Národní shromáždění republiky Československé 1949.

L volební období. 2. zasedání.

221.

Vládní návrh,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé

k projevu souhlasu smlouva mezi republikou Československou a republikou

Polskou o vzájemných právních stycích ve věcech občanských i trestních,

podepsaná ve Varšavě dne 21. ledna 1949.

Návrh schvalovacího usnesení.

Národní shromáždění republiky československé souhlasí se smlouvou mezi republikou československou a republikou Polskou o vzájemných právních stycích ve věcech občanských i trestních, podepsanou ve Varšavě dne 21. ledna 1949.

Důvodová zpráva.

Vzájemné právní styky ve věcech občanských a trestních mezi československou republikou a republikou Polskou upravovaly dosud:

Smlouva ze dne 6. března 1925, č. 5/1926 Sb., o úpravě právních styků ve věcech občanských, trestních a nesporných,

úmluva ze dne 10. února 1934, č. 38/1937 Sb., o vzájemném vykonávání exekučních titulu a o vzájemnosti ve věcech konkursních a

úmluva ze dne 10. února 1934, č. 39/1937 Sb., o vzájemnosti ve věcech pozůstalostních.

Všechny tyto smlouvy odpovídaly duchu buržoasní demokracie. Zejména v posledních dvou úmluvách upravujících otázky čistě ma-

jetkové se uplatňovaly zájmy tehdy vládnoucích kapitalistických tříd.

Po osvobození se však poměry v obou státech od základů změnily a obě lidové demokracie nastoupily vítězně cestu k socialismu.

Ukázalo se proto nutným zcela nově a v duchu lidové demokracie upraviti vzájemné právní styky obou zemí. Stalo se tak předkládanou smlouvou o vzájemných právních stycích ve věcech občanských i trestních, která byla dne 21. ledna 1949 oběma ministry spravedlnosti ve Varšavě podepsána. Smlouva je prvním dílem československo polské stálé právnické komise, která si vzala za úkol podchytit zcela nové vztahy obou lidových demokracií na poli právním a pracuje na přibližování obou právních řádů obou zemí.

Nová smlouva přispěje svým dílem k prohloubení a k sjednocení vzájemných právních styků. Pro posouzení dosahu smlouvy stačí jen uvésti, že co do právní ochrany jsou si občané obou stran postaveni na roven a požívají za stejných podmínek stejná práva jako ve svém domovském státě. Se žádným jiným státem nemáme dosud smluvně v takovém rozsahu zajištěnu právní pomoc ve věcech civilních i trestních. Přímý mezisoudní Styk v právní pomoci vylučuje všechen formalismus a také ve vydávacím řízení je přímý meziministerský styk zárukou největšího urychlení. Přesto, že smlouva zavádí mnohé zcela nové úpravy, má toliko 89 článků u srovnání s rozsahem uvedených již tří smluv, které nahrazuje.

Smlouva se rozpadá ve čtyři oddíly a zahrnuje úpravu právních styků jak ve věcech občanských tak i trestních. Oddíl prvý vyčerpává věci civilní, oddíl druhý věci trestní, na něž jsou navázány oddíly třetí a čtvrtý, které 'jednají jednak o poskytování právních informací, jednak přinášejí ustanovení závěrečná.

I. Věci civilní.

Oddíl prvý upravující věci civilní obsahuje celkem sedm hlav v 54 článcích.

Hlava prvá upravuje soudní ochranu ve věcech civilních, osvobození od žalobní jistoty a právo chudých.

Příslušníkům jednoho státu se zaručuje na území druhého státu stejná zákonná a soudní ochrana, jakož i svobodný a nerušený přístup k soudům druhé strany (čl. 1). Zajišťuje se 'jim osvobození od žalobní jistoty (čl. 2) a právo chudých (čl. 3 a násl. ). Dosažení práva chudých je podstatně usnadněno čl. 6, který dopouští, aby protokolární návrh s chudou stranou, která je na území jednoho státu a domáhá se povolení práva chudých před soudem státu druhého, byl sepsán soudní protokol u soudu, v jehož obvodě bydlí nebo se zdržuje. Protokol takto sepsaný zašle se úřední cestou příslušnému soudu státu druhého.

Hlava druhá jednající o právní pomoci ve věcech občanských (či, 7 až 18) zavádí přímý a bezprostřední styk mezi soudem právní pomoc žádajícím a soudem dožádaným, usnadňuje právní pomoc upuštěním od požadavku překladů a v příčině doručení zavádí významnou novotu v čl. 10, odst. 3, podle něhož doručení ve formách předepsaných vnitrostátním právem státu dožádaného je možné bez doložení ověřeného překladu doručované písem-

nosti, když adresátem je občan státu soudu dožadujícího.

Novým duchem nese se také čl. 17, který upouští od refundace nákladů právní pomoci od státu ke státu, poněvadž se učinila zkušenost, že průběhem let se vydání konaná tímto způsobem za druhý stát vyrovnávají s vydáními na druhé straně a nadto se uspoří dosti obtížné vedení refundace v patrnosti a obtíže s poukazy příslušných částek.

Hlava třetí přináší dosti důležitá ustanovení obsahující mezinárodní právo soukromé (čl. 19 až 31). V těchto ustanoveních se prakticky řeší otázka, normy kterého státu jsou rozhodné pro posouzení hraničních případů. Hlava tato vyčerpává tyto otázky pro poručenství a opatrovnictví, zbavení svéprávnosti, prohlášení za mrtvého, osvojení a některé otázky práva dědického. To, co je zde ustanoveno, je v podstatě zcela v souhlase s vnitrostátním československým právem tuto materii ovládajícím, t. j. s předpisy zákona ze dne 11. března 1948, č. 41 Sb. o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého.

Hlava čtvrtá obsahuje ustanovení o uznání soudních rozhodnutí a výroků rozhodčích a o exekuci na základě těchto listin jakož i o exekuci na základě soudních smírů a listin notářských (čl. 32 až 41). Rozsah soudních rozhodnutí a dalších výroků, které se ve vzájemném poměru uznávají, resp. exekucí vykonávají, je dosti široký a odpovídá zcela praktickým potřebám, zejména pak s ohledem na rozvoj styků obchodních. Vyřešena je otázka uznání rozhodnutí ve věcech nikoliv majetkových, a to v čl. 33, odst. l, č. 3 ustanovením, které je ve věci rozumným kompromisem a které chce zajistiti, aby se uznání nerozbilo o nepodstatné formality opírající se o aplikaci práva v důsledku předpisu mezinárodního práva soukromého platného na území obou států. Také exekuce je usnadněna jak co se týče požadavku předložení příslušných listin (čl. 38), tak i co do cesty, v níž lze exekuční návrh zprostředkovati (čl. 36, 37).

Hlava pátá obsahuje předpisy o pozůstalostech. Základní myšlenkou je, že po zásadě jsou příslušný k projednávání pozůstalosti — a to celé, bez zřetele, jde-li o jmění movité nebo nemovité — soudy domovské, t. j. soudy státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel. Této konstrukci odpovídající vzájemné důvěře jsou přizpůsobena ustanovení obsažená v této hlavě (čl. 42 až 53).

Hlava šestá (čl. 54, čl. 55) jedná o listinách a v čl. 54 přináší pro strany podstatné úlevy

potud, že veřejné listiny zřízené na území jednoho státu se uznávají bez dalšího ověření a že listiny, jež na území jedné strany platí za listiny veřejné, mají i na území druhé strany průvodní moc listin veřejných.

II. Věci trestní.

Oddíl druhý upravující věci trestní má čtyři hlavy (článek 56 až 86).

Hlava sedmá o vydání a průvozu zločinců upravuje nejprve materielní podmínky extradičního řízení (článek 56 až 66) a na to formální řízení (článek 67 až 75).

Podle článků 56 a 57 smlouvy dochází k vydání pro všechny zločiny a přečiny, v některých případech i pro přestupky. Jde o nejširší možný rozsah extradičních činů, jaký nemáme smluvně zajištěn se žádným státem.

Nově se smluvně zavádí převzetí trestního stíhání (článek 59) domovským státem, na jehož území se zdržuje vlastní občan provinivší se na území druhé strany. Tím je i smluvně zajištěno stihání v případech, kde vzhledem k občanství vinníka nelze dosíci vydání.

Mezi neextradičními činy nejsou uvedeny činy trestné podle zákonů vojenských a trestné činy proti zákonům celním, daňovým a jiným zákonům finančním (článek 60). V posledním směru bude třeba v tuzemsku další úpravy. Nově jsou upraveny následky prodlení v převzetí osoby, jejíž vydání bylo povoleno (článek 64) a vydání v krátké cestě (článek 65). Obě tato ustanovení zajišťují urychlené provedení vydání. Styk ve věcech extradičních je meziministerský (článek 67) a obě strany používají vlastního jazyka (článek 68). I tato ustanovení jsou zárukou rychlého provádění extradičního řízení za současné centrální evidence zajišťující jednotné provádění této části smlouvy. V podstatě nezměněno zůstalo ustanovení o zajištění vydání (článek 70) a jeho odkladu (článek 73). Přesněji byla upravena ustanovení o dodatečném objasnění (čl. 69) a o prozatímním zatčení (článek 71, 72). Nová ustanovení také přispívají k urychlení řízení. Zvlášť důležitá ingerence bezpečnostních úřadů při předběžném zatčení umožňuje využití telekomunikačních prostředků v prvním rozhodném stadiu zajišťujícím vydání. Nové ustanovení o dočasném vydání (článek 74) umožňuje docíliti vydání na krátkou dobu

v případech, kde provedení vydání musí býti odloženo.

Hlava osmá upravující právní pomoc ve věcech trestních (články 76 až 83) provádí zásady nejrychlejšího přímého styku mezi justičními úřady a používání vlastního jazyka (články 76, 77). Přímý styk soudů je zvlášť důležitý vzhledem k dlouhým společným hranicím. Prakticky se klade tento styk téměř na roven vnitrostátnímu meziseudnímu styku. Rozsah povinného i fakultativního postupování právní pomoci byl rozšířen jak konkrétními ustanoveními článku 80, tak i zúžením výčtu neextradičních činů. Ustanovení o obeslání z ciziny (články 81, 82) zůstala v podstatě beze změny, doplněna byla ustanovení

O vydání věcí doličných (článek 83). Nová ustanovení jednak zajišťují vydání věcí doličných, pokud je jich třeba k provedení trestního řízení, jednak zajišťují práva osob k těmto věcem.

Sdělování odsouzení a výtahu z rejstříku trestů, upravené v hlavě deváté (články 84, 85) zaručuje nyní také kriminálním ústřednám obou států právo žádati přímo výpisy z rejstříku trestů od úřadů rejstříku trestů druhého státu. Dosud měly toto právo pouze soudy a justiční úřady.

Hlava desátá upravující útraty právní pomoci ve věcech trestních přináší proti dřívějšímu ustanovení zlepšení potud, že nejsou nahrazovány útraty znalečného. Odpadá tím zdlouhavé a byrokratické řízení o refundaci. Zatížení státní pokladny tím nevznikne, ježto lze předpokládati, že náklady v obou státech budou přibližně ve stejné výši.

Oddíl třetí (hlava jedenáctá) přináší rozšíření poskytování právních informací. Podle dřívější úpravy'šlo jenom o osvědčení platného práva pro podřízené soudy a justiční úřady, podle nové úpravy podávají se i informace (posudky) pro potřebu samotných ministerstev.

Oddíl čtvrtý (hlava dvanáctá) obsahuje ustanovení závěrečná a derogační klausuli. Smlouva nabývá účinnosti měsíc po výměně ratifikačních listin.

Dodatkový protokol pamatuje zejména na řešení otázek vyplývajících z další kodifikace.

1 zde se uplatňuje činnost československo-polské stálé právní komise.

V Praze dne 15. února 1949. Úřadující náměstek předsedy vlády:

Zdeněk Fierlinger v. r.

Státní tiskárna v Praze — 851-49