U nás naproti tomu čím více se výroba
rozvíjí, tím více současně
roste i spotřeba, tím více se objevuje nutnost
ještě více vyrábět a na základě
toho zaměstnávat více dělníků.
Proto i v letošním roce zařadili jsme do zaměstnání
celkem 115.306 pracovních sil. Z tohoto počtu bylo
60.238 žen, t. j. 52,2 %.
Ženy se ve výrobě osvědčují.
Přitom si vzpomeňte, jaký boj jsme s možností
zařazování žen na pracovní místa
museli svádět. Nejen s reakcí, často
i s našimi soudruhy-dělníky, členy našich
odborových organisací.
Nejhůře nás nedostatek pracovních
sil postihuje v dolech. Do splnění plánu
pracovních sil v dolech schází nám
stále 20.000 pracovníků. Tento nedostatek,
jak víte, nahrazujeme brigádami. To jsou však
pracovníci velmi fluktuující. Od začátku
roku do konce srpna bylo začleněno do práce
na dolech 20.561 pracovních sil. V téže době
jich však 18.552 odešlo.
To se pochopitelně projevilo v těžbě
a neplnění plánu. Nejtíže se
to odrazilo na těžbě kamenného uhlí
na Ostravsku.
Stanovili jsme letos, tak jako pro všechny ostatní
revíry, zvláště pro ostravsko, vysoký
plán roční těžby. Musíme
plány zvyšovat proto, že rozvojem našeho
průmyslu spotřeba uhlí a zvláště
koksu nezadržitelně stoupá. Proponovaný
plán těžby nebyl splněn. Koncem září
tohoto roku byla dosažená těžba menší
o 1,441.680 tun než byla těžba plánovaná.
V samotném ostravském revíru činí
schodek 1,294.430 tun. Tento schodek těžce postihuje
naši výrobu i celý náš veřejný
život. Nedostatek uhlí tíživě doléhá
na všechny a se všech stran se proto hrnou stížnosti:
z výroby i z občanského sektoru. Ale nic
platno, schází-li na půldruhého milionu
tun uhlí, nikdo je ani nářkem ani nadáváním
nevykouzlí.
Nutno dělat opatření, aby se chybějící
uhlí nakopalo. A nakopat a vytěžit je musí
lidé. Do dolů musí přijet oněch
chybějících 20.000 stálých
zaměstnanců. Nebudou-li získáni, uhelné
kalamitě nezabráníme. Omlouvám se
proto, jestli jsem na všechny dopisy, týkající
se stížností na uhlí, neodpověděl.
Bylo potřebí hlavní starost obrátit
na otázku, jaká opatření učinit,
aby pokles uhelné těžby byl zastaven. Takové
opatření vláda z popudu Komunistické
strany Československa a za podpory všech stran a složek
Národní fronty činí.
Znáte usnesení vlády o opatřeních
v ostravsko-karvínském revíru. Tamní
pokles těžby nás nejvíce bolí,
protože jde o skoro 1,300.000 tun koksovatelného uhlí.
Nezůstáváme jen při usnesení.
Posíláme na Ostravsko i členy vlády.
Ministr vnitra je ve funkci zmocněnce vlády stále
na Ostravsku od počátku tohoto měsíce.
Ukládáme ministru pracovních sil za každou
cenu opatřit pro Ostravsko chybějící
pracovní síly. Ne na papíře a ve statistikách.
Ve skutečnosti.
Dne 26. října dostávám sdělení:
"Vážený soudruhu předsedo!
Dovoluji si Ti oznámit, že od 1. října
do včerejšího dne nastoupilo v OKD 4.995 brigádníků.
Tím je překročen celý náborový
úkol pro říjen, který činil
4.855 nových sil.
S pozdravem
Havelka." |
Nestačí jen pracovní sily sehnat a na Ostravsko
poslat. Je třeba je tam i udržet. Naši kapitalističtí
"přátelé" za hranicemi myslí,
že je to možno jen násilím a policajty.
Nedovedou si totiž představit jiné, než
donucovací metody pro udržení lidí v
práci. Buď hrozba nezaměstnaností a
hladem, nebo policajt. To byly staré kapitalistické
metody i u nás v prvé republice. Pro nás
tyto metody, které byly uplatňovány i v první
republice, dávno přestaly existovat. Na Ostravu
jede ministr pro pracovní síly, i ministr státní
kontroly, aby provedli revisi, jak je o brigádníky
v Ostravě postaráno. Výsledkem revise je
usnesení vlády, které je dnes uveřejněno.
Není divu, že brigádníci z Ostravy utíkali.
Bylo o ně mizerně postaráno. Nestačí
dát člověku jen příležitost
k výdělku. To stačilo v kapitalistické
společnosti. Dnes žádá dělník,
aby bylo o něj také trochu pečováno
po stránce zdravotní, kulturní i výchovné.
Nebudu vás zdržovat vypočítáváním
toho, co se ve vládním usnesení nařizuje,
aby bylo zařízeno v Ostravě. Je smutné,
že teprve usnesením vlády se musí určovat,
že ve společném ubytování mají
mít zaměstnanci na př. zámky na skřínkách,
aby si mohli svoje věci zamknout. Že tisíce
lidí, kteří žijí odloučeni
od rodin, má mít možnost také vypůjčit
si knihu, podívat se do biografu, osvěžit se
sportem a pod. Zůstane hanbou pro odborovou organisaci
a celou řadu našich kulturních institucí,
úřadů a pod., že se o takovéto
samozřejmé věci na Ostravě nikdo nestaral.
Na to musí být vyslána zvláštní
komise osobně s ministry.
Měl bych zde mluvit o celé spoustě věcí,
které na Ostravsku mohly být a nebyly a kterými
se mohlo fluktuaci a úbytku pracovních sil čelit
a nečelilo se. Tento zjev není jen tam; ten je na
celé řadě jiných míst. Naši
vedoucí výroby i místní a namnoze
i krajské organy si zvykly volat jen po dodání
nových pracovních sil. Že však se mají
starat o jejich udržení, to za svoji povinnost nepovažují.
Všechna opatření, která dnes děláme,
mohla být dávno učiněna, kdyby u nás
na všech místech byla uplatňována zásada
osobní odpovědnosti. Máš-li tu nebo
onu funkci, pak tě zavazuje k takovým a takovým
povinnostem. U nás ale pohříchu mnozí
lidé stále ještě myslí, že
mohou mít funkce, ale o plnění povinností
se nemusí starat, zavádějí na všech
místech princip všeobecné neodpovědnosti,
aby když se nepořádky zjistí, nebylo
možno vůbec najít viníka.
Takové poměry trpět nemůžeme
a nebudeme. Budeme je důsledně odstraňovat.
Abychom je mohli odstraňovat, provádíme reorganisaci.
Proto jsme reorganisovali i vládu a odpovědnost
více rozdělili a vymezili.
Hlavním opatřením, které však
je nutno v těžbě uhlí učinit,
je zdvihnout výkon. Bez zvýšení výkonu
své plány plnit nemůžeme. Poukazoval
jsem již několikrát na to, že je u nás
vžitý strach ze zvyšování výkonů
a nedůvěra, že je možno vyšších
výkonů docílit. Je to pozůstatek starého
kapitalistického myšlení. V kapitalistické
společnosti byli dělníci i havíři
za zvyšování výkonů vždycky
biti. Zvyšování výkonů znamenalo
tehdy útoky na mzdy a snižování platů,
hrozbu krise a nezaměstnanosti. Mnozí dělníci
si stále myslí, že i u nás by zvýšené
výkony mohly přinést tyto škody. Opak
je pravdou. Musíme umět o skutečnosti této
pravdy lidi přesvědčit. K tomu máme
své politické organisace, jednotnou Národní
frontu, odbory, Svaz československé mládeže
atd. Ony musí názorně o nutnosti nových
metod práce lidi přesvědčovat.
Za tím účelem je však nutno mezi dělníky
jít, udržovat spojení s masou pracujících,
neodpoutávat se od ní, žít jejím
životem, znát její bolesti i pochybnosti a
umět včas a správně na ně reagovat.
Kapitalisté mohli vládnout a prosazovat své
vykořisťovatelské plány karabáčem
proti zotročeným dělníkům.
U nás dnes není otroků, dělníci
jsou hospodáři na svých závodech a
na svých pracovištích. Bez jejich součinnosti,
bez jejich pomoci, bez jejich spolupráce a opory nic neznamenáme.
Jen z úzkého spojení s pracujícími
masami prýští síla našeho režimu
a jen s podporou pracujících mas jsme zdolali bašty
kapitalistického bezpráví a proklestili cestu
výstavbě nové socialistické společnosti.
Jsou u nás lidé, kteří se domnívají,
že dnes, když jsme mocenské síly kapitalistické
reakce odstranili a když jsme rozhodujícími
činiteli ve vládě i státě,
můžeme na spojení s masami zapomínat.
Proto spojení s masami a spolupráci s nimi podceňovali.
Na Ostravsku to Fuchs, Pešl a jemu podobní dělali
záměrně, protože jsouce v cizích
službách měli zájem na tom, aby dělnickou
masu, základ a oporu výstavby socialismu, zdesorientovali,
zeslabili a otrávili. Byli jiní, kteří
jim v této politice oddalování se od mas
buď z hlouposti anebo z pohodlnosti pomáhali. Důsledky
toho se na Ostravsku objevily. Objevily se i v poklesu těžby
uhlí, havíři začali ztrácet
důvěru. Měli nakonec značné
pochybnosti o tom, zda to nebo ono je správné. Má
se to dělat anebo nemá dělat? A proto nakonec
neuplatňovaly se ani nové metody, nerozvíjela
se technika, průkopníci nových pracovních
metod jako Miska a jiní zůstávali bez následovníků
a také bez podpory.
Podobný stav ve výrobě není možno
trpět. Na Ostravsku ani jinde. A my s ním skoncujeme.
Začátky byly položeny. Těžba uhlí
na Ostravsku stoupá. V prvních dnech tohoto týdne
bylo již dosaženo zvýšení o více
než 8.000 tun denně. To znamená již více
než 20 % proti době poklesu. Věřím,
že stoupající tendence těžby se
již nezastaví. Že se o to ze všech sil přičiní
havíři, technici, inženýři i
vedoucí závodu a že také všecky
krajské, závodní a místní orgány,
ať státní nebo stran Národní
fronty, odborové organisace, Svazu mládeže
atd. budou důsledně plnit svoji povinnost a spojení
s pracující hornickou masou udržovat.
Ostravští havíři pro socialismus bojovali
a v těchto bojích přinesli veliké
oběti. Věřím, že nakonec zvednou
výkony, splní plány a dají naší
socialistické výrobě tolik uhlí, kolik
ho ke splnění svých velkých mírových
úkolů potřebuje. (Hlučný
potlesk.)
Ostrava sama na uhlí čeká. Buduje druhé
Vítkovice, Gottwaldovy hutě v Kunčicích.
Již v lednu příštího roku má
být první vysoká pec zapálena. Nedala
by novou krev našemu průmyslu, kdyby nebylo uhlí.
V Kunčicích jako v Ostravě měli jsme
potíže. Všemi dětskými nemocemi
veliké socialistické výstavby jsme tam prošli.
Letos na jaře se situace výstavby zdála beznadějnou.
Termíny nebyly plněny. Mezi hutními projektanty
a stavaři vedla se žabomyší válka.
Pracovní doba se nedodržovala. Brigádníci
přicházeli a odcházeli. Nebylo pro ně
připraveno ani ubytování ani práce
přes to, že plány vykazovali několikaměsíční
zpoždění. Ministři a stavbyvedoucí
se na stavbě celé dni neobjevili. Mnozí začínali
nad Kunčicemi lámat hůl a zoufat.
Jděte se podívat na Gottwaldovy hutě dnes!
Denně jako houby po dešti vyrůstají
tam veliké stavby. Huťaři a stavaři
se předstihují v překonávaní
obtíží. Překonávají a
lámou staré normy. Na sto procent je překračují.
Dohánějí se zameškané termíny.
Práce, které dříve nešly s místa,
se dnes v rekordním čase dokončují.
Všech zaměstnanců, od brigádníků
přes stavaře, ministry, montéry až po
techniky, zmocňuje se dnes pracovní nadšení.
A v čele pracovního nadšení stojí
naše mládež. Několik tisíc je jich
zde, hochů i děvčat z celé republiky.
Radost je přijít mezi ně. Vidět, jak
přemáhají překážky a svízele.
Nemají na růžích ustláno. Oni
i starší dělníci, zedníci, tesaři
i montéři, kteří sem přicházejí
z různých oblastí republiky, musí
zdolávat mnohé překážky a přinášet
mnohé oběti. Nedivte se, že byli otráveni.
Když se jim zdálo, že všechny jimi přinášené
oběti jsou zneuznávány a přinášený
nadarmo, že na stavbě není ani pořádek,
ani vedení, ani plán a projekt a vědomí,
co se vlastně má dělat.
Byl jsem na stavbě tuto neděli. Mezi tisíci
zaměstnanci, mezi těmi, o jejichž zotročení
a bezradostném životě denně do světa
vytrubuje zahraniční rozhlas. A v tu chvíli
si člověk teprve jasně uvědomuje,
jak naše buržoasie a její vedení, dnešní
zrádcovští emigranti byli na hony vzdáleni
myšlení našeho lidu. Nikdy se s ním
nesžili a jemu nerozuměli. Proto museli zkrachovat.
V době Mnichova i v únoru. Sázeli
vždy na špatnou kartu a prohráli. Prohrají
i na kartě válečných štváčů,
na kterou si v poslední chvíli jako hazardní
hráč, který již nemá co ztratit,
přisadili. Jejich karta jim nevyjde.
Náš národ a jeho pracující lid
jim to dokáže. Dokáže jim to zvláště
naše nová mládež. Ptejte se v Kunčicích
hochů i děvčat, jak dlouho jsou na brigádě
a kdy jim končí termín. Dovíte se:
zde koncem října, zde v polovině listopadu
atd. A kdy pojedete domů?
Domů, soudruhu předsedo? Až poteče první
železo!
V novém roce! A ono poteče! (Dlouhotrvající
hlučný potlesk.)
Mládež tomu věří. Tak jako věří
v nový život, mír, šťastnou
budoucnost a konečné vítězství
socialismu v naší zemi.
Bude se snad někomu zdát, že jsem ve svém
projevu zaběhl na vedlejší kolej.
Ne, přátelé! Nebylo mým úmyslem
ani cílem dělat nějaké oficiální
vládní prohlášení.
Měl jsem na mysli, po dnešní reorganisaci vlády
a vzhledem k celé řadě reorganisací
v našem hospodářském i veřejném
životě, které jsou prováděny,
abychom dosáhli cílů, které jsme si
vytyčili, promluvit o našich úspěších
i o našich obtížích a těžkostech,
kterými je u nás mírová výstavba
socialismu provázena.
Je zbytečné obtíže zamlčovat.
Lidé je znají, cítí je často
na svém vlastním těle, a proto je potřebí
říci otevřeně, proč tyto obtíže
jsou, co je jejich příčinou a proč
není možno před nimi couvat a proč je
není možno ani obcházet.
Měl jsem při tom na mysli řeč našeho
velkého učitele a přítele generalissima
Stalina, kterou pronesl r. 1935 a která se zabývala
těmi problémy, kterými my se dnes zabýváme,
otázkou, co musí být základem výstavby
socialismu a jak možno socialismus nejen vybudovat, ale i
udržet a ubránit.
Soudruh Stalin tehdy řekl:
"Byli u nás soudruzi, kteří se polekali
obtíží a začali vyzývat stranu
k ústupu. Říkali: Co je nám platná
vaše industrialisace a kolektivisace, co jsou nám
platný stroje, železné hutě, traktory,
kombajny a automobily? Dejte raději více textilií,
nakupte více surovin pro výrobu zboží
denní potřeby a dávejte obyvatelstvu více
všech těch drobností, které zpříjemňují
lidský život. Vybudování průmyslu
při naší zaostalosti, nadto ještě
průmyslu prvotřídního - to je nebezpečný
sen.
Byli bychom mohli ovšem tři miliardy rublů
v cizí valutě, získané nejpřísnější
hospodárností a vydané na vybudování
našeho průmyslu - byli bychom je mohli vynaložit
na dovoz surovin a rozšíření výroby
zboží denní potřeby. To je také
jakýsi "plán". Ale při takovém
"plánu" neměli bychom ani hutnictví,
ani strojírenství, ani traktory a automobily, ani
letectvo a tanky. Byli bychom proti cizím nepřátelům
bezbranní. Podlomili bychom základy socialismu v
naší zemi. Byli bychom se octli v zajetí buržoasie,
domácí i cizí.