Avšak otázka kádrů je otázkou
daleko složitější a těžší.
Kádry vychovávat znamená připravovat
je a školit řadu let. Platí to dvojnásob
o kádrech zdravotnických, na nichž starý
liberalistický řád nechal hluboké
stopy po stránce politické, společenské,
kulturní i hospodářské. Navrhovaný
zákon dává našemu státu a zdravotnictví
moc a možnost, aby tyto kádry správně
rozděloval podle potřeb lidu a jeho zdraví
a také je podle toho vychovával. Když jsem
se po válce po prvé dostal do Sovětského
svazu, těšil jsem se, že se v Moskvě a
v Leningradě shledám s řadou známých
vynikajících lékařských pracovníků,
s nimiž jsme prožívali těžké
chvíle za druhé světové války.
Byl jsem překvapen, když jde, tam téměř
nikoho nenašel, třebaže byli před válkou
vedoucími silami léčebných, vědeckých
a universitních ústavů. Každý
z nich byl jinde, buď v Irkutsku nebo ve Sverdlovsku nebo
v Kazani. Každý někde, kde budovali novou nemocnici,
nový ústav nebo novou lékařskou fakultu.
Každý z nich byl poslán jako průkopník
právě proto, že byl osvědčeným
a na výši stojícím pracovníkem,
poslán na nové působiště, aby
tam založil novou školu a vytvořil nové,
lepší pracovní prostředí. V Sovětském
svazu už se naučili tomu, že neponechávají
nejlepší kádry jenom v hlavních vědeckých
a hospodářských centrech. Posílají
ty nejlepší po všech republikách a částech
své veliké vlasti, aby tvořili nová
pracovní střediska, aby školili nové
kádry, rozšiřovali okruh jejich působnosti,
zvyšovali a zaručili ve všech krajinách
a koncích Sovětského svazu stejně
hodnotnou léčebnou a badatelskou práci až
na pracoviště všech lidí.
Jak to vypadalo donedávna a jak to vypadá u nás
namnoze ještě dnes, všichni velmi dobře
víte. Nejenom Slovensko a naše pohraničí,
ale i vnitrozemské venkovské okresy, ba i periférie
průmyslových čtvrtí našich hlavních
měst jsou nebo donedávna byly bez jakékoliv
odborné a často vůbec bez potřebné
lékařské a zdravotnické péče.
Jestliže jsme dosud chtěli ze všech sil dosíci
aspoň nejnutnější nápravy, musili
jsme apelovat a spoléhat jedině na ochotu a politické
uvědomění našich lékařů.
A podle toho to také dopadlo. Vzhledem k tomu, že
odměny a materiální podmínky včetně
provozních nákladů byly neúměrné
proti výnosům ze soukromé praxe a v poslední
době i proti odměnám z titulu národního
pojištění, zůstávala soukromá
praxe, i když se postupně přelévala
do národního pojištění, hlavním
činitelem pro usidlování se lékařů
a zdravotnického personálu. Tak nám zůstávají
ulice a čtvrti, v nichž bydlí a působí
řada praktických i odborných lékařů
v jediném domě, stejně jako porodních
asistentek a dentistů, a celé čtvrtě,
okresy a kraje v sousedství byly a jsou ve stavu, v němž
se nikdo nedovolal ani nejnutnější pomoci.
Museli jsme si vypomáhat nejrůznějšími
nouzovými opatřeními, nejenom ve zdravotních
obvodech a pojišťovnách, nýbrž i
v průmyslových závodech a na našich
klíčových hospodářských
podnicích, v dolech i hutích stejně jako
v nemocnicích. Národní shromáždění
samo zostřilo dříve předložené
zdravotnické zákony o lékařské
praxi v národním pojištění a
zestátnění ústavů, když
uzákonilo povinnost, že každý lékař
musí prodělat určitou všeobecnou praxi
na venkově a vzít na sebe i pevný veřejný
nebo nemocenský úvazek. Tak se nám podařilo
dostat alespoň mladé lékaře po promoci
a mladé ošetřovatelky a porodní asistentky
po vyškolení do venkovských nemocnic a řadu
mladších nemocenských a ústavních
lékařů do pohraničí a do slovenských
obvodů a okresů. Avšak toto léčení
zdravotnické krise nebylo správné a příčinné,
nýbrž jenom symptomatické. Projevilo se nám
to tím, i že současně rostly i rozdíly
v úrovni léčebné péče
na venkově a ve městech, že venkovské
nemocnice v pohraničí měly často malou
obložnost, některé byly dokonce poloprázdné,
zatím co v nemocnicích ve velkých městech
a zvláště v sídlech universit nastával
nával i obecných případů onemocnění,
které mohly a měly být léčeny
a ošetřovány v nemocnicích okresních
a oblastních, po případě ve zdravotnických
obvodních střediscích. Tím je také
brzděn i vědecký výzkum a školení
nových zdravotnických kádrů.
Úkolem správné kádrové zdravotnické
politiky a této zákonné osnovy je zajistiti
všude, v každém obvodním i okresním
středisku, v každém ústavu národního
zdraví po stránce ochranné, v každém
okresním i oblastním středisku při
nemocnici plnohodnotné vyšetření a ošetření,
které by nám umožnilo rayonovat přesně
práci a řídit naši léčebnou
a profylaktickou péči. Naši pracující
na závodech i na polích nesmějí jezdit
a běhat daleko, ztrácet zbytečně pracovní
hodiny a čas za lékařským vyšetřením
a ošetřením. Každý na vyšší
úrovni stojící lékař nebo zdravotnický
pracovník, nemluvě o vedoucích odbornících,
dodnes považoval za trest - a tak toho také bylo používáno
- když byl poslán na zapadlé venkovské
místo nebo do průmyslové periferie. Správná
kádrová zdravotnická politika nám
musí vychovat i politicky uvědomělé
zdravotnické pracovníky, jak je mají už
v Sovětském svazu. Potom si uvědomí
každý - jako je tomu už v průmyslu nebo
v jiném oboru - že je to projev důvěry
a cti, je-li někdo poslán jako budovatel a pionýr
na nové místo, aby založil nové pracovní
prostředí, aby zvýšil úroveň
práce, potom se bude každý cítit vojákem
postaveným v boji na ne bezpečné a důležité
místo fronty proto, že se osvědčil.
To je smysl tohoto zákona po stránce rozdělení
pracovních kádrů.
Avšak tato osnova má také důležitý
význam pro udržování a stálé
zvyšování odborné úrovně
našich zdravotnických pracovníků. Dobře
si všichni pamatujeme, a není tomu ještě
tak dávno, co naši staří a dobří
lékaři, zvláště na venkově,
ale i ve městech, pracovali až do úmoru. Neměli
času nejen na zábavy nebo osvěžení,
rekreaci, dovolenou či odpočinek, ale ani na to,
aby si přečetli noviny nebo dokonce nějaký
odborný časopis. Neměli čas informovat
se o pokroku lékařské vědy, o nových
technických vymoženostech, o pracovních methodách
a jejich výsledcích. Tak lékař stejně
jako ošetřovatelka či porodní asistentka,
kteří vystudovali před 10, 20 nebo 30 lety,
zůstávali trčet na původní
své úrovni a rozdávali jenom z toho, čeho
dosáhli za svých studií a v první
ústavní praxi. Dnes máme už všichni
dobrou představu o tom, jak se svět neustále
mění, roste a přímo letí kupředu
život novými objevy a methodami po všech stránkách,
a to nejen ve výrobě a technice, nýbrž
i ve vědění a v lékařství
zvlášť. Je si třeba jenom uvědomit,
jaké pokroky udělala lékařská
věda za našeho života v nových objevech
od první do druhé světové války,
jaké zázračné objevy změnily
úplně ochrannou i léčebnou práci
lékaře, na př. objevení sulfonamidů
a antibiotik, penicilinu a streptomycinu. A tak máme dnes
nové, ne dávno ještě neznámé
vyšetřovací a operativní methody a můžeme
bez nadsázky říci, že co bylo včera
pokrokové, je už dnes zaostalé a zítra
bude dokonce ve zdravotnické práci nebezpečné.
Nová zákonná osnova zařizuje, aby
všechny naše zdravotnické kádry se mohly
nejen neustále doškolovat přednáškami
a v časopisech, nýbrž aby se musely v pravidelných
a povinných školách, theoretických i
praktických, v terénu i v ústavech neustále
zdokonalovat ve svých vědomostech a zkušenostech,
navzájem si je sdělovat, prohlubovat a rozšiřovat.
Nesmí už tomu být tak, jako bylo do nedávna,
kdy každý lékař hlídal své
tajemství, aby se druhý o něm nedověděl,
aby on sám na něm co nejvíc vydělal,
kdy jeden hlídal druhého, pojede-li na přednášku,
na kurs nebo na dovolenou, aby mu druhý zatím nepřebral
nějaký výnosný soukromý případ.
Nebude už nikdo muset počítat, kolik ztratí
na praxi a jak se mu vyplatí studium a školení.
Musíme všechny naše zdravotníky naučit
nutnosti a přednostem teamové a kolektivní
práce.
Všechna tato opatření jsme ovšem mohli
udělat až tenkrát, když jsme zajistili
materiálně naše zdravotnické pracovníky
nedávno schváleným platovým zákonem.
V něm jsme jasně vyjádřili, že
považujeme i naše zdravotnické dělníky
- tak jako naše pracující v základních
oborech vědy - za důležité budovatele
socialismu jako ochránce a opravovatele lidského
zdraví. To si však musejí dnes uvědomit
i zdravotničtí pracovníci a lékaři
a musejí to umět i politicky zhodnotit a ujasnit
si; musejí se rozloučit s dřívější
povýšenou a nadřazenou ideologickou představou
lékaře-dobročinného zdravotnického
pracovníka. Náš socialistický lékař
se stává dnes, vedle horníka, hutníka
a zemědělce, dělníkem na jednom z
nejdůležitějších úseků
našeho společenského budovatelského
díla. Soudruh Stalin, kterého dnes vzpomíná
pracující lid celého světa, nám
jasně řekl, že člověk je nejdůležitějším
předmětem vší naší péče
a práce a tedy i cílem našeho budování.
Pro člověka všechno plánujeme a tvoříme;
na tento veliký přerod musí být proto
zaměřena i nová výchova našich
zdravotnických kádrů. Až se nám
podaří vychovat nové socialistické
zdravotníky a převést je do nového,
pavlovovského pojetí člověka a lidského
organismu, bude to znamenat, že jsme zabezpečili hospodářskou
i politickou výstavbu, že jsme zajistili na důležitém
bojovém úseku vyšší životní
úroveň našeho lidu.
Nakonec se chci právě v dnešní den zmínit
o řadě zkušeností. V kapitalistickém
táboře právě v minulých dnech
vyhlásili válečnou pohotovost a stav národní
nouze. Mobilisují průmysl ve všech hospodářských
oborech, všechny válečné a ničivé
síly, připravují fysické, chemické
i biologické vědecké zbraně, které
znamenají konec lidského života. (Předsednictví
převzal místopředseda Valo.)
My zde po příkladu sovětském provádíme
ve všech oborech našeho života mobilisaci práce
a všech našich zdravotnických sil, abychom všem
pracujícím na kterémkoli místě
a v kterémkoli koutě naší republiky
zajistili dokonalou a hodnotnou ochrannou a léčebnou
zdravotnickou péči. Máme už dnes k tomu
stále rostoucí sbor zdravotnických pracovníků,
je nás už o víc než 50% více, než
bylo před poslední válkou. To však zdaleka
nestačí na všechny nové a stále
rostoucí úkoly, které nám ukládá
pokrok v lékařské vědě, stále
se zvyšující úroveň našeho
pracujícího lidu a tím i oprávněná
náročnost našeho občanstva. Pracujeme
ve svých vědeckých laboratořích
- na rozdíl od západu a kapitalistických
zemí - abychom objevovali původce nemocí,
abychom tak mohli chránit naše spoluobčany
před nimi. Chceme zmenšováním nemocnosti,
zvyšováním zdraví zvětšovat
i pracovní jejich schopnost a tím i výdělky
z práce a jejich životní úroveň,
prodlužovat jejich život, zvyšovat radost z něho
a z výsledků práce. Víme dobře,
že tím kováme nejlepší naši
zbraň proti válce a válečnému
štvaní, že stavíme veliký maják
lidskosti a pokroku na nejzápadnější
výspě, který svítí stále
jasnějším světlem přes blízké
šumavské hranice do zemí zvyšující
se drahoty a nouze, do krajů bídy a nezaměstnanosti,
hladu a těžkého umírání.
Poznali jsme dobře takový život dlouhou dobu
sami na sobě a proto víme, co to znamená.
Věříme, že světlo tohoto majáku
- tak jako kdysi pro nás z prvního socialistického
státu - má a bude mít stále větší
magnetickou přitažlivost pro všechny pracující
kapitalistických zemí. Bude jim otvírat oči
a uši, strhávat brýle mámení
štvavého tisku, agitačních frází
rozhlasu, bude pracujícím zocelovat vůli
a srdce a ukazovat cestu, kde je jejich místo, jaký
je správný směr, kterým se musejí
také oni dát, jako my jsme se dali za Sovětským
svazem, aby se nám i jim lépe dařilo, aby
i nám podali ruku a společně s námi
místo války připravovali a budovali mír,
šťastnější život a lepší
budoucnost lidstva na celém světě, aby nám
všem na celém světě stál před
očima místo zkázy, vraždění
a ničení, místo zániku lidské
kultury - člověk.
Jménem soc.-politického a zdravotnického
výboru vám doporučuji, abyste tuto zákonnou
osnovu schválili (Potlesk.)
Podpredseda Valo: K tejto osnove sú prihlásení
rečníci. Dávám slovo prvému
z nich, p. posl. dr Káclovi.
Posl. dr Kácl: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
Vládní návrh zákona o zdravotnických
povoláních, který projednáváme,
je nám příležitostí, abychom
si uvědomili, jak veliký rozmach doznalo naše
zdravotnictví od května 1945 a zejména potom
od února 1948.
V této sněmovně projednali jsme za poslední
tři roky tolik zdravotnických osnov a tak velikého
rozsahu, a tak jako vše, i naše zdravotnictví
postavili jsme tím na zcela nové základy.
Zdravotnictví stalo se veřejnou povinností
a veřejným právem a daleko už není
jen soukromou záležitostí nemocného
a lékaře, jako je tomu v liberalismu, kde stát
nanejvýš ještě jeví zájem
o nemocné s prudkými infekcemi, jinak však
nemoc každého člověka považuje
za jeho soukromou záležitost, o kterou se musí
starat on sám podle svých majetkových prostředků
a podle svého uvědomění.
Naše ústava ze dne 9. května zajišťuje
každému právo na ochranu zdraví a na
léčebnou péči a tak všechna legislativní
i organisační opatření našeho
zdravotnického resortu starají se o to, aby to,
co je obsaženo v ústavě, nebylo jenom pouhou
deklarací, nýbrž bylo také důsledně
v praxi plněno.
Aby každému občanu Československé
republiky mohla být poskytnuta řádná
zdravotní péče, je třeba splnit některé
základní předpoklady. Z nich na nejdůležitější
místo bych kladl: 1. řádné finanční
a materiální zajištění této
zdravotní péče, 2. řádnou zdravotnickou
výchovu obyvatelstva, aby si uvědomovalo potřebu
zdravotní péče a dovedlo jí také
vhodně užívati, a 3. řádné
zajištění početně i odborně
vyhovujících zdravotnických kádrů
a jejich rovnoměrné rozmístění
po území celého státu.
Povšimneme-li si prvního, t. j. finančního
a materiálního zajištění zdravotní
péče, a věnujeme-li na př. pozornost
rozpočtům našeho ministerstva zdravotnictví
od r. 1945, tu vidíme, jak částka, kterou
stát na zdravotnictví věnuje, rok od roku
vzrůstá a to daleko rychlejším tempem
nežli v jiných oborech. Také statistika nemocničních
lůžek ukazuje vzestupnou linii, i když nechceme
tvrdit, že bychom s dnešním stavem byli již
spokojeni. Veliký rozmach zdravotní péče
způsobil také zákon o národním
pojištění, rozšíření
a prohloubení zdravotní péče umožnilo
zestátnění lázní a léčebných
zřídel, zlepšilo se také zásobování
léčivy a nejlepším dokladem toho je
výroba československého krystalického
penicilinu, který je do jisté míry lepší
nežli penicilin zahraniční. I když toto
finanční a materiální zajišťování
zdravotní péče není ještě
ukončeno, s velikou radostí sledujeme jeho vývojovou
linii a uvědomujeme si současně, že
by nebylo možné, kdyby nemělo vzestupnou tendenci
také naše hospodářství, kdyby
nestoupal počet průmyslových a zemědělských
produktů a kdyby zde nebylo obětavé a dobré
práce naší dělnické třídy,
rolnictva i pracující inteligence. Čím
lépe a čím dříve splníme
Gottwaldovu pětiletku, tím více peněz
a tím více materiálu budeme moci také
dáti na naše zdravotnictví.
Důležitá je přirozeně i zdravotnická
výroba. Lidé musí vědět, že
potřebují zdravotní péči, a
to dříve než jsou těžce nemocni
anebo na smrtelné posteli. Musí vědět,
že o své zdraví se musí starat už
tehdy, dokud ještě jsou zdraví, protože
nejúspěšnější je preventivní
zdravotní péče. Lidé musí být
také uvědomělí k tomu, aby zdravotních
prostředků dovedli náležitě používat.
I o to se staráme a připravovaný zákon
o Československém červeném kříži
učiní také tuto instituci mohutným
zdravotnickým nástrojem zejména ve zdravotnické
výchově a v prevenci chorob.
Požadavek třetí, t. j. zajištění
vyhovujících zdravotnických kádrů,
napomáhá řešit projednávaný
zákon. I když s celkovým počtem zdravotníků
nemůžeme být spokojeni a daleko nám
ještě nestačí na řádné
plnění zvýšených úkolů,
které na zdravotnictví jsou kladeny, přece
jen je nutno vzpomenouti, jak veliká práce byla
zde za poslední léta učiněna, jak
se podařilo, zejména dík nově založeným
lékařským fakultám a obětavé
a vyčerpávající práci našich
zdravotnických učitelů, podstatně
zvýšit počet lékařů v
poměru k počtu po válce, jak mnoho bylo vychováno
i ostatních příslušníků
zdravotnických povolání, takže dnešní
zákon už má možnost skutečně
vybírat a skutečně řídit zdravotníky
tam, kde je jich nejvíce zapotřebí.
Zákon o zdravotnických povoláních
je malý rozsahem, ale významný svým
dosahem. Ruší se jím neméně než
16 dosavadních zdravotnických zákonů,
nařízení a dekretů. Vše to, čím
se tyto zákony zabývaly, co řešily,
je nyní vyřešeno tímto jediným
zákonem. Tím nejlépe je dán i jeho
ohromný význam.
Z jeho kladů chtěl bych podtrhnouti zejména
dvě věci, a to, že přímo zákonem
se zavádí název "zdravotnické
povolání" a za druhé, že zajišťuje
další odborné vzdělávání
zdravotníků i po absolvování a ukončení
školy a to po celý jejich život.
Dlouhá léta jsme se domnívali, že jediným,
kdo se stará o lidské zdraví, je lékař.
Dnes, i když víme a uznáváme, že
lékaři přísluší vedoucí
a rozhodující role, víme současně,
že řádné zdravotnictví může
být obstaráváno jen kolektivní a vzájemně
se doplňující prací všech příslušníků
zdravotnických povolání, t. j. lékařů,
veterinářů, lékárníků,
fytomediků ošetřovatelek, porodních
asistentek a pod., neboť zdravotní péče
není jen léčebná péče
o nemocného člověka, nýbrž péče
o zdravý život vůbec t. j. o zdraví
lidí, zvířat i rostlin ve vzájemné
spojitosti života. Této moderní koncepci zdravotnictví
a tomuto novému pojetí zdravotnických povolání
dostává se místa také v tomto zákoně.
Jako druhý klad chtěl bych připomenouti,
že v § 2, odst. 1 písm. d) je pamatováno
na další odborné školení příslušníků
zdravotnických povolání. Ceníme si
toto opatření proto, že si uvědomujeme,
jak mílovými kroky jde kupředu věda,
a také lékařská věda, a jaké
nebezpečí hrozí praktickému lékaři,
aby po letech své působnosti v praxi nebyl odříznut
od těchto pramenů nových poznatků.
I když je zde odborný tisk, který většina
lékařů skutečně čte,
i když je zde možnost - pokud to čas dovolí
- dobrovolné účasti na přednáškách
fakultních odborníků a pod., nebylo zde soustavnosti,
nebylo zde namnoze časové a prostorové možnosti
a nebylo často také dobré vůle k tomu,
aby každý lékař se mohl podíleti
na nových poznatcích vědy a tyto poznatky
a vědomosti uplatnil také ve prospěch svých
pacientů. O tom, co ve vědě se může
státi jenom v několika krátkých letech,
o tom nejlepší doklady jsou léčiva,
sulfamidy, penicilin, streptomycin a léčebné
methody zavedené v poslední době, na př.
při dětské obrně, při spále
a pod. Zákon poskytuje možnost k tomu, aby příslušníci
zdravotnických povolání byli čas od
času zproštěni svých denních
povinností a na náklad státu se dále
obeznamovali s nejnovějšími poznatky lékařské
vědy. Tak bude zajištěno, aby stejných
léčebných method bylo používáno
jak na universitních klinikách, tak ve venkovských
nemocnicích i na obvodovém pracovišti zdravotnickém.