Význam zákona o právu rodinném je
dále v tom, že provádí ústavu
v bodech, týkajících se zrovnoprávnění
žen, ochrany manželství, rodiny a mateřství
a úpravy právního postavení dětí
bez ohledu na jejich původ. Tím zákon odstraňuje
pozůstatky kapitalistického, někdy i feudálního
právního myšlení. Zvláštností
zákona o právu rodinném je konečně
to, že byl vypracován jako společný
návrh s Polskem v zimě a na jaře r. 1949,
když na základě smlouvy o právní
pomoci s Polskem byla zřízena smíšená
československo-polská komise, jejímž
úkolem je právní úprava oněch
problémů, jež se vyskytují v lidových
demokraciích na jejich přechodu od kapitalismu k
socialismu. Poněvadž zákon o právu rodinném
ve své konečné redakci se až na několik
bezvýznamných maličkostí shoduje doslova
s polským návrhem zákona o rodinném
právu, který i v Polsku bude uveden v život
od 1. I. 1950, je tato skutečnost dalším dokladem
toho, k jak úzké bratrské spolupráci
dospívají státy lidové demokracie
i při tvorbě nového právního
rádu, při čemž jejich suverenita i svrchovanost
zůstává naprosto zachována. Je proto
i tato skutečnost nejlepším svědectvím,
že jen ve svazku lidových demokracií vedených
velkým Sovětským svazem, lze uskutečnit
i ty nejužší formy spolupráce v takové
míře, jaká je absolutně nemyslitelná
u států kapitalistických.
Nejen obsahově, nýbrž i po stránce formální
liší se nový zákon podstatně
od dosud užívaných zákonných
forem. Pro větší přehlednost a jasnost
je uvozen preambulí, která jasně a výstižně
charakterisuje smysl a účel zákona a poukazuje
na příslušná ustanovení ústavy,
která zákon provádí. Jestliže
tato preambule charakterisuje manželství jako dobrovolné
a trvalé životní společenství
muže a ženy, nejde o pouhou proklamaci nebo požadavek,
neboť dobrovolnost a trvalost je současně zaručena
hospodářským zřízením
státu, který zajišťuje všechny občany
spravedlivým důchodem z trvalého zaměstnání
a umožňuje proto dát manželství
náplň citovou a nikoliv majetkovou. Podle preambule
slouží manželství jako základ rodiny
zájmům všech jejích členů
i prospěchu společnosti v souladu s jejím
pokrokovým vývojem; i tato zásada odpovídá
skutečnosti, neboť v podmínkách třídní
společnosti kapitalistické, v níž jednotlivec
stojí proti společnosti, také rodina stojí
proti společnosti. Naproti tomu v socialismu je zájem
rodiny v souladu se zájmy společnosti, rodina v
socialismu netvoří oddělený celek
sám pro sebe, nýbrž je kolektivem společenským,
pro jehož členy jsou na prvém místě
zájmy společenské, boj za vysokou produktivitu
práce, boj za vyšší společenský
řád.
Obsahově je zákon rozdělen do tří
hlav, z nichž hlava první má název "Manželství",
hlava druhá "Rodiče a děti" a hlava
třetí "Poručenství".
Vedoucí zásady, jimiž je charakterisován
zákon o právu rodinném, jsou v podstatě
tyto: zásada obligatorního občanského
sňatku, nové pojetí manželství
a rodiny, která již neslouží soukromovlastnickým
zájmům, důsledné zrovnoprávnění
žen ve smyslu ústavy a hluboký zájem
o dítě, projevující se jednak ve zrovnoprávnění
všech dětí bez ohledu na jejich původ,
jednak v péči o to, aby výživa a výchova
dítěte se strany rodičů byla zajištěna,
při čemž je rodičům uloženo
pečovat o dítě tak, aby nedocházelo
k rozporům se zájmy společnosti.
Zákon razí zásadu obligatorního občanského
sňatku a uznává za manželství
jen takový sňatek, který je uzavřen
před věcně i místně příslušným
místním národním výborem. Již
v první republice původní návrh pozdějšího
zákona č. 320 z r. 1919, předložený
právním výborem Národnímu shromáždění
jako tisk 293 z r. 1919, stanovil požadavek obligatorního
občanského sňatku. Tento svůj návrh
odůvodnil právní výbor tak, že
jím následuje převážnou většinu
evropských států, že vyhovuje světské
povaze republiky a že je programem pokrokových snah,
které důrazně hlásal tehdejší
president republiky. Podle dodatečné zprávy
právního výboru o návrhu zákona
na reformu manželského práva, tisk 1007, byl
však shora uvedený návrh vzhledem k vyjádření
tehdejšího ministra spravedlnosti a vzhledem k požadavku
vlády přepracován tak, že místo
obligatorního sňatku občanského byl
navržen občanský sňatek fakultativní.
K jeho uzákonění došlo pak odhlasováním
návrhu zákona na 53. schůzí NS dne
22. května 1919. Z toho je vidět, že původní
pokrokový požadavek obligatorního občanského
sňatku byl velmi rychle opuštěn a pod vlivem
stranického dohadování tehdejších
koaličních politických stran nahrazen bezzásadovým
fakultativním sňatkem občanským. Naproti
tomu v lidově demokratickém státě
lze přiznat v souhlasu s ústavou právnické
následky jen tomu sňatku, který je vykonán
osobou civilní moci. Stát považuje občanský
sňatek nejen za akt, kterým dosvědčuje
přítomnost manželských vztahů,
nýbrž i za akt, jehož prostřednictvím
stát s celou svou autoritou přiznává
daně manželské vztahy, zlepšuje je, podporuje
a bere pod svou ochranu. Přitom stát souhlasně
s ústavou neklade překážek, aby se snoubenci
po uzavření občanského sňatku
podrobili ještě sňatkovým obřadům
podle svého náboženského vyznání.
Aby manželství a rodina plnily své sociologické
úkoly jako základna harmonického soužití
jedinců a zdravého výchovného prostředí
nového pokolení, je třeba, aby zde již
při uzavření manželství byly
všechny předpoklady, jež skýtají
záruku fysické i mravní zdatnosti jak jednotlivých
členů budoucí rodiny, tak i rodiny jako biologické
jednotky. Zákon stanoví proto čtyři
zákonné nedostatky, jež brání
vzniku platného manželství. Při tom
nejde o překážky ve starém pojetí,
které zejména podle církevního práva
měly prakticky za účel obcházet ustanovení
o nerozlučitelnosti manželství a umožnit
jeho rozvázání s hlediska zájmů
vládnoucí třídy. Rodinný kodex
naproti tomu obsahuje jen typické okolnosti, jež znemožňují
vznik manželství. První z nich, bigamie, je
požadavkem důsledné monogamie a tkví
přímo v podstatě ochrany, kterou stát
manželství poskytuje. Biologické důvody,
jež brání uzavírání zdravých
manželských svazků jsou: příbuzenství
v pokolení přímém, vztah mezi sourozenci
a mezi osobami v přímém pokolení sešvagřenými.
Právem trvá také zákon na požadavku
duševního zdraví jako na podmínce ke
vstupu do manželství. Stejně je odůvodněno
ustanovení, podle něhož nemůže
uzavřít manželství nezletilec, neboť
nedostatečný věk neskýtá záruky
ani pro fysickou zdatnost potomstva, ani pro hospodářské
zajištění rodiny. Z tohoto zákazu činí
však zákon určité výjimky, neboť
ze závažných příčin dovoluje
uzavřít manželství nezletilci staršímu
než 16 let. Podobná výjimka umožňuje
také existenci manželství, které bylo
sice uzavřeno nezletilcem, ale na jehož dalším
trvání má společnost oprávněný
zájem.
V druhé části první hlavy, nazvané
"Práva a povinnosti manželů", je
do všech důsledků provedena zásada rovnoprávnosti
v manželských vztazích. Zde nejvíce
vyniká onen zásadní rozdíl mezi zákonodárstvím
lidově demokracie a zákonodárstvím
buržoasních států, které nevynechají
jedinou příležitost, aby nepodtrhly podřízené
právní postavení ženy a nevyzdvihly
nadřazené právní postavení
manžela. Buržoasní zákonodárství
vesměs charakterisují muže jako hlavu rodiny,
který řídí domácnost a určuje
bydliště a jemuž je manželka povinna poslušností
a pomocí. V tom směru je zajímavé
všimnout si zákonodárství t. zv. západních
demokracií.
Tak na př. ve Velké Britannii je manželka povinna
následovat manžela do jeho bydliště a
dokonce převzít jeho národnost, tedy zásada,
která pokrokovému člověku, znalému
Stalinova učení o národnostní otázce,
připadá stejně nelogická jako krutá.
Ve Francii podle Code civil, novelisovaného v r. 1938,
manžel jako hlava rodiny určuje sídlo domácnosti
a může manželce zabránit ve výkonu
povolání. Také v Italii, ačkoli zákon
z roku 1919, čís. 1176, je buržoasními
vykladači charakterisován jako zákon, který
zrušil poslední omezení manželky a přinesl
jí úplnou emancipaci, zůstal i podle tohoto
zákona manžel nadále hlavou rodiny a ani svatební
smlouva nesmí obsahovat nic, co by se dotýkalo jeho
práv. Přes to, že výmarská ústava
předhitlerovského Německa obsahovala požadavek
rovnoprávnosti žen, neměli manželé
v předhitlerovském Německu stejného
postavení; ve věcech rodiny rozhodoval zásadně
muž; on určoval bydliště a mohl dokonce
vypovědět smluvní poměr své
manželky vůči třetí osobě.
Švýcarský zákoník z r. 1907 bývá
buržoasní právní vědou líčen
jako zákon obsahující nejpokrokovější
úpravu manželského práva; a přece
i podle něho je manžel hlavou manželského
společenství, manželka ztrácí
sňatkem své příjmení, domovskou
i státní příslušnost, a obchod
nebo zaměstnání smí provozovat jen
se svolením manželovým, který je může
kdykoliv odepřít. Souhlasu manželova potřebuje
manželka dokonce i ke vzdání se dědictví.
Potvrzuje se proto správnost slov Leninových, že
buržoasní demokracie slovy slibuje rovnost a svobodu,
že však ve skutečnosti ženské polovině
lidstva ani jedna, byť nejpokrokovější
buržoasní republika, nedala ani plné zákonné
rovnosti s mužem, ani svobodu od poručenství
a utlačování mužem. Naproti tomu zákon
o rodinném právu prohlašuje výslovně,
že v manželství mají muž i žena
stejná práva a stejné povinnosti, že
jsou povinni žít spolu, být si věrní
a vzájemně si pomáhat. Dosavadní monarchický
princip v rodině, kde podle buržoasních zákonů
rozhodovala výlučně jen vůle manželova,
je nahrazen požadavkem demokratické dohody manželů
ve všech podstatných věcech rodiny se týkajících.
Přitom zákon výslovně stanoví,
že k výkonu povolání a ke změně
místa zaměstnání nepotřebuje
žádný z manželů souhlasu druhého
manžela. V těchto ustanoveních je s dostatečnou
určitostí a jasností vyjádřen
zcela nový názor na manželství jako
na svaz k dvou naprosto rovnoprávných lidí,
kteří mají stejná práva a stejnou
odpovědnost za blaho rodiny, kterou založili. v buržoasní
theorii je vždy promítnuta povinnost manželky
sdílet bydliště manželovo. To je nevyhnutelný
závěr z názoru na manžela jako na hlavu
rodiny, z názoru, při němž společné
bydliště manželů se nezakládá
jen na idei manželského společenství,
nýbrž i na právu osobní moci manželovy.
Naproti tomu v kodexu vyjádřená povinnost
manželů žít spolu znamená požadavek
harmonického spolužití, při čemž
potření zásady nadřazenosti manželovy
jako hlavy rodiny vylučuje i zde jednostrannost této
povinnosti. Stejně pokud jde o volnost kteréhokoli
z manželů zvolit si povolání nebo změnit
místo zaměstnání, vychází
zákon z přesvědčení, že
blaho rodiny a všech jejích členů může
se plně uskutečnit teprve v socialistické
společnosti a že je proto povinností každého
člověka, a tedy i člena rodiny, aby na vytvoření
socialistické společnosti pracoval. S hlediska zájmů
i společnosti a tedy i s hlediska zájmů manželství
a rodiny bude pracovní zařazení jednotlivých
osob vhodně regulováno příslušnými
orgány, naprosto však nemůže být
učiněno závislým na svolení
nebo nesvolení druhého manžela. V povinnosti
vzájemné pomoci manželů je zahrnuta
i povinnost starat se o uspokojení potřeb toho z
manželů, jemuž je zabráněno v možnosti
vlastního výdělku pro nemoc, stáří
nebo pro péčí o domácnost či
výchovu dětí. I zde se projevuje nové
pojetí rodiny, která má být, pokud
jde o hmotné zajištění, oporou tomu
z manželů, který beze své viny není
schopen opatřit si prostředky z vlastní výdělečné
práce. Tímto ustanovením je zejména
pamatováno na zaopatření manželek, jež
z důvodu péče o domácnost nebo o děti
jsou dosud vyřazeny z výdělečného
zaměstnání. V souhlase s pokrokovým
vývojem počet žen zařazených
do veřejného pracovního procesu stále
vzrůstá, takže se již v lidově
demokratickém státě vytvářejí
předpoklady pro účast všech žen
ve všeobecně produktivní práci, k níž
dojde za společenského, socialistického hospodaření.
Přece však pro přechodnou dobu je nutno počítat
s celou řadou manželek, jež se budou výlučně
věnovat jen péči o domácnost a o dítě,
neboť nelze v době tak krátké přebudovat
společnost do té míry, aby bylo umožněno
všem provdaným ženám věnovat se
výdělečnému zaměstnání.
Péčí o domácnost a výchovu
dětí plní tedy tyto ženy povinnost,
která na nich za dnešních hospodářských
a společenských poměrů spočívá,
a je proto nutno, aby za tuto práci, jež je důsledkem
dosavadních poměrů, byly nevýdělečně
činné ženy po dobu trvání manželství
zabezpečeny svým manželem. I v této
otázce si ověřujeme správnost vývodů
Leninových, který na IV. moskevské nestranické
konferenci dělnic prohlásil, že "pro plné
osvobození ženy a pro její skutečnou
rovnost s mužem je nutné, aby se ženy účastnily
ve společné produktivní práci, neboť
jen tehdy bude žena zaujímat takové postavení
jako muž." Uspokojování potřeb
rodiny uloženo je oběma manželům podle
jejich sil a podle poměrů jejich výdělečných
a majetkových možností; je tedy vyloučeno,
aby mechanickým výkladem pojmu rovnosti mohl být
poškozen ten z manželů, který je hospodářsky
slabší. Přitom zákon spravedlivě
hodnotí i práci toho manžela, který
se věnuje péči o domácnost a výchově
dětí, nechť jíž tak činí
vedle svého výdělečného zaměstnání
nebo věnuje-li se této péči výlučně
a nemá-li výdělečného zaměstnání.
Zákon zde správně zdůrazňuje,
že osobní výkon péče o děti
a společnou domácnost, kterou vnáší
do rodiny jeden z manželů, je ekvivalentem peněžitého
příspěvku druhého manžela, který
na uspokojování potřeb rodiny přispívá
jen penězi a nikoli také svou prací. Také
v ustanovení pojednávajícím o příjmení
manželů jeví se zásadní rozdíl
mezi zákonodárstvím buržoasních
států a mezi pokrokovým zákonodárstvím
států na přechodu k socialismu. Místo
dosavadní automatické ztráty příjmení,
která je v buržoasním státě důsledkem
provdání ženina a výrazem vlastnického
panství manželova, uskutečňuje zákon
možnost demokratické a rovnoprávnost manželů
plně respektující dohody i v otázce
jména. Tak i tento po léta marně uplatňovaný
požadavek rovnoprávnosti žen uskutečňuje
teprve lidově demokratický stát přes
to, že jeho provedení by nejevilo ani v kapitalistickém
zřízení žádných hmotných
důsledků a nebylo by porušovalo hospodářskou
nadřazenost muže v rodině.
Z povahy vzájemné pomoci obou manželů
se podává i to, že vadí-li jednomu z
manželů třeba jen přechodně nějaká
překážka, je zde druhý manžel,
aby ho zastoupil. Buržoasní zákony znají
obvykle jen zástupní právo manželovo
za manželku a jeho důvodem je nikoli požadavek
vzájemné pomoci manželů, nýbrž
hospodářská a právní méněcennost
manželčina. Naproti tomu vzájemné zastupitelské
oprávnění v duchu rodinného zákona
napomáhá k hladkému uspokojování
potřeb rodiny a přispívá tím
k souladu a nekomplikovanosti v rodině.
Velikou pozornost věnuje rodinný zákon úpravě
majetkových poměrů mezi manžely. Bylo
již řečeno, že lidově demokratické
manželství není založeno na majetkových
principech a jeho společenský úkol je zcela
jiný nežli účel majetkoprávní.
Současně však i lidově demokratický
stát je si plně vědom toho, že manželství
má své důležité hospodářské
důsledky, a to jak ve vzájemném vztahu manželů,
tak i zejména ve vztahu k jejich dětem a konečně
i ve vztahu k třetím osobám. Nelze přehlížet,
že jedním z důležitých úkolů
rodiny je její péče o výživu
a výchovu dítěte a tedy o zajištění
existenční základny celé rodiny. Dobrá
hospodářská základna je předpokladem
pro řádný rozvoj rodiny ve všech ostatních
směrech. Zákon proto upravuje majetkové poměry
tak, aby manželský svazek upevňovaly, přitom
zachovává zásadu plné rovnoprávnosti
manželů i v jejich majetkových vztazích,
čímž se opět zásadně liší
od zákonodárství států buržoasních.
Ve Francii majetek nabytý za manželství spravuje
muž a plná moc daná manželem ženě
opravňuje ženu jen ke správě jejího
vlastního majetku. Také v Itálii podržuje
manžel jako hlava rodiny správu společného
majetku, neboť ani zmíněný již
zákon z r. 1919 nezměnil nic na úpravě
majetkoprávních poměrů mezi manžely.
Podle zákonů platných v německé
výmarské republice platila domněnka, že
všechny věci v držení manželů
patří muži, manžel spravoval zásadně
i jmění ženino a jemu náležel i
všechen za manželství nabytý majetek,
dokonce i tehdy, přispěla-li manželka k jeho
výdělečné činnosti. Také
ve Švýcarsku je manžel jako hlava rodiny správcem
a poživatelem přínosu i společného
majetku a velmi komplikované předpisy o úpravě
majetkových poměrů mezi manžely zaručují
mu vedoucí postavení v rodině.
Kodex rodinného práva naproti tomu vychází
ze zásady, že na nabytí majetku po čas
trvání manželství mají zpravidla
zásluhu oba manželé, a to i tehdy, když
pouze jeden z nich je výdělečně činný,
kdežto druhý ani samostatnou výdělečnou
činnost nevyvíjel, ani se výdělečné
činnosti druhého přímo neúčastnil
a zabýval se jen péčí o domácnost
nebo výchovu dětí. Je tu zdůrazňována
zásada, že i když tu není aktivní
spoluúčasti druhého manžela na získání
majetku, přece jen péče o domácnost,
po případě o výchovu dětí,
které se výlučně věnoval druhý
manžel, vytvořila pro výdělečně
činného manžela vhodné předpoklady
k získání majetku, neboť s něho
sňala břemena, spojená s péčí
o domácnost. Z této zásady připouští
zákon výjimku v tom směru, že určité
majetkové hodnoty, i když byly získány
po čas manželství, nejsou společným
majetkem, nýbrž tvoří samostatný
majetek toho kterého manžela.
Samostatným majetkem je tedy především
ten majetek, který měl kterýkoli z manželů
v době uzavření manželství, dále
majetek, kterého nabyl za trvání manželství
dědictvím nebo darem, a konečně všechny
majetkové předměty, jichž nabyl za trvání
manželství, ale které slouží jeho
osobním potřebám anebo výkonu jeho
povolání.
Všechen ostatní majetek, jehož nabude kterýkoli
z manželů v době trvání manželství,
nazývá zákon získaným majetkem
a získané majetky obou manželů tvoří
pak zákonné majetkové společenství.
Toto zákonné majetkové společenství
zaniká zásadně dnem zániku manželství,
to je buď smrtí jednoho manžela nebo rozvodem.
Instituce majetkového společenství
spočívá na zásadě, že
získaný majetek je výsledek práce
a přičinění obou manželů.
Bylo by proto nespravedlivé, aby majetkové společenství
platilo i tehdy, když jeden z manželů nemá
už žádného podílu na získávání
majetku a nemá ani dobrou vůli tento majetek získat.
Proto zákon dává možnost kterémukoli
manželovi žádat na soudě zrušení
majetkového společenství i po čas
trvání manželství. Soud může
ovšem této žádosti vyhovět jen
ze závažných příčin, které
si sám posoudí. Takovou závažnou příčinou
bude na př. marnotratnost nebo zahálčivý
život jednoho manžela, nikoli však delší
dobu trvající choroba jednoho manžela, což
plyne ze samé podstaty manželství. Zákonné
společenství majetkové zanikne po čas
trvání manželství i ze zákona
tehdy, jakmile je některý z manželů
zbaven svéprávnosti. Po zániku majetkového
společenství dělí se společný
majetek mezi manžely rovným dílem. Podíly
manželů mohou být stanoveny v jiném
poměru jen tehdy, jestliže majetkové společenství
zaniklo rozvodem nebo prohlášením manželství
za neplatné. V tomto případě může
nevinný manžel žádat na soudě,
aby podíl na společném majetku byl vůbec
odňat nebo aby byl snížen vinnému manželovi,
jestliže se tento o nabytí společného
majetku nepřičinil vůbec nebo jen v míře
nepatrné. Jsou-li oba manželé vinní,
pak každý z nich může žádat
o upravení podílu tak, aby poměr podílů
odpovídal tomu, jak se přičinili o nabytí
společného jmění. Současně
zákon ukládá soudu, aby při určení
míry přičinění přihlédl
k tomu, zdali některý z manželů osobně
pečoval o děti a o společnou domácnost.
Zákon zde pamatuje na zabezpečení spravedlivých
zájmů manžela, který osobně vlastním
výkonem obstarává práce v rodině
a v domácnosti. Vychází z předpokladu,
že osobní péče o domácnost nebo
o děti je dosud prací společensky nutnou
a musí být hodnocena spravedlivě v každém
případě, ať jíž byl její
výkon ekvivalentem peněžitého příspěvku
druhého manžela, nebo byla-li tato péče
jedním z manželů věnována rodině
ještě navíc kromě peněžitého
příspěvku, který i tento manžel
na rodinu poskytoval.