§ 142.
Ministr spravedlnosti může nařízením vydat předpisy, souvisící s provedením tohoto zákona. Zejména může nařízením upraviti jednací řád pro soudy.
§ 143.
(1) Tento zákon nabývá, pokud není v odstavci 2 ustanoveno jinak, účinnosti dnem, který stanoví ministr spravedlnosti nařízením.
(2) Dnem 1. ledna 1949 nabývá účinnosti ustanovení § 127, odst. 1; dnem vyhlášení tohoto zákona nabývá účinnost ustanoveni § 138 a ustanovení § 141, čís. 9 o zrušení § 575, odst. 3 c. ř. s.
(3) Zákon provede ministr spravedlnosti.
Důvodová zpráva.
Všeobecně:
Pestrá organisační složitost našeho soudnictví a spleť předpisů o příslušnosti soudů a o řízení před nimi byly vítaným prostředkem pro obranu čistě formalistickou. Užívání práva se tu stalo vpravdě jeho zneužíváním; soudní ochrana byla takto mnohdy znemožněna. S tím šla luku v ruce rafinovaná komplikovanost i hmotněprávních předpisů; tyto se staly lidu těžko srozumitelnými a nepřístupnými. To vše mělo ovšem za následek, že soudní řízení bylo zároveň nesnesitelně nákladné. Lze-li říci, že výsledek sporu nemohl namnoze předvídat ani zkušený odborník (pro možnost různých stejně dobře odůvodnitelných právních názorů a pro úskalí procesuální povahy), je známou skutečností, že náklady soudního řízení byly příčinou soudní dražby nejedná usedlosti a zničení nejedné existence celé rodiny. Nechtěl-li se sociálně slabý zřítit střemhlav do úplné záhuby, nezbylo mu, než raději včas ustoupit, t. j. vzdát se soudní ochrany též z obavy před možnými náklady. Předpisy o právu chudých — zejména při dosavadním pojetí sociálního poslání advokacie — na tomto stavu věci mnoho nezměnily (dosahovaly ostatně jen na ty nejchudší). Už tato stručná zjištění ukazují, jak i civilní soudnictví patřilo k těm nástrojům, jimiž kapitalistická třída utvrzovala svou posici, a jak sloužilo především třídním zájmům vykořisťovatelské menšiny. Dosavadní trestní soudnictví bylo na tom ještě hůř.
Je proto nasnadě, že sociální zákonodárství neprodleně přistoupí k tomu, aby dokonale a nekompromisně odstranilo neutěšenou dosavadní antisociální funkci soudnictví. Nelze si zastírat, že nejdůležitějším krokem na této cestě bude jednotný nový socialistický právní
řád, k němuž položila už základy ústava 9. května. Zásadou krajského zřízení — rovněž v ní přijatou — byla však justiční správa postavena před naléhavý úkol již nyní vytvořit novou organisaci soudů a justičních úřadů a je jen samozřejmé, že této příležitosti užívá i k tomu, aby urychleně uvedla v život ústavou už přímo stanovené zásady soudnictví a provedla při tom alespoň nejnutnější dílčí reformy další.
Úkoly, které si tato osnova vytkla, jsou tyto:
1. Přizpůsobení soudní organisace krajskému zřízení. Zrušují se zemské soudy; jejich působnost bude rozdělena tak, aby to bylo v plném souladu se zásadou decentralisace. Zrušují se též zemská státní zastupitelství.
2. Zlidovění soudnictví. Soudci jsou jednak soudci z povolání, jednak soudci z lidu; obojí si jsou při rozhodování rovni, účast soudců z lidu je zajištěna ve všech stolicích a je pronikavá. Osnova tu uvádí v život ustanovení čl. XI, odst. 2 a § 140, odst. 3 ústavy.
3. Senátní rozhodování. Na rozdíl od dosavadního stavu se rozhoduje zpravidla v senátech. Samo soudcům je vyhrazena jen ta činnost, která podle povahy věcí nepřipouští vyřízení v senátě. Senáty v první stolici se zásadně skládají z jednoho soudce z povolání jako předšed v senátu a ze dvou soudců z lidu jako přísedících, v druhé stolici ze dvou soudců z povolání, z nichž jeden předsedá, a ze tří soudců z lidu. Tak provádí osnova § 140, odst. l ústavy.
4. Zjednodušení soudní organisace. Už i dosavadní systém znal účast laických přísedících v soudnictví. Nebyla to však účast pracujícího lidu (v kausálním soudnictví obchodním se na
př. účastnili průmyslníci a velkoobchodníci jako soudci — laici). Tam pak, kde bylo nevyhnutelně třeba vyjít vstříc požadavku účasti soudců z lidu, byly tvořeny zvláštní soudy (pracovní soudnictví) nebo mimořádné soudy (soudy pojišťovací); byla vytvořena směs různých obligatorních rozhodčích soudů povahy správní (rozhodčí soudy nemocenských pojišťoven atd. ). Socialistické zákonodárství nepotřebuje tento pestrý výběr, jehož účelem bylo jednak zastření pravého stavu věci, jednak ponechání řádného soudnictví — třebas v okleštěné formě — i nadále v rukou buržoasie. Po všeobecném zlidovění řádného soudnictví lze proto přistoupit ke zrušení kausálního soudnictví (kterého na Slovensku vlastně už ani dosud nebylo), lze zrušit pracovní soudnictví a stejně už není třeba rozmanitých rozhodčích soudů veřejnoprávního sociálního pojištění, ani pojišťovacích soudů. To ovšem neznamená, že nová úprava zavrhuje prostě vše, tedy i to, co se dosud osvědčilo. I nadále budou soudci z lidu vybíráni podle hledisek, aby se pro rozhodování ve zvláštních oborech (spory pracovní, národní pojištění) zvlášť hodili už se zřetelem k svému povolání, odborným znalostem atd. To však bude už věcí povolání soudců z lidu, lépe řečeno orgánu, jemuž bude povolání svěřeno. Není třeba zvlášť zdůraznit, jakého zjednodušení se tím dosáhne, kolik času, nákladů a mrzutostí se tím ušetří. Prostý občan •nebude už tápat v dosavadním bludišti, nýbrž půjde k soudu, který mu je nejpřístupnější. Tím soudem je okresní soud, jehož věcná příslušnost byla ovšem — až na nepatrné výjimky — rozšířena na všechny právní věci, náležející před soudy.
5. Odstranění formalismu. Jak již řečeno, stal se formalismus v soudnictví účelem sám sobě. Lid se na tyto zjevy díval nechápavě. Nedovedl se nikdy smířit s tím, že se za právo nenalézá to, co je ve shodě s jeho právní kulturou a cítěním, nýbrž co hoví bezduchému formálnímu předpisu. Odstraňuje se v zemích českých možnost rozsudku pro zmeškání z důvodu, že nebyla podána žalobní odpověď, neboť toto ustanovení v řízení před okresním soudem neplatí, srov. § 40 osn. a § 440, odst. 2 c. ř. s. Zeslabení zásady projednací a připuštění novot v odvolacím řízení je však nejvýznamnějším dalším krokem na této cestě. Zaručuje soudcům z lidu možnost zjištění materiální pravdy kdykoliv, t. j. v každém období řízení. Novoty v odvolacím řízení nebudou na újmu rychlému projednání věci; liknavému vedení sporu může soud zabránit jinými vhodnějšími prostředky (srov. u §§ 40 až 48). Takové je stanovisko osnovy k bezduchému formalismu a formalismu vůbec.
6. Zlevnění soudnictví. Zlepšením výkonu soudnictví už v první stolici (senáty) lze přistoupit k jeho podstatnému zlevnění a urychlení. Osnova tak činí zavedením dvojinstančního postupu. Třetí stolice znamenala nejen náklady, nýbrž i protahování vyřízení věci někdy na celá léta. Nová úprava však nebude na újmu právní jednotnosti. Jednotnost judikatury se zaručuje jinak. Generální prokurátor se stává strážcem' zákona a bude jeho povinností zakročit všude tam, kde došlo k pokušení zákona. Nejvyšší soud zbaven rozhodování ve věcech někdy malicherných a ve věcech jen z libovůle stran na něho vznesených bude se moci věnovat pečlivému rozboru právních otázek, jeho rozhodnutí se stane poučením a směrnicí pro budoucí rozhodování soudů. V lidově demokratickém soudnictví zmatek nebude.
To jsou stěžejní zásady této osnovy, "úprava tato je však jen přechodná a má platit až do vydání jednotných československých civilních a trestních řádů. Jejím kladem je, že budou získány cenné praktické zkušenosti s hlediska budoucí. konečné úpravy. Neboť na úspěšném vybudování nového soudnictví mnoho záleží, úkoly nového soudnictví jsou mnohostranné. Aby je mohlo úspěšně plnit, musí stát tomuto soudnictví věnovat stálou pečlivou péči.
Jednotlivě:
K části první. K §§ l až 3:
Podle dosavadních předpisů rozhodují u okresních soudů výhradně jen samosoudci, jimiž byli jen soudci z povolání, ústava svěřuje výkon soudní moci jak soudcům z povolání, tak soudcům z lidu. Tato zásada ústavy se projevuje ve změněném složení okresních soudů, které budou napříště vykonávat svou moc zpravidla kolegiátně, t. j. v senátech. Tomu se přizpůsobují dosavadní předpisy o složení okresních soudů.
Senáty okresních soudů jsou vždy tříčlenné, pokud zákon nestanoví jinak; takovou výjimku stanoví § 2, odst. l sám pro případ, když předmětem trestního řízení je čin, na který zákon stanoví trest smrti nebo trest na svobodě delší 10 let. Pronikavé zlidovění soudnictví u okresních soudů je zajištěno majoritou soudců z lidu v rozhodujících senátech.
Určit, kolik soudců z lidu bude u toho neb onoho okresního soudu třeba, vyhrazuje se předsedovi krajského soudu. Zajišťuje se tím stejnoměrné posuzování potřeby všech okresních soudů podřízených témuž krajskému soudu.
K §§ 4 až 6:
Obdobné jako složení okresních soudů se rozšiřuje dosavadní složení krajských soudů o soudce z lidu. Určit jejich počet ponechává zákon předsedům krajských soudů.
Senáty krajských soudů jsou jednak nalézací, jednak odvolací a rekursní.
Složení nalézacích senátů krajských soudů je totéž jako u soudu okresních, t. j. jsou tříčlenné s majoritou soudců z lidu.
Senáty odvolací a rekursní jsou z důvodu povahy své činnosti pětičlenné a v jejich složení je požadavek zlidovění soudnictví zajištěn účastí tří soudců z lidu.
K §§ 7 až 9:
Nejvyšší soud je podle zásad o řízení zároveň dávaných činný jako odvolací soud z rozhodnutí krajských soudů jako soudů nalézacích (ovšem jen ve věcech občanských), jednak jako soud příslušný pro řízení o stížnosti pro zachování zákona.
Složení odvolacích senátů nejvyššího soudu je obdobné jako složení odvolacích senátů krajských soudů. Tyto senáty jsou pětičlenné, třemi jeho členy jsou soudci z lidu.
Vedle uvedené své činnosti jako instance odvolací je nejvyšší soud za podmínek v zákoně zároveň podrobně vymezených příslušný vyslovit, že byl porušen zákon, nebo stížnost pro zachování zákona zamítnout. V tomto úseku své činnosti nejvyšší soud usměrňuje a sjednocuje po stránce právní rozhodování soudů na území celého státu. Povahou této činnosti nejvyššího soudu je odůvodněna účast tří soudců z povolání v pětičlenných senátech.
K § 10:
Provádí se ustanovení § 142, odst. l ústavy. Povolávání soudců z lidu k nejvyššímu soudu se vzhledem k jeho celostátní působnosti vyhrazuje vládě.
K § 11:
Toto ustanovení vymezuje okruh osob, které mohou být povolány za soudce z lidu. Stanovenými podmínkami je zajištěna osobní kvalita soudců z lidu.
Nejvyšší věková hranice 30 let pro povolávání soudců z lidu je stanovena se zřením k požadavku určitých životních zkušeností pro úspěšný výkon funkce (na př. věci manželské a podobně). Tato věková hranice se přibližuje průměrnému věku, v němž se soudci z povolání obvykle dostávají k samostatnému výkonu soudcovské funkce. Horní věková hranice soudců z lidu se rovněž srovnává s věkovou hranicí podle zákona č. 96/1948 Sb., o překládání soudců z povolání do výslužby podle věku.
K § 12:
Toto ustanovení se dává k zajištění skutečného zlidovění, soudnictví a k zamezení jakéhokoliv obcházení nebo zeslabování tohoto zájmu.
K § 13:
Sluší se, aby orgán, který soudce z lidu povolal, byl též oprávněn rozhodovat o jeho odvolání, odmítne — li soudce z lidu funkci přijmout nebo se jí vzdá.
K § 14:
Upravuje se trvání funkčního období. Zajišťuje se zároveň nepřetržitý výkon funkce soudce z lidu v době mezi skončením funkčního období a mezi povoláním soudců z lidu pro další funkční období.
K § 15:
Postavení soudců z lidu se upravuje shodně se zásadou základního článku XI, odst. 2 ústavy. Ustanovení odstavce 2 plyne ze zásady rovnosti soudců z lidu se soudci z povolání.
K § 16:
Přísaha soudců z lidu je táž, jako přísaha soudců z povolání. Nové znění přísahy je předmětem zvláštního zákona,
K § 17:
Povinnosti soudců z lidu jsou se zřením k jejich rovnosti se soudci z povolání stanoveny shodně.
K § 18:
Toto ustanovení má zajistiti, aby funkci soudce z lidu nemohl vykonávat ten, kdo nesplnil podmínky pro povolání za soudce z lidu nebo funkci náležitě neplní. Také zde je rozhodování vyhrazeno orgánu, který soudce z lidu povolal.
K § 19:
Úprava nároku soudců z lidu na náhradu hotových vydání a na jiné náhrady spojené s výkonem funkce se vyhrazuje vládnímu nařízení. Bude se přitom přihlížet k obdobným úpravám pro jiné úseky činnosti lidových orgánů.
K § 20:
Poněvadž jsou okresní soudy napříště příslušné pro řízení a rozhodování v trestních věcech v I. stolici (§ 64), nutno v jejich sídlech zřídit k úkolům stanoveným trestním řádem a předpisy jej měnícími a doplňujícími úřady veřejné žaloby I. stolice. Proto se zřizují okresní prokuratury. Místo státních zastupitelství
zřizují se u krajských soudů úřady veřejné žaloby II. stolice, jež nesou označení krajské prokuratury. Jejich vzájemná a společná podřízenost stanoví se obdobně podle zásad trestního řádu.
K§ 21:
Pronikavé změny vyplývající z tohoto zákona pro organisaci, složení, příslušnost soudů a řízení před nimi vyžadují, aby dosavadní systemisace služebních míst soudců u okresních a krajských soudů a služebních míst konceptních úředníků okresních a krajských prokuratur byla stanovena s náležitým zřetelem k nově upravenému rozsahu, k povaze, významu a množství úkolů okresních a krajských soudů a úřadů veřejné žaloby, jakož i k jejich vzájemnému instačnímu poměru a podílu, jež berou na výkonu soudnictví a soudní správy.
K§ 22:
Účast soudců z lidu dává podnět k tomu, aby dosavadní předpisy o úředním oděvu soudců (vlád. nař. č. 25/27 Sb. ) byly nově upraveny.
K části druhé: K §23:
Je to nutný důsledek zrušení zemských a některých jiných soudů. Dikce je přizpůsobena § 135 odst. l ústavy.
K §24:
Dosavadní zdlouhavost soudního řízeni měla za následek, že strany (účastníci) někdy ztratily zájem na výsledku sporu ještě před jeho pravomocným skončením. Náklady takových zdlouhavých sporů byly často neúměrné jejich významu pro stranu a měly zhusta zhoubný vliv na hmotné postavení postiženého. V obou vytčených směrech byly stížnosti na denním pořadu (nebylo zvláštností, že vyřízení sporu trvalo i několik let už v první instanci). Bylo také známo, že zneužíváním ustanovení o opravných prostředcích mohla nesvědomitá strana nebo účastník výkon soudního výroku oddálit na značnou újmu svého odpůrce atd. Osnova, i když přináší jen přechodnou úpravu, odstraňuje tyto nedostatky; může tak učinit především proto, že zlepšuje výkon soudnictví už v první instanci, kde místo dosavadních samosoudců budou rozhodovat vesměs senáty. Z toho důvodu nebude dalšího opravného prostředku proti rozhodnutí krajského jako odvolacího soudu. Jednotnost judikatury bude zajištěna jiným způsobem, a to tak, že osnova dává generální prokuratuře funkci strážce zá-
kona, jak to bude vyloženo u §§ 54 a násl. osnovy.
K § 25:
Pravidlem bude tedy senátní rozhodování. Z tohoto pravidla činí osnova výjimky jen tam, kde by senátní rozhodování znamenalo zbytečné zdražení a kde povaha věci to přímo žádá. Vystihuje se tu intence vyjádřená v § 140, odst. I ústavy (arg. slovo "zpravidla").
K § 26: Zvláštního odůvodnění není třeba.
K §27:
Nové úpravy je třeba vzhledem k dosavadnímu znění § 64 o. s. p.
K §28:
Jde o nutný výsledek zrušení některých soudů.
K §29:
Právní pomoc mezi soudy tuzemskými a cizozemskými není věcí jen soudů, nýbrž presentuje se s hlediska mezinárodního práva jako právo a povinnost právní pomoc žádati a poskytovati, takže partnery při právní pomoci nejsou snad zúčastněné soudy, nýbrž státy. Nesrovnalosti nemohou proto býti vyřizovány mezi soudy samotnými, nýbrž jen v cestě mezistátní, t. j. zpravidla v cestě diplomatické, jak to také výslovně ustanovují některé mezistátní smlouvy. Odpovědnost za tuzemské soudy navenek může přebírati takto jen vláda a naopak jen vláda má legitimaci interpelovat u cizího státu závady při plnění právní pomoci atd. Proto zde musí být nejvyšší soud eliminován a na jeho místo lze povolat jen ministerstvo spravedlnosti. Také ryzí postup prakticky to vyžaduje, neboť tyto věci nelze vyřizovat bez součinnosti s ministerstvem zahraničních věcí, jemuž je nejvyšší soud funkčně ovšem dosti vzdálen. Jde o věci, které často nesnesou odkladu. Konečně je tu ještě další důvod. Třebas dožadování právních pomocí je ve svém základě zásadně věcí soudcovského rozhodování, je aspoň odeslání dožádání, kontrola obsahu atd. atd. věcí státní správy, která proto do těchto věcí má a musí mít právo zasáhnout. Z těchto důvodů se osnova rozhodla pro zvolenou úpravu.
K § 30:
Důsledek zrušení zemských soudů a zásada dvojinstančnosti se tu projevuje tím, že občanské věci právní přikázané dosud v první instanci krajským a zemským (hlavním) soudům bylo třeba přikázat okresním soudům. Výjimku stanoví § 31.
Avšak — jak již bylo vyloženo ve všeobecné části této důvodové zprávy — základní snahou této osnovy je věci zjednodušit a soudy lidu zpřístupnit. Osnova proto svěřuje okresním soudům i rozhodování v pracovních sporech (§§ l a 2 zákona o pracovních soudech) a věci,
0 kterých dosud rozhodovaly hornické rozhodčí soudy (žák. č. 170 1924 Sb. ). Podle toho není více třeba ani pracovních soudů, ani uvedených rozhodčích soudů, takže mohou býti zrušeny.
Osnova i na tomto místě zdůrazňuje, že nepotlačuje výhody, které pracovní soudnictví dosud pro pracovní spory znamenalo. Naopak rozšiřuje tyto výhody na veškeré soudnictví. Kromě účasti soudce z lidu záležely výhody pracovního soudnictví vlastně jen v příslušnosti výhodné pro pracující, v rychlém projednání věcí a v přípustnosti novot. Veškeré tyto výhody jsou zachovány. I nadále budou přísedící vybíráni tak, aby plně vyhovovali na ně kladeným požadavkům, předsedou senátu bude
1 nadále soudce z povolání, i nadále bude tu i pro tyto spory výhodná příslušnost. I řízení bude (§ 25 osn. ) ještě rychlejší, ještě méně formální než dosud. Zásada dvojinstančnosti platí ovšem i pro spory pracovní.
K § 31:
Na národní podniky bude patrně převedena správa převážné části národního majetku. Zájem, který se pojí k jejich osudu s hlediska socialistického hospodářského řádu, vyžaduje, aby byly chráněny před nežádoucími otřesy; proto je v závažnějších věcech majetkového práva příslušnost upravena tak, aby odvolací instancí tu byl nejvyšší soud, který může pak judikaturu jednotně řídit. Rozumí se, že i tam. kde národní podnik je účastníkem, musí jít o takovou věc, která se ho celá týká (v takovém rozsahu, v jakém je to u strany ve sporu). Nestačí proto k založení věcné příslušnosti krajského soudu jakákoliv účast národního podniku, na př. podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek osoby, která není národním podnikem.
K §§ 32 až 36:
Jde o zachování výhodné příslušnosti v pracovních sporech (§ 32), o zájem soudních chráněnců a o důsledky plynoucí ze zrušení některých sporů.
K § 37:
Zvláštní ustanovení o soudní příslušnosti ve věcech knihovních vyslovuje obecnou zásadu vyjádřenou v § 30 pro obor věcí knihovních. Také knihovním soudem bude napříště vždy soud okresní. Ani pro vedení veřejných knih.
o t. zv. statcích deskových není třeba nějaké odchylky. Instituce zemských desk pozbyla totiž právního významu již tím, že zanikla politická (volební) práva kdysi spojená s vlastnictvím statků do nich zapsaných. Prakticky pak ztratily zemské desky na svém významu mnoho již provedením první pozemkové reformy, při které byly jednotlivé nemovitosti i celé soubory přídělem převedeny do obecních knih pozemkových. Svého významu pak pozbudou nadobro, jakmile budou provedeny nové zákony o revisi první pozemkové reformy a o trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě a zejména po knihovním provedení rozdělení konfiskovaného zemědělského majetku mezi přídělce a jiné nabyvatele. Zemské desky jsou již jen historicky vysvětlitelným přežitkem feudalismu a budou proto při nové úpravě knihovního práva, která naváže na nové právo občanské, zrušeny a nemovitosti v nich zbylé budou přeneseny do knih pozemkových. Dokud se tak nestane, povede zemské desky české okresní soud civilní pro vnitřní Prahu, knihovní vložky, které obsahují deskové nemovitosti z byv. markrabství moravského (kromě enkláv) a tvoří zemské desky moravské, okresní soud civilní pro Brno město a zemské desky o slezských deskových nemovitostech (i s moravskými enklávami) místo krajského soudu v Opavě okresní soud v Opavě.
Současným přenesením obecných knih pozemkových a krajského soudu civilního v Praze (§ 4 žák. č. 213/1925 Sb. ) na okresní soud civilní pro vnitřní Prahu bude zachována dobře se osvědčivší soustředění Veškeré knihovní agendy v hlavním městě Praze.
V Brně je okresní soud civilní pro Brnoměsto již dnes příslušný k vedení pozemkových knih i pro ta katastrální území v obvodu tohoto okresního soudu, jejichž pozemkové knihy byly podle § 10 zák. č. 213/1919 Sb. vedeny u okresního soudu civilního pro Brno-okolí (§ 2 vl. nař. č. 195/1945 Sb. ). Příslušnost okresního soudu civilního pro Brno-okolí vésti pozemkové knihy katastrálních území, která jsou v jeho obvodu a nebyla sloučena s Brnem, zůstává nedotčena.
Okresní soudy povedou napříště i knihy horní. Podobně jako byly dosud vedeny horními senáty některých krajských soudů pro obvody přesahující hranice těchto soudů (§ 109 hor. zák., § 4 min. nař. č. 73/1850 ř. z., § 53 j. n. ), povedou je i napříště okresní soudy pro více soudních obvodů, ač jinak už nebude kausální příslušnosti pro věci dotýkající se hornictví, neboť tyto předpisy (§ 53 j. n., § 3 a §§ 583 až 587 o. s. p. ) se zrušují, srov. § 141 osn.
Pokud jde o železniční knihy, změní se příslušnost knihovního soudu jen v Praze, kde se také železniční knihy přenesou s krajského soudu civilního v Praze na okresní soud civilní pro vnitřní Prahu.
K §38: Jde o provedení zásady vyslovené v § 30 osn.
K §39:
Vzhledem k převaze soudců z lidu nezdá se být napříště nutným vyslovit povinnost k zastoupení advokátem již v první stolici. Bude věcí zejména předsedy senátu, aby při materiálním řízení sporu (věci) byl straně nápomocen i právní radou atd. V odvolacím řízení půjde však o kritiku vydaného soudního rozhodnutí, zejména i po stránce právní, pročež osnova ponechává v tomto řízení nucené zastoupení advokátem. Přitom je si osnova vědoma, že současně s reorganisací soudnictví dojde i k reorganisací advokacie, která se má změnit ve své struktuře a v pojetí svého sociálního poslání.
K §§ 40 až 48:
Tyto předpisy sledují především účel unifikační. Znamenají přitom i pokrokovou reformu.
Tak na př. zeslabení zásady projednací v prospěch zásady vyhledávací podle § 42 osn. znamená, že soud v zemích českých není při opatření důkazů více vázán ustanovením § 183, odst. 2 c. ř. s. (na Slovensku takového obmezení už ani dříve nebylo), znamená dále, že soud v zemích českých (stejně jako soud slovenský až dosud) musí zjistit vše, co vynese na povrch projednávaná věc. To není odstranění zásady projednací, soud ani nadále nebude v občanské věci právní pátrat po všem, ale spoluurčuje podklad svého rozhodování, neboť v zájmu celku nejsou rozsudky vydané vědomě na neúplném a nesprávném podkladu, nýbrž rozsudky odpovídající materiální pravdě.
Ani lhůty nebyly dosud jednotné. Tak na př. lhůta k plnění byla jiná v zemích českých (14 dnů) a jiné na Slovensku (15 dnů). Stejné další lhůty (odvolací atd. ). Nebylo lze takovou ničím neodůvodněnou rozdílnost trpět. Stejně bylo třeba při této příležitosti odstranit nešvar, k němuž vedl § 399, odstavec 2 o. s. p., podle kterého se rozsudky okresních soudů písemně nedoručovaly (a nebylo pak vyloučeno, aby liknavý soudce vyčkal 15 dnů a poté vyhotovil rozsudek podle toho, zda bylo či nebylo podáno odvolání, nebo dokonce v rozsudku už přímo potíral odvolací důvody mezitím podaného odvolání). Podle nové
úpravy se každý rozsudek doručuje v písemném vyhotovení a osnova si od toho slibuje, že jednak strana může pak lépe uvážit, zda má podat odvolání, jednak i soud bude muset věnovat věci náležitou pozornost.
Osnova má dále za to, že není dobře možno uložit lidově demokratickému soudu, aby se k vůli zachování formálních předpisů nemohl dobrat materiální pravdy. Se zřetelem k dobrým zkušenostem, které už dávno učinily slovenské soudy, připouští osnova v opravném řízení nové skutečnosti a nové důkazy bez jakéhokoliv obmezení. Tam, kde by nebylo lze vzhledem k uplatňovaným novým skutečnostem a důkazům odvolání vyřídit bez ústního jednání, ač jinak jsou podmínky pro takové vyřízení, může soud nařídit ústní jednání (srv. § 492, odst. 3 c. ř. s. a § 517, odst. 1 o. s. p. ). Přípustnost novot i v rekursním řízení má svůj vzor v § 554 o. s. p. Protahováním sporu může soud zabránit jinými vhodnějšími prostředky (na př. náhrada nákladů) a může též vyloučit přednesy, o kterých nabyl přesvědčení, že strana je mohla uplatňovat již dříve (srovn. § 179 c. ř. s. a § 222 o. s. p. ). Pokud pak se tím nezmění žaloba nebo nevznese nový nárok, může strana své odvolací návrhy a důvody též změnit; i toto ustanovení poslouží k tomu, aby soudní řízení bylo zbaveno zbytečných formalit.
K §§ 49 až 53:
Už zákon o národním pojištění ruší rozmanitost dosavadních soudů sociálního pojištění (rozhodčí soudy úrazových pojišťoven dělnických, nemocenských pojišťoven, bratrských pokladen, pojišťovací soudy, vrchní pojišťovací soudy) a zavádí jednotné pojišťovací soudy pro celé národní pojištění. Pojišťovacím soudům mělo už podle tohoto zákona náležet také rozhodování ve věcech, ve kterých dříve rozhodovaly správní úřady. Toto jednotné pojišťovací soudnictví bylo pak podřízeno vlastně kontrole řádného soudu, neboť v poslední instanci měl v těchto věcech vykonávat soudní moc nejvyšší pojišťovací soud, zřízený sice pod samostatným názvem, ale při nejvyšším soudě v Brně, patrně jako jeho součást (§ 236 cit. zák. ).
Ustanovení §§ 228 až 240 zák. o národním pojištění, týkající se pojišťovacího soudnictví, nenabylo dosud účinnosti. V praxi vznikly z toho téměř nepřekonatelné potíže (ustanovení § 253 cit. zák. se totiž ukázalo i pro přechodnou dobu nedostatečným). Stála proto osnova před naléhavým úkolem upravit i tyto věci.
Přitom si osnova musela dát především odpověď na otázku, zda po zlidovění řádného