivních zařízeních, — důležitým článkem antivenerického boje. Ohlašovací povinnost podrobně upraví vyhláška ministerstva zdravotnictví. Do osnovy bylo dále nově pojato ustanovení o možnosti zavedení povinných diagnostických zkoušek a prohlídek obyvatelstva, odpovídající příslušným ustanovením zák. č. 49/1947 Sb. a obdobným ustanovením zák. č. 61/1948 Sb. Současná úroveň lékařů a kontrola prováděná veřejnou zdravotní správou zaručuje léčení nemocných lege artis a dovoluje, aby ustanovení dosavadního zákona o zákazu písemného léčení a vtíravého nabízení se k léčení byla vynechána. Některá ustanovení II. dílu zák. č. 241/ 1922 Sb., která ještě dnes mají svůj praktický význam, nepatří do zákona o pohlavních nemocech. Je to potírání řemeslné prostituce, jež je záležitostí mravní policie a zejména pak ustanovení o nápravě zpustlé mládeže. Proto ponechává osnova tato ustanovení až do nové zákonné úpravy v platnosti. Z býv. III. dílu zákona č. 241/1922 Sb. byly do osnovy pojaty specielně ty delikty, které souvisejí přímo s nakažením nebo ohrožením pohlavní nemocí. Poněvadž se předpokládá, že přípravné práce s kodifikací nového trestního zákona nebudou v dohledné době skončeny, ponechávají se na přechodnou dobu v platnosti ustanovení §§ 20 a 21 tohoto oddílu.

Osnovatelé jsou si však vědomi toho, že ani striktní vynucování povinností v osnově obsažených ukládáním trestů nezaručí plný úspěch boje proti pohlavním nemocem. Hlavním prostředkem tu bude v prvé řadě poučování jednotlivců a hromadná výchova všeho obyvatelstva. To je také jeden z čelných úkolů antivenerických poraden uložených v zákoně č. 49/1947 Sb. a vl. nař. č. 219/1949 Sb.

Výdaje spojené s prováděním navrhovaného zákona jsou zajištěny v rozpočtu ministerstva zdravotnictví na rok 1949, část 3 — preventivní zdravotní péče, oddíl 5, boj proti ostatním lidovým chorobám, podúčet 3696, náhrady podle zákona č. 241/1922 Sb., celkovou částkou 1, 560. 000. — Kčs. V této částce není obsaženo léčebné za ústavní léčení těch osob pohlavně nemocných, podléhajících národnímu pojištění, které jsou léčeny ve státních ústavech léčebných a ošetřovacích; tyto náklady jsou obsaženy v rozpočtech státních ústavů léčebných a ošetřovacích (kap. 23, část 4, oddíl 1). Značnou část nákladů převezme ústřední národní pojišťovna. Vzhledem k tomu, že se v roce 1950 národní pojištění rozšíří na další osoby dosud nepojištěné, a vzhledem k tomu, že i nadále se bude mnoho pacientů léčiti u soukromého lékaře, nebude provádění tohoto zákona vyžadovati zvláštních nákladů. Pokud jde

o provádění povinných hromadných prohlídek, případně diagnostických zkoušek v antivenerických poradnách, nevzniknou tímto zákonem po stránce věcné ani personální žádné výdaje.

B. Zvláštní část. K§ 1:

Na rozdíl od zákona č. 241/1922 Sb. se rozšiřuje výpočet pohlavních nemocí o další pohlavní nemoc Nicolas-Favreovu.

K §2:

Odstavec l a 2: zde se stanoví rámcově zásady organisace boje proti pohlavním nemocem a jeho obsah; podrobné odůvodnění je obsaženo ve všeobecné části důvodové zprávy.

Odstavec 3: tímto ustanovením se nově zavádí bezplatné léčení (vyšetření v poradně je bezplatné již podle zákona č. 49/1947 Sb. ) všech nepojištěných pohlavně nemocných osob, pokud se děje ve státních ústavech léčebných a ošetřovacích. Tím, že bude léčení stationérní

i ambulantní soustředěno v těchto ústavech, dává se záruka jednotné léčebné praxe, při čemž se současně nezatíží veřejná správa administrativním vyřizováním. Nemocní, kteří

nechtí využíti tohoto ustanovení, mohou se ovšem i nadále léčiti v soukromé ordinaci lékařské. Vyhláškou ministerstva zdravotnictví stanoví se podrobně podmínky povolení bezplatné léčby, podávání žádostí, přijímání a proplácení účtů a pod. a spolupráce s ústřední národní pojišťovnou.

K§3:

Ustanovení odstavce l ukládá povinnost dáti se vyšetřiti již tehdy, když může nemocný podle svých zkušeností a znalostí či obav předpokládati, že je nemocen pohlavní chorobou, a dále tehdy, když kterýkoli zdravotní orgán má podezření, že zde pohlavní choroba jest. Podle dosavadní úpravy bylo vyšetření osoby povinné teprve tehdy, když vzniklo důvodné podezření z pohlavní nemoci při obvinění z deliktu podle zákona č. 241/1922 Sb., což obvykle bylo již s hlediska zábrany šíření pohlavních nemocí pozdě.

Odstavec 2 ukládá nemocnému povinnost léčiti se, a to podle jeho volby v soukromé ordinaci lékaře nebo v ústavu (což ovšem má u nepojištěných vliv na event. úhradu nákladů státem); proti dosavadní úpravě vyslovuje se zde dále povinnost uposlechnouti pokynů lékaře i ústavu národního zdraví. Neuposlechnutí lékaře bude míti v zápětí ohlášení tohoto případu okresnímu národnímu výboru — ústavu národního zdraví (§ 4, odst 2) a jeho přiměřené zakročení (§§ 5 a 10).

Za. lékaře oprávněného k výkonu lékařské praxe (zákon č. 114/1929 Sb., ve znění zákona č. 81/1948 Sb. ) se považuje nejen lékař provozující soukromou praxi pro osoby pojištěné i nepojištěné, nýbrž také lékař ústavu léčebného a ošetřovacího. Odstavec 3 zabezpečuje, že se ustanovení zákona budou dodržovati u osob nezletilých (na př. léčení luetického kojence) anebo zbavených svéprávnosti.

K §4:

a) Tento odstavec obsahuje povinnosti ošetřujícího lékaře vůči nemocnému.

b) Vedle povinnosti hlásiti nemoc zavádí osnova povinnost hlásiti též každé podezření z onemocnění i ohrožení nemocí, takže bude nemoc evidenčně zachycena již při zjištění počátečních příznaků a její šíření v zárodku bude omezeno na nejmenší míru. Ohlašovací povinnost ukládá se každému lékaři, tedy nejen lékaři, na něhož se pacient přímo obrátí, ale i lékaři, který nabyl podezření z onemocnění na př. při serologickém vyšetřování krve, nebo který zjistil pitevním nálezem (na př. u dítěte) podezření svědčící na pohlavní nemoc anebo zjistí-li podezření z takové nemoci u ženy, která je těhotná.

Předpisy vydané na podkladě ustanovení 3 upraví podrobnosti, které z poraden a v jaké lhůtě se má hlášení státi, jaký má míti obsah, jakož i o technickém provádění hlášení (používání tiskopisů), vyplňování, manipulace a důvěrnými písemnostmi (§ 7, posl. věta) a pod.

K§5:

Odstavec 1: zde ukládá osnova okresnímu národnímu výboru — ústavu národního zdraví (§ 2, odst. 2), aby činil všechna účelná opatření k ochraně proti pohlavním nemocem, z nichž některá příkladmo vypočítává.

Odstavec 2: tímto ustanovením se dává okresnímu národnímu výboru možnost donutiti nezodpovědného pacienta k léčení v ústavu a tak zároveň ochrániti jeho okolí zejména tehdy, když je to nutné vzhledem k povaze jeho zaměstnání (na př. číšníci, hostinští a

jiné osoby činné při distribuci a výrobě potravin), nebo k jeho bytovým poměrům. Rozhodnutí o tom, kdy může být nemocný propuštěn, ponechává se bedlivé úvaze ošetřujícího lékaře ústavního. Předčasné propuštění, totiž ihned po zmizení akutních příznaků, mohlo by míti za následek, že takový pacient bude ohrožovati svojí skrytou chorobou své okolí ještě nebezpečněji. Aby takovéto opatření mělo praktickou cenu, je třeba odepříti event. opravnému prostředku proti němu odkladný účinek.

K § 6:

Toto ustanovení odpovídá v podstatě rámcovému ustanovení § 8 zákona č. 49/1947 Sb. a je obdobné ustanovením § 7 zákona č. 61/1948 Sb., o některých ochranných opatřeních proti tuberkulose. Účelem hromadných prohlídek je zachytiti všechna počínající onemocnění a zjišťovati dosud nehlášené zdroje nákazy. Počítá se na př. s tím, že krevní zkoušky (t. zv. Bordet-Wassermannova reakce) budou postupně zavedeny povinně pro všechny těhotné ženy.

K § 7:

Zachovám úřední mlčenlivosti při onemocnění pohlavní chorobou ukládá se z toho důvodu, že všeobecná známost o onemocnění by mohla způsobit postiženému různé nepříjemnosti při jeho styku s okolím. Ustanovením tímto se zabraňuje tomu, aby nikdo z nepovolaných osob nedověděl se o okolnostech týkajících se pohlavní nemoci.

K §§ 8 a 9:

Jde o ustanovení, která v podstatě přejímají ustanovení §§ 18 a 19 zák. č. 241/1922 Sb. a která se jen přechodně zařazují do tohoto

speciálního zákona. Definitivně budou upravena při vydání nového trestního zákona, který připravuje kodifikační komise při ministerstvu spravedlnosti.

K §10:

- Pokud nejde o delikty trestné soudem (§§ 8 a 9), bude trestati všechna jednání a opomenutí proti ustanovením tohoto zákona okresní národní výbor způsobem zde uvedeným. Půjde zejména o neplnění povinností, uložených v §§ 3, 4, 5 až 7.

K §11:

V boji proti pohlavním nemocem je respektován zájem vojenské správy na provádění tohoto boje metodami co nejúčelnějšími pro armádu, event. odlišnými od metod používaných pro civilní obyvatelstvo. Proto tento úsek bude upraven zvláštními směrnicemi ministerstva zdravotnictví, vydanými v dohodě s ministerstvem národní obrany.

K § 12:

Ve všeobecné části důvodové zprávy je uvedeno, proč tato osnova vynechává ustanovení o některých věcech, které upravoval zákon č. 241/ 1922 Sb. Aby však zrušením celého tohoto zákona snad nedošlo k domněnce, že se tím dává volné pole k jednání zejména proti ustanovením oddílu II. cit. zák., zachovávají se dočasně v platnosti § 14, odst. 2 a §§ 15 a 16 až do úpravy příslušnými zákony. Až do kodifikace trestního práva zachovávají se dále v platnosti i §§ 20 a 21 cit. zákona.

K § 13:

Není třeba vysvětlení.

V Praze dne 3. května 1949.

Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.

Ministr zdravotnictví: Josef Plojhar v. r.

Statní tiskárna v Praze. — 2360-49