Dalším problémem, s nímž se osnova pokouší vyrovnati v oddílu 4, je otázka sociálního pojištění členů národních výborů a správních komisí. Je třeba postarat se o to, aby ti členové, kteří byli nebo jsou v zaměstnaneckém poměru, zůstali pojištěni za stejných podmínek, i když byli svým zaměstnavatelem pro výkon své funkce zcela nebo částečně uvolněni.

II. Zvláštní část K oddílu 1.

Až do zřízení národních výborů bylo uvolňování zaměstnanců pro výkon veřejné funkce řešeno jen kuse.

Ustanovení § 10, odst. 3 novely k obecnímuzřízení č. 76/1919 Sb. zaručovalo toliko veřejným zaměstnancům, že mohou nerušené vykonávati svoji funkci v obecním zastupitelstvu bez újmy platových i postupových nároků. Pro býv. okresní a zemská zastupitelstva nebylo obdobného ustanovení. Všeobecně byla věc řešena usnesením vlády ze dne 4. července 1929 o dovolených státních zaměstnanců (učitelů národních škol) mimo dovolenou na zotavenou, doplněným později usnesením ze dne 6. června 1940. Toto usnesení (uveřejněné ve Věstníku ministerstva vnitra roč. 1942, str. 277) neřešilo poskytování občasné dovolené k jednotlivým úkonům veřejné funkce (schůze, komise a pod. ) a předpokládalo zřejmě, že taková občasná uvolnění budou bez obtíží udělována. Jinak uděloval dovolenou resortní ústřední úřad v dohodě s ministerstvem vnitra. Resortní ústřední úřad, v jehož prospěch se zaměstnanci měla uděliti dovolená, se vyjadřoval o nezbytnosti udělení dovolené. Povolující ústřední úřad měl hledět především k zájmům služby; k účelu dovolené pak jen potud, pokud tato služba neutrpí udělením dovolené závažnější újmy. Dávala se možnost povoliti místo dovolené úlevy (úpravou nebo zkrácením pracovní doby a pod. ) nebo i zkrátit dovolenou na zotavenou.

Pokud jde o zaměstnance soukromé, je uvolňování pro veřejnou funkci řešeno jen nepřímo. Jsou upraveny jen důsledky přerušení práce na mzdu nebo plat zaměstnance. Ustanovení § 1154 b) obč. zák. zaručuje zaměstnanci po čtrnáctidenním zaměstnání nárok na mzdu nejvýše týdenní, když z důležitých příčin, za které lze uznati i výkon veřejné funkce, nemohl vykonávati službu nebo práce.

Obdobné ustanovení obsahuje § 23 zákona o soukromých zaměstnancích č. 154/1934 Sb.: nemůže-li zaměstnanec konati práce po čas

poměrně krátký, plně veřejnoprávní povinnosti, které podle zákonných předpisů nemůže odmítnouti, podrží svůj plat.

úprava, platná dosud pro soukromé zaměstnance, v dnešních poměrech nedostačuje. V lidové veřejné správě, obstarávané národními výbory, je nutno počítat i s delším uvolňováním než na týden nebo na "čas poměrně krátký".

Leč ani úprava platná dnes pro zaměstnance státní již zplna nevyhovuje. Zájem služby nemůže být naprosto a za všech okolností převažující, nýbrž musí být při nejmenším rovnocenný zájmu na řádném fungování národního výboru, jehož členu má byt udělena dovolená. Není také důvodů zásadně rozlišovat při uvolňování zaměstnanců pro výkon funkce v národním výboru mezi státními a soukromými zaměstnanci a upravit zákonem pouze uvolňování zaměstnanců soukromých. Osnova se proto rozhodla upraviti i uvolňování zaměstnanců veřejných.

V podrobnostech se podotýká:

K § 1:

Veřejná správa obstarávaná národními výbory se zakládá v určité své části na princípu sborového rozhodování. Podle dnešního stavu organisace národních výborů jsou jejich sborovými složkami (vedle plenární schůze) rada, předsednictvo a komise, u statutárních měst také obvodní rady a jejich komise, po případě sbor referentů, členy těchto sborových složek jsou členové národních výborů (obvodních rad). Členy komisí však mohou býti i jiné osoby, pokud jsou volitelné do národního výboru.

Schůze sborových složek jsou u národních výborů pravidlem. Jejich bezvadnou činností je podmíněno řádné fungování i činnost národního výboru vůbec. Je proto třeba postarat se o to, aby každému členu sborové složky byla dána možnost účastnit se schůze, nížení musí býti jednoduché. Stačí, požádá-li zaměstnanec o uvolnění. Ohled na nerušený chod výroby velí, aby tak učinil zavčas. Půjde tu vždy jen o uvolnění na zcela přechodnou dobu.

Obdobně je tomu s účastí na jiných úředních jednáních (na př. komisionelních), z nichž nelze členy národních výborů vylučovati.

Zaměstnavateli se tu rozumějí jak zaměstnavatelé soukromí, tak i veřejní;

K §2:

V odstavci l je modifikována zásada vyplývající z § 1154 b) obč. zák. Nárok na nezkrácenou mzdu (beze srážek) má zaměstnanec jen tehdy, nečinili pracovní doba, zameškaná jednorázovým uvolněním, v jednom kalendářním týdnu více než 8 hodin. Zamešká-li zaměstnanec svým uvolněním více než 8 hodin, může mu zaměstnavatel sraziti poměrnou část mzdy. Zaměstnanec však nebude zkrácen, neboť se mu dostane náhrady od národního výboru podle § 11. Nadto může zabrániti srážce, jestliže nahradí zvýšeným výkonem nebo náhradní prací celou zameškanou pracovní dobu. Může tedy dosáhnouti i nezkrácené mzdy i náhrady podle § 11.

Důvodem této modifikace je úvaha, že člena národního výboru bude potřebí uvolňovati nepoměrně častěji, než předpokládal zákonodárce při redakci § 1154 b) obč. zák. Kdyby osnova setrvala beze změny na § 1154 b) obč. zák., znamenalo by to za dnešního rozmachu lidové správy neúměrné zatížení zaměstnavatelů.

V odstavci 2 je obsaženo zvláštní ustanovení pro některé státní a jiné veřejné zaměstnance. Důvodem tohoto odchylného ustanovení je skutečnost, že práce těchto zaměstnanců, i když je vyměřena úředními hodinami, blíží se svou povahou téměř práci úkolové, která musí býti splněna po případě i mimo úřední hodiny.

K §§ 3 až 5:

1. Kdežto v § 2 šlo o uvolňování zaměstnanců pro jednotlivé schůze sborových orgánů národního výboru nebo pro jednotlivé úkony, upravují §§ 3 až 5 uvolňování pro pravidelnou činnost v národním výboru.

U národních výborů vyššího stupně a částečně též u místních národních výborů ve větších obcích nevystačí všichni funkcionáři s volným časem, který jim zbývá vedle jejich občanského povolání, mají-li řádně plnit úkoly, které na nich požaduje výkon funkce, činnost všech člena národního výboru se nevyčerpává jen účastí na schůzích sborových složek. Mnozí z nich jsou povinni účastniti se na výkonu veřejné správy význačnějším způsobem i mimo schůze, a to pravidelně, i když ne vždy ve stejném rozsahu.

Pravidelná činnost v národním výboru se za dnešního stavu organisace národních výborů požaduje na předsedovi a na některých členech rady, a to na těch, jimž národní výbor svěřil správu určitého úseku své agendy. Tyto členy rady nazýváme referenty. Jmenovaní funkcionáři připravují předměty jednání pro sborové složky, jednají se stranami, konají v úředním zájmu služební cesty, schvalují písemná vyřízení a vůbec řídí práce,

které jsou na národní výbory vzneseny, a dohlížejí na jejich řádný výkon. Jsou k tomu povoláni podle zvláštních organisačních předpisů. Tyto předpisy — vesměs prozatímní povahy — jsou:

Vládní nařízení č. 46/1945 Sb., o prozatímní organisací správy hlavního města Prahy.

Prozatímní organisační řád zemských a okresních národních výborů (č. 299/1946 Ú. 1. č. I).

Prozatímní organisační řád statutárních měst (č. 1903/1946 Ú. 1. I).

Prozatímní organisační řád místních národních výborů (č. 966/1947 Ú. 1. I).

Na Slovensku vývoj prozatím nedospěl k takto vybudované instituci referentů.

2. I v těchto případech musí zájem zaměstnavatelův ustoupiti veřejnému zájmu, který vyžaduje uvolnění funkcionáře pro činnost v národním výboru. Osnova však uvádí závažné důvody [§ 3, odst. l, písm. a) a b)], které mohou zbaviti zaměstnavatele povinnosti uvolniti zaměstnance.

Rozsah uvolnění nebude vždy stejný. Někdy bude potřebí poskytnouti zaměstnanci dovolenou úplnou, někdy postačí dovolená částečná, na př. na den, dva nebo více dní v týdnu. Bude záležeti především na zájmu národního výboru na uvolnění. Tento zájem se bude říditi důležitostí a rozsahem funkce v národním výboru. Uplatní se však i zřetel na oprávněné zájmy zaměstnavatelovy.

Předsedům místních národních výborů ve velkých obcích a předsedům národních výborů vyššího stupně nutno vzhledem k rozsahu správy, kterou budou říditi, zajistit uvolnění i pro případ, že jejich případní zaměstnavatelé by mohli uplatnit zprošťující důvody. Obcí nad 10. 000 obyvatel je celkem 101, z toho v Čechách 51, v zemi Moravskoslezské 26 a na Slovensku 24.

3. Není úmyslem osnovy, aby zaměstnavatelé, kteří uvolnili svého zaměstnance pro výkon funkce v národním výběru, byli postiženi hmotnou újmou (na př. při zdanění).

4. Při uvolňování zaměstnance, který má závodní (služební) nebo podnikový byt, musí býti řešeno souvisle i uvolnění bytu pro náhradního zaměstnance, pokud užívání tohoto bytu je nezbytné pro provoz závodu [§ 3, odst. l, písm. b)]. Osnova tu má na zřeteli na př. služební byty pro hlídače železničních tratí (hradlaře) a pod.

5. Řízení o uvolnění zaměstnance je upraveno tak, aby zájmy všech zúčastněných došly uplatnění podle své důležitosti a aby se vzájemně vyvažovaly.

V pravidelných případech dojde k dohodě mezi národním výborem a zaměstnavatelem, po případě osobním úřadem zaměstnavatelovým. (U zaměstnanců vojenské správy je tímto úřadem vždy ministerstvo národní obrany. ) Nadřízený úřad však může zasáhnouti korigujícím způsobem (§4). Nedojde-li k dohodě, bude rozhodnuto autoritativně příslušnými úřady (§ 5). Mnohotvárnost případů, které tu mohou přijíti v úvahu, vyžádala si tu i diferencované úpravy pro různé kategorie zaměstnanců.

6. Dovolená poskytnutá zaměstnanci podle § 3 bude vždy neplacená.

Při částečné neplacené odvolené bude zaměstnancova mzda (plat) poměrně krácena. Podrobnosti mohou býti podle potřeby upraveny pro veřejnou správu usnesením vlády, pro sektor soukromý opatřením ministra sociální péče podle předpisů o státním řízení mzdové politiky. Zastavením nebo krácením mzdy (platu) neutrpí zaměstnanec újmu, neboť se mu dostane od národního výboru odměny podle § 12 nebo v krajním případě náhrady podle § 11.

K §6:

činnost v národním výboru nesmí býti zaměstnanci na újmu. To je vedoucí zásadou osnovy. Pokud jde o možné újmy při výplatě mzdy nebo platu, uplatnila se tato zásada ve výše citovaných ustanoveních osnovy.

Avšak nejde toliko o mzdu nebo plat. Jde o zachování všech práv a nároků, plynoucích z pracovního poměru. Ustanovení § 6 osnovy obsahuje toliko příkladný výpočet těchto práv a nároků. Ustanovení, že poskytnutí volna nebo dovolené nemůže býti zaměstnanci na újmu, nelze chápat tak, "že by se tím tvořil právní nárok na jmenování nebo že by se jím promíjely jinak předepsané podmínky jmenování (absolvování kursů nebo zkoušek a pod. ). Jde-li o započítávání doby, pak se doba započítává stejným způsobem, jako by se započítávala, kdyby zaměstnanec skutečně vykonával práce. K nárokům zde uvedeným patří m. j. na př. i naturální byt a pod.

K § 7:

Osoby ve vojenské presenční službě a osoby konající výcvik v náhradní záloze konají svou občanskou povinnost, jejíž splnění je podle § 5 branného zákona předpokladem pro zastávání státních a jiných veřejných služeb nebo volitelných občanských hodností. Nemohou tedy býti v době, kdy ji konají, uvolněni pro výkon funkce v národním výboru. Mimo to vojenský výcvik nepřipouští přerušování. Obdobně je

tomu u délesloužících, kteří konají další činnou službu vojenskou na základě ustanovení § 19 branného zákona a příslušných předpisů, členům národního výboru, kteří by měli nastoupit vojenskou službu, by však mohl býti povolen v rámci platných předpisů odklad nástupu. *

Naproti tomu vojenští gážisté z povolání (nikoliv také délesloužící) a příslušníci Sboru národní bezpečnosti jsou státními zaměstnanci, a proto ustanovení §§ l a 3 osnovy platí bez zvláštního ustanovení i pro ně. Povaha jejich služby však vylučuje, aby byli uvolňováni pro funkci v národním výboru za branné pohotovosti státu a v době mimořádných opatření v míru.

K oddílu 2.

V tomto oddílu jsou obsažena ustanovení, která mají chránit členy národních výborů proti neoprávněným zásahům zaměstnavatelů, jimiž by byl nerušený výkon funkce členu národních výborů zmařen nebo ztížen.

K§8:

Zásadou je, že pracovní (služební) poměr osob, které vykonávají nějakou funkci v národním výboru, může být zaměstnavatelem vypovězen jen z tak důležitého důvodu, že v jeho uvážení nelze na zaměstnavateli spravedlivě žádat, aby zaměstnance dále zaměstnával. O to, aby zaměstnavatelé nebyli neodůvodněně poškozeni zachováním pracovního (služebního) poměru s osobami, které vzhledem ke své funkci v národním výboru nebudou pro ně činný, je postaráno v § 2, § 3, odst. 2 a § 5 osnovy.

Zvýšené ochrany zaměstnanců je potřebí nejen proto, aby byl zaručen nerušený výkon jejich funkce v národním výboru a aby neutrpěli hmotnou újmu výkonem své funkce, nýbrž i proto,, aby nebylo přerušeno jejich pojištění (viz oddíl 4).

Délka ochranné lhůty byla stanovena tak, aby se za jejího trvání mohly urovnati poměry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, porušené snad přerušením nebo přerušováním práce v době trvání funkce, a aby se zaměstnanec, vracející se po skončení funkce opět ke svému původnímu zaměstnání, mohl opět zapracovat a byl pak pro zaměstnavatele opět plně kvalifikovanou silou.

K § 9:

Motivem pro toto ustanovení je snaha zajistiti členu národního výboru, který je v zaměstnaneckém poměru, nerušený výkon funkce. Je jím také znemožněno obcházeti § 8.

K oddílu 3:

V době před zřízením národních výborů vystačila praxe s předpisy poměrně jednoduchými.

Členové býv. obecních zastupitelstev, rad a komisí, kteří by ztrátou času při výkonu svých funkcí utrpěli hmotnou újmu, měli podle § 10 novely k obecnímu zřízení č. 76/1919 Sb. nárok na náhradu dietami, jejichž výši určovalo obecní zastupitelstvo se schválením nadřízeného orgánu. To však neplatilo pro účast na schůzích obecního zastupitelstva. Obecnímu starostovi mohlo zastupitelstvo přiznati podle § 25 českého (§ 24 moravského a slezského) obecního zřízení přiměřenou náhradu. Každý člen obecního zastupitelstva měl pak podle týchž předpisů nárok na náhradu výloh, které byly spojeny s vykonáváním jejich prací.

členové býv. zemských a okresních zastupitelstev měli podle § 66 organisačního zákona č. 125/1927 Sb. nárok na náhradu jízdného z místa svého bydliště a nárok na náhradu skutečných výloh, které mohly býti paušalovány usnesením příslušného zastupitelstva se schválením ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem financí.

S pouhou recepcí těchto předpisů pro národní výbory nelze dnes vystačiti. Rozsah úkolů, k nimž byli někdy povoláni členové býv. zemských a okresních zastupitelstev, byl nepoměrně menší než rozsah úkolů dnešních národních výborů vyššího stupně, jejichž členové, zejména pak referenti, jsou výkonem své funkce zaneprázdněni tak, že jim to znemožňuje výkon jejich pravidelného povolání.

Prozatímní úprava byla provedena směrnicemi ministerstva vnitra ze dne 11. dubna 1946, č. B-2333-9/4-46-II/2, pro poskytování záloh na náhrady členům okresních a místních národních výborů a správních komisí (Věstník min. vnitra roč. 1946, str. 40), doplněnými oběžníkem ze dne 16. října 1947, č. B-2513-16/10-47-II/2 (Věstník min. vnitra roč. 1947, str. 202).

K § 10:

Ustanovení odstavce l obsahuje všeobecnou zásadu, která je pak rozvedena v odstavcích dalších.

Odstavec 2 je v podstatě recepcí zásady, vyplývající z § 15 vl. nař. č. 51/1942 Sb. o náhradách cestovních výloh ve veřejné službě a čl. 35 prováděcího vládního nař. č. 52/1942 Sb.

V odstavci 3 je recipováno ustanovení § 66 organisačního zákona č. 125/1927 Sb. Nově bylo potřebí upravit paušalování t. zv. representačních výloh.

K § 11:

Toto ustanovení je v souvislosti s §§ l a 2 osnovy. Neomezuje se však jen na osoby v zaměstnaneckém poměru, nýbrž platí ve všech případech, kdy člen národního výboru utrpěl ztrátou času jakoukoli hmotnou újmu. Platí zejména také pro domácké pracovníky (dělníky), kteří ztrátou času ztrácejí i možnost výdělku. Náhrada se pro zjednodušení poskytuje v paušálních částkách, jejichž výše bude určena v mezích směrnic ministerstva vnitra, podle místních poměrů.

Myšlenka ustanovení odstavce 2 byla převzata z ustanovení platných pro přísedící pracovních soudů (vládní nař. č. 217/1931 Sb. ). Vylučují se jím z nároku na náhradu jednak osoby, jimž ztrátou času nemůže vzniknouti hmotná újma, jednak osoby, jimž nezpůsobí ztráta, času vzhledem k jejich, výdělkovým nebo vůbec majetkovým poměrům zvlášť citelnou újmu.

K § 12:

Bylo již řečeno ve všeobecné části důvodové zprávy, že za dnešního rozmachu lidové správy nelze vystačiti se zásadou bezplatnosti vedoucích funkcí v národním výboru.

Sociální nespravedlnost zásady t. zv. čestnosti funkce vystupuje zvlášť křiklavě u osob v zaměstnaneckém poměru a těch osob samostatně výdělečně činných, u nichž ztráta času snižuje jejich výdělečné možnosti nebo jim je vůbec odnímá. Avšak jakmile osnova přijala princip odměny za výkon funkce, nemohla vyloučiti z nároku na ni funkcionáře, kteří konají v národním výboru stejné práce, aniž by to mělo nepříznivý vliv na jejich příjmy.

Osnova proto přiznává vedoucím funkcionářům nárok na přiměřenou odměnu bez ohledu na to, je-li funkcionář mimo to ještě jinak výdělečně činný nebo má — li příjem ještě z jiného důvodu.

K oddílu 4.

Zásadou osnovy je, že člen národního výboru, který byl povinně pojištěn v době, kdy byl povolán ke své funkci, má býti pojištěn ve stejném rozsahu i nadále, i když pro zaneprázdnění svou funkcí nevykonává své zaměstnání buď vůbec nebo je vykonává jen zčásti. Pro členy národního výboru, kteří nejsou v zaměstnaneckém poměru, byla zvolena (do vybudování národního pojištění) forma pojištění dobrovolného.

K §§ 13 a 14:

Dřívějšími ustanoveními osnovy bylo zaručeno zachování pracovního (služebního) po-

měru a zachování nároků z něho plynoucích. V § 13, odst. l je zajištěno, že trvání povinného pojištění nebude přerušeno. To má za následek praktický a z evidenčních důvodů i v zájmu žádoucího zjednodušení nutný důsledek, že zaměstnavatelé budou odváděti pojistné i za takové zaměstnance, kteří mají dovolenou.

Finanční vyrovnání mezi zaměstnavatelem a příslušným národním výborem je upraveno v § 14, odst. 1.

Osnova při tom úmyslně dává nésti zaměstnavatelům tu část zaměstnavatelského podílu na pojistném, která připadá na srážky, pokud jsou podle § 2 přípustné. Vychází totiž z úvahy, že za platnosti § 1154 b) obč. zák. by zaměstnavatelé částky sem spadající nesli bez jakéhokoliv omezení a že výhoda, kterou pro ně znamená modifikace tohoto předpisu (§ 2), vyváží újmu způsobenou ustanovením § 13, odst. 2. Nad to byla vzata v úvahu i obtížnost výpočtu poměrné části zaměstnavatelského podílu na pojistném.

K §15:

Zákon o národním pojištění dovoluje dobrovolné pokračování v pojištění a dobrovolné pojištění. Pro účel, který sleduje osnova, je tedy potřebí upravit v normálních případech jen příspěvek národního výboru podle obdoby podílu připadajícího na zaměstnavatele (odstavec 1).

Druhý odstavec byl zařazen ve prospěch osob, které neměly možnost nastoupit opět zaměstnání, podléhající povinnému pojištění, než se staly Členy národního výboru. Spadají sem však také případy, kdy zaměstnanecký poměr člena národního výboru byl pravoplatně rozvázán před účinností tohoto zákona a kdy tedy bylo ukončeno povinné pojištění. Lhůty jsou pro tyto případy posunuty zpět ke dni, kdy se dotčená osoba stala poprvé členem národního výboru.

K § 20:

Podle rozpočtů na r. 1947 připadly na osobní náklady členů národních výborů tyto částky:

Prozatím nesou náhrady na náklady a odměny příslušné země, správní okresy a obce, avšak bez pevného právního podkladu. Navržené ustanovení opatřuje tento podklad, a to jak za dobu minulou, tak i pro budoucnost.

Svazky lidové správy* se rozumějí obce, okresy a země. Po vybudování krajského zřízení budou sem náležet také kraje.

K § 21:

Toto ustanovení znamená pouze, že u zaměstnanců již uvolněných odpadá řízení podle § 3 a násl. Jinak nemá pro právní poměry upravené tímto zákonem před jeho účinností nebo před účinností jeho jednotlivých ustanovení žádného významu.

K ostatním ustanovením osnovy není třeba podrobnějších poznámek.

V Praze dne 7. září 1948.

Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.

Ministr vnitra: V. Nosek v. r.

Státní tiskárna v Praze — 4714-48.