Národní shromáždění republiky Československé 1949.
I. volební období. 2. zasedání.
258.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne.....................1949
o placené dovolené na zotavenou v roce 1949.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Tento zákon upravuje placenou dovolenou zaměstnanců na zotavenou (v dalším jen "dovolená") v roce 1949.
Část I.
Dovolená stálých zaměstnanců. Nárok na dovolenou a její délka.
§ 2.
(1) Zaměstnanci, jehož pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nebo v témže podniku trval nepřetržitě alespoň 9 měsíců (čekací doba), náleží v roce 1949 (v dalším jen "kalendářní rok"), jestliže v tomto roce konal práci alespoň po 75 dnů, dovolená v délce 2 kalendářních týdnů, pokud pro něho neplatí výhodnější úprava délky dovolené podle odstavce 2 nebo 3.
(2) Dovolená se prodlužuje o jeden kalendářní týden zaměstnancům
a) mladším 18 roků,
b) starším 50 roků, pokud se na ně nevztahuje ustanovení odstavce 3,
c) jejichž pracovní poměr po dosažení 18. roku
věku trvá u téhož zaměstnavatele nebo v témže podniku, po případě v témže oboru nebo v téže skupině povolání déle než 5 roků.
(3) Dovolená se prodlužuje o dva kalendářní týdny zaměstnancům, jejichž pracovní poměr po dosažení 18. roku věku trvá u téhož zaměstnavatele nebo v témže podniku, po případě v témž oboru nebo v téže skupině povolání déle než 15 roků.
(4) Do doby rozhodné pro délku dovolené podle odstavce 2 nebo 3 se započítává doba, po kterou zaměstnanec nemohl býti zaměstnán, protože konal vojenskou službu v československé nebo spojenecké armádě, a doba, po kterou nemohl býti za doby nesvobody zaměstnán z důvodu národnostního, rasového nebo politického útisku. Vláda může po slyšeni jednotné odborové organisace stanovit nařízením další dobu, která se započítává do doby rozhodné pro prodloužení dovolené podle odstavce 2 nebo 3, ač zaměstnanec nebyl v pracovním poměru.
§ 3.
(1) U zaměstnance, který vstoupil do pracovního poměru před dokončeným 26. rokem věku, se v kalendářním roce, v němž skončil návštěvu školy, zkracuje čekací doba (§2, odst. 1) na
5 měsíců.
(2) Přerušení pracovního poměru kratší
6 týdnů, k němuž došlo se souhlasem zaměstnavatele, staví, ale nepřerušuje čekací dobu, pokud zaměstnanec nebyl zaměstnán u jiného zaměstnavatele.
(3) Zaměstnanci, který přešel do jiného závodu téhož podniku v rozporu s hospodářským plánem podniku, se nezapočte do doby rozhodné pro vznik nároku na dovolenou ani do doby rozhodné pro prodloužení dovolené (§ 2) trvání dřívějšího pracovního poměru v témž podniku nebo u předchozích zaměstnavatelů.
(4) Zaměstnanci, který přešel do jiného podniku v rozporu s jednotným hospodářským plánem, se nezapočte do doby rozhodné pro prodloužení dovolené (§ 2) trvání pracovního poměru u předchozích zaměstnavatelů.
§ 4.
Zaměstnancům, kteří pracovali před nastoupením dovolené nejméně 9 měsíců v hornictví a z toho alespoň 3/4 pracovní doby pod zemí, prodlužuje se dovolená, příslušející jim podle ustanovení § 2, o další kalendářní týden. Ministr sociální péče stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry a po slyšení jednotné odborové organisace nařízením, že se dovolená prodlužuje zaměstnancům konajícím jiné práce zdraví zvlášť škodlivé, při čemž zároveň stanoví, jak a za jakých podmínek.
•
§5.
Pokud délka dovolené závisí na zaměstnancově věku nebo trvání jeho pracovního poměru, rozhoduje stav ke dni 1. ledna 1949.
Omezení dovolené. §6.
(1) Nemohl-li zaměstnanec konati práce v kalendářním roce po více než 75 pracovních dnů pro důležitou příčinu týkající se jeho osoby, po kterou nezpůsobil úmyslně nebo hrubou nedbalostí, zejména pro nemoc, úraz nebo vojenskou službu, krátí se mu dovolená za každých dalších 25 zameškaných pracovních dnů o jednu dvanáctinu. Nemohl-li však zaměstnanec z uvedených příčin konati v kalendářním roce práci po více než 150 pracovních dnů, zkracuje se mu dovolená o jednu dvanáctinu za každých 25 zameškaných pracovních dnů.
(2) Za každý pracovní den (směnu), který zaměstnanec zameškal bez důležité příčiny (odstavec 1), se odečte od dovolené bez náhrady den. Zameškané pracovní doby, které jsou kratší než celý pracovní den, se sčítají.
(3) Rovněž se odečte od dovolené poměrná část dovolené (§ 10, odst. 3), kterou jiný zaměstnavatel zaměstnanci za kalendářní rok poskytl nebo za niž mu poskytl peněžitou náhradu.
(4) U zaměstnanců povinných návštěvou základní odborné školy má zameškání vyučování na této škole stejné následky jako zameškání pracovní doby.
(5) Odečtení podle odstavce 2 provede zaměstnavatel po slyšení zaměstnance a po projednání se závodním zastupitelstvem zaměstnanců.
§7.
Účast na zvláštní léčebné péči podle ustanovení § 29, odst. 1 a 2 zákona ze dne 15. dubna 1948, č. 99 Sb., o národním pojištění, nebo na opatřeních preventivní péče podle ustanovení § 95, odst. 1, písm. b) a e) téhož zákona, pokud zaměstnanec není neschopen k práci, jakož i dobrovolná účast na sportovních kursech, rekreaci nebo pod. se započítává do dovolené v kalendářním roce.
§8. Požitky po dobu dovolené.
(1) Zaměstnanci příslušejí po dobu dovolené všechny peněžité požitky, kromě náhrady hotových výloh a odměny za práci přes čas, jako kdyby pracoval. Při tom se za základ výpočtu peněžitých požitků bere u zaměstnance s proměnlivými požitky průměrný týdenní výdělek
za posledních 6 měsíců před nastoupením dovolené.
(2) Po dobu dovolené náleží zaměstnanci též veškeré naturální požitky, pokud jich může užívat. Za stravu a jiné naturální požitky s výjimkou bytu, světla a otopu, pokud těchto požitků nemůže užít, náleží mu náhrada v penězích. Výše této náhrady se řídí předpisy vydanými pro účely národního pojištění.
(3) Peněžité požitky a náhrada naturálních požitků připadajících na dobu dovolené jsou splatné v obvyklých výplatních dnech. Požádá-li však o to zaměstnanec, musí tyto požitky býti vyplaceny při nastoupení dovolené, při čemž však nejsou dotčeny předpisy o srážení daně. ze mzdy podle výplatních období.
§ 9. Nastoupení dovolené.
(1) Nastoupení dovolené určuje se zřetelem na jednotný hospodářský plán zaměstnavatel po projednání se závodním zastupitelstvem zaměstnanců. Při tom přihlíží jak k potřebám provozu, tak k oprávněným požadavkům jednotlivých zaměstnanců. Dovolená ve vedlejším zaměstnání budiž podle možnosti poskytnuta zároveň s dovolenou v hlavním zaměstnání. Zaměstnavatel oznámí zaměstnanci den nastoupení dovolené zpravidla alespoň 14 dnů předem.
(2) Zaměstnanci lze poskytnout dovolenou nebo její část za kalendářní rok také po jeho uplynutí, požádá-li o to nebo nemohl-li ji vyčerpat z důvodů naléhavé potřeby provozu nebo pro některou z příčin uvedených v § 6, odst. 1. V takových případech musí zaměstnanec nastoupit dovolenou tak, aby skončila nejpozději 31. března 1950. Nestane-li se tak, pozbývá zaměstnanec nárok na dovolenou bez újmy případného nároku podle § 12.
§ 10. Vliv skončení pracovního poměru na dovolenou.
(1) Byl-li pracovní poměr před nastoupením dovolené předčasně zrušen zaměstnancem bez důležitého důvodu nebo zaměstnavatelem z důležitého důvodu zaviněného zaměstnancem, ztrácí zaměstnanec nárok na dovolenou.
(2) V ostatních případech skončení pracovního poměru před nastoupením dovolené náleží zaměstnanci poměrná část dovolené. Při tom musí být u zaměstnance splněny podmínky pro vznik nároku na dovolenou (§§ 2 a 3) a platí pro něho ustanovení o omezení dovolené (§§ 6 a 7).
(3) Poměrná část dovolené se stanoví tak, že se poskytne za každý měsíc trvání pracovního
poměru v kalendářním roce jedna dvanáctina dovolené.
§ 11.
Zaměstnanci zemědělští a lesní, kteří nekonají nepřetržitě práci.
Zaměstnancům zemědělským a lesním, kteří za trvání pracovního poměru nekonají nepřetržitě práci, náleží dovolená podle ustanovení tohoto zákona. Jestliže však pracovali v kalendářním roce u téhož zaměstnavatele nebo v témže podniku méně než 150 dnů, náleží jim poměrná část dovolené ve výši jedné dvanáctiny za každých 25 odpracovaných dnů. Doba rozhodná pro délku prodloužení dovolené podle § 2 se zjistí součtem kalendářních let, ve kterých zaměstnanec pracoval alespoň 150 dní.
§ 12. Peněžitá náhrada za nevyčerpanou dovolenou.
(1) Nemohl-li zaměstnanec vyčerpat dovolenou nebo její část ani do 31. března 1950 z příčin uvedených v § 6, odst. l nebo z příkazu zaměstnavatele odůvodněného naléhavou potřebou provozu, má nárok na peněžitou náhradu za dovolenou nebo za její nevyčerpanou část.
(2) Peněžitá náhrada za nevyčerpanou dovolenou nebo její část náleží zaměstnanci též, nemohl-li ji vyčerpati pro skončení pracovního poměru.
(3) Peněžitá náhrada za dovolenou se rovná základní časové mzdě odpovídající době dovolené a peněžité náhradě za naturální požitky (§8, odst. 2). Podrobnosti stanoví ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvy financí a vnitra vyhláškou v úředním listě.
(4) Peněžitá náhrada za dovolenou se nezapočítává do vyměřovacího základu podle předpisů o národním pojištění.
§ 13:
Dovolená v některých případech změny zaměstnání, při přidělení k výkonu naléhavých prací a při účasti na pracovních brigádách.
(1) Zaměstnancům, s nimiž byl pracovní poměr po 1. lednu 1947 rozvázán bez jejich zavinění podle předpisů o hospodárném zaměstnávání pracujících, o uvolnění postradatelných zaměstnanců nebo o návratu odborně vyškolených zaměstnanců do jejich povolání, započte se do doby rozhodné pro vznik nároku na dovolenou a pro prodloužení dovolené (§2) v novém zaměstnání trvání všech předchozích pracovních poměrů po dokončeni 18. roku věku. Totéž platí pro zaměstnance, kteří po 1. lednu 1947 dobrovolně přešli z administrativního zaměstnání do zaměstnám výrobního nebo ze zaměstnání výrobního do jiného výrobního zaměstnání důležitějšího pro splnění jednotného hospodářského plánu, jakož i pro zaměstnance, kteří změnili po skončení okupace zaměstnání ve veřejném zájmu nebo na doporučení úředního lékaře.
(2) Zaměstnanci uvedení v odstavci l mají vůči svému dosavadnímu zaměstnavateli nárok no poměrnou část dovolené, jestliže byli v kalendářním roce zaměstnáni u téhož zaměstnavatele nebo v témže podniku alespoň 2 měsíce a jestliže neměli v tomto roce dovolenou. Poměrná část dovolené přísluší zaměstnanci, i když mu podle ustanovení §§ l a 2 nevznikl nárok na dovolenou.
(3) Neměl — li zaměstnanec, na něhož se vztahuje odstavec l, v kalendářním roce plnou dovolenou v dosavadním pracovním poměru, vznikne mu u nového zaměstnavatele nárok na poměrnou část dovolené po nepřetržitém dvouměsíčním zaměstnání.
(4) Ustanovení odstavců l až 3 platí obdobně pro dovolenou zaměstnanců přidělených k výkonu naléhavých prací a pro účastníky pracovních brigád.
Část II.
Dovolená nestálých zaměstnanců.
§ 14.
(1) Zaměstnancům přijatým na práce, které podle své povahy netrvají 9 měsíců, zejména na práce sezónní a kampaňové, přísluší místo dovolené při skončení pracovního poměru za každých 25 odpracovaných dnů konané práce peněžitá náhrada ve výši jedné dvanáctiny požitků, které by jim příslušely po dobu dovolené podle § 2, kdyby u nich byly splněny podmínky pro vznik nároku na dovolenou.
(2) Peněžitá náhrada podle odstavce l se nezapočítává do vyměřovacího základu podle předpisů o národním pojištění.
§ 15. Zaměstnanci ve stavebnictví.
Vláda může nařízením stanovit odchylný způsob poskytování dovolené a placení mzdy po dobu dovolené některým zaměstnancům ve stavebnictví a v oborech se stavebnictvím souvisících.
část m.
Dovolená domáckých dělníků. § 16.
(1) Domáckým dělníkům přísluší místo dovolené dne 31. prosince nebo při skončení zaměstnání peněžitá náhrada, a to: za dovolenou 2 kalendářních týdnů 4%, za dovolenou 3 kalendářních týdnů 6%, za dovolenou 4 kalendářních týdnů 8% pracovní odměny dosažené v kalendářním roce. Pro určení délky dovolené platí obdobné ustanovení § 2. Náhrada nepřísluší, skončilo-li zaměstnání z viny domáckého dělníka. Na žádost domáckého dělníka se poskytne záloha na peněžitou náhradu odpovídající dosažené pracovní. odměně.
(2) Pracovní odměnou podle odstavce l se rozumí hrubá odměna bez příplatků za hotová vydání.
(3) Podnikatelé domácké práce jsou povinni nahraditi zprostředkovatelům domácké práce částky, které tito vyplatí domáckým dělníkům podle ustanovení odstavce 1.
(4) Peněžitá náhrada podle odstavce l se nezapočítává do vyměřovacího základu podle předpisů o národním pojištění.
část IV.
Ustanovení společná, přechodná a závěrečná.
§ 17.
Ustanovení tohoto zákona o zaměstnancích a pracovním poměru platí obdobné o táních a učebním poměru.
§ 18.
U zaměstnanců, jejichž pracovní poměr po dosažení 18. roku věku u téhož zaměstnavatele nebo v témžé podniku na území obsazeném v roce 1938 cizí brannou mocí trvá alespoň od 1. května 1946, zkracuje se doba trvání pracovního poměru, podmiňující nárok na dovolenou v délce 3 kalendářních týdnů [§ 2, odst. 2, písm. c)] na 3 roky.
§ 19.
• Tento zákon se nevztahuje na úpravu placené dovolené na zotavenou
a) vojenských osob z povolání,
b) příslušníků Sboru národní bezpečnosti a
c) učitelů na školách všech stupňů a druhů a na diecésních učilištích theologických.
§20.
Ministři sociální péče a vnitra stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry a po slyšení jednotné odborové organisace nařízením odchylky od ustanovení tohoto zákona pro některé kategorie zaměstnanců zahraniční služby a pro redaktory.
§21.
Ujednáni odporující tomuto zákonu nebo předpisům vydaným podle něho jsou neplatná, a to i když byla uzavřena před účinností tohoto zákona.
§22.
Zrušuje se platnost, po případě použivatelnost všech předpisů o placené dovolené na zotavenou s výjimkou předpisů, které upravují placenou dovolenou na zotavenou zaměstnanců uvedených v § 19.
§23.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1949; provedou jej ministři sociální péče a vnitra v dohodě se zúčastněnými členy vlády.
Důvodová zpráva.
Všeobecná část.
Zákony č. 82/1947 Sb. a č. 220/1947 Sb. upravovaly placenou dovolenou na zotavenou v letech 1947 a 1948. Jeví se tedy nutným uzákoniti úpravu placené dovolené na zotavenou pro rok 1949, po případě pro léta následující a to především, aby byla splněna zásada vyslovená v § 28 ústavy 9. května, která zaručuje pracujícím právo na odpočinek a jako jeden z prostředků zajišťujících toto sociální právo uvádí zákonnou úpravu placené dovolené na zotavenou.
Ústavodárné Národní shromáždění usnášejíc se o zákonu č. 82/1947 Sb. usneslo se na resoluci, ve které vyzvalo vládu, aby předložila ke schválení návrh zákona na dlouhodobou úpravu placených dovolených a při tom vzala náležitý zřetel nejen na diferencované sociální a zdravotní potřeby jednotlivých pracujících vrstev, ale i na skutečnou hospodářskou únosnost výroby všeho druhu. Dvouletá zkušenost s prováděním přechodné úpravy placené dovolené na zotavenou (zákon č. 82/ 1947 Sb. ) ukázala, že výměra dovolené zavedená touto úpravou jest únosná pro naši výrobu, zejména též pro náš znárodněný průmysl. Naproti tomu se ukázalo, že podmínky
pro vznik nároku na dovolenou byly stanoveny příliš mírné, takže průměrná délka dovolené v roce 1948 činila podle odhadu 31/2 týdne. Tento průměr se pohybuje vysoko nad průměrem dovolených v jiných státech. Vyšší dovolená, pokud přesahuje světový průměr, zatěžuje jako neproduktivní mzda výrobní náklady a ztěžuje schopnost našeho průmyslu s řemesla soutěžit na zahraničních trzích.
Vládní návrh zákona vychází proto z týchž zásad, na kterých spočívá zákon č. 82/1947 Sb., avšak přihlíží ke svrchu uvedeným zkušenostem.
Ukázalo se však, že dosud není možno uskutečnit dlouhodobou úprava placené dovolené na zotavenou, jelikož v úpravě dovolené pro nejbližší dobu nutno přihlížet především k potírání s hlediska jednotného hospodářského plánu nežádoucí fluktuace a neodůvodněné absence.
Přechodné úpravy placené dovolené na zotavenou pro léta minulá ponechala v platnosti úpravy dovolené pro zaměstnance příznivější (na př. dovolenou redaktorů) a nevztahovala se na veřejné zaměstnance. Stěžejním cílem sociální politiky v lidově demokratickém státě je, aby byla postupně uplatňována zásada "od
každého podle jeho schopností, každému podle jeho zásluhy". Uplatnění této zásady vyžaduje, aby byly odstraněny stavovské rozdíly v úpravách pracovních podmínek jednotlivých kategorií zaměstnanců, které nám zanechal kapitalistický řád. Ve státech, které směřují k socialismu, musí býti úprava pracovních poměrů v zásadě jednotná pro všechny zaměstnance a odchylky jsou přípustný jen tam, kde to vyžaduje zvláštní povaha konané práce. Zvlášnost konané práce odůvodňuje zcela odlišnou úpravu toliko u převážné většiny vojenských osob z povolání, příslušníků Sboru národní bezpečnosti a u učitelů a profesorů.
část zvláštní.
K § 1:
K odůvodnění tohoto ustanovení viz všeobecnou část důvodové zprávy.
K § 2:
Vládní návrh především prodlužuje čekací dobu z 6 měsíců na 9 měsíců. Za kapitalismu uplatňovala dělnická třída požadavek co nejkratší doby potřebné pro vznik nároku na dovolenou, jelikož se kapitalisté zbavovali zaměstnanců,, jakmile jim měli poskytnout placenou dovolenou. V dnešní době je zajištěna prostřednictvím závodního zastupitelstva zaměstnanců a orgánů správy práce (okresních úřadů ochrany práce) řádným zaměstnancům stabilita pracovního poměru. Za tohoto stavu 6měsíční čekací doba podporovala fluktuaci zaměstnanců, která jest nežádoucí s hlediska zvyšování produktivity práce a tím zvyšování životni úrovně lidu. V Sovětském svazu jest čekací doba 11 měsíců.
Vládní návrh zavádí další podmínku pro vznik nároku na dovolenou — odpracování 75 dnů v kalendářním roku, za který se dovolená poskytuje. Tím má býti zabráněno poskytovat dovolenou zaměstnancům, kteří nepracovali v podniku ani 14 roku. Toto opatření odpovídá zásadě ústavy, že při dovolené jde o odpočinek po práci.
Vládní návrh přejímá hlediska pro prodlužování základní dovolené ze zákona č. 82/ 1947 Sb. Pod pojmem "obor" jest rozuměti výrobní odvětví (na př. kovoprůmysl a textilní průmysl), distribuční odvětví (textil, potravinářství) a podobné. Skupina povolání zahrnuje příbuzné povolání, při jejichž výkonu lze uplatniti jednou získané odborné znalosti nebo dovednosti. K případům změny zaměstnavatele, oboru nebo skupiny povolání v důsledku zásahu státu a k případům dobrovolné změny zaměstnání ve veřejném zájmu,
zejména pak v zájmu splnění jednotného hospodářského plánu, přihlíží vládní návrh v ustanoveních §§ 14 a 18.
Pod pojmem "podnik" rozumí vládní návrh hospodářskou (správní) jednotku. Nemá tedy změna osoby vlastníka nebo formy podniku vliv na nárok na prodloužení dovolené. V oblasti veřejné správy jest zaměstnavatelem stát a nemá tedy přechod z jednoho oboru státní správy do jiného vliv na nároky zaměstnance na dovolenou.
Ustanovení odstavce 4 ponechává vládě, aby kromě doby ve vládním návrhu výslovně uvedené stanovila další dobu, která se započítává do doby rozhodné pro délku dovolené, ač zaměstnanec nebyl v pracovním poměru. Zkušenosti s prováděním § 5 zákona č. 82/ 1947 Sb. ukázaly, že jest vhodné ponechati možnost, aby výpočet započitatelných dob mohl být prováděcím předpisem rozšířen.
K § 3:
Vládní návrh činí výjimku z 9měsíční čekací doby u zaměstnanců, kteří před 20. rokem věku vstoupí do zaměstnání, ale toliko pro kalendářní rok, ve kterém skončili návštěvu školy. Jde tu o odměnění pracujícího dorostu, který se nejdéle do 1. srpna začlení do pracovního procesu.
Přerušením pracovního poměru rozumí se rozvázání a opětné sjednání pracovního poměru u téhož zaměstnavatele. Toto opatření jest účelné zejména s ohledem na zaměstnance, kteří potřebují obhospodařit svoje pozemky, ovšem ochrany tohoto zvláštního ustanovení nemohou požívati zaměstnanci, kteří svévolně opustí zaměstnání.
Vládní návrh ponechává značnou délku dovolené jak byla zavedena v přechodných úpravách. Výhoda 3 až 4týdenní dovolené může však býti poskytnuta toliko zaměstnancům, kteří plní svoji občanskou povinnost vůči celku. Nemůže býti poskytnuta zaměstnancům, kteří bez ohledu na potřeby jednotného hospodářského plánu přechází z podniku do podniku nebo v rámci jednoho podniku ze závodu do závodu.
K § 4:
Vládní návrh zajišťuje dodatkový týden dovolené pouze zaměstnancům pracujícím v hornictví pod zemí. Devítiměsíční konání práce pod zemí nemusí být nepřetržité. Nebude míti vliv na vznik nároku na dodatkový týden dovolené kratší přerušení této práce z důležité příčiny, týkající se osoby zaměstnance, kterou nezpůsobil úmyslně nebo hrubou nedbalostí, a kratší přerušení vyvolané potřebou provozu.
Prodloužení dovolené z důvodů konání práce zdraví zvlášť škodlivé ostatních zaměstnanců jest ponecháno vládnímu nařízení, při čemž bude možno prodloužiti dovolenou též o méně nebo více než l týden.
K § 5:
Jako rozhodný den pro počítání zaměstnancova věku, délky zaměstnání a konání práce určitého druhu, pokud to má vliv na délku dovolené, byl ponechán 1. květen, jelikož jest blízko hlavního období poskytování dovolených.
K § 6:
Omezení dovolené v případech, kdy zaměstnanec po delší dobu nepracoval a to i pro důležitou příčinu týkající se jeho osoby, kterou nezpůsobil úmyslně nebo hrubou nedbalostí, jest odůvodněnou zásadou ústavy, že dovolená jest odpočinkem po práci. V zájmu neodůvodněných absencí stanoví vládní návrh, že doba, kterou zaměstnanec zameškal bez důležité příčiny, se odčítá od dovolené bez náhrady. Nekoná-li zaměstnanec práci z příčin na straně zaměstnavatele, nenastává omezení dovolené.
K § 7:
Zákon č. 82/1947 Sb. stanovil v § 8, že se čas zameškaný v důsledku poskytnutí léčebné péče nositelem veřejného pojištění nezapočítává do doby dovolené. Toto ustanovení vedlo k Velkému tlaku na povolování léčebné péče, zejména v úřednickém sektoru, kde v důsledku liberálního výkladu § 19, zákona č. 154/ 1934 Sb. byl zaměstnancům placen po dobu trvání léčebné péče plat. Kromě toho se vyskytla snaha rozšířit tuto ochranu též na různé druhy ozdravné péče. Přední cíl naší sociální politiky — zvyšovat produktivitu práce a tím i životní úroveň pracujícího lidu, vyžaduje, aby léčebná péče a preventivní péče podle zákona o národním pojištění byla prováděna v prvé řadě na účet dovolené. Ustanovení o sportovních kursech a rekreaci jest odůvodněno snahou některých neuvědomělých zaměstnanců vymáhati si placené volno k tomuto účelu mimo rámec dovolené na zotavenou.,
K § 8:
Toto ustanovení obsahuje v zjednodušené formě předpis § 9, zákona č. 82/1947 Sb. s tou odchylkou, že se vylučuje z požitků po dobu dovolené odměna za práci přes čas, což jest odůvodněno tím, že v tomto případě jde o odměňování souvisící přímo s výkonem práce. Pro výpočet všech pohyblivých peněžitých po-
žitků byl vzat jako základ průměrný týdenní
výdělek za posledních 6 měsíců před nastoupením dovolené, což umožní spravedlivější vý-
' počet požitků po dobu dovolené u zaměstnanců,
u kterých tyto závisí na ročním období.
Náhrada hotových výloh nenáleží zaměstnanci po dobu dovolené, i když byla stanovena paušální částkou.
K § 9:
Vládní návrh vychází ze zásady, že v zájmu plynulosti výroby nelze vybírání dovolených omezovat na letní období, nýbrž že dovolené se musí nastupovati během celého roku. Rozvíjející se akce rekreace pracujících prováděná ústřední radou odborů ukázala nutným umožnit přenesení dovolené na I. čtvrtletí následujícího roku, též na žádost zaměstnance.
K §10:
Vládní návrh podstatně zjednodušuje oproti zákonu č. 82/1947 Sb. řešení otázky dovoleně při skončení pracovního poměru. Odstraňuje zejména kasuistiku, která byla zavedena § 26 zákona č. 154/1934 Sb. a přebírána do přechodných úprav placené dovolené na zotavenou. Rozděluje nároky zaměstnanců na dovolenou při skončení pracovního poměru na 2 skupiny. Při skončení pracovního poměru, na kterém zaměstnanec nenese viny, dává nárok na část dovolené odpovídající délce zaměstnání v podniku v kalendářním roce, za který se dovolená poskytuje. Při skončení pracovního poměru z viny zaměstnance, ztrácí tento nárok na dovolenou vůbec.
Vládní návrh výslovně stanoví, že při vzniku nároku na dovolenou při skončení pracovního poměru, musí býti splněny podmínky pro vznik nároku na dovolenou a že platí ustanovení o omezení dovolené v důsledku nekonání práce. Toto ustanovení jest účelné, neboť jeho nedostatek v zákoně č. 82/1947 Sb. vyvolával nesprávný výklad, který byl odstraněn teprve rozhodnutím nejvyššího soudu z října 1948.
K §11:
Poskytování dovolených zemědělským a lesním dělníkům, kteří za trvání pracovního poměru nekonají nepřetržitě práci zavedli již kolektivní smlouvy pracovní před první světovou válkou. Ačkoliv tento druh zaměstnanců nelze s hlediska pracovní politiky vítat, neobejde se dosud naše zemědělská a lesní výroba bez něho. Proto vládní návrh přejímá bez zásadních změn ustanovení § 16, zákona č. 82/1947 Sb., které se v praxi osvědčilo.
K § 12:
Toto ustanovení přebírá ve zjednodušené formě ustanoveni §§ 12 a 14 zákona č. 82/1947 Sb. o propláceni peněžité náhrady za nevyčerpanou dovolenou. Vyplácení se omezuje na 2 případy: 1. nemohl-li si zaměstnanec vybrati dovolenou nebo její část bez své viny, 2. nemohl-li si zaměstnanec vybrati dovolenou, nebo její část následkem skončení pracovního poměru. Aby bylo zabráněno propláceni peněžité náhrady za dovolenou bez náležitého důvodu, což odporuje smyslu dovolené, obsahuje vládní návrh určité změny proti úpravě podle zákona č. 82/1947 Sb. Má-li býti vyplacena peněžitá náhrada za dovolenou z provozních důvodů, musí tu býti výslovný příkaz zaměstnavatelův. Peněžitá náhrada za dovolenou se bude vypočítávat z podstatně odlišného základu, než peněžité požitky po dobu dovolené. Při peněžité náhradě se bude vycházet ze základní časové mzdy bez jakýchkoliv přídavků a příplatků i když na př. zaměstnanec pracuje v úkolu.
K §13:
V rámci řízení práce pro úkoly jednotného hospodářského plánu, bude nutno zasáhnouti do pracovních poměrů. V zájmu plnění jednotného hospodářského plánu změní řada zaměstnanců dobrovolně povolání. Aby tyto přechody byly podporovány, stanoví osnova zvláštní výhodu v oboru dovolené. Přecházejícím zaměstnancům se započtou všechny předchozí zaměstnání.
Podobně došlo a v budoucnosti dojde ke změnám zaměstnání ve veřejném zájmu, zejména v důsledku uplatnění uvědomělých dělníků na vedoucích místech hospodářství a veřejné správy. Nebylo by spravedlivé, aby zaměstnanci, kteří v zájmu demokratisace hospodářství a veřejné správy, přejdou do jiného zaměstnání, byli poškozeni ve svých nárocích na dovolenou. Totéž platí o zaměstnancích přidělených orgány správy práce k výkonu naléhavých prací a u účastníků pracovních brigád.
Vládní návrh převzal v tom směru příslušná ustanovení osnovy zákona o řízení práce pro úkoly jednotného hospodářského plánu. Opatření v oblasti řízení práce, které uvádí odstavec l a 4 budou vymezena v zákonu o řízení práce pro úkoly jednotného hospodářského plánu, po případě byla vymezena zákonem o některých opatřeních k provedení národní mobilisace, pracovních sil č. 87/1947 Sb.
Ustanovení odst. 2 a 3 přebírá ustanovení § 9, odst. 3 a § 10, odst. 2 dekretu č. 88/1945 Sb., která se týkala osob přidělených k práci.
K §14:
Vládní návrh přebírá v zásadě ustanoveni § 17, zákona č. 82/1947 Sb. s tím, že přihlíží ke změně v § 2.
K §15:
Vládní návrh předpokládá, že po určitou dobu bude nezbytnou zvláštní úprava dovolené pro dělníky ve stavebnictví a v oborech se stavebnictvím souvisících. V těchto oborech stále ještě není zaručeno celoroční zaměstnání. V případě, že by na dovolenou v těchto oborech se měla vztahovat ostatní ustanovení vládního návrhu, značná část těchto zaměstnanců, hlavně v soukromém sektoru, by nesplnila devítiměsíční čekací dobu u téhož zaměstnavatele, nebo v témže podniku. Tito zaměstnanci by obdrželi pouze peněžitou náhradu podle § 14. Nemožnost získat řádnou dovolenou by působila nepříznivě na pracovní morálku stavebního dělnictva a na příliv dorostu do tohoto oboru. Jest proto zamýšleno v nejbližších letech ponechat v platnosti tak zv. známkovou soustavu, která se při poskytování dovolené ve stavebnictví uplatňuje již po několik let. Přitom bude provedena řada zjednodušení.
K § 16:
Toto ustanovení přebírá v zásadě ustanovení § 15, zákona č. 82/1947 Sb. Vztahuje se však toliko na domácké dělníky. Za domáckého dělníka jest považovati osobu, která z příkazu a na účet podnikatele domácké práce vykonává ve svém obydlí domácké práce a která nezaměstnává cizí pracovní síly. Za domáckého dělníka nutno takovou osobu považovati i tehdy, má-li živnostenský list.
K §17:
Toto ustanovení je nutné, jelikož učební poměr se stále více odlišuje od pracovního poměru. Vzhledem k této odlišnosti, která se projeví též v nové úpravě odborného výcviku, mohly by se vyskytnout pochybnosti, zda lze uplatnit předpisy o dovolené zaměstnanců.
K §18:
•
Jevilo se vhodným vložiti do vládního návrhu zvláštní ustanovení o zaměstnancích, kteří v národním zájmu odešli do tak zv. pohraničí Těmto zaměstnancům se zaručuje 3 týdenní dovolená, jestliže vstoupili nejpozději do 1. května 1946 do zaměstnání u zaměstnavatele, nebo v podniku, ve kterém jsou dosud zaměstnáni.
K §19:
Vládní návrh se nevztahuje na dovolenou vojenských osob z povolání, příslušníků Sboru národní bezpečnosti, jakož i na učitele a profesory na školách všeho druhu (rozuměj státní), jelikož zvláštnost práce konané těmito zaměstnanci vyžaduje zvláštní úpravu.
K §20:
Zvláštnost práce konané zaměstnanci zahraniční služby a redaktory vyžaduje, aby u těchto "skupin zaměstnanců byly stanoveny odchylky od některých ustanovení zákona. Proto obsahuje vládní návrh zmocnění pro ministra sociální péče a ministra vnitra, aby nařízením stanovili nutné odchylky.
K §21:
Toto ustanovení, které jest obdobné s ustanovením § 21 zákona č. 82/1947 Sb., stanoví,
že jsou neplatná veškerá ujednání odporující tomuto zákonu nebo předpisům podle něho vydaným. To se týká, jak ujednání pro zaměstnance nepříznivějších, tak i u stanovení pro zaměstnance příznivější. Kdyby nebyla postižena ustanovení pracovních smluv pro zaměstnance příznivější, vznikly by tímto způsobem t. zv. černé mzdy.
K §22:
K odůvodnění tohoto ustanovení se poukazuje na všeobecnou část důvodové zprávy. Pod předpisem jest rozuměti také právně závazné kolektivní smlouvy pracovní.
K §23:
Zákon musí nabýt účinnosti dne 1. ledna 1949, jelikož vychází ze zásady, že dovolená na zotavenou se udílí za kalendářní rok.
V Praze dne 15. března 1949.
Předseda vlády:
Antonín Zápotocký v. r.
Ministr vnitra: V. Nosek v. r.
Ministr sociální péče: Evžen Erban v. r.
Státní tiskárna v Praze. — 1531-49.