Národní shromáždění republiky Československé 1948.
I. volební období. 1. zasedání.
19.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne.................................. 1948
o hlášení pobytu.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1. Předmět a místo hlášení.
1) Osoby, které jsou československými státními občany nebo se za ně podle platných předpisů považují, jsou povinny hlásiti ohlašovacímu úřadu podle dalších ustanovení
a) počátek, změnu a konec pobytu v obci,
b) změnu jména, příjmení, rodinného stavu a státní příslušnosti,
c) jiné skutečnosti, jichž je třeba k řádné evidenci obyvatelstva a které určí ministerstvo vnitra vyhláškou uveřejněnou v úředním listě.
(2) Ohlašovacím úřadem je místní národní výbor. Vyžaduje-li toho zájem řádné evidence obyvatelstva, může ministerstvo vnitra vyhláškou v úředním listě určiti za ohlašovací úřad jiný podřízený orgán.
(3) Opatření podle odstavce l, písm. c) a podle odstavce 2, věty druhé činí ministerstvo vnitra, jde-li o hlášení skutečností pro účely vojenské evidence, v dohodě s ministerstvem národní obrany.
§ 2.
Kdo je povinen hlášením.
/1) Hlásiti pobyt [§ l, odst. l, písm. a)] je především povinna osoba, o jejíž pobyt
jde. Vedle ní jest hlášením pobytu povinen ubytovatel (§3). Ubytovatel splní svoji ohlašovací povinnost tím, že spolupodepíše hlášení pobytu osoby, která je především hlášením povinna, a že se nahlédnutím do potvrzeni o učiněném hlášení přesvědčí, že hlášení bylo učiněno. Nebude-li mu toto potvrzení dáno k nahlédnutí do 48 hodin poté, kdy hlášení mělo býti učiněno, je povinen oznámiti to neprodleně ohlašovacímu úřadu. O hlášení pobytu v ubytovacích podnicích platí ustanovení § 4.
(2) Hlasití skutečnosti uvedené v § l, odst. l, písm. b) je povinna osoba, u níž došlo k jejich změně.
(3) Kdo je povinen hlasití skutečnosti ve smyslu § l, odst. l, písm. c), stanoví se způsobem uvedeným v § 1.
(4) Za osoby mladší 15 let a za osoby, které pro svůj duševní nebo tělesný stav nejsou s to, aby učinily hlášení podle předchozích odstavců, je tímto hlášením povinen ten, kdo je povinen na ně dozírati, nebo ten, jehož dozoru byly svěřeny.
(5) Osoby zemřelé je povinen odhlásiti ubytovatel, a není-li ho, osoba, která obstarala pohřeb; není-li ani té, provede odhlášení místní národní výbor z úřední moci.
§ 3.
Ubytovatel.
(1) Ubytovatelem podle § 2 je
a) vlastník budovy nebo pozemku, pokud jde o jeho nájemníky nebo jiné osoby, které ve své budově nebo na svém pozemku ubytoval;
b) majitel bytu nebo jiné místnosti, pokud jde o jeho podnájemníky nebo jiné osoby, které ve svém bytě (své místnosti) ubytoval.
(2) Jsou-li budova nebo pozemek pronajaty, propachtovány nebo je-li k nim zřízeno požívací nebo užívací právo, považuje se za obytovatele nájemce, pachtýř, poživatel nebo uživatel. Při národní správě, jakož i při nucené správě, konkursu nebo vyrovnání považuje se za ubytovatele národní, nucený, konkursní nebo vyrovnací správce. Jde-li o právnickou osobu, považuje se za ubytovatele její zákonný nebo statutární zástupce.
(3) Za majitele bytu považuje se i ten, kdo užívá bytu neoprávněně.
(4) Ubytovatel je oprávněn, a nebydlí-li v obci, v níž je budova (pozemek, byt, místnost), povinen ustanoviti svého zástupce v této obci, který pak odpovídá za plnění povinností uložených ubytovateli v § 2.
§ 4. Ubytovací podniky.
(1) V podnicích (ústavech, zařízeních), oprávněných k živnostenskému ubytování osob nebo poskytujících obdobně za plat či bezplatně ubytování (dále jen "ubytovací podnik"), je povinen provozovatel ubytovacího podniku hlasití pobyt [§ l, odst. l, písm, a)] všech osob, které v ubytovacím podniku ubytoval.
(2) Osoba ubytovaná v ubytovacím podniku je povinna ihned při ubytování řádně vyplniti ohlašovací lístek (§ 6), odevzdati jej provozovateli ubytovacího podniku a osvědčiti mu svou totožnost.
(3) Provozovatel ubytovacího podniku je povinen vyzvati ubytovanou osobu ihned při jejím ubytování, aby splnila povinnost uloženou jí v předchozím odstavci. Odepře — li ubytovaná osoba vyhověti této výzvě, je provozovatel ubytovacího podniku povinen oznámiti to neprodleně ohlašovacímu úřadu.
(4) Provozovatel ubytovacího podniku je povinen ubytované osoby ihned po jejich ubytování zapsati do záznamní knihy o ubytování, jejíž vzor stanoví ministerstvo vnitra. Tuto záznamní knihu je povinen uschovati po dobu, stanovenou vyhláškou ministerstva vnitra v úředním listě, a kdykoliv ji na požádání předložiti úředním orgánům.
(5) Trvá-li ubytování v ubytovacím podniku déle než měsíc, je ubytovaná osoba povinna učiniti hlášení podle § 2, odst. 1.
§ 5. Lhůty pro hlášení.
(1) Hlášení pobytu [§ l, odst. l, písm. a)] je učiniti ohlašovacímu úřadu do 48 hodin od vzniku skutečnosti, která je předmětem hlášení. Je-li předmětem hlášení narození nebo úmrtí, činí tato lhůta 15 dnů.
(2) Pokud jde o hlášení pobytu osob ubytovaných v ubytovacích podnicích, může ministerstvo vnitra vyhláškou v úředním listě přiměřeně zkrátiti lhůtu podle odstavce l, věty prvé.
(3) Skutečnosti uvedené v § l, odst. l, písm. b) jest hlasití do 7 dnů poté, co nastaly.
(4) Skutečnosti, na něž se vztahuje ustanovení § l, odst. l, písm. c), jest hlásiti ve lhůtě, stanovené způsobem uvedeným v § 1.
§ 6.
Způsob hlášení. (1) Hlášení podle tohoto zákona a předpisů podle něho vydaných se děje způsobem a s doklady stanovenými vyhláškou ministerstva vnitra v úředním listě, a pokud tato vyhláška nestanoví jinak, na ohlašovacích lístcích, jejichž vzor určí ministerstvo vnitra. Ustanovení § l, odst. 3 platí tu přiměřeně..
(2) Každý je povinen oznámiti při hlášení úplně a pravdivě skutečnosti, které jest hlasití.
§ 7.
Výjimky a úlevy.
(1) Ustanovení tohoto zákona se nevztahují:
a) na osoby ubytované podle předpisů o ubytování vojska,
b) na vojenské osoby, členy Sboru národní bezpečnosti a příslušníky finanční a vězeňské stráže, pokud jsou ubytováni ve vojenských (služebních) budovách a pokud jsou svobodní nebo žijí odděleně od svých rodinných příslušníků.
(2) Další výjimky a úlevy z tohoto zákona může stanoviti ministerstvo vnitra, pokud třeba v dohodě se zúčastněnými ministerstvy; vyhlásí je, jsou-li všeobecné povahy, v úředním listě.
§ 8.
Povinnosti matričních úřadů.
Úřady vedoucí občanské matriky a správcové církevních matrik (matriční úřady) jsou povinni všechna narození, uzavření sňatků a úmrtí, jež se zapisují do matrik, měsíčně oznamovati ohlašovacímu úřadu svého sídla na tiskopisech, dodaných státní správou. Mají-li rodiče narozeného dítěte nebo novomanželé nebo měl-li zemřelý bydliště jinde v tuzemsku mimo sídlo matričního úřadu, jest matriční úřad povinen učiniti oznámení také ohlašovacímu úřadu, příslušnému podle bydliště těchto osob.
§ 9. Zvláštní úprava hlášení.
(1) Pokud jde o pobyt v celním pohraničním pásmu, může ministerstvo vnitra stanoviti, a to jde-li o úpravu všeobecné povahy, vyhláškou v úředním listě, tyto odchylky od shora uvedených ustanovení:
a) zkrátiti lhůty uvedené v § 4, odst. 5 a § 5, odst. l a 3;
b) uložiti provozovatelům ubytovacích podniků, aby počátek a konec pobytu ubytovaných osob hlásili ihned, po případě telefonicky, a předepsati dodatečné písemné hlášení; při tom jim lze uložiti povinnost, aby se postarali o možnost telefonického spojení, po případě dohodou s účastníkem blízké telefonní stanice;
c) určiti, že hlášení lze učiniti také u jiného orgánu než u ohlašovacího úřadu;
d) uložiti osobám, které se ubytují v ubytovacích podnicích, aby odevzdaly při ubytování své osobní průkazy provozovateli ubytovacího podniku.
(2) Je-li toho naléhavě třeba v zájmu řádné evidence obyvatelstva, lze opatření podle odstavce l způsobem tam uvedeným učiniti i na ostatním území státním.
§ 10
Trestní ustanovení.
(1) Kdo nesplní povinnosti stanovené v tomto zákoně nebo v předpisech podle něho vydaných, bude potrestán — nejde-li o čin přísněji trestný — okresním národním výborem pokutou do 10. 000 Kčs nebo vězením (uzamčením) do l měsíce, a jde-li o osobu, která již byla podle tohoto zákona potrestána nebo byl-li přestupek spáchán v celním pohraničním pásmu, pokutou do 50. 000 Kčs nebo vězením do 6 měsíců. Pro případ nedobytnosti pokuty buď vyměřen náhradní trest vězení (uzamčení) podle míry zavinění do l měsíce, při opětovném potrestání podle tohoto zákona nebo byl-li přestupek spáchán v celním pohraničním pásmu, do 6 měsíců.
(2) Provozovatelé ubytovacích podniků, kteří opětovně byli pravoplatně potrestáni pro porušení povinností hlasití počátek nebo konec pobytu osob ubytovaných v jejich ubytovacím podniku, mohou býti potrestáni též odnětím Živnostenského oprávnění na určitou dobu nebo navždy.
(3) Nesplnění povinností, uložené správci církevní matriky v § 10, trestá okresní národní výbor pořádkovou pokutou do 5. 000 Kčs.
§11. Přechodné ustanovení.
(1) Ministerstvo vnitra může vyhláškou v úředním listě stanoviti, že určitým dnem pozbudou platnosti všechna nebo některá hlášení pobytu, učiněná podle dosavadních předpisů, a to po případě jen pro určité části státního území. V takovém případě se hledí na dotčené osoby podléhající povinnosti hlášení podle tohoto zákona, jako by jejich pobyt v obci toho dne byl započal.
(2) Pro hlášení, které je učiniti v tomto případě, může ministerstvo vnitra vyhláškou, uveřejněnou v úředním listě, upraviti jinak lhůty uvedené v § 5 a stanoviti způsob a místo pro podávání hlášení odchylně od tohoto zákona.
Závěrečná ustanovení.
§ 12.
(1) Zrušuje se platnost, po případě používatelnost všech předpisů o věcech upravených tímto zákonem.
(2) Zejména se zrušuje:
a) narušení ze dne 15. února 1857, č. 83 ř. z., o hlášení, ve znění nařízení ze dne 15. ledna 1860, č. 20 ř. z., a všechny předpisy podle něho vydané,
b) nařízení ze dne 2. dubna 1858, č. 51 ř. z., o přestupcích předpisů o hlášení,
c) ustanovení § 320, písm. a) až d) obecného trestního zákona a, pokud jde o hlášení podle tohoto zákona, také § 320, písm. e) obecného trestního zákona,
d) ustanovení § 577, písm. a) až d) vojenského trestního zákona a, pokud jde o hlášení podle tohoto zákona, také § 320, písm. e) vojenského trestního zákona,
e) zákon ze dne 28. března 1935, č. 51 Sb., o hlášení pobytu,
f) použivatelnost vládního nařízení ze dne 30. dubna 1941, č. 233 Sb., o hlášení pobytu (řád hlášení), a předpisy podle něho vydané,
g) použivatelnost vládního nařízení ze dne 6. listopadu 1941, č. 434 Sb., o oznamovací povinnosti matričních úřadů úřadům ohlašovacím,
h) zákon ze dne 27. dubna 1944, č. 40 SI. z., o policejním hlášení, a předpisy podle něho vydané.
(3) Nedotčeny zůstávají zvláštní předpisy o hlášení, zejména předpisy o hlášení potulných cikánů a předpisy o hlášení cizinců, jakož i zákon ze dne 29. května 1947, č. 107 Sb., o opatřeních proti neoprávněnému přechodu státních hranic.
§ 13.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem, který stanoví vláda nařízením; provede jej ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými členy vlády.
Důvodová zpráva.
Osnova reformuje a sjednocuje dosavadní předpisy o hlášení pobytu a ruší zároveň předpisy, jež byly v tomto oboru vydány v době nesvobody.
Je to v prvé řadě vládní nařízení ze dne 80. dubna 1941, č. 233 Sb., o hlášení pobytu (řád hlášení), na Slovensku pak zákon ze dne 27. dubna 1944, č. 40 SI. z., o policejním hlášení. Mezi oběma těmito úpravami jsou značné rozdíly, a to i ve věcech zásadních. Tak na př.
uvedený řád hlášení, který je použivatelný v zemích českých, ukládá ohlašovací povinnost především osobě, o jejíž pobyt jde, zatím co slovenská norma ukládá ohlašovací povinnost ubytovateli.
Navržená osnova se přiklání k zásadám řádu hlášení, které se v praxi osvědčily, při čemž zhodnocuje všechny získané zkušenosti v tomto oboru a snaží se o zjednodušeni této agendy také v zájmu občana.
Osnova je vybudována na těchto základních zásadách:
1. Povinnost hlášení má býti zvlášť upravena pro čs. státní občany a osoby za ně považované a zvlášť pro cizince, u nichž bude nutno přihlížeti k zvláštním zájmům cizinecké policie (tím se také odstraní dosavadní duplicita hlášení cizinců, jednou podle všeobecných předpisů o hlášení a po druhé podle zvláštních ohlašovacích předpisů pro cizince); nová úprava předpisů o pobytu a hlášení cizinců se připravuje.
2. Povinnost hlasití se má míti zásadně ubytovaný sám a nikoliv ubytovatel, jehož stíhá ohlašovací povinnost jen, jde-li o živnostenský nebo obdobný ubytovací podnik.
3. Celková úprava má býti jednoduchá a pokud možno pružná se zřetelem na veřejné zájmy a na praktické potřeby, které by se kdykoli vyskytly. Má zejména umožniti úlevy všude tam, kde to veřejný zájem připouští, takže by odpadla tíživost hlášení dnes leckde pociťovaná, jež mívá za následek i nedodržování ohlašovacích předpisů.
4. Nová úprava má zabezpečiti přesnou, úplnou a všestrannou evidenci obyvatelstva, ale při tom pro občana co nejjednodušší a soustředěnou tak, aby se mu neukládala nadbytečně povinnost několika hlášení různého druhu, po případě u různých úřadů. Proto bude s hlášením pro účely občanské evidence sloučeno hlášení pro účely evidence vojenské, upravené dosud v branných předpisech [§ l, odst. l, písm. c) a odst. 2 osnovy].
K jednotlivým ustanovením osnovy, pokud vyžadují vysvětlení, se poznamenává:
K § l, k odst. 1:
Hlásiti je založení pobytu v obci, každou změnu pobytu uvnitř obce a konec pobytu v obci, jakož i některé změny v osobním stavu osoby, významné pro evidenci obyvatelstva.
Jinak se ještě podotýká, že se povinnost hlášení má podle navrženého zákona vztahovati jen na čs. státní občany a osoby, které se za ně podle příslušných předpisů považují (viz na př. ustanovení § 2, odst. 2 úst. dekretu č. 33/1945 Sb., § l, odst. l a § 2, odst. l zákona č. 74/1946 Sb. a pod. ). Předpisy o hlášení cizinců budou soustředěny, jak bylo již ve všeobecné části důvodové zprávy uvedeno, v chystaném novém zákoně o povolování pobytu a hlášení cizinců, jak toho vyžadují získané zkušenosti i povaha cizinecké policie; tím také odpadne dosavadní dvojí hlášeni cizinců.
Ustanovení odstavce l, písm. c) sleduje účel, aby podle potřeby mohla býti získána dokonalá a všestranná evidence obyvatel-
stva co možná jediným hlášením, a to nejen pro účely bezpečnostní, nýbrž i pro účely jiných ressortů, zejména pro účely vojenské správy.
K § l, odst. 2:
Působnost ohlašovacích úřadů se svěřuje místním národním výborům (jako dosud), při čemž je dána možnost přesunu na jiné orgány v oboru působnosti ministerstva vnitra, bude-li toho vyžadovati zájem řádné evidence.
Interní úpravě se ponechávají hlavně ustanovení o t. zv. zpětném hlášení (dotaz nového ohlašovacího úřadu na dřívější ohlašovací úřad, v němž se žádá zejména o přezkoušení údajů uvedených v hlášení — výměna zpráv ohlašovacích úřadů), dále ustanovení o vyrozumívání nadřízených orgánů, resp. o sdělování hlášených dat orgánům jiných ressortů, o evidenci hlášení, jakož i o dozoru.
K § 2:
Povinnost hlášení pobytu podle § l, odst. l, písm. a) stíhá v první řadě osobu, o jejíž pobyt jde, a subsidiárně jejího ubytovatele.
K § 3, odst. 4:
Ustanovení to je dáno zejména v zájmu osob povinných primérně hlášením, aby jim bylo usnadněno opatřiti podpis hlášení zástupcem nepřítomného ubytovatele.
K § 4:
Jde tu o hlášení v hotelích, hostincích, pensionátech, turistických chatách a v ústavech a zařízeních, které poskytují obdobně ubytování, ať za plat či bezplatně. Patří sem tedy i léčebné ústavy (nemocnice, sanatoria, lázeňské domy), kláštery, vychovávací ústavy, internáty, útulky, hospice a j. Různorodost těchto zařízení a různost místních poměrů bude si vyžadovati některých úlev nebo výjimek na podkladě § 7, odst. 2.
I podle § 4 je samozřejmě hlasití jen ubytování československých státních občanů a osob za ně považovaných. Hlášení ubytování cizinců bude upraveno zvláštním zákonem.
Za provozovatele propachtované živnosti hostinské dlužno ovšem považovati i schváleného náměstka nebo pachtýře. V pochybnostech je provozovatelem osoba, která je odpovědná za provoz ubytovacího podniku.
K § 5:
Lhůty byly voleny tak, aby jednak odpovídaly zájmům bezpečnostním a jednak nezatěžovaly příliš občana. Vedle toho je dána možnost
změny lhůt podle povahy věci [viz § 5, odst. 2, § 7 a § 9, odst. l, písm. a)].
K odstavci 2 se ještě podotýká, že lhůta pro hlášení v ubytovacích podnicích bude upravována v součinnosti s věcně zúčastněnými ressorty, tedy v první řadě s ministerstvem vnitřního obchodu.
K §6:
Je v zájmu věci, aby způsob a obsah hlášení byl stanoven pružnou formou (vyhláškami), aby mohl býti snadno přizpůsoben jednotlivým druhům hlášení, resp. proměnlivým praktickým potřebám. Zmíněné vyhlášky budou ovšem zase vydávány v součinnosti s věcně zúčastněnými resorty. Hlášení se má zpravidla díti na ohlašovacích Ústících, jejichž vzor určí obdobným způsobem ministerstvo vnitra.
Ve vyhlášce o způsobu hlášení bude lze také stanoviti, kdy možno hlášení o začátku a konci pobytu učiniti jediným ohlašovacím lístkem (sloučení hlášení o začátku a konci pobytu do jednoho oznámení může býti účelné při ubytování na krátkou dobu, které by skončilo dříve, než by došlo k hlášení počátku pobytu, nebo při hromadném ubytování a pod. ). Týmž způsobem bude možno určiti, v kterých případech lze provésti hlášení i jinak (nikoliv ohlašovacími lístky), jakož i povinnost dostaviti se k ohlašovacímu úřadu osobně a povinnost předložiti potřebné doklady.
Podstatný obsah ohlašovacích lístků, které budou stanoveny pro normální případy hlášení, vyplývá již z ustanovení §§ l až 5 navrženého zákona, resp. bude vyplývati z vyhlášek vydaných podle těchto ustanovení. Vedle vyznačení doby příchodu a odchodu budou tu předepsány k hlášení všechny ony skutečnosti, na jejichž hlášení bude veřejný zájem.
Prováděcími předpisy bude možno — v souhlase s dosavadní praxí — také stanoviti, že manžel (otec) splní v témže ohlašovacím lístku povinnost hlášení i za manželku a dětí do určitého věku, pokud s nim mají společné příjmení.
K§7:
Toto ustanovení jednak stanoví dosud obvyklé úlevy, jednak umožňuje povolení dalších úlev a výjimek z ohlašovacích předpisů. Poskytuje se zde možnost výjimek nejen z důvodu veřejného zájmu, nýbrž i s toho hlediska, aby se občanům vyšlo co nejvíce vstříc, a to pružnou formou. Je samozřejmé, že i opatření prováděná podle tohoto paragrafu budou vždy činěna v dohodě se zúčastněnými resorty.
V úvahu budou přicházeti úlevy (výjimky) zejména, pokud jde o
1. prodloužení lhůty podle § 5, odst. 1, věty první;
2. osoby, které jen přechodně prodlévají u svých blízkých příbuzných;
3. osoby přechodně zaměstnané mimo obec svého bydliště, v níž jsou hlášeny;
4. osoby ubytované ve veřejných ústavech (též ve věznicích, donucovacích pracovnách a pod. ), v konventech, církevních ústavech, nocležnách veřejných úřadů a státních nebo jiných veřejných anebo veřejně spravovaných ústavů, podniků či zařízení, pro osoby na úředních cestách a při úředních úkonech, zejména pokud jde o zaměstnance veřejných dopravních podniků při výkonu jejich povolání;
5. osoby ubytované hromadně;
6. lázeňské hosty v lázeňských místech;
7. účastníky různých oslav, sjezdů, projevů a jiných shromáždění nebo podniků většího než místního významu;
8. zájmy cestovního nebo turistického ruchu nebo zájmy rekreace (rekreační střediska, letoviska, weekend a pod. ).
K §8:
V tomto ustanovení se přejímají dosavadní povinnosti matričních úřadů podle vládního nařízení č. 434/1941 Sb.; má přispati k tomu, aby evidence obyvatelstva byla úplná.
K §9:
Zostření hlášení je možno jen ve směrech, které tu jsou výslovně uvedeny.
Rovněž opatření podle tohoto paragrafu budou předem projednána se zúčastněnými ressorty a učiněna v dohodě s nimi.
Celní pohraniční pásmo je vymezeno vyhláškami ministerstva financí č. 67/1929 Sb. a č. 61/1930 Sb. Podle chystané úpravy má zde býti provedena změna v tom směru, že v celním pohraničním pásmu budou zahrnuta celá katastrální území obcí v něm ležících, takže (na rozdíl od dosavadního stavu) nebudou vnitřní hranice celního pohraničního pásma přetínati obecní katastrální území.
K § 11:
Toto ustanovení má umožniti založení evidence obyvatelstva způsobem vyhovujícím předpisům tohoto zákona. Za tím účelem je tu dána možnost zrušiti hlášení pobytu učiněná podle
dosavadních předpisů, takže by pak všechny osoby, podrobené ohlašovací povinnosti podle tohoto zákona, byly povinny hlášením podle tohoto zákona resp. předpisů podle něho vydaných, a to — zejména se zřetelem na vhodnou organisací tohoto zvláštního jednorázového hlášení — po případě odchylně od jinak platných předpisů o hlášení.
K § 12, odst. l, písm. f) a h):
Na podkladě řádu hlášení byly vydány zejména vyhlášky ministerstva vnitra ze dne S. července 1941, č. 540 Ú. 1., ze dne 11. října 1941, č. 841 Ú. 1., jež byla nahrazena vyhláškou ze dne 19, července 1943, č. 529 Ú. 1. a ze dne 28. června 1942, č. 573 Ú. 1., jimiž se stanoví některé odchylky od ohlašovacích předpisů.
Ze slovenských předpisů se zrušuje také vládní nařízení ze dne 10. května 1944, č. 46 Sl. z., kterým se určuje den nabytí účinnosti zákona o policejním hlášení.
K § 12, k odst. 2:
V platnosti se ponechávají zvláštní předpisy ohlašovací. Sem náleží především předpisy invigilační, jež upravují evidenci osob, které jsou s to svým chováním ohrožovati veřejné blaho (na př. zákon č. 117/1927 Sb., o potulných cikánech), dále ustanovení trestního zákona (§§ 339, 359, 375), ustanovení o hlášení cizinců a konečně předpisy o ohlašovací povinnosti porodních asistentek (zákon z 9. listopadu 1928, č. 200 Sb., a instrukce č. 216/1897 ř. z. ).
K §13:
Zákon bude uveden v účinnost, jakmile budou vykonány všechny přípravy k jeho provedení.
Osnovou se neukládají veřejné správě nové úkoly, s nimiž by byly spojeny zvláštní zvýšené výdaje ze státní pokladny nebo které by měly za následek zvláštní zvýšení pracovního výkonu veřejné správy. Osnova naopak sleduje zjednodušení veřejné správy.
V Praze dne 29. června 1948.
Předseda vlády: Ant. Zápotocký v. r..
Ministr vnitra: Václav Nosek v. r.
Státní tiskárna v Praze. — 3500-18