Vedle těchto zásad, které vyjadřují
práva a povinnosti jednotlivce, je nové rodinné
právo ovládáno zásadou, že rodina
jako část společnosti a pevný článek
lidově demokratického zřízení
není záležitostí soukromou, nýbrž
má významnou společenskou funkci a poslání.
Především aby rodina pracovním podílem
svých členů posilovala společenské
zřízení a zejména zabezpečovala
socialistickou výchovu dětí.
Tyto zásady jsou vyjádřeny novým rodinným
právem v 91 předpisech místo dosavadních
30 zákonů a předpisů, místo
stovek paragrafů. Nový zákon chce srozumitelnou
formou přispět k tomu, aby se vztah muže a
ženy, rodiny a rodinného života vyvíjel
v souladu s naším vývojem k socialismu. Zákon
přináší mnoho základních
změn, větších i menších,
z nichž několik slov bude věnováno alespoň
některým, o něž je největší
zájem.
Jestliže manželství přestává
být soukromou záležitostí, je třeba,
aby si stát od samého jeho vzniku zajistil účast.
Kapitalistická společnost vtiskla sňatku
formu soukromé smlouvy, která se nijak nelišila
od kupních a jiných obchodních smluv. Takové
kupčení jsme vyhnali již z řady míst
v našem životě. Je proto správné,
jestliže skoncujeme s ním i tam, kde je nejméně
oprávněné, to jest v okamžiku, kdy dva
lidé na základě vzájemné náklonnosti
se rozhodnou uzavřít sňatek. Protože
se tak děje v nových poměrech, kde stát
zabezpečuje hospodářsky nejen manželství,
ale také děti a rodinu po celou dobu jejího
trvání, je pochopitelné, že platné
manželství bude možno uzavřít jen
před příslušným státním
orgánem, který jako nositel jednotné lidové
státní moci nejlépe přihlíží
k novému poslání rodiny a jejímu vztahu
ke společnosti. Žádným jiným
způsobem nelze platné manželství uzavřít.
Církevní obřady včetně ohlášek
mohou započít teprve poté, kdy manželé
předloží knězi úřední
doklad o uzavření manželství.
Nemůže být ani řeči o tom, že
by zavedení občanského sňatku, po
němž má každý, kdo bude chtít,
možnost zvolit i církevní obřady, bylo
nějak namířeno proti církvi, jak se
to opět pokouší namluvit vysoká reakční
hierarchie. Věrni svému nepřátelskému
postoji usilují biskupové, aby nové rodinné
právo líčili kněžím i
věřícím jako konec rodiny, nastolení
volné lásky a pod. Takové nesmysly byly šířeny
již mnohokrát a není třeba se jimi nyní
zabývat. Svědčí jen o opravdu zavilé
nenávisti vatikánských zaprodanců,
jestliže i dnes, kdy rodina doznává takového
posílení a upevnění, právě
za vlády pracujícího lidu jsou opět
vyvoláváni belzebubové, aby staronovými
strašáky balamutili naši veřejnost. Domnívají
se, že vhodnou záminkou jim bude nové rodinné
právo a povinný občanský sňatek.
V tom jim nebrání ani skutečnost, že
povinný sňatek občanský byl zaveden
v řadě t. zv. katolických zemí, jako
je Italie, Francie, Portugalsko, Belgie, Nizozemí a pod.
Ovšem jinak nutno podle pánů biskupů
měřit kapitalistům a jinak lidové
demokracii. Ze své poslední biskupské porady
vydali biskupové oběžník kněžím,
v němž pobuřují proti novým církevním
zákonům a vyzývají k občanské
neposlušnosti a porušování státních
zákonů. 25. října štval vatikánský
rozhlas nejen proti novým církevním zákonům,
ale také proti novému rodinnému právu.
Rodina prý je u nás nemravná, lidé
prý žijí jako stádo, které se
žene jen za materiálními výhodami. Manželství
mladých lidí je prý zejména zásluhou
divokých učitelů studnicí nemravnosti,
a proto vatikánský rozhlas vyzývá
rodiče a duchovní, aby se bránili proti "škodlivým
vlivům" lidově demokratické společnosti
a aby učinili z rodiny nedobytný hrad, který
přečká tuto nešťastnou dobu, aby
v ní byla záštita lepší budoucnosti.
Není pochyby o tom, že by bylo zbožným
přáním Vatikánu vytvořit z
rodiny baštu reakce. Není pochyby o tom, jakou budoucnost
má Vatikán na mysli; nejde mu o nic jiného
než o budoucnost kapitalistickou, o návrat do starých
kapitalistických časů. Tento rozkaz Vatikánu,
který stejně jako jiné rozkazy není
nic jiného než návod k rozkladné práci,
která má zabránit výstavbě
socialismu, našel u nás povolné sluhy. Tak
českobudějovický biskup dr Hlouch vydal na
neděli 13. listopadu 1949 látku na kázání,
v níž tvrdí, že "dnešní
hospodářské a sociální poměry
rodinou otřásly a ji rozvrátily". Tvrdí,
že u nás se děti rodičům vyvlastňují
a že zejména dnešní výchovou se
obnovuje strašným a opravdovým způsobem
vražda nemluvňátek. Proto mají kněží
zachraňovat před takovým osudem jak manžele,
tak rodiny i děti. Vystoupení biskupa Hlouchy není
ani náhoda ani nějaké jeho přehánění.
Vatikán prostě nařídil, a i když
je to nařízení nesmyslné a pošetilé,
ozvaly se u nás na povel hlásné trouby. Pan
biskup zapomněl rázem nejen na pravdymilovnost a
na svoji důstojnost, ale také na to, že nežijeme
ve středověku, ani v kapitalistických poměrech,
kde opravdu rodinný život za patronace pánů
biskupů byl ohrožován v samých základech
rozkladným vlivem vykořisťovatelské
společnosti. Biskupové neodpírali požehnání
a svátosti kapitalistům, kteří měli
na svědomí strašnou bídu a utrpení
širokých vrstev pracujícího lidu. Biskupské
svědomí nepohoršovalo ponižující
postavení ženy, do kterého byla vehnána
továrníky a velkostatkáři, kdy dřina
ženy byla odměňována hůře
než mužů. Biskupové mlčky přihlíželi
k vyssávání nedospělých dětí
a nevadila jim noční práce, při níž
lidé padali vysílením; nepohoršovali
se nad lichvářským vydíráním
pracujících, nevadil jim nemravný život
vykořisťovatelů, nenašli slova odsouzení
pro ty, kteří byli původci katastrofálního
rozvratu rodiny, nevěry, prostituce a alkoholismu. Teprve
nyní obrátili na čtyráku a napadají
pod různými záminkami lidově demokratickou
republiku.
Síla lidově demokratického zřízení
je mezi jiným opřena o moudrost našeho lidu,
kterému není odpírán přístup
k poznání pravdy a skutečnosti. Časy,
kdy panství menšiny, k níž patřili
i páni biskupové, bylo budováno na lidské
nevědomosti a neuvědomělosti, jsou nenávratně
za námi. Jestliže biskupové počítají
s jejím návratem, tak platí i zde: "komu
není rady, tomu není pomoci". Nepřátelský
postoj biskupů dnes jíž nikoho nepřekvapí.
Další jejich projevy nepřátelství
k rodné zemi a jejímu lidu jen napomáhají,
aby si každý udělal správnou představu
o pravém poslání této nebezpečné
vatikánské kohorty.
Na důkaz nevyčerpatelné lásky a vděčnosti
k představiteli hrdinného sovětského
lidu, generalissimu Stalinovi, podepsalo 9 mil. našich občanů
zdravici k jeho sedmdesátým narozeninám.
(Potlesk.) Podepsali ji všichni občané
bez rozdílu vyznání. Věřící
i kněží. Podepsali ji všichni nekatoličtí
kněží a 90 % římsko-katolických
duchovních. Katoličtí kněží
se z největší částí nespokojili
jen s připojením podpisu, ale připojovali
celé listy, v nichž velkému příteli
našeho lidu vyjadřovali své hluboké
city a vděčnost. Namnoze sami obcházeli věřící
a podpisy sbírali. Spojení s lidem svobodně
vyznali tak svou víru a naději.
Není bez zajímavosti, jak se zachovali biskupové.
V době, kdy se u nás vyznává socialismus
nejen slovy, ale i skutky a činy, prohlásil pan
biskup Hlouch se svými spolubratry, že nemůže
spolupodepsat zdravici generalissimu Stalinovi, protože v
této zdravici je řeč o socialismu a on prý
se socialismem nesouhlasí. A tak podpis stejně jako
biskup Pícha, Matocha a ostatní, odmítl.
Náš lid je za takové otevřené
přiznání vděčen. Po čtyři
léta se biskupové snažili zachránit
kapitalistický řád, ale střeží
se otevřeně říci, že jsou nepřáteli
socialismu. Obávají se hněvu katolického
lidu. Tentokrát přiznali otevřeně
barvu a katolíci poznávají čím
dále tím lépe, kdo sedí na biskupských
stolcích a s kým mají tu čest.
Úsilí biskupů o rozvrat je předurčeno
k nezdaru stejně jako celá reakční
vatikánská politika. Zejména nyní
po vydání nových církevních
zákonů, které vnesly klid jak do práce
kněží, tak do života katolíků,
je každý pokus o maření výstavby
socialismu marným bojem. Vatikán nařídil
exkomunikaci komunistů a těch, kteří
s nimi spolupracují, a nařídil odepřít
jim svátosti a také svátost manželství.
Je proto samozřejmé, že stát čelí
pokusu o provádění takového rozkazu,
který má vnést neklid do života občanů.
Co by to bylo za hospodáře, který by nečinně
přihlížel, jak nenasytný vatikánský
vlk obchází jeho stádo? Jistě je správně,
jestliže stát nyní žádá
povinný občanský sňatek a chrání
své občany, aby nebyli Vatikánem zneklidňováni
a obtěžováni.
Nesmyslná vatikánská politika, která
nemá s náboženstvím nic společného,
přináší jen zlo a neštěstí.
Pokud se nezmění, nemůže očekávat,
že s ní bude nakládáno jinak. Vatikánská
politika naráží na zásadní a
čím dál větší odpor nejen
nekatolíků, ale i katolických věřících
a katolických kněží. Čiší
z ní cizáctví a nepřátelství,
které jde na kořeny naší národní
samostatnosti a hrdosti. Žádný dobrý
vlastenec se nikdy s touto politikou, která přisluhuje
kapitalismu, která je ochotna znovu žehnat německým
zbraním, nesmíří. Je politováníhodno
jestliže český nebo slovenský biskup
se proti takové politice nepostaví a naopak jí
přisluhuje. Je politováníhodné, když
dnes, po vydání církevních zákonů,
dali jasně najevo jak kněží, tak věřící,
že chtějí mít od všech vatikánských
intrik pokoj, že biskupové si počínají
déle jako slaboši, zbavení vlastní vůle
a samostatného rozhodování.
Nejinak tomu je s jejich odporem proti novému rodinnému
právu a proti povinnému občanskému
sňatku. Tak jako všechny změny doposud, tak
i tyto se rychle vžijí. I když člověk
má leckdy sklony bránit se novotám, nakonec
je rád přijme, jestliže se přesvědčí,
že jsou dobré, užitečné a že
prospívají. Tak tomu bude jistě i s povinným
občanským sňatkem, s novými matrikami
a se vším, co přináší nové
rodinné právo; pokud změny nastaly, pak jen
k dobrému. Funkcionáři lidové správy
si již dají záležet na tom, aby státní
obřady při uzavření sňatku
byly i důstojně i radostné. Budou spokojeni
občané i církve.
Nemenšímu zájmu se těší
otázka, zdali bude možno zrušit manželství
snadněji nebo obtížněji než dosud.
Bylo to již řečeno a budiž znovu zdůrazněno,
že v socialistickém společenském řádu
má rodina trvale velký význam a velké
poslání. Je proto přirozené, že
hlavním úkolem rodiny v lidově demokratickém
období je přiblížit se k tomuto cíli
a ne se od něho vzdalovat. Proto již dnes věnuje
stát rodině zvláštní ochranu
a klade důraz na to, aby manželství bylo trvalým
svazkem, v němž se vytváří nejvhodnější
prostředí pro tělesný a duševní
růst dětí, příštích
generací. A tak společnost bude připouštět
zrušení manželství jen ve výjimečných
případech tam, kde z vážných
důvodů nastal hluboký rozvrat, takže
manželství nemůže plnit své základní
funkce.
O to větší důraz bude kladen na to,
aby na samém počátku muž i žena
zodpovědně vyřešili otázku, zdali
jsou na obou stranách splněny předpoklady
k trvalému soužití. Společnost, zajišťující
práci, slušnou existenci, dobré životní
podmínky, nelze později obviňovat z toho,
když v manželství nelze pokračovat. V
kapitalistické společnosti s jejími krisemi
a nezaměstnaností tomu bylo jinak. Tam se snoubencům,
pokud nepatřili k zámožným a majetným
vrstvám, nedostávalo do vínku dobré
sudby, tam často neodvisle od členů rodiny
způsobila rozvrat manželství sama rozvrácená
třídní společnost. Dnes tomu tak není
a proto leží velká zodpovědnost na jedincích,
aby jednali při volbě druha nejvýš obezřetně,
aby soužití v manželství bylo co nejvíce
zajištěno už na samém začátku.
Na druhé straně ovšem bude nutno vypořádat
se s minulostí, která nám zanechala velké
množství manželství, o nichž se říká,
že jsou nešťastnými, a nebo manželství,
kde manželé již spolu po dlouhou dobu nežijí,
ale z různých důvodů nebylo možno
manželství soudně ukončit. Jde především
o manželství, uzavíraná za okupace,
kdy se mladí lidé chránili sňatkem
před pracovním nasazením v Říši.
Jde o manželství, uzavřená před
válkou a rozvrácená ponejvíce kapitalistickými
poměry, kapitalistickou morálkou. Jak tomu nasvědčuji
tisíce dopisů, jejichž pisatelé se prohlašují
za nešťastníky, kterým je bráněno
v založení nové rodiny, jedná se o velké
množství případů, které
bude nutno vhodným způsobem řešit. Bude
nutno, aby ti, kteří jen z formálních
důvodů nemohli dosáhnout rozluky podle starých
předpisů, požádali nyní příslušný
soud o zahájení řízení podle
nového zákona. Soud v každém jednotlivém
případě znovu uváží, zda
jsou dány důvody, aby manželství bylo
rozvedeno. Ale i v těchto případech bude
nutno přihlížet na prvém místě
k zájmům manželky a dětí. Ani
v těchto případech nesmí být
podporována lehkomyslnost a nezodpovědné
jednání na škodu matky a dětí.
Teprve tehdy, jestliže budou zaručeny tyto základní
podmínky majetkového zajištění
manželky a mravní výchovy dětí,
budou moci být povoleny rozvody, které byly sice
již v minulosti projednány, ale kde z různých
důvodů k rozluce nedošlo.
Pokud by vznikla u našich žen nedůvěra
k takovému řešení, pak je mohu ujistit,
že práce našich soudů bude vedena tak,
aby v této otázce nebylo rozhodováno bez
jejich přímé účasti. Je jistě
správná zásada, aby manželské
a rodinné věci byly řešeny před
soudem, u něhož zasedá jako soudce z lidu alespoň
jedna žena. (Potlesk.) Tato účast v
každém rozvodovém řízení
bude zárukou, že rozvody budou povolovány jen
tehdy, nebudou-li na újmu společnosti, na újmu
matky a dětí. Bude jen třeba, aby se ženy
chopily této příležitosti a o funkcí
soudců z lidu se početně hlásily.
Příležitost jim bude dána a bude záležet
na nich, jak ji využijí. Není nejmenší
pochybnosti, že naše ženy, které se v takovém
počtu a s takovými krásnými výsledky
podílejí na výstavbě nového
společenského řádu, budou nyní
za příznivých společenských
podmínek střežit štěstí
rodinného krbu lépe, než tomu bylo v minulosti,
a lépe než kdokoliv jiný. Marně se snaží
reakční sýčkové strašit
zejména vesnické ženy, že nové
rodinné právo nařídí socialisaci
žen a vyvlastnění dětí. Celé
naše úsilí, vyjádřené
výchovou a miliardovou podporou hmotnými statky,
směřuje k jedinému cíli. upevnit rodinu,
přivést ji k rozkvětu, aby bylo dobře
postaráno o naši budoucnost. Nebylo by možno
vybudovat socialistickou společnost bez šťastného
manželství a šťastné a silné
rodiny.
Nové rodinné právo, které tuto touhu
a vůli vyjadřuje, bylo vypracováno v úzké
spolupráci s polským ministerstvem spravedlnosti
a je téměř shodné s novým rodinným
právem polským. Obdobné životní
podmínky v lidově demokratickém Polsku a
u nás umožnily společné řešení
manželských a rodinných otázek. Na poli
mezinárodní spolupráce je to významný
čin, utužující vzájemné
přátelství a spojenectví. Hlavní
oporou v naší práci byly ovšem i zde zkušenosti
velké země socialismu. Příklad sovětské
rodiny, jak došel vyjádření v předpisech
sovětského rodinného práva, byl velkým
zdrojem poučení při naší zákonodárné
práci.
Nové rodinné právo není jen formální
záležitostí. Dosud byl slaven jeden den v roce
jako svátek matek. Svátek, který měl
stavět před oči jak žen, tak mužů
vznešenou myšlenku rodiny, matky a dětí.
My nyní rozšiřujeme tento svátek na
celý rok, na každý den, na každou hodinu,
na celý náš život. Tato velká úcta
k dárkyni života, úcta k rodině, prostupuje
dnes nejen život jednotlivce, ale život celé
společnosti. Právě s ní spojujeme
velké naděje, které vkládáme
v naší slavnou socialistickou budoucnost. Ať
silně bije srdce našich rodin ať silně
bije srdce naší společné matky lidově
demokratické vlasti! (Dlouho trvající
bouřlivý potlesk.)
Podpredseda Valo (zvoní): Ďalším
rečníkom je pán posl. dr Štefánik;
dávam mu slovo.
Posl. dr Štefánik: Panie a páni! Národné
shromaždenie schádza sa dnes, aby previedlo významný
krok na poli budovania nášho ľudovodemokratického
právneho poriadku, aby kodifikovalo dôležitý
úsek vzťahov medzi ľuďmi, aby uzákonilo
kodex rodinného práva. Vládny návrh
zákona o rodinnom práve, ktorý dnes prejednávame,
je veľkým krokom vpred v úsilí normovať
nanovo čo do obsahu i čo do formy všetky vzťahy
medzi občanmi, ktoré vyplývajú z nášho
nového zriadenia.
Ústava 9. mája stala sa normatívnym základom
československej cesty k socializmu. Je však jasné,
že ústava ako základný štátny
zákon a ako základ právneho poriadku je len
zákonom rámcovým, ktorého zásady
treba uviesť do života celým radom ďalších
legislatívnych opatrení. Naša zákonodarná
činnosť stojí preto pred veľkými
úlohami eliminovať postupne všetky predpisy,
ktoré zostaly v právnom poriadku ako dedičstvo
kapitalistického zriadenia, a nahradiť ich novými
predpismi, novým právom, právom ľudovodemokratickým.
Musí to byť právo nové obsahom i formou,
právo ľudové. Pán prezident republiky
v prívete k IV. sjazdu československých právnikov
zhodnotil význam tejto úlohy nasledovne: "V
našej novej spoločnosti budujúcej socializmus
potrebujeme nové právo, také, ktoré
slúži ľudu a jeho blahu, ktoré posiľňuje
a chráni vládu ľudu a jeho budovateľskú
prácu, ktoré je zbraňou proti nepriateľom
ľudu a socializmu, teda právo zastávajúce
otvorene a úprimne vec ľudu, právo socialistické,
ktoré dnes jedine odpovedá historickej pravde a
vytvára doteraz najvyšší a najspravodlivejší
právny poriadok".
V čom sa líši toto nové právo
od starého? Predovšetkým a najmä tým,
že zatiaľ čo právo staré, ako nadstavba
kapitalistického poriadku, bolo jedným z nástrojov
triedneho útlaku, bolo prvkom konzervatívnym a reakčným,
je právo nové progresívnym činiteľom
vo vývoji k socializmu.
V tomto smere musíme si, panie a páni, uvedomiť
veľké úlohy našej zákonodarnej
činnosti. Urýchlene a čím skôr
kodifikovať v novom duchu a v novej, ľudu srozumiteľnej
forme všetky složky právneho poriadku, právo
rodinné, právo občianske i dedičské,
právo trestné atď. Len splnením tejto
úlohy postavíme všetky vzťahy medzi občanmi
aj normatívne na základ, ktorý zodpovedá
ľudovodemokratickej línii.
Rodinné právo je, panie a páni, tou složkou
právneho poriadku, kde sa nová kodifikácia
naliehavo vyžaduje a kde sa aj v plnej miere ukáže
hlboký rozdiel medzi starým a novým chápaním
týchto najosobnejších vzťahov medzi ľuďmi.
V novom rodinnom práve majú sa rozvinúť
a uskutočniť zásady Ústavy 9. mája
o rovnoprávnosti Žien s mužmi, o ochrane rodiny,
manželstva a materstva, o podporovaní populačného
rozvoja, o zrovnoprávnení detí manželských
a nemanželských, zásady o zvláštnej
starostlivosti a ochrane detí. Treba si však uvedomiť,
že nové pojatie týchto osobných vzťahov
medzi ľuďmi má svoje korene v celej prestavbe
nášho zriadenia.
Kapitalistický poriadok na všetky tieto najosobnejšie
vzťahy hľadel so stanoviska majetkového a celý
mravný základ a spoločenský význam
rodiny a manželstva ponechával stranou. Inštitúcia
manželstva a rodiny v kapitalistickom zriadení trpela
vnútornými rozpormi kapitalizmu, a vratký
hospodársky základ, nebezpečenstvo kríz
a nezamestnanosti sa prenášely do rodinného
a manželského života a spôsobovaly nevyhnutne
aj vratkosť týchto sväzkov. Postavenie detí
bolo determinované sociálnymi rozdielmi spoločnosti.
Pôrodnosť klesala a populačný prírastok
sa zmenšoval, lebo hospodárske pomery nedávaly
záruku hmotného zabezpečenia detí.
Ale aj celý myšlienkový svet kapitalistického
človeka viedol k obmedzovaniu počtu detí
v rodinách. V snahe udržať pokope majetok zavádzal
sa systém jednodetstva. Aj my na Slovensku v celých
krajoch stretávame sa s týmto smutným zjavom,
a to aj na vidieku. A je príznačné, že
ide práve o bohatšie kraje a rodiny, kde kapitalistické
lipnutie k majetku koná takto svoje zhubné dielo.
A tu by som si dovolil vysloviť pevnú vieru, že
zákon o rodinnom práve svojím mravným
a etickým zameraním spôsobí obrat v
smýšľaní tejto časti obyvateľstva
a v jeho nazeraní na účel manželstva
a poslanie rodiny a bude vhodným a účinným
inštrumentom na vykorenenie tohto sociálneho zla.