Že naše školství je již dnes, dík
péči lidové vlády, daleko lépe
vybudováno než československé školství
za první republiky, je každému zřejmé.
Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost,
že je daleko většímu počtu školou
povinných dětí než za první republiky
umožněno nabýti kvalitního vzdělání
na druhém typu školy. Na středních školách
se u nás letos učí o 2/3
dětí víc než v roce 1935 na tehdejších
měšťanských i středních
školách dohromady. Škol druhého stupně
je přitom o 75,7 % více, tříd dokonce
o 101,5 % více a učitelů o 95,3 % více.
Na jednu třídu tehdy připadalo 41 žáků
a dnes jen 33. Podobně národních škol
máme dnes o 18,4 % víc, než bylo před
válkou obecných, na nich máme o 17 % více
tříd a o 13 % více učitelů,
i když dětí, navštěvujících
národní školu, je dnes o 7,7 % méně,
protože na těchto školách dokončuje
své povinné vzdělání podstatně
méně dětí než za první
republiky v důsledku toho, že je mohou dokončit
na početnějších školách
středních. V jedné třídě
národní školy se dnes učí průměrně
32 dětí, zatím co před válkou
40.
Nejvýraznějším rysem, kterým
se vyznačuje současný rozmach našeho
školského výchovného systému,
není však jen další rychlé rozvíjení
těchto i jiných klasických typů škol,
ale péče o to, aby bylo zejména dětem
dělníků a rolníků prakticky
umožňováno dosahovat na nich i nejvyššího
vzdělání, aby dokonce sami dělníci
a rolníci, nyní též bez přerušení
zaměstnání, mohli své vzdělání
doplňovat a prohlubovat, a konečně se v něm
projevuje též daleko dokonalejší péče
o výchovu dělnického dorostu - naděje
a budoucnosti osvobozené dělnické třídy.
Takovéto zřetele kapitalismus při budování
svého školského systému neznal. Kapitalismus
nezná večerní školy pro pracující
a my je dnes zřizujeme nejen při všech typech
škol odborných, ale také při gymnasiích
a na různých školách vysokých.
Za kapitalismu i u nás plně platilo úsloví
"učedník - mučedník". Učební
pán nejen že na zlepšení sociálního
postavení učňům nepřispíval,
ale často bral za učení peníze. Tří-
až čtyřleté učení spočívalo
většinou ve vykořisťování
učňovy práce, a o učňovských
dílnách, instruktorech učňů
a internátech pro učně, kromě Baťových
robotáren, nebylo ani řeči.
Avšak dnes, kdy podle skvělého sovětského
vzoru přistupujeme k rychlému budování
státních pracovních záloh, máme
učňů nejen skoro o polovinu víc než
za první republiky, ale vybudovali jsme zcela nové
základy jejich výchovy.
V podstatě za dva roky jsme jen v českých
zemích vytvořili na 800 středisek pracujícího
dorostu, ve kterých je přes 90.000 učňů
a učnic. Vybudovali jsme pro ně někdy až
neúměrně luxusní internáty
se 64.000 lůžky. Dáváme učňům
obleky, každému za mnohem víc než 10.000
Kčs, dáváme jim vychovávací
příspěvky, dobře je stravujeme. Obklopujeme
je všemožnou péčí, jak o tom svědčí
fakt, že na př. v hornických SPD připadl
loni jeden zaměstnanec na 3,3 učně a v ostatních
odvětvích přibližně na 5 učňů.
Náklady na jednoho učně činí
dnes u nás měsíčně zhruba 4000
Kčs, a to do nich nepočítáme náklady
na ošacení a na investice. Za takových podmínek
nám samozřejmě budou ze středisek
pracujícího dorostu a hlavně ze škol
pracovních záloh vycházet každoročně
desítky tisíc skutečně kvalifikovaných
a pro výstavbu socialismu zapálených dělníků.
Takové jsou tedy, soudružky a soudruzi, závěry,
které můžeme učinit k některým
rozpočtovým položkám, určeným
na výchovu mládeže a pracujících.
Tyto závěry plně potvrzují, že
teprve stát dělníků a rolníků
dokázal v naší zemi zajistit skutečně
neobyčejný rozmach vzdělání,
který nemohla zajistit republika kapitalistická.
O tom u nás není a nemůže být
sporu. Jsou však ještě lidé, kteří
přes mnoho výstrah a poučení mají
přece jen iluse o poměrech v kapitalistických
zemích a také o tom, jak v nich vypadá kultura
a výchova. Pravda je však taková, že na
př. v Americe se na rozvoj kultury a výchovy
dávají směšně nepatrné
obnosy a že ke všemu procento těchto nákladů
v rozpočtech USA stále klesá. Tak na př.
zatím co v roce 1947 bylo věnováno na školství,
výzkumnictví, knihovny a musea dohromady 1,9 %,
na rok 1952 se preliminuje již jen 0,7 % z úhrnné
rozpočtové částky. Není proto
divu, že v USA nenavštěvují školu
4 miliony školou povinných dětí a že
v této zemi, která má t. zv. západní
kultury a civilisace tolik, že ji chce světu vnucovat
na bajonetech esesáckých vrahů, je přes
10 milionů negramotných, že, jak přiznává
buržoasní "New York Times", tisíce
amerických škol je přestárlých,
přeplněných, s jedinou místností,
chatrných, bez jídelny a záchodů,
tekoucí vody nebo elektrického osvětlení,
že mnoho dětí jeví znaky podvýživy,
že velká část neumí vůbec
číst, že nemají knihy, ani ne ten nejjednodušší
slabikář, že není křída,
tužky - nic, že na př. v New Yorku je z 582 školních
budov 450 starších než 40 let a většinou
v neudržitelném stavu, že učitelů
v USA dnes schází asi 1 milion a to také
proto, že v mnoha státech dostávají
plat jen 10 dolarů týdně, zatím co
hubená průměrná mzda dělníků
činí 55 dolarů. Studium v USA stojí
několik set tisíc našich korun a žádný
pracující je tedy nemůže svým
dětem dopřát. O duchu, který imperialisté
vtiskují školám, svědčí
tento výrok šéfa úřadu pro mobilisaci
Wilsona žákům vysokých škol: "Naším
cílem je vychovat z vás chladnokrevné zabijáky".
Že se v Americe kapitalistický stát ani v nejmenším
nestará o výchovu dělníků a
ostatních pracujících, to také patří
neoddělitelně k vychvalovanému americkému
způsobu života. Proto v USA 96 % mládeže
nemá žádnou kvalifikaci. V celé zemi
není ani jedna učňovská dílna
a učňovská škola při závodě.
Učební doba je od 3 do 7 let. Životní
podmínky mladých pracujících v Americe
raději nebudu rozvádět, právě
tak jako fakt, že dva miliony školou povinných
dětí nechodí do školy proto, protože
jsou již protizákonně zaměstnány
v průmyslu a zemědělství.
Tyto poměry, typické pro celý imperialistický
svět, se liší od našich jako noc a den.
Mládež a pracující mají u nás
takové podmínky pro vzdělání,
jako v žádné kapitalistické zemi. A
to zavazuje, soudružky a soudruzi: zavazuje to zejména
všechny pracovníky našeho školského
systému a všechny žáky československých
škol a učilišť, aby prostředků,
které jsou jim z fondů dělnicko-rolnického
státu k disposici pro rozvíjení vzdělání,
využili co nejúčelněji, co nejhospodárněji.
Aby se žáci dobře učili na kvalifikované
pracovníky socialistického průmyslu a zemědělství.
Aby si osvojili co nejširší a nejhlubší
vzdělání všeobecné i odborné,
aby systematickou tělesnou výchovou upevňovali
svou brannou zdatnost. A zvláště ti, kteří
se připravují na dráhu nové inteligence
studiem na výběrových školách
třetího stupně a školách vysokých,
ať nikdy neztrácejí s mysli, že se učí
proto, aby věrně sloužili dělníkům
a rolníkům, organisovali v jejich státě
rozmach socialistické výroby a kultury, upevňovali
státní aparát - a ať nepřetržitě
prohlubují svou oddanost dělnické třídě
a Komunistické straně Československa, oddanost,
jež tvoří základní předpoklad
pro jakoukoliv jejich úspěšnou práci.
A zvláště k tomu musí naši mládež
vést všichni učitelé a profesoři.
Mělo by se již vyskytovat co nejméně
případů, kdy pedagogové projevují
chladnost, lhostejnost a někdy i obojakost při vykládání
ideologických a politických otázek, jako
na př. paní profesorka Kadourková z gymnasia
v Hranicích, která žákům otázky
o výhodnosti JZD, o našem poměru k SSSR a pod.,
nevysvětluje, ale odpovídá slovy: "Když
je to napsáno v učebnici nebo v novinách,
tak to musí být pravda." Mělo by být
stále méně tak ostudných studentů
jako Jiří Fojt ze Zdravotní školy v
Praze II, který má tři nedostatečné,
7 čtyřek a dvě napomínání,
avšak zato je mistrem v páskovském oblékání.
Na štěstí takovéto zjevy již rychle
z našich škol mizí, také tím, jak
se do nich postupně vlévá nová dělnická
krev a s nimi mizí všichni illegalisté, západníci,
vyznavači pendrekářské demokracie
první republiky, kosmopolité a podobná žoužel.
I na školách a učilištích nám
již ve statisících vyrůstá skutečná
mládež nová - mládež Gottwaldova.
Dnes již nejsou výjimkou vzorní, aktivní,
uvědomělí učitelé, jakým
je Pavel Jetleb z II. národní školy v Aši,
který má nejen úspěchy ve své
pedagogické práci, ale zastává i významné
veřejné funkce, mezi nimi funkci předsedy
OV ČSM. Nejsou výjimkou vzorní studenti,
jako devatenáctiletý s. Doležal z VHŠ
Praha 12, který má již universitní zkoušku
z angličtiny, nyní se připravuje na universitní
zkoušku z ruštiny, vede na škole dílčí
organisaci ČSM, 2 politické kroužky a 2 kroužky
LKR.
Také na SPD a státních učilištích
dobývá výchovná práce značných
úspěchů, jak o tom svědčí
třeba případ děvčat ze stavařského
střediska Průmstav v Prostějově, která
dík dobrému vedení instruktorů Švece,
Dosedila a Kytináře překonala rekord ve zdění
do Tencerova rámu a splnila učňovskou normu
na 950 % a normu dospělých zedníků
na více než 300 %.
To všechno svědčí o tom, že se
žáci v našich školách většinou
poctivě učí, že dosahují vynikajících
výsledků, osvojují si nové methody
práce, novou socialistickou vědu.
Největší radost, soudružky a soudruzi,
můžeme však mít z našich pionýrů,
kteří ve škole i v pionýrské
organisaci dokazují, jak vážně se připravují
na budoucnost, jak se chtějí dobře učit.
Založili již tisíce mičurinských,
technických, chemických, hornických a jiných
kroužků, lepší žáci přijímají
patronáty nad horšími atd.
Pionýři se ovšem na dobrou službu republice
nejen poctivě připravují, ale nejrůznějšími
způsoby už dnes republice pomáhají.
Tak na př. jen v českých zemích vysázeli
loni 22 mil. sazenic stromů, sebrali desetitisíce
tun papíru, šrotu, sklenic atd.
A všecko to nové a krásné se rodí
na školách a na učilištích proto,
že pionýři a mládež správně
chápou, že vyrůstají v radostném
ovzduší budování socialismu, v ovzduší
skvělé péče o jejich všestranný
rozvoj, proto, že si čím dále tím
více berou za svá Stalinova slova: "Abychom
mohli stavět, musíme znát, musíme
si osvojit vědu. Abychom znali, musíme se učit.
Vytrvale a trpělivě se učit."
A naše mládež chce stavět a chce se učit.
Chce si zasloužit hrdý titul budovatelů socialismu
ve své vlasti. Chce jít ve skvělých
stopách sovětských komsomolců a pionýrů.
Na školách záleží z velké
části právě na mládeži,
na její organisaci, Svazu mládeže a na Svazem
vedených pionýrech, jak se bude zdárně
rozvíjet výchovný a vzdělávací
proces. Myslím, soudružky a soudruzi, že vám
mohu slíbit, že jak náš Svaz mládeže
s pionýry, tak všecka mládež na školách,
v duchu oddanosti soudruhu Gottwaldovi a vedeni velkým
příkladem sovětských žáků
a studentů, se budou všemožně snažit,
aby dělnických peněz, které stát
z rozpočtu dává na rozvoj vzdělání,
bylo skutečně dobře využito. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Polanský: Děkuji
posl. Pošustovi. Dávám slovo posl. dr.
Káclovi.
Posl. dr. Kácl: Slavné Národní
shromáždění!
Jsou-li fakta obsažená v rozpočtu na rok 1952
svědectvím ohromného rozmachu našich
národních sil, jsou dokladem i růstu naší
vědy. Neboť skutečná věda, věda
zbavená všech pout, věda těšící
se všeobecnému pochopení a podpoře,
může být realisována teprve ve státě,
v němž byl odstraněn třídní
útlak, ve státě, ve kterém vládne
osvobozená dělnická třída.
Teprve v režimu, který si klade neomezené cíle
v poznání problémů i jejich řešení,
může se věda těšit nejen pochopení,
ale také potřebné finanční
podpoře.
Nejlepším dokladem toho je rozpočet ministerstva
školství, věd a umění, který
proti roku předchozímu je téměř
o 6 miliard a proti roku 1950 dokonce o 8 miliard vyšší.
I finanční náklady na vysoké školy
se přiměřeně zvyšují.
V letošním rozpočtu pamatuje se na ně
částkou 1.527,197.000 Kčs, zatím co
loni to bylo 1.032,121.000 Kčs. Proti roků 1949
zvýšily se náklady na vysoké školy
více než dvojnásobně.
Náš stát vědě dává
a od vědy zase požaduje. Postupně - nikoli
ovšem v jednom roce - jí dává vše,
co ona potřebuje ke své existenci i ke svému
růstu, současně však od ní požaduje,
aby se plně zúčastnila na výstavbě
nového socialistického státu.
Touha po vzdělání a po vědění
byla v našem lidu vždy velká. Proto si dovedl
vynutit zřízení vysokých škol
už za Rakouska a proto i v předmnichovské republice
došlo k dalšímu rozšíření
vysokého školství. Přece však,
porovnáváme-li na př. stav z r. 1918, 1945
a 1952, nemůžeme nevidět, že skutečný
rozmach našeho vysokého školství nastal
teprve po roce 1945, že je úzce spjat s vítězstvím
lidu a také s osobností našeho ministra školství,
věd a umění, prof. dr. Zdeňka Nejedlého.
(Potlesk.)
Rozmach našeho vysokého školství není
dán pouze jejich počtem, který v přítomné
době činí 24 mimo 5 poboček. Je dán
i počtem studentů a zařízení,
která jsou pro studium a výzkum k disposici. Je
dán také sociální skladbou našeho
studentstva, je také vyjádřen změnou
poměru mezi universitami a technikami a změnou poměru
mezí Čechy a Slováky. Jinými slovy:
Je-li cílem první pětiletky industrialisace
republiky, pak se na tomto úsilí podílejí
také vysoké školy zvýšenou dodávkou
odborných pracovníků. A je-li současně
cílem vyrovnat kulturní a hospodářskou
zaostalost Slovenska, pak se při tom zúčastní
i vysoké školy tím, že vychovávají
relativně stále více slovenských vysokoškoláků.
Povšimněme si nyní jen stručně,
jak se mění skladba našich vysokoškoláků,
pokud jde o poměr mezi směrem humanitním
a technickým. Ještě v r. 1950 připadlo
na 21.084 universitánů 15.445 techniků, zatím
co v roce 1951 připadlo na 19.438 universitánů
už 17.608 techniků. Ještě zřetelněji
vysvitne posun směrem k technikům, když porovnáme
pouze první ročníky. Tak v roce 1950 připadá
v prvním ročníku na 5.293 universitánů
5.245 techniků, to je tedy už parita, a v r. 1951
na 5.965 universitánů už 6.349 techniků,
což znamená, že technici mají již
převahu. Při veškeré však preferenci
technik a techniků, potřebné pro přítomnost
i blízkou budoucnost, nesmíme upadnout a neupadneme
do extrémů, abychom potřebu technických
kádrů nepřeexponovali. Už dnes vypracovávají
se směrná čísla pro léta 1953
až 1956, podle kterých obě velké větve,
technická a humanitní, budou v rovnováze.
Poměr studentů Čechů a Slováků
jeví se v číslech takto: v roce 1950 bylo
v prvních ročnících universit a technik
zapsáno 7.852 Čechů a 2.685 Slováků,
v roce 1951 8.866 Čechů a 3.448 Slováků,
zatím co v roce 1938 připadlo na celkový
počet vysokoškoláků v českých
zemích, který činil 17.566, pouze 2.227 vysokoškoláků
na Slovensku.
Chci demonstrovat růst našich vysokých škol
ještě na jednom konkretním případě,
a to na pražské lékařské fakultě.
I když je obecně známo, že tato fakulta
přijala řadu povinností, kterých před
válkou neměla, a že také nemůžeme
její dnešní stav považovat za poslední
vývojovou fázi, je přece jen její
dnešní stav nesporným svědectvím
naší péče o vysoké školy.
Měla-li tato fakulta před válkou 37 ústavů
a klinik a k tomu 36 profesorů, 109 asistentů a
95 vědeckých pomocníků a demonstrátorů,
má dnes na 54 ústavů a klinik 54 profesorů,
418 asistentů a 149 vědeckých pomocníků
a demonstrátorů.
Staráme se nejen o přiměřený
počet technických studentů, staráme
se nejen o přiměřený počet
Slováků, ale také o správnou třídní
skladbu našeho studentstva a také o to, aby alespoň
část našich studentů mohla čerpat
své vědomosti přímo ze sovětských
pramenů. Rok od roku stoupá nejen počet studentů
z dělnických rodin, ale stoupá i počet
těch, kteří po absolvování
dělnických přípravných kursů
přicházejí na vysoké školy přímo
z výroby. Je jich nyní na 1.500 ročně.
Naši nejlepší studenti jsou také jako
stipendisté posíláni do SSSR, případně
do států lidově demokratických, stejně
tak jako řada studentů z lidově demokratických
států studuje u nás. Kromě toho jsou
i na domácích školách potřební
a úspěšní studenti podporováni.
V roce 1951 bralo celých 46 % všech vysokoškoláků
státní stipendia.
Naše vysoké školy spolupracují uvědoměle
i s naší výrobou. Existuje a rozrůstá
se družba vysokých škol s pracujícími.
Vysokoškolští studenti účastní
se o prázdninách podle svých vědních
oborů praxe předem organisované a pedagogicky
i odborně zajišťované. Nejen však
studenti a profesoři přicházejí do
závodů, ale také pracující,
a to ti nejlepší, přicházejí
na vysoké školy, aby zde hovořili o své
práci a o svých zkušenostech. A tak se tu vytváří
po sovětském vzoru úzký vztah mezi
theorií a praxí, které se navzájem
ovlivňují, podporují a tím svou práci
prohlubují.
Jestliže před válkou vědecké
bádání bylo omezeno téměř
výhradně jen na vysoké školy a vědecký
pracovník musel svoji práci dělit na práci
vědeckou i pedagogickou, máme dnes desítky
vědeckých ústavů, dotovaných
stamilionovými částkami, kde se mohou soustředit
vědečtí pracovníci pouze na vědeckou
práci. Máme 7 ústředních výzkumných
ústavů, o které se stará Státní
úřad plánovací. Máme řadu
vědeckých ústavů, z nichž na
prvním místě nutno jmenovat Československo-sovětský
institut, o které se stará ministerstvo školství.
Avšak i jiná ministerstva mají své vědecké
ústavy a jejich počet se bude ještě
zvyšovat.
S rozvojem vysokých škol, vědeckých
ústavů a vědy vůbec souvisí
i otázka odborných vědeckých časopisů.
I když byla někde provedena restrikce, celkový
počet vědeckých časopisů je
větší, než byl v roce 1938, ale co je
důležitějšího, jejich úprava
a jejich náplň je lepší.