Národní shromáždění republiky Československé 1949.

I. volební období. 3. zasedáni.

264.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne...............................................1949

o Národní galerii v Praze.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

§ l.

Národní galerie v Praze je státní ústav, jehož úkolem je odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a Činiti je přístupnými veřejnosti.

§ 2.

(1) Do vlastnictví československého státu přecházejí bez náhrady sbírky, které jsou ve vlastnictví Moderní galerie v Praze, jakož i sbírky, které jsou jako součást zůstatkové podstaty země české buď uloženy v Moderní galerii v Praze nebo tvoří sbírky grafického oddělení Národního musea v Praze, zahrnujíc v to i t. zv. Hollareum.

(2) Sbírky uvedené v odstavci l se včleňují do sbírek Národní galerie v Praze, spolu se sbírkami, uvedenými v § l zákona ze dne 8. května 1936, č. 127 Sb., jímž československý stát nabývá sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách.

§ 3.

Národní galerie v Praze podléhá přímo ministerstvu školství, věd a umění.

§ 4.

Organisaci a správu Národní galerie v Praze upraví ministerstvo školství, věd a umění statutem, který vydá v dohodě s ministerstvy vnitra, financí a informací a osvěty a s nejvyšším účetním kontrolním úřadem.

čl. II.

(1) Zákon č. 127/1936 Sb. se zrušuje.

(2) Jmění fondu zřízeného podle § 3 zákona č. 127/1936 Sb. přechází na stát.

čl. III.

(1) Nadání Moderní galerie v Praze se zrušuje a vedle jeho jmění, uvedeného v čl. I, § 2, odst. l, přechází na československý stát i jeho jmění ostatní.

(2) Přechod vlastnického práva k polovině nemovitostí, zapsaných ve vložkách čís. 984 a 1018 pozemkové knihy katastrálního území Královské Vinohrady, s Moderní galerií v Praze na československý stát (správu školství, věd a umění) zapíše knihovní soud na návrh ministerstva techniky, odvolaje se na tento zákon.

Čl. IV.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr školství, věd a umění a ministr techniky v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Důvodová zpráva.

Potřeba representační státní sbírky jak starého tak i nového umění, domácího i cizího, počala se naléhavě pociťovati — jak tomu bylo také v jiných oborech kulturní činnosti (divadelnictví, musejnictví, knihovnictví a j. ) — velmi záhy po utvoření samostatného česko slovenského státu. Jestliže aspoň v jednom z jmenovaných oborů se podařilo poměrně brzy tuto státní povinnost splniti (zákon o postátnění Národního divadla z 12. června 1929, č. 83 Sb. ), volání po státní galerii bylo uspokojeno jenom zčásti a poměrně pozdě.

Úkoly, jež by připadly státní galerii, plnily až do r. 1918 v zemích českých dva ústavy, navzájem nezávislé, ale částečně se svojí činností překrývající, aniž však byly s to vyhověti celé potřebě.

Starším z obou těchto ústavů byla Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, která — založena ještě v době doznívajícího osvícenství v r. 1796 k podpoře

výtvarného umění a pro výchovu uměleckého dorostu (k tomu cíli založila již r. 1799 Akademii výtvarných umění, již vydržovala až do jejího postátnění v r. 1896) — nashromáždila za svého více než stoletého trvání významnou sbírku obrazů, kreseb, rytin a soch původu jak domácího tak i cizího. Tyto sbírky, stěhované několikrát z jednoho pražského paláce do druhého, nalezly posléze trvalý útulek v budově Rudolfina. Program této obrazárny nebyl časově nijak omezen, takže v 19. století byly pro sbírky Společnosti získávány též výtvory soudobé, domácí i cizí, byť i postupem času se to dálo z důvodů finančních stále řidčeji.

Druhým ústavem, jemuž bylo od prvopočátku za úkol položeno sbírati pouze soudobá díla domácích výtvarných umělců obojí národnosti, byla Moderní galerie království českého, založená císařským listem roku 1901 a obdarovaná následujícího roku základní jistinou v částce 2, 000. 000 K. Instituce, jejíž statut byl

schválen roku 1903, měla formu autonomního nadání, správu jeho jmění vedla země česká, kdežto vlastní úkoly umělecké obstarávalo kuratorium, dělící se ve dva národnostní odbory, český a německý.

Státní převrat r. 1918 zastihl Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách ve stavu nevalně utěšeném, který nejen nedovoloval jakýkoli větší rozběh ve prospěch její obrazárny, nýbrž neposkytoval také do budoucna záruku jejího zachování. Za tohoto stavu věci se Společnost obrátila na československý stát se žádostí o převzetí sbírky do státní správy, což se pak stalo na základě schválení vlády ze dne 29. prosince 1932 dohodou, uzavřenou mezi státem československým, zastoupeným ministerstvem školství a národní osvěty, a Společností vlasteneckých přátel umění v Čechách dne 3. února 1933 s účinností od 1. ledna 1932. Zmíněná dohoda však již ve svém posledním článku dávala možnost postátnění Sbírek Společnosti při splnění některých podmínek. Jednání na této základně, brzy na to zahájené, vyústilo v zákon ze dne 8. května 1936, č. 127 Sb., jímž stát nabyl bez náhrady do svého vlastnictví sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách v ceně asi 60, 000. 000 Kč. Sbírky, mající tenkráte 1366 obrazů, 170 plastik, 4209 kreseb a 6368 rytin, byly mezitím přestěhovány do najatých výstavních místností v budově ústřední městské knihovny v Praze I, kde jsou (zčásti) i dnes.

Převzetím správy obrazárny a potom sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách do státního vlastnictví byl učiněn prvý plánovitý krok v budování příští státní galerie, jejíž potřeba byla čím dále tím naléhavější. Jak samo nové pojmenování bývalých sbírek Společnosti — Státní sbírka starého umění — svědčí, pomýšlelo se na vytvoření protějšku k této sbírce založením Státní sbírky novodobého umění, jež obě pak měly dohromady tvořiti v budoucnu státní galerii.

Ministerstvo školství a národní osvěty mělo vedle toho od počátku svého trvání ve svém rozpočtu každoroční zvláštní položku na nákupy vynikajících děl starého umění. Nákupy, prováděné z této položky, byly deponovány jako majetek budoucí státní galerie v Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách už před r. 1933. Jakmile se také začalo uvažovati o stavbě budovy pro Státní sbírku starého umění (nejprve na Kampě a později na Letné), bylo jasno, že stavební program této budovy se musí říditi programem a potřebami celé budoucí státní galerie a nikoli pouze její jedné, obsahově starší části.

V tomto smyslu bylo také postupováno při zhotovování definitivních stavebních plánů.

Moderní galerie v Praze, která byla založena na rovnoprávnosti obou zemských národů, byla při svém statutu — pokud byl ve shodě se změněnými státoprávními poměry — ponechána i v samostatném československém státě. Práva zakladatelova přešla na vládu republiky československé a na místo bývalého ministerstva kultu a vyučování vstoupilo ministerstvo školství a národní osvěty. Německému odboru byla ponechána autonomie, ale dotace jeho byla snížena v přiměřeném poměru. Protože výnos nadační jistiny, jež v důsledku první světové války byla valně znehodnocena, nestačil zdaleka k tomu, aby Moderní galerie řádně plnila své poslání, poskytovalo také jí od počátku ministerstvo školství a národní osvěty vydatnou roční subvenci k účelům nákupním. Výtvarná díla tímto způsobem získávaná, i když byla ponechávána ve správě Moderní galerie, zůstávala — stejně jako tomu bylo u Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách — majetkem státu jako základ moderního souboru budoucí státní galerie.

Na uskutečnění sloučení obou dosavadních galerijních ústavů, Státní sbírky starého umění a Moderní galerie, která — jak právě vyloženo — mohla trvati jenom proto, že ji stát podporoval, bylo třeba čekati pouze na vhodný okamžik, který však pohříchu byl stále komplikovanějšími poměry politickými vždy více oddalován.

V tomto stadiu zastihla pevný úmysl vytvořiti státní galerii okupace, která na další řadu let oddálila řešení této naléhavé státní potřeby. V září 1939 se sice ještě podařilo dosáhnouti pro Státní sbírku starého umění nového názvu "Národní galerie", plně vystihujícího její širší význam jakožto státní sbírky, avšak toto pojmenování musilo býti v září 1941 změněno na název "českomoravská zemská galerie". Další okupantský čin, jímž bylo zrušení všech nadání a tím také zrušení nadání Moderní galerie (nařízení říšského protektora ze dne 28. října 1942), jejíž sbírky pak byly jako protektorátní majetek přičleněny k tehdejší českomoravské zemské galerii, přispěl — aniž si toho byli jeho původci vědomi — prakticky dávnému plánu z doby státní svobody. Za okupace vznikla i zvláštní grafická sbírka českomoravské zemské galerie sloučením grafických fondů obou jmenovaných sbírek a grafických sbírek Zemského musea v Praze, v tom i t. zv. Hollarea. I to odpovídalo, aniž to okupanti zamýšleli, našim domácím úmyslům.

Jevilo se proto jak po odborné tak i po administrativní stránce vhodným, podržeti po revoluci stav věcí, který se takto vytvořil, a neobnovovati více nadání Moderní galerie, jejíž císařská založení a obdaření nemá již oprávnění v dnešním zřízení lidově demokratickém, nehledě k tomu, že její statut vůbec neodpovídá od základu změněným poměrům (národnostní kuratoria a p. ). Z toho důvodu také Gottwaldova vláda svým usnesením dne 16. července 1946 pojala do kulturního oddílu dvouletého plánu zákon o Národní galerii.

Se zřetelem na celý soubor otázek, vížících se ke zřízení Národní galerie, a zejména vzhledem k nutnosti odstraniti anomální dnes ustanovení nadáni Moderní galerie nahraditi je jasnou normou, zvolena k tomu cíli jako nejvíce vyhovující forma zákonná, která nejenže nejlépe vystihuje podstatu věci, nýbrž také nejdůstojněji — při povaze Národní galerie jako vrcholného ústavu eminentní kulturní důležitosti — odpovídá účelu. Pokud jde o Moderní galerii, upravuje se dosavadní neudržitelný stav, sbírky Moderní galerie se jako vlastnictví státu zákonem včleňují do sbírek Národní galerie v Praze.

Národní galerie v Praze je nyní umístěna celkem v devíti budovách. Sbírky starého umění, ředitelství a některé dílny jsou ve šternberském paláci na Hradčanech, Hradčanské nám. č. 15, jiné sbírky jsou v budově Ústřední knihovny hlavního města Prahy v Praze I, Mariánské nám., dále v zámku na Zbraslavi, v zámku v Tróji, grafické sbírky jsou umístěny v bývalé Kramářové vile v Praze IV, Kounicova 1; Národní galerie má najaty některé místnosti v Praze I., Valentinská č. l, a skladiště má dále v Praze II, Trojanova ul. č. 7, v budově filosofické fakulty university Karlovy v Praze I, Smetanovo nám, č. 55, a v letohrádku Hvězdě. Pro novostavbu budovy Národní galerie je zajištěn pozemek na Letné, jenž je vlastnictvím státu. Práce o novostavbě, započaté podle plánů arch. J. Gočára musily býti z příkazu německých úřadů hned v r. 1939 zastaveny. Nyní však již byly zahájeny přípravné administrativní práce, spojené s novostavbou galerie na témž pozemku, neboť zahájení novostavby Národní galerie bylo zařazeno do prvního pětiletého hospodářského plánu.

Vyhlášením zákona o Národní galerii v Praze se uzákoňuje stav, který tu v podstatě je od skončení druhé světové války. Osnova zákona si nevyžádá žádného zvýšení nákladů ze státní pokladny. Tyto náklady činí ročně zhruba ve výdajích osobních 4, 200. 000. — Kčs, ve výda-

jích věcných 17, 000. 000. — Kčs, a jsou zařazovány do příslušného oddílu v rozpočtové kapitole "ministerstva školství, věd a umění"., Projekt novostavby, adaptace a udržování budov dosavadních jsou kryty v příslušných oddílech rozpočtové kapitoly ministerstva techniky. Národní galerie v Praze má nyní 72 zaměstnanců, kteří jsou všichni zaměstnanci státními. Pravidelné vlastní příjmy má Národní galerie pouze ze vstupného. V r. 1947 činil jeho úhrn 62. 000. — Kčs, v r. 1948 150. 000. — Kčs. Příjem tento je odváděn státní pokladně.

R. 1948 byly do sbírek Národní galerie v Praze včleněny sbírky novodobého českého sochařství v zámku v Tróji a grafické sbírky Národní a universitní knihovny v Praze. Stav sbírek Národní galerie je nyní tento:

Do počtu kreseb a grafik není tu však dosud zahrnuta grafická sbírka převzatá z Národní a universitní knihovny pražské, která má kolem 64. 000 inv. čísel.

Národní galerie v Praze má čyři oddělení: pro umění staré (do konce 18. století), pro umění 19. století, pro umění moderní (20. století) a pro grafiku a kresbu. V čele galerie je ředitel. Galerie má dále odbornou knihovnu (dnešní stav: 11. 150 čísel) a dílny restaurátorskou, truhlářskou, řezbářskou a rámařskou, knihařskou a fotografickou.

K jednotlivým článkům a paragrafům osnovy zákona se připomíná:

K čl. I., k§ 1.

Tímto paragrafem se dává dnešní Národní galerii v té podobě, v jaké vyšla z doby okupace, kdy k původní Státní sbírce starého umění byly přiřaděny sbírky další (viz § 2), zákonný podklad, nutný pro další její existenci a způsobem úměrným významu ústavu, zákonem, se určují její úkoly, ústavu se ponechává jeho dnešní pojmenování "Národní galerie v Praze", vzniklé v r. 1939 ve snaze manifestovati celonárodní jeho charakter, r. 1941 pak okupanty odstraněné, avšak hned po revoluci r. 1945 obnovené a dnes už vžité. Název "Národní" galerie — podobně jako je tomu u Národního musea, Národní a universitní knihovny, Národního

divadla a jiných institucí — nejlépe vystihuje celonárodní poslání ústavu i jeho zvláštní postavení, úkoly v tomto paragrafu Národní galerii vytčené ukazují, že je to nejen ústav povahy musejní a lidovýchovné, ale i vědecké. Je tam též výslovně uvedeno, že Národní galerie má shromažďovati nejen díla domácího výtvarného umění, jak plyne z jedné stránky výkladu slova "Národní", ale i díla výtvarného umění cizího, neboť i to má pro vědecké poznání umění našeho a pro lidovýchovu význam veliký.

K §2.

Tento paragraf vytýká podstatu Národní galerie jak ji představuje již dnešní stav ústavu. Tvoří ji především:

1. Sbírky převzaté podle zákona ze dne 8. května 1936, čís. 127 Sb. od Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, s její knihovnou, archivem, dílnami a zařízeními.

2. Sbírky Moderní galerie v Praze, založené r. 1901 císařem Františkem Josefem I. jako nadání ve správě země české. Nařízením t. zv. říšského protektora ze dne 28. října 1942 bylo toto nadání zrušeno, sbírky Moderní galerie byly prohlášeny za majetek protektorátu a jejich správa svěřena českomoravské zemské galerii.

Ze sbírek Moderní galerie se jako vlastnictví státu včleňují do Národní galerie jak sbírky, které byly přímo vlastnictvím Moderní galerie, tak i sbírky, které byly jako deponát země české v Moderní galerii uloženy (umělecká díla, zakupovaná z dotací země České). Zemský národní výbor v Praze nemá (resp. neměl) proti tomu námitek.

3. Sbírky grafického oddělení Národního musea v Praze jsou, jako jiné sbírky tohoto musea, vlastnictvím země české (resp. zůstatkové podstaty její) — a kromě nich i t. zv. Hoflareum, což je sbírka grafik slavného českého rytce Václava Hollara († 1677), koupená r. 1863 sněmem království českého, uložená jako deponát země české nejdříve v obrazárněSpolečnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, pak v uměleckoprůmyslovém museu v Praze a posléze v Národním museu v Praze. Tyto sbírky jsou v Národní galerii uloženy, jak výše podotknuto, již od okupace, od r. 1944. Zemský národní výbor v Praze nemá (pokud se týče neměl) proti zestátnění těchto sbírek a jich včlenění do sbírek Národní galerie žádných námitek.

Vedle toho jsou ve sbírkách Národní galerie umělecká díla, získaná galerií počínajíc rokem 1936, v tom i — jak výše podotknuto — státní

sbírka novodobého českého sochařství v zámku v Tróji a grafické sbírky Národní a universitní knihovny v Praze.

Národní galerie uchovává konečně, jako snad všechny galerie, i díla deponovaná.

K§ 3.

Tento paragraf nepotřebuje zvláštního vysvětlení.

K § 4.

Statutem o organisaci a správě Národní galerie v Praze, vydaným podle tohoto zákona, bude nahrazen dosavadní statut Státní sbírky starého umění, vydaný výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 31. prosince 1936, č. j. 175. 546/1936-V/l. Některá ustanovení tohoto statutu se stala během doby nepraktickými a těžkopádnými a budou nahrazena v novém statutu normami, vypracovanými na základě nynějšího stavu věci a podle nabytých zkušeností tak, aby správa sbírek, věci personální i poměr Národní galerie k ústavům a úřadům příbuzným byly upraveny co nejúčelněji.

K čl. II.

Tento článek ruší zákon ze dne 8. května 1936, č. 127 Sb., jímž československý stát nabývá sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách.

Pokud se tkne ustanovení §§ l a 2 tohoto zákona, tu již jejich obsah — t. j. převod vlastnictví sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách na československý stát a pře vzetí smluvních závazků a dluhů Společnosti, pokud se vztahují k provozu dílen — byl dávno splněn. Ostatně skutečnost, že se sbírky, převzaté uvedeným zákonem, včleňují do sbírek Národní galerie v Praze, je uvedena v čl. I, § 2, odst. 2 tohoto vládního návrhu.

Pokud jde o § 3 zrušovaného zákona, tu se tímto podle zásady, že fondovní hospodářství má býti ze státního hospodaření odstraňováno, ruší fond na rozmnožování sbírek Národní galerie, založený ustanovením tohoto paragrafu. Jmění fondu přechází na stát.

Stav tohoto fondu je nyní tento:

1. na vkladních knížkách Spořitelny a záložny v Praze. pobočky v Praze III:

Tento fond je spravován ministerstvem školství, věd a umění; jeho stanovy vydalo ministerstvo školství a národní osvěty výnosem ze dne 31. prosince 1936, č. j. 175. 546/1936-V/1, týmž, jímž vydalo statut Státní sbírky starého umění.

Co se tkne § 4 zrušovaného zákona:

O statutu Národní galerie má ustanovení čl. I, § 4 této osnovy; ostatní ustanovení § 4 zákona čís. 127/1936 Sb. se zrušují z dvojího důvodu:

Předně — tato ustanovení nebyla prakticky vůbec dodržována, nevešla vůbec v život, byla to mrtvá ustanovení zákona. Již v citovaném statutu Státní sbírky starého umění z r. 1936 byl poměr k Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách omezen vlastně jen na několik zcela vnějších okolností (bezplatný vstup členů výboru Společnosti do místností sbírek, volnost výboru přípisy adresovanými ministerstvu školství dožadovat se nápravy shledaných snad nedostatků a upozornit na vše, co se pokládá pro zdar sbírek za prospěšné, právo výboru nahlížet do archivu, činností Společnosti nashromážděného), — a ani ty nevešly rovněž prakticky v život.

Za druhé — dnešní stav sbírek Národní galerie v Praze je, co se počtu jednotlivých uměleckých děl týče, zhruba patnáctkrát tak veliký jako stav sbírek převzatých od Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. Čili sbírky od ní převzaté tvoří jen jednu patnáctinu dnešního bělého fondu Národní galerie. Ale i hledíme-li jen ke starému umění, je dnešní inventární stav sbírek starého umění (obrazů a plastik — u kreseb a grafik se staré umění inventárně nerozlišuje) téměř šestkrát tak veliký jako v r. 1936, nebylo by tudíž ani praktické, po případě ani možné uvedená stará nedodržovaná ustanovení nechávati v platnosti.

§ 5 (poslední) zrušovaného zákona má ustanovení jen formální a ustanovení o tom, že již před účinností tohoto zákona lze provést přechodná opatření.

K čl. III.

Ustanovení tohoto článku zrušuje nadání Moderní galerie v Praze a postátňuje veškeren její majetek.

Hlavní účel nadání Moderní galerie zanikl přičleněním jejích sbírek Národní galerii. Stalo se tak sice po zrušení nadání Němci v r. 1942, jak již výše uvedeno, ale vyhovovalo to dávnému plánu z doby národní svobody. Nyní bylo nadání Moderní galerie v Praze formálně obnoveno podle čl. 6 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku, aby tím snáze mohl být majetek tohoto nadání zestátněn. Moderní galerie tvořila, ač měla dva odbory, jednolitý vlastnický subjekt.

Kromě sbírek, o nichž tu ustanoveno v čl. I, § 2 osnovy, tvoří jmění nadání Moderní galerie v Praze nyní:

1. vlastní nadání Moderní galerie v částce 2, 317. 625 K (2, 282. 625 K v cenných papírech zemských a státních a 35. 000 K na 4 vkladních knížkách), nyní uložené jednak u Investiční (dříve Zemské) banky v Praze, jednak u Spořitelny a záložny v Praze. V ní je zahrnut i t. zv. Křičkův fond částkou 316. 400 K. — Lze očekávati, že z celé této částky nadačního jmění bude při provádění odškodňovací akce vráceno asi 80%.

2. Stavební fond v částce 6, 760. 919. 85 K (v cenných papírech 5, 390. 000 K, na vázané vkladní knížce 1, 233. 688. 85 K, na volné vkladní knížce 137. 231 Kčs), uložený v Investiční bance v Praze.

3. Polovina domu čp. 781 a zahrady na Král. Vinohradech (v Budečské ulici č. 26; druhou polovinu vlastní česká akademie věd a umění v Praze, která celý tento objekt spravuje). Je to odkaz Ing. Josefa Zlatníka, zemřelého dne 25. října 1939. Pozůstalostní řízení se protáhlo, a to úmyslně po zrušení Moderní galerie Němci. Odevzdací listina je až ze dne 20. října

1945, zápis v pozemkové knize byl krajským civilním soudem v Praze nařízen dne 29. října

1946. Nemovitosti tyto jsou zapsány ve vložkách čís. 984 a 1018 pozemkové knihy katastr. území Král. Vinohrady; jiné nemovitosti v těchto vložkách zapsány nejsou. Na celém domě je hypotéka Investiční banky v Praze v částce 58. 440. 78 Kčs, dále z výtěžku celého domu dostává měsíční rentu 4. 000 Kčs slečna Cecilie Zlatníková, nar. dne 29. ledna 1884, svéprávnosti zbavená. Obě tyto nemovitosti byly v pozůstalostním řízení oceněny úhrnnou částkou 985. 104. 20 Kčs.

Na základě ustanovení § 2, odst. l zákona ze dne 8. června 1933, čís. 97/1933 Sb., o finančních prokuraturách podá návrh na zaknihování vlastnického práva československého státu k těmto nemovitostem ministerstvo techniky, nikoli ministerstvo školství, věd a umění.

K čl. IV.

Jak již bylo výše uvedeno, vyhlášením zákona o Národní galerii v Praze se bude jen normovat dosavadní stav. Hospodářských důsledků zákon mít nebude, nemusí se tudíž jeho účinnost nikterak vázat na nějaký pevný termín, odůvodněný praktickými, hospodářskými potřebami

(na př. na 1. leden). Že jej provede ministr školství, věd a umění vyplývá z ustanovení čl. I, § 3 a též z ustanovení čl. I, § 4; ministr techniky podá návrh na zaknihování nemovitostí z vlastnictví tímto zákonem zrušené Moderní galerie (čl. III, odst. 2).

V Praze dne 15. března 1949.

Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.

Za ministra školství, věd a umění:

Václav Kopecký v. r.

Státní tiskárna v Praze — 1657-49).