Národní shromáždění republiky Československé 1948.
L volební období. 2 zasedáni.
124.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne 1948,
kterým se mění a doplňují předpisy o rozhodčích soudech pro úpravu některých závazků národních podniků.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
čl. I.
Zákon ze dne 21. listopadu 1946, č. 228 Sb., o rozhodčích soudech pro úpravu některých závazků národních podniků, se mění a doplňuje takto:
1. V § 16 se připojuje další odstavec, který zní:
"(3) Ustanovení odstavce 2 neplatí, jde-li o nárok ze závazku, který je nebo bude proti národnímu podniku uplatňován před řádným soudem nebo jiným příslušným orgánem. "
2. § 20 zní:
"(1) Jde-li o nárok ze závazku, který se proti národnímu podniku uplatňuje před řádným soudem nebo jiným příslušným orgánem, (§ 16, odst. 3), přeruší soud nebo takový jiný orgán řízení o tomto nároku v každém období řízení, namítne-li národní podnik, uznávaje závazek, že jde o závazek hospodářsky neodůvodněný. Podá-li národní podnik do tří měsíců ode dne přerušení žalobu na zrušení nebo na jinou přiměřenou úpravu závazku, buď přerušené řízení zastaveno a náklady navzájem zrušeny; rozhodčí soud může ve svém výroku
míti zřetel i k těmto nákladům. Nepodal-li národní podnik v uvedené lhůtě žalobu, vzal-li podanou žalobu zpět nebo byla-li žaloba odmítnuta nebo zamítnuta, lze v přerušeném nebo zastavěnem řízení pokračovat.
(2) Jde-li v řízení před řádným soudem nebo jiným příslušným orgánem o nárok ze závazku, který je, nehledě k otázce hospodářské neodůvodněnosti, i jinak sporný, omezí se soud nebo takový jiný orgán, namítne-li národní podnik i hospodářskou neodůvodněnost závazku, na rozhodnutí o ostatních sporných otázkách a ve svém rozhodnutí jen určí, zda nárok ze závazku je či není po právu. Pravomocným rozhodnutím, že nárok ze závazku je po právu, se řízení přerušuje. Ustanovení odstavce l, věty druhé a třetí platí i tu s odchylkou, že výrok o nákladech řízení zustává nedotčen. "
čl. II.
Byl-li nárok uvedený v některém z předchozích odstavců § 20 zák. č. 2281946 Sb., ve znění čl. l, č. 2 tohoto zákona výrokem soudu nebo jiného příslušného orgánu pravomocně určen již přede dnem vyhlášení tohoto zákona, počíná lhůta tří měsíců k podání žaloby na zrušení nebo na jinou přiměřenou úpravu hospodářsky neodůvodněného závazku dnem vyhlášení tohoto zákona.
čl. III.
žalovat na zrušení nebo na jinou přiměřenou úpravu hospodářsky neodůvodněného závazku lze, i když došlo k převodu žalobcova závazku na Fond znárodněného hospodářství podle § 3 zákona ze dne 11. března 1948, č. 51 Sb., o úpravě některých finančních poměrů národních podniků průmyslových a potravinářských; rozhodnutí je pak účinné i proti Fondu znárodněného hospodářství.
čl. IV.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 31. srpna 1948; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.
Důvodová zpráva.
Rozhodčí soudy, povolané podle znárodňovacích dekretů č. 100 až 103/1945 Sb. rozhodovat o zrušení nebo o jiné přiměřené úpravě hospodářsky neodůvodněných závazků národních podniků, byly zřízeny zákonem č. 228; 1946 Sb. Řízení před rozhodčím soudem se
podle § 16, odst. l cit. zák. zahajuje podáním žaloby. Protože však v době vydání zákona nebylo ještě lze vědět, kdy rozhodčí soudy zahájí činnost a národní podniky budou tedy s to podávat žaloby, učinil zákon v § 20 opatření, aby ve sporech mezitím (až do zahájení činnosti
rozhodčích soudů) u řádných soudů zahájených, bylo řízení přerušeno (a pak i zastaveno).
Celkem bylo jasno, že jde-li o závazky, jejichž existenci národní podnik uznává a proti kterým má jedinou námitku hospodářské neodůvodněnosti, musí národní podnik (ať už byla proti němu před řádným soudem před zahájením činnosti rozhodčích soudů podána žaloba či nikoliv) ve lhůtě jednoho roku podle §16, odst. 2 cit. zák., případně měly-li být zachovány výhody podle § 20 cit. zák., do tří měsíců ode dne zahájení činnosti rozhodčích soudů podati žalobu na zrušení nebo na jinou přiměřenou úpravu hospodářsky neodůvodněného závazku.
Komplikace však nastaly, jakmile závazek byl sporný i co do své existence. Tu mohl národní podnik podat mezitímní návrh určovací podle § 259, odst. 2 c. ř. s. (vzájemnou žalobu podle § 189. odst. l o. s. p. ) na určení, že právní poměr, na kterém závisí rozhodnutí ve sporu, netrvá, a zároveň požádat, aby jednání bylo omezeno na tuto otázku (§ 189, odst. l c. ř. s. a § 232 o. s. p. ). Podlehl-li v této otázce, mohl pak národní podnik proti nároku ze závazku nyní už nesporného uplatňovat námitku hospodářské neodůvodněnosti. Při tomto řešení nelze však nevidět, že i ve sporech zahájených před řádným soudem přede dnem zahájení činnosti rozhodčích soudů hrozilo nejen zmeškání tříměsíční lhůty uvedené v § 20 cit. zák., nýbrž i zmeškání jednoroční lhůty uvedené v § 16, odst. 2 cit. zák. vůbec (nelze totiž nijak zaručit, že sporná otázka existence závazku dojde u řádného soudu vyřízení ještě před uplynutím uvedených lhůt). Zmeškání jednoroční lhůty uvedené v cit. § 16, odst. 2 hrozilo ovšem měrou ještě větší ve sporech zahájených před řádným soudem o sporné závazky teprve po dni zahájení činnosti rozhodčích soudů (ustanovení § 20 cit. zák. na tyto spory už nedosahuje). K tomu přistupuje, že národním podnikům, jak zkušenosti ukazují, nejsou tyto závazky znárodněných podniků vždy známy a dovědí se o nich zpravidla jen ze žaloby; odpůrce mohl tudíž snadno způsobit zmeškání jednoroční lhůty uvedené v § 16, odst. 2 cit. zák. tím, že se zatím se svým nárokem nepřihlásil. Lze proto už dnes říci, že lhůta, o kterou tu jde, nevyhovuje.
Jak již podotčeno, nedopadá § 20 cit. zák. jednak na spory, v kterých hospodářská neodůvodněnost není jedinou obranou národního podniku, jednak na spory zahájené už po dni zahájení činnosti rozhodčích soudů. Nesprávným výkladem tohoto ustanovení přerušovaly však řádné soudy řízení už i tam, kde námitka
hospodářské neodůvodněnosti byla národním podnikem uplatňována jen in eventum, t. j. pro případ, že jiné obrany se minou s úspěchem. V žalobě před rozhodčím soudem se pak národní podnik domáhal v první řadě určení, že závazek po právu netrvá, avšak pojednati o této otázce rozhodčí soud — právem — odmítl, ježto pro tuto otázku není jeho příslušnost dána. Takto vzniklé nesnáze odstranila rak sama praxe tím, že národní podniky sice nepokračovaly v přerušeném a pak zastaveném soudním řízení, ale domáhaly se na řádném soudě určení, že závazek netrvá, a řízení před rozhodčím soudem bylo zatím přerušeno. Nebylo však lze tak snadno zjednat nápravu u dalšího důsledku, který dnešní znění cit. § 20 mělo v zápětí. Ve sporech zahájených před řádným soudem po dni zahájení činnosti rozhodčích soudů nebylo totiž předpisů o přerušení (zastaveni) řízení, takže i tam, kde jinak národnímu podniku zůstala zachována jednoroční lhůta uvedená v § 16, odst. 2 cit. zák., nebylo nijak vyloučeno, aby mezitím nedošlo k vykonatelnému soudnímu výroku proti národnímu podniku. Je jasno, že jde o zjev, který znamená vážné ohrožení zájmů sledovaných zákonem.
Lze proto dosavadní stav označit po obou stránkách (krátkost jednoroční lhůty a nedostatečný dosah ustanovení o přerušení a zastavení řízení zahájeného před řádným soudem) za nedostatečný; tato nedostatečnost by se mohla projevit ve zvýšené míře škodlivými následky i se zřetelem na mezitím provedené další znárodnění. Odstranit tyto závady je pak úkolem této osnovy.
V jednotlivostech se uvádí:
K čl. I, čís. l:
Při řešení otázky nedostatečnosti jednoroční lhůty, uvedené v § 16, odst. 2 cit. zák., nebylo lze pustit se zřetele, že jakékoliv její prodlužování až do kalendářně stanoveného dne by přece jen nutilo národní podniky žalovat sice v prodloužené lhůtě, ale i tam, kde by se odpůrce nakonec třebas ani neodhodlal nějaký nárok uplatňovat. S hlediska hospodářského není si toho přáti. Proto volila osnova způsob jiný.
Osnova činí pronikavý rozdíl mezi nároky ze závazků, které není třeba uplatňovati proti národnímu podniku u řádného soudu, příslušného správního úřadu, smluveného nebo obligatorního rozhodčího soudu atd., a mezi nároky ze závazků, jejichž splnění musí být na národním podniku teprve vynucováno. V nové úpravě zůstane ustanovení § 16, odst. 2 cit.
zák. omezeno jen na případy uvedené na prvním místě. Nemíní-li tedy národní podnik dopustit, aby došlo k soudnímu nebo úřednímu zákroku (na př. proto, že závazek je mu znám a jedinou námitkou proti závazku je jen jeho hospodářská neodůvodněnost, takže národní podnik nechce riskovat náklady soudního nebo úředního řízení), stačí dosavadní jednoroční lhůta k tomu, aby si národní podnik otázku hospodářské neodůvodněnosti vyřídil. Delší lhůta by se nesrovnávala s požadavkem právní jistoty. Uplatňuje-li se však nárok ze závazku z jakýchkoliv důvodů před řádným soudem nebo před jiným orgánem příslušným o nároku rozhodovat, platí už ustanovení nového § 20, srov. čl. I, č. 2.
K čl. I, č. 2:
Nové ustanovení § 20 cit. zák. znamená především, že národní podnik nemusí za všech okolností žalovat ve lhůtě stanovené v § 16, odst. 2 cit. zák. u rozhodčího soudu o zrušení nebo o jinou přiměřenou úpravu závazku hospodářsky neodůvodněného. Jeho nečinnost (ať už proto, že o závazku neví, nebo proto, že hospodářská neodůvodněnost závazku vyšla najevo teprve později) nebude už v budoucnosti znamenat nebezpečí zmeškání lhůty. Podle nové úpravy může národní podnik kdykoliv odpírat plnění hospodářsky neodůvodněného závazku. Učiní-li tak, nastane situace, že odpůrce musí svůj nárok uplatňovat u řádného soudu nebo u jiného příslušného orgánu povolaného rozhodovat o nároku, jinak nebude závazek plněn. Rozhodne-li se odpůrce národního podniku pro uplatnění svého nároku, může pak národní podnik existenci závazku před soudem nebo příslušným jiným orgánem uznat nebo popřít, v obou případech však zároveň namítat hospodářskou neodůvodněnost závazku.
Byla-li existence závazku uznána a zároveň namítána jeho hospodářská neodůvodněnost, přeruší soud nebo jiný příslušný orgán další řízení. K uplatnění námitky hospodářské neodůvodněnosti bude tu pak lhůta tří měsíců ode dne přerušení. Po včasném podání žaloby u rozhodčího soudu se pak přerušené řízení musí zastavit. Toto zastavení je však jen podmíněné, neboť bude-li žaloba, podaná u rozhodčího soudu, vzata zpět, odmítnuta (pro nepříslušnost dovolaného rozhodčího soudu atd. ) nebo zamítnuta (pro opožděnost atd. ), není překážky, aby v řízení bylo k návrhu stran pokračováno. Jiné řešení by nutně znamenalo jen zbytečné náklady. Tím jsou upraveny případy uplatňování nároku — nehledě k hospo-
dářské neodůvodnénosti — nesporného, srov. odstavec 1.
V druhém odstavci je upraven postup, jde-li
o nárok, který je kromě hospodářské neodůvodněnosti i jinak sporný. Spornost se nemusí zrovna týkat právního důvodu závazku; spornou může být i jen výše uplatněného nároku. O všech těchto sporných otázkách rozhodne pak řádný soud nebo příslušný orgán
v tom řízení, v kterém by normálně rozhodoval (sporné, nesporné, správní, rozhodčí, atd. ). Nelze však připustit, aby tu byl proti národnímu podniku vykonatelný soudní nebo jiný výrok na plnění závazku, který třebas nakonec bude rozhodčím soudem zrušen nebo jinak přiměřeně upraven z důvodu hospodářské neodůvodněnosti. Proto se řádný soud nebo příslušný orgán ve svém rozhodnutí omezí jen na určení sporných otázek (právního důvodu, sporné výše nároku na náhradu škody atd. ). Národní podnik může pak ve lhůtě tří měsíců ode dne právní moci tohoto rozhodnutí podat žalobu u rozhodčího soudu na zrušení nebo na jinou přiměřenou úpravu závazku nyní už nesporného, hospodářsky však neodůvodněného. Rozdíl proti odstavci l je tu i v tom, že se řízení přerušuje už ze zákona, jakmile rozhodnutí nabylo moci práva, takže zvláštního opatření soudu nebo příslušného orgánu není o tom třeba. Další postup (žaloba k rozhodčímu soudu, zastavení event. pokračování v řízení) je už stejný jako v případech upravených v odstavci l, s tou ovšem odchylkou, že pustil-li se národní podnik do bezdůvodného sporu, ponese také následky, t. j. zaplatí náklady sporu.
I bez výslovného ustanovení se pak rozumí, že rozhodnutí, kterým se sporné otázky takto určují, třeba jinak, zejména i s hlediska přípustných opravných prostředků, pokládat za rozhodnutí, kterým se věc konečně vyřizuje. Forma rozhodnutí (rozsudek, usnesení, výměr) se řídí povahou věci.
S hlediska nového § 20, odst. 2 je ovšem lhostejno, v jaké procesní roli vystupuje ten, kdo nárok před řádným soudem nebo jiným příslušným orgánem proti národnímu podniku uplatňuje, t. j. zda tak činí jako žalobce nebo jako žalovaný byv k tomu donucen žalobou národního podniku ve sporu, v kterém národní podnik tvrdí, že závazek netrvá po právu. Směřovala-li žaloba národního podniku jen na určení, že závazek po právu netrvá, a národní podnik pak ve sporu podlehl, nebude už třeba -ve sporu pokračovat a řízení se tu po vydání rozhodnutí ani nepřerušuje; národní podnik bude však i tu míti ještě lhůtu k podání žaloby u rozhodčího soudu pro hospodářskou neodůvodněnost.
Navržené nové řešení tedy znamená, že národní podnik už nemusí zpravidla žalovat i tam, kde by se nakonec odpůrce ani neodhodlal nárok uplatňovat, nýbrž může klidně vyčkávat a iniciativu tu vůbec přesunout na svého odpůrce (tím se zároveň vylučuje možnost, aby odpůrce sám mohl dočasným mlčením způsobit zmeškání lhůty národním podnikem, který na př. o závazku ani nevěděl). Nerozhoduje, kdy se tak stane (před zahájením činnosti rozhodčích soudů nebo poté), a nerozhoduje, zdali národní podnik o závazku věděl či nevěděl, naň plnil či neplnil, hospodářskou neodůvodněnost namítal hned od počátku nebo ji zjistil až dodatečně atp. Odpírá-li národní podnik plnit hospodářsky neodůvodněný závazek, je tím jeho odpůrce donucen, aby se domáhal ochrany pořadem práva nebo jiného obdobného řízení. Další postup je pak už jasný. Národní podnik riskuje vlastně jen náklady; ty jsou však v případě uznání existence závazku jen minimální a mohou být sice — ale nemusí . — rozhodčím soudem přisouzeny.
Novinkou také je, že se nové znění § 20 už neobmezuje toliko na soudní řízení sporné (jako dosud), nýbrž dosahuje na všechna řízení, v nichž lze proti národnímu podniku uplatňovat nárok z hospodářsky neodůvodněného závazku (řízení sporné, nesporné, trestní, správní, smluvené nebo obligatorní rozhodčí soudnictví atd. ).
K čl. II:
Protože nelze (aspoň theoreticky) nepřipustit možnost, že k rozhodnutí řádného soudu nebo jiného příslušného orgánu došlo v případech, na které původní ustanovení § 20 už ne-
dosahovalo (srov. shora), přede dnem vyhlášení tohoto zákona, chrání toto ustanovení národní podnik dostatečně tím, že mu i tu dává k uplatnění hospodářské neodůvodněnosti závazku tříměsíční lhůtu ode dne vyhlášení tohoto zákona.
K čl. III:
Podle § 3 zák. č. 51/1948 Sb. mohou být některé závazky převedeny na Fond znárodněného hospodářství. Dojde-li k takovému převodu dříve, než bude žaloba u rozhodčího soudu podána, mohly by vzniknout pochybnosti o aktivní legitimaci k žalobě. Proto bylo do osnovy pojato toto ustanovení, aby bylo jasno, že se převodem závazků podle cit. ustanovení na aktivní legitimaci k žalobě formálně nic nemění. Samozřejmě se Fond znárodněného hospodářství může řízení účastnit jako vedlejší intervenient na straně žalobcově atd.
K čl. IV:
Zpětná účinnost se ke dni 31. srpna 1948 stanoví proto, že na př. lhůta k uplatnění hospodářské neodůvodněnosti uplynula na Moravě už tímto dnem; předejde se tak možná námitka, že už nelze žalovat pro hospodářskou neodůvodněnost u závazků, u nichž tato okolnost měla být uplatněna v původně stanovené jednoroční lhůtě, která však uplynula přede dnem počátku účinnosti tohoto zákona.
Prováděním tohoto zákona nevzniknou státní pokladně výdaje, jež by už nebyly rozpočtové kryty, a to se zřetelem na to, že rozhodčí soudy pro úpravu některých závazků národních podniků už stejně působí.
V Praze dne 19. října 1948.
Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.
Ministr spravedlnosti: Dr. A. Čepička v. r.
Státní tiskárna v Praze. — 5354-48