Naše Ústava 9. května stala se pak základem,
z něhož tyto změny se obrazily i v našem
právním řádě, který
také prodělává základní
změny. Právní řád, který
platil dříve na území našeho
státu, byl totiž výrazem a mocenským
prostředkem u nás kdysi panujícího
kapitalistického řádu, ba v mnoha případech
byly v něm pozůstatky i dávno přežilého
řádu feudálního, který byl
dědictvím staré rakousko-uherské monarchie.
Tento starý právní řád byl
také jedním z nejúčinnějších
nástrojů, jímž prováděla
vládnoucí měšťácká
třída útlak pracujících vrstev
a v němž měli kapitalisté téměř
neomezené možnosti vykořisťování
lidské práce. Takový právní
řád je úplným přežitkem
a byl by jen brzdou na naší cestě k socialismu
a nebezpečnou přítěží
v našem budovatelském úsilí. Dnes budujeme
nový právní řád. Spravedlivější
a všemu lidu prospěšnější.
Pracující lid se navždy vypořádal
s vykořisťovatelskou minulostí a dává
si nový právní řád, na jehož
budovaní zde na půdě Národního
shromáždění se všichni s plnou
odpovědností zúčastňujeme.
Budujeme řád socialistický, který
je naplněním ušlechtilých zásad
a ideálů, jako je spravedlnost, láska k bližnímu,
rovnost všech lidí, povinnost pracovat pro blaho celku
a nezištná obětavost.
Poněvadž se chci zaměřit na onu část
zákona, která pojednává o zaměstnancích
zdravotní péče, dovolte, abych se zmínil
o zásadách naší zdravotní politiky.
Ústava 9. května v § 29 stanoví, že
každému občanu přísluší
právo na ochranu zdraví, pravo na léčebnou
péči a na zaopatření jak ve stáří,
tak i při nezpůsobilosti práce a obživy.
Tímto zákonným ustanovením byla dána
také směrnice pro budování nové
zdravotní péče. Dnes není již
zdravotní péče předmětem podnikatelského
vykořisťování a bohatnutí privilegovaných
tříd, nýbrž je jedním z předních
úkolů lidově demokratického státu.
A je to nejen prvek altruistický, provedení skutečné
rovnoprávnosti všech lidí a především
i pracujících, který je základní
směrnicí naší zdravotní péče,
ale jsou to i zájmy budovatelské a plnění
hospodářského plánu, předpokladu
to stále zvyšujícího se blahobytu, jež
nás vedou k tomu, abychom co největší
péči věnovali našemu zdravotnictví.
Jeho úkolem je zajistit všemu pracujícímu
lidu zdravotní podmínky potřebné ke
zvýšení výroby, ochraňovati zdraví
pracujících, navraceti je těm, kteří
ho pozbyli, a tak přímo i nepřímo
přispívati k zvyšování produktivity,
neboť nemocnost a předčasná invalidita
zaviňují absenci a snižují produkci.
Je třeba zdůraznit, že společenské
a hospodářské změny, kterými
prochází náš národ na cestě
k socialismu, zasáhly také velmi hluboce do našeho
zdravotnictví. Lidské zdraví není
již nadále závislé na finančním
potencionálu nemocného, ale spočívá
na socialistickém chápání pospolitosti
lidské, v níž každý jednotlivec
je součástí velkého kolektivu. Jemu
musí sloužit a v jeho zájmu je třeba,
aby se každý uplatňoval podle svých
nejlepších schopností, které mu dává
jeho zdravotní stav.
Je proto třeba, aby si tuto skutečnost uvědomila
také veřejnost a pochopila, že to, co se děje
dnes v našem zdravotnictví a co se ještě
připravuje, jest jen součástí velké
sociální revoluce, která i ve zdravotnictví
nejen boří zastaralé a špatné
zvyklosti, ale hned také staví nové základy
a buduje nový řád, který je zárukou
lepší budoucnosti.
Tento nový směr zdravotnické péče
potřebuje ovšem také novou základnu
uspořádání právních,
pracovních i platových poměrů těch,
kteří zdravotnickou péči provádějí.
I zdravotnictví má svůj plán, který
je součástí celkového hospodářského
plánu, a plánování umožňuje
nejhospodárnější využití
věcných prostředků i kádrů,
takže s týmiž věcnými i osobními
předpoklady může dosáhnout a dosahuje
socialistická zdravotní služba mnohem lepších
výsledků. Proto také dnes projednávaný
zákon o pracovních a platových poměrech
státních zaměstnanců nejen zásadně
upravuje jednotně všechny otázky s tím
souvisící, ale dává také v
§ 25 osnovy možnost speciálnější
úpravy, jak toho vyžaduje odlišnost zvláštních
úkolů, které provádějí
zaměstnanci zdravotní péče, a to jak
v oboru péče o zdraví lidu, tak i v oboru
péče veterinární.
§ 26 osnovy vypočítává zvláštní
povinnosti zaměstnanců zdravotní péče
a ukládá jim povinnost s největším
úsilím pečovat o zvýšení
zdravotní úrovně lidu. Jsou povinni poskytovati
hodnotnou a účelnou zdravotní péči,
odpovídající současnému stavu
a úrovni lékařské vědy a zdravotnických
zařízení. Jsou dále povinni zvyšovati
pracovní způsobilost občanstva a přispívati
tak k budování socialismu. Tito zaměstnanci
mají, jak je vidno z toho, co jsem právě
uvedl, veliké úkoly, a aby byla zajištěna
dokonalá ochrana zdraví lidu, je také nutno,
aby úkoly ty plnili řádně. Předpokladem
pro to je jednak jejich náležité odborné
vzdělání a praxe, pochopení pro plnění
úkolů a konečně i jejich řádné
existenční zabezpečení, jak to odpovídá
významu a důležitosti jejich úkolu i
osobnímu risiku zdraví a života při
konání jejich odpovědné práce.
Okruh těchto zaměstnanců zdravotní
péče vymezí podle § 25 zákona
platový řád a bude se tudíž v
zásadě vztahovati na zaměstnance ve všech
léčebných a ošetřovacích
ústavech, ve zdravotnických střediscích,
ústavech národního zdraví, ve státním
zdravotnickém ústavu i jeho pobočkách,
ve výzkumných a jiných zdravotnických
ústavech a zařízeních, a to nejenom
na lékaře, veterináře a lékárníky,
ale i porodní asistentky, zubní techniky, ošetřovatelský
personál, zdravotní pracovnice a jiné skupiny
středního a pomocného zdravotnického
personálu, rovněž pak na zdravotnické
zaměstnance státních lázní
a vůbec na všechny zaměstnance zdravotní
péče v kterémkoli oboru státní
správy.
Zvláštní úkoly, které musí
řešit státní zdravotní správa,
jsou jednak úkoly, které souvisí s připravovaným
rozšířením národního pojištění
na osoby samostatně pracující, jednak generální
úkol, který spočívá ve zlepšení
a zhospodárnění péče o zdraví
těch pracujících, kteří mají
největší odpovědnost za řádné
plnění pětiletého plánu. Dále
je nutno vycházet ze skutečnosti, že téměř
všechny skupiny zdravotnických pracovníků
představují úzký profil, což
platí zvláště o některých
kategoriích lékařů. Přitom
vytyčené úkoly budou samozřejmě
spojeny se zvýšením nároků na
celkové pracovní zatížení zdravotnických
pracovníků. Proto zákon připouští
možnost dílčí úpravy pro zaměstnance
zdravotní péče, která však nevybočuje
nijak z celkové jednotné úpravy.
V minulosti byli zaměstnanci veřejné zdravotní
péče vždy více méně odstrkováni
a nechci ani vzpomínat almužnictví, kterému
byli za prvé republiky vystaveni mladí lékaři
v nemocnicích, kteří pracovali často
celá léta za byt a stravu, ani toho, jak opravdu
hrdinského odhodlání bylo třeba, když
se mladý lékař chtěl věnovati
vědecké práci. Stejně tak neuspokojující
byly existenční a platové poměry středních
a nižších kategorií zdravotní služby,
porodních asistentek, ošetřovatelek a ostatního
personálu. Tento neutěšený stav se pak
pochopitelně odrážel často v tom, že
povahy mravně slabší vyhledávaly si
různé ponižující zdroje příjmů,
jako spropitné a pod.
Také toto vše odstraní nový zákon
o veřejných zaměstnancích, který
vychází ze zásady spravedlivé odměny
za vykonanou práci a umožňuje všem státním
zaměstnancům, aby rozvinuli své schopnosti
a plně se podle svých sil uplatnili. Všem těmto
zaměstnancům dává zákon také
plné zabezpečení jejich práva na práci,
na spravedlivou odměnu za práci a zhodnocení
zvýšeného výkonu a iniciativy. Zrovnoprávňuje
státní zaměstnance s ostatními pracujícími
a umožňuje, aby i jejich práce byla hodnocena
spravedlivě podle výkonu a zásluh. Proti
této veliké přednosti jsou zcela nicotné
ony domnělé snad výhody a zvláštnosti,
které měli státní zaměstnanci
podle dřívějších předpisů.
Novým zákonem bude možno také účelně
uspořádat zdravotnickou péči, aby
co nejvíce sloužila pracujícím, aby
byly odstraněny poslední snad zbývající
trosky kapitalistického vykořisťování,
aby bylo možno dobudovati organickou jednotu zdravotní
služby. Této otázce, myslím, musíme
věnovat právě nyní zvýšenou
pozornost, a jak již rozprava v soc.-politickém a
zdravotnickém výboru sněmovním při
projednávání rozpočtu ministerstva
zdravotnictví dokázala, je na všech místech
plné pochopení pro dobudování organické
jednoty zdravotní služby. Odporovalo by účelné
socialistické organisaci práce, kdyby péče
o zdraví byla dělena mezi různé úřady
a resorty a nebyla sjednocena. Nemůžeme již dnes
rozlišovat mezi péčí preventivní,
akutní léčebnou péčí
a konečně doléčováním
a zotavením, neboť také "zdraví
jest jenom jedno", jak správně říká
naše lidové přísloví. Proto také
péče o zdraví lidu musí být
vedena jednotně, ať jde o jakýkoliv její
obor, neboť jen tak budou co nejlépe využita
všechna zařízení, všechny pomůcky
a veškerý vědecký pokrok v lékařství
i také odborné zdravotní síly. (Potlesk.)
Bude to sjednocení prospěšné, které
umožní splniti dokonale všechny úkoly,
jež jsou kladeny při budování moderní
socialistické společnosti, a myslím, že
i tento zákon o pracovních a platových poměrech
státních zaměstnanců v úseku
zdravotnickém bude významným a cenným
přínosem pro toto sjednocení.
V závěru bych chtěl ještě zhodnotit
práci a budovatelské úsilí našeho
zdravotnického personálu, který ve spolupráci
s jednotným odborovým hnutím prokazuje, že
je na výši doby, že plní svědomitě
i za nejméně příznivých podmínek
své budovatelské úsilí, přibližuje
se lidu, jemu opravdu slouží a na mnoha místech
jde v čele ušlechtilých snah hledání
nových, lepších forem práce.
V této souvislosti dovolte, abych vyzvedl obětavost
lékařů, sester i ostatního zdravotnického
personálu, kteří přebírají
patronáty nad továrnami, jednotnými zemědělskými
družstvy, tvoří brigády péče
o mládež, o tělovýchovu, pomáhají
obětavě ve svém volném čase,
u těchto zaměstnanců tak vzácném,
při hromadných zdravotnických akcích,
abych vzpomněl zdravotního vyšetřování,
očkování, potírání nebezpečných
chorob, i dobrovolné služby při masových
projevech lidu atd. Je to dokladem nového, lepšího,
socialistického poměru zdravotnického personálu
k pracujícím, k nemocným i k vlastní
práci. Je to veliký příklad, který
jistě bude pobídkou, aby byly doplněny řady
zdravotnického personálu, jehož máme
stále ještě nedostatek. Při té
příležitosti bych apeloval na ženy, aby
se hojněji hlásily ke zdravotní službě,
která je zvláště pro ně již
svou povahou jaksi předurčena a která jim
v dnešní době, kdy jsme provedli plné
zrovnoprávnění žen, zabezpečuje
trvalou existenci.
Nová úprava jistě vyřeší
i některé otázky, které dosud brzdily
plné rozvinutí zdravotní péče,
tím, že bude spravedlivě, tak jako v jiných
úsecích práce, honorována i práce
zdravotnického personálu. Umožní také
uspokojivé, řádné honorování
zdravotnických pracovníků na vedoucích
místech, usnadní přístup k vědecké
práci a doplnění oněch úseků
zdravotní péče a lékařských
oborů, které byly dosud opomíjeny a jsou
úzkým profilem naší zdravotní
péče. To vše také usnadní řešit
náležitým způsobem problémy zdravotní
kádrové politiky, jejíž správné
provádění je nezbytným předpokladem
pro splnění úkolů, které jsme
si ve zdravotnictví vytkli.
Jak jsem již uvedl, jsou úkoly nové zdravotnické
péče již dnes velmi obsáhlé a
budou stále narůstat. Tak, jak se bude prohlubovat
obecná péče o pracujícího člověka,
o zvyšování jeho životní úrovně,
jeho blahobytu, tak chceme také prohlubovat i péči
o zdraví občanů naší lidově
demokratické republiky. Projednávaný zákon
pak umožní, aby tato péče také
po stránce personální mohla být co
nejlépe a nejsvědomitěji prováděna,
a ustanovení zákona jsou natolik pružná,
aby v prováděcích předpisech mohlo
být rychle a účinně reagováno
na okamžité i trvalejší potřeby,
jak si je bude vyžadovat péče o ochranu zdraví
našeho pracujícího lidu. Vítáme
proto tento zákon i s hlediska veřejné péče
zdravotnické a jsme přesvědčeni, že
i všichni zaměstnanci zdravotní služby
jej náležitým způsobem ocení
a poctivě se přičiní o další
úspěchy našeho zdravotnictví v duchu
pro nás všechny závazného hesla: "S
presidentem Klementem Gottwaldem k socialismu!" (Potlesk.)
Místopředseda dr Polanský: Dále
je ke slovu přihlášen posl. dr Haim.
Dávám mu slovo.
Posl. dr Haim: Slávne Národné shromaždenie,
panie a páni!
Pri prerokovávaní vládnych návrhov
zákonov o platových a pracovných pomeroch
štátnych zamestnancov, sudcov z povolania, prokurátorov
a sudcovských čekateľov je treba pozastaviť
sa pri poslaní štátnozamestnaneckého
aparátu v odbore prisluhovania spravodlivosti našim
občanom. Vládny návrh zákona zvýrazňuje
- zdôraznením vážneho poslania sudcu
ako vykonávateľa závažnej časti
štátnej správy - nové ponímanie
práva a poslania súdov v našej ľudovej
demokracii. Je isté, že zmenené politické
a hospodárske pomery v našom štáte, po
našej národno-demokratickej revolúcii, vyžadujú
si osobitnú náplň ako čo do predpisov
ktoré majú usmerňovať prisluhovanie
spravodlivosti, tak i čo do osôb, ktoré majú
podľa týchto zákonov spravodlivosť prisluhovať.
Kapitalistická predmníchovská republika potrebovala
v záujme chránenia nezaslúžených
ziskov právny poriadok, ktorý by chránil
beztrestné vykorisťovanie a dával možnosť
prenasledovania vykorisťovaných, ak by sa proti vykorisťovaniu
ohradzovali. Tento stav bol ešte viacej zvýraznený
na Slovensku po vzniku tzv. Slovenského štátu,
kedy nenasýtna slovenská buržoázia hľadala
i v právnom poriadku cestu k tomu, aby si vykorisťovateľskými
metódami čím skôr naplnia z mozoľov
pracujúcich čo najviac svoje bezodné vrecká.
A tak až do oslobodenia v r. 1945 bol právny stav
taký, že na jednej strane stála veľká
skupina ľudí vykorisťovaných a nemajúcich
možnosť brániť sa na podklade právnych
predpisov proti tomuto vykorisťovaniu, a na druhej strane
úzka vrstva vykorisťovateľov, ktorí na
podporu stupňovania svojho vykorisťovania mali k dispozícii
celý právny poriadok a všetky orgány,
ktoré len kapitalistický režim mal k dispozícii.
V rámci tohoto celého usporiadania hral svoju veľmi
závažnú úlohu i sudcovský stav,
ktorý - či už s hľadiska majetkového,
alebo s hľadiska trestnoprávnych následkov
nejakého skutku - musel hľadať v konkrétach
riešenie, ktoré už na podklade samých
jestvujúcich právnych predpisov nemohlo byť
riešením spravodlivým pre široké
masy drobných pracujúcich ľudí. A tak
situácia pri rozsudzovaní konkrétneho prípadu
vyzerala tak, že často i pri najlepšej vôli
bol sudca v svojom rozhodovaní natoľko viazaný
kapitalistickým právnym poriadkom, že i proti
vlastnému svedomiu bol nútený rozhodovať
nespravodlivo voči drobnému človeku. Pritom
v kapitalistickom štátnom aparáte vo veľkom
hovorilo sa o sudcovskej nezávislosti a i sama sudcovská
prísaha bola skladaná v tom smysle, že sa v
nej sudca zaväzoval súdiť podľa zákonov
a svojho najlepšieho vedomia a svedomia. Sama sudcovská
nezávislosť bola pri právnom a platovom postavení
sudcov naozaj iba výsmechom opravdivej nezávislosti,
lebo veď platové podmienky našich sudcov boly
také, že neraz i pod svoju dôstojnosť boli
nútení hľadať zdroje vedľajšieho
zárobku cestou rôzneho komisionálneho prerokovávania
prípadov mimo sídla súdu, na škodu sporových
strán a rýchlosti prejednávania prípadu.
Platové podmienky sudcov boly doslova tak mizerné,
že ďalšiemu dovzdelávaniu na podklade odbornej
literatúry nemohla byť venovaná náležitá
pozornosť pre nedostatok finančných prostriedkov,
potrebných na zakúpenie študijných pomôcok,
a tak sudcovia jednak odborne zakrnievali, jednak pre zastavený
vývoj hodnotu celého sudcovského stavu snižovali.
Otázka sudcovskej nezávislosti, podľa povedaného,
zostávala papierovou záležitosťou, a takisto
to bolo aj so zásadou súdiť podľa najlepšieho
vedomia a svedomia. Nebolo totiž možné uplatniť
podmienky súdenia podľa najlepšieho vedomia a
svedomia v tom prípade, keď sudca bol viazaný
súdiť na základe zákona, ktorý
sám o sebe svojím zameraním - chrániť
vykorisťovateľa proti odporu vykorisťovaného
- nemal nič čo do činenia s vedomím
a svedomím. I keby bol sudca chcel podľa svojho najlepšieho
vedomia a svedomia rozhodnúť v určitom prípade
v prospech drobného pracujúceho človeka,
formálne predpisy o súdnom pokračovaní
a predpisy dané na ochranu kapitalistického spoločenského
poriadku dávaly možnosť kedykoľvek takéto
sudcovské rozhodnutie zrušiť nadriadenou súdnou
inštanciou. Drobný ľud preto nechápal
a nemohol pochopiť, o akú spravodlivosť vlastne
na súdoch ide, a hoci masová uvedomelosť v
tom smysle, že na týchto súdoch sa prisluhuje
spravodlivosť na podklade kapitalistických zákonov,
nebola rozšírená, predsa sme sa stretávali
so zjavom, že drobný pracujúci človek
nemal dôvery vo vtedajšie súdnictvo. Naši
drobní ľudia považovali akékoľvek
pokračovanie u súdu za svoje osobné nešťastie,
a tak, i keď by bolo bývalo rozhodnutie sudcu akokoľvek
subjektívne dobré, nestretlo sa s náležitým
pochopením.
Netreba sa ani doširoka hozhovárať o tom, ako
je odlišné postavenie sudcu v našom ľudovodemokratickom
štáte a ako je odlišná spravodlivosť
prisluhovania súdmi v štáte, v ktorom vládne
ľud. Možno naozaj hovoriť o súdoch, že
hľadajú spravodlivosť, lebo veď súdia
v záujme ľudu a podľa priania ľudu. Máme
dobre v pamäti stav na Slovensku, za ktorého tzv.
slovenská vláda hovorila ústami mnohých
svojich vedúcich funkcionárov o tom, že spravodlivosti
na svete niet a že tak i orgány, ktoré majú
veci rozsudzovať, nemajú hľadať spravodlivosť,
ale len právo. A tak už sám názov inštitúcie,
ktorá usmerňovala v rámci štátnej
správy činnosť súdov, bola pozmenená
z Ministerstva spravodlivosti na Ministerstvo pravosúdia.
A dobre seba slovenskí fašisti odhadovali, lebo naozaj
to, čo muselo byť rozhodované na podklade fašistických
zákonov na slovenských súdoch, malo veľmi
málo čo spoločného so spravodlivosťou.
Pri hľadaní pravdy pre pracujúceho človeka
dáva robotnícka trieda čs. ľudovodemokratickej
republiky v rámci nášho nového poriadku
pre celý pracujúci ľud základy takého
právneho poriadku, podľa ktorého prisluhované
hľadanie práva možno oprávnene nazvať
spravodlivosťou. Či už skúmame odbor práva
občianskeho alebo práva trestného, vidíme,
že všade, v každom novom právnom predpise
sa zreteľne odráža pravda a právo miliónov
pracujúcich a tak pravda a právo, ktoré má
jediné opodstatnenie na to, aby žilo a usmerňovalo
život každého občana. Nijako nás
nebolí hlava nad tým, že zvyšky porazených
kapitalistov a reakčníkov hovoria, že naša
triedna justícia nehľadá absolútnu pravdu
a nesúdi tak, že by slepo zatvárala oči
pred tým, či v súdenom prípade treba
aplikovať právny predpis na drobného pracujúceho
človeka alebo na človeka, ktorý nenašiel
kladný pomer k veľkému budovateľskému
snaženiu našich pracujúcich. A v tomto ponímaní
nášho nového práva a novoponímanej
spravodlivosti jasne sa zvýrazňuje aj poslanie a
postavenie nášho nového sudcovského
sboru. Nový platový zákon ako vo svojich
zásadách, tak i v tom, čo ho bude doplňovať
v príslušných vládnych nariadeniach,
zvýrazní hmotne oceňujúci postoj našej
robotníckej triedy k politicky uvedomelému a ľudovodemokratickému
zriadeniu oddanému sudcovi. Ako na podklade budovaného
právneho poriadku, tak i na podklade svojho existenčného
postavenia bude môcť sudca súdiť tak, že
sa nikdy nedostane do konfliktu so svojím triednym uvedomením.