Zdá se, že z toho důvodu je i pražský
arcibiskup ochoten hrát mučedníka, vězně,
cokoliv bude Vatikán potřebovat. Jak jinak lze vysvětlit
jeho počínání, když se sám
prohlašuje za vězně, ačkoliv ve svém
dopise ministru vnitra 22. června 1949 tvrdí toto:
"...nebudu vycházet z paláce, pokud nebudou
zrušena opatření v konsistoři...".
Arcibiskup tak chce vynutit odvolání zmocněnce,
který byl dosazen k zavedení pořádku.
To ovšem nelze učinit do té doby, dokud nebude
záruka, že konsistoří nebude opětně
zneužíváno k protistátní činnosti.
Stejná opatření byla učiněna
i v jiných konsistořích; opatření
v Praze se nijak neliší od opatření
v Olomouci a jinde. A přece se prohlásil dobrovolně
za vězně pouze dr Beran. Jistě má
pro to dobré důvody; hraje roli, jak mu ji přisoudil
Vatikán. Církevní hierarchie naříká,
že je omezována ve svých právech. Bude
proto nutno položit si otázku, jaké představy
má dnešní katolická hierarchie o svobodě
a demokracii.
Reakční hierarchie byla od nepaměti odpůrcem
pokroku, vědy a demokracie. Za vlády kapitalistů
štvala proti Sovětskému svazu, bojovala proti
myšlenkám socialismu, byla úhlavním
nepřítelem nositelů těchto myšlenek
- dělnictva. Těchto zásad se reakční
klerus u nás nikdy nevzdal. Když bylo jisto, že
fašismus bude poražen, byly na konci války spřádány
plány, jak pokračovat v dosavadní politické
i hospodářské orientaci. Když bylo jisto,
že u nás zvítězí pracující
lid a nastolí vlastní vládu, bylo hledáno
východisko, jak uniknout odpovědnosti za zrádnou
spolupráci s nacistickými okupanty. I zde přispěl
na pomoc podle osvědčeného způsobu
Vatikán. Na důležitá místa v
církvi navrhl ty kněze, kteří byli
v době okupace církví obětováni
a vystaveni nacistické persekuci. Ti se měli stát
beránky, snímajícími hříchy
Vatikánu i domácích zrádců.
Jen proto bylo několik kněží, kteří
prošli utrpením nacistických žalářů,
povýšeno na biskupy. Jinak zůstalo vše
při starém. Dále mělo být usilováno
i na našem území o vybudování
středoevropské unie na křesťanském
základě, nejlépe formou království
v čele s Ottou Habsburským. Mindszenty přiznal
všechny tyto úmysly, na nichž se podílela
i naše církevní hierarchie.
Proto naříkají biskupové, že
nemohou takovou politiku vyhlásit a uskutečnit.
Proto naříkají, že nemohou dnes dělat
to, co dělají biskupové západoněmečtí
a rakouští, aby ve volbách ovlivňovali
s kazatelen a od oltářů věřící
a vháněli je do služeb kapitalistických
náhončích a jejich fašistických
záměrů. Proto naříkají
biskupové, že u nás není dovoleno obnovovat
fašistické hnutí v jakékoliv podobě
tak, jako to činí kardinálové a biskupové
v západním Německu a Rakousku. Proto naříkají
biskupové, že nemohou obnovit panství továrníků
a velkostatkářů, jak to činí
jejich spolubratří v západním Německu
a Rakousku. To všechno by rádi uskutečňovali
pod jménem náboženské činnosti.
Ale věřící, kněží
a katolíci tentokráte jednou pro vždy prohlásili,
že s takovou církevní vrchností nechtějí
mít nic společného. (Potlesk.)
V kostelích západního Německa jsou
podle příkazu Vatikánu slouženy slavnostní
mše za návrat Němců do Československa
a jsou podnikány zběsilé štvanice proti
naší republice.
Ani v této otázce, jedné ze životních
otázek našeho státu, se biskupové nepostavili
na stranu našeho státu a lidu. Kněžská
místa v církvi po odsunutých Němcích
zůstávala záměrně neobsazena
tak, aby byla připravena pro případ návratu.
Ne náhodou byl právě nyní vybrán
na biskupský stolec jeden z těch, který s
odsunem Němců nesouhlasil a usiloval stále
o návrat německých kněží.
Je zřejmé, že kdo usiluje o obnovu nacistického
panství, ten se rozešel navždy s celým
národem a pro takového není cesty zpět.
(Potlesk.) Po zkušenostech s pátou kolonou
v době Mnichova nepřipustí náš
lid, aby se zde vytvořila vatikánská kolona,
která usiluje o slavnostní vzkříšení
německého nacismu a jeho útočnosti.
Náš lid upírá tedy biskupům právo
k takové zákeřné, vlastizrádné
a rozvratné činnosti. Bude tím více
dbát, aby životní zájmy našeho
státu nemohly být takto ohroženy. Bude dbát,
aby byl dodržován lidově demokratický
pořádek a právní předpisy.
Při této příležitosti by si měl
každý kněz připomenout, že nese
sám odpovědnost před zákonem za své
činy. Nepomohou žádné výmluvy,
náš lid nikdy neuzná nějaký útěk
od odpovědnosti tvrzením, že bylo nutno uposlechnouti
příkazu nadřízeného. Obsahuje-li
rozkaz biskupů ať již v podobě pastýřského
listu či něčeho jiného výzvy
k pobuřování a občanské neposlušnosti
nebo jiné skutkové podstaty trestních činů,
nemůže se kněz dovolávat beztrestnosti
proto, že se prý cítil vázán
slibem poslušnosti svému biskupu nebo ordináři.
Podle státních zákonů je povinností
každého řádného občana
odmítnout rozkaz třeba i svého nadřízeného,
obsahuje-li návod k porušování zákonů.
To platí i pro kněze od kaplana až po arcibiskupa,
pokud chtějí zůstat řádnými
a poctivými občany svého státu. (Potlesk.)
Státní orgány se nedají oklamat žádnými
nově vymýšlenými a zaváděnými
formami tak zv. církevní činnosti, ať
jsou to již kněžské poutě, různé
adorační slavnosti, andělské legie
pro mládež, mají-li zakrývat rozvratnou
podzemní činnost. Zločin zůstává
zločinem, i když je nařizován z Vatikánu
nebo od biskupů. (Potlesk.) Zrádce ať
nepočítá, že se vyhne trestu nebo dosáhne
jeho zmírnění, bude-li tvrdit, že musel
uposlechnout Vatikánu nebo svého nadřízeného.
Takovou poslušnost, která je projevem nepřátelství
k republice, náš lid nikdy neuzná. V otázce
věrnosti k lidově demokratickému státu
a v otázce poslušnosti státních zákonů
je příslušný výlučně
a s konečnou platností jen náš lid,
lidově demokratický stát a jeho vláda
a nikdo jiný.
Před krátkou dobou zaslali katoličtí
biskupové a ordináři vládě
republiky memorandum, v němž vyslovují žádost
o jednání s podmínkou, že opatření,
která byla učiněna, aby bylo zabráněno
rozvratné činnosti reakčního kleru,
budou předem, to je před zahájením
jednání, zrušena. Tento požadavek nesvědčí
o změně postoje biskupů a ordinářů
ke svému státu a vládě. Nejde o upřímně
míněnou dohodu, nýbrž o politickou provokaci,
která sleduje vyvolání neklidu a třenic
na území našeho státu. Tomu nasvědčuje
okolnost, že dříve než mohlo být
memorandum vládou projednáno, postoupili je biskupové
a ordináři, tak jako to učinili již
dříve s pastýřskými listy,
i tentokráte nepřátelskému zahraničnímu
tisku a rozhlasu, jemuž sloužilo k nenávistným
útokům proti Československé republice.
V téže době vydali biskupové podrobné
pokyny o provádění vyobcování
z církve těch, kteří jsou členy
Komunistické strany Československa a všech
složek Národní fronty. Dobře vědí,
že prováděním tohoto příkazu
Vatikánu se dostávají do přímého
rozporu nejen s přesvědčením a cítěním
příslušníků své vlastní
církve, ale s přesvědčením
a cítěním celého národa.
Zapomněli na svoji kněžskou důstojnost,
zašlapávají do bláta také důstojnost
lidskou. Není divu, že valem ubývá na
úctě a autoritě pastýřů.
To proto, že žádný občan by se
nesnížil k takovému jednání jako
na př. dr Lazík, biskup v Trnavě.
Po vydání vatikánského exkomunikačního
dekretu rozhodl se Rudolf Smutný, farář v
Děvíně, po dobrém uvážení,
svobodně a dobrovolně přistoupit ke Katolické
akci. Dne 1. září letošního roku
přepadl ho v pravém slova smyslu v jeho bytě
trnavský biskup dr Lazík v doprovodu bratislavského
děkana Bozděcha a přemlouval ho, aby odvolal
svůj souhlas s Katolickou akcí. Když farář
Smutný odmítl a odůvodnil své jednání,
pokusil se ho biskup násilím přimět
k povolnosti. Panu biskupovi nevadilo, že jde o stařičkého
kněze, téměř osmdesátiletého,
který se těší úctě a vážnosti
svých farníků, s nimiž žije již
desítky let v přátelství a lásce.
Biskup se pokoušel vyhnat ho z fary, a když odcházel
s nepořízenou, poškodil a odstranil alespoň
veřejnou desku, na níž bylo vyvěšeno
prohlášení Katolické akce. Počínal
si při tom jako pominutý a hůř než
násilník a rváč. Tak si představuje
biskup demokratický postup a jednání.
Obdobně postupují členové biskupského
sboru i v řadě jiných případů.
Sáhli k otevřenému porušování
státních zákonů, a plnění
protizákonných rozkazů vynucují církevními
tresty. Nedbají toho, že místo pravého
poslání, hlásat vedle lásky k Bohu
také lásku k vlasti a vládě, hlásat
lásku k zákonům, vyzývají k
pravému opaku - k nenávisti, odpírání
občanské poslušnosti a vzpouře.
Jsou tak odpovědni za neštěstí, do kterého
uvrhují ty, kteří se stávají
bezbrannými obětmi jejich násilí a
vydírání. Místo aby si uvědomili,
jaké nedozírné následky má
jejich jednání z cizího nepřátelského
příkazu, a vrátili se ke svému národu,
který buduje za velkého nadšení spravedlivý
společenský řád, setrvávají
na straně našich úhlavních nepřátel.
Pokračují na cestě zrady svého lidu
přesto, že náš lid projevil k nim tolik
velkomyslnosti a laskavosti.
Jsou tím odsouzeníhodnější, že
ještě nikdy v minulosti se takto nechovali. Ačkoliv
šlo vždy o vládu těch, kteří
národ utlačovali a vyssávali, sloužili
věrně všem těmto vládám,
i když se s těžkým srdcem loučili
s rakousko-uherskou monarchií a Habsburky, kteří
jim nejvíce přirostli k srdci, a bojovali proti
nové republice, přece se s ní nakonec smířili
a podporovali a poslouchali její kapitalistickou vládu.
V těžké mnichovské zkoušce stáli
věrně a poslušně na straně kapitalistů.
Po Mnichovu vítali zvolení Háchy a oficiálně
poskytli podporu Vlajce, Národnímu sjednocení
a fašistickému hnutí tímto provoláním:
"Poslechněte této výzvy a vstupte všichni
do strany Národního sjednocení a podporujte
ji. Je to jediná strana, která sjednotí lid
koruny svatováclavské. Národní sjednocení
zajistí budoucnost národa v duchu křesťanském..."
V době nejhoršího útlaku a násilí,
kdy nacističtí katané utápěli
v krvi hrdinný odpor lidu, nepozvedli biskupové
svého hlasu na znamení protestu, ba co více,
věrně sloužili nacistickým okupantům
a poskytovali otevřenou podporu jak protektorátní
vládě, tak nacistickým protektorům.
A nešlo o podporu lecjakou, byla to podpora nejen mravní
a politická, ale i hospodářská. Vedení
církve organisovalo obrovské sbírky na Německý
červený kříž a vydalo prohlášení,
v němž stojí doslova: "Proto plníme
jen povinnost křesťanské lásky a vděčného
vlastenectví, když nařizujeme, aby ve všech
kostelích arcidiecése jak světských,
tak klášterních byla v neděli 19. července
vykonána sbírka na Německý červený
kříž. Duchovní správcové
upozorní věřící včasně
na tuto sbírku, vysvětlí její význam
a účel a přičiní se všemi
silami o zdárný výsledek, aby letošní
sbírka daleko předčila zdařilou sbírku
roku loňského". Vysoký klerus vydal
oficiálně příkaz, aby zvony byly odevzdány
do továren pro válečnou výrobu, a
vyzýval s kazatelen, aby bylo podporováno německé
válečné hospodářství,
plněny kontingenty atd. Generální vikář
v Praze vydal v r. 1940 směrnice všem kostelům,
že se má na počest německých
vojínů zvonit denně po 15 minutách
v poledne a večer. Příkaz K. H. Franka o
zákazu církevních slavností u sv.
Víta vzala "vždy věrná" metropolitní
kapitula u sv. Víta dne 5. prosince 1941 na vědomí
a odpověděla téhož dne, že je pro
ní samozřejmostí splnit takové oprávněné
přání.
Je známo, že biskupové a ordináři
se dnes vydávají za obhájce nezadatelných
práv církve v církevním školství.
V roce 1939 byl český episkopát jiného
názoru. V oběžníku ze dne 27. března
1939, který je určen všem radům a kongregacím
v Čechách a na Moravě, se píše:
"Změny, které se staly 15. března 1939,
nás postavily do zcela nové situace. Možná,
že bude na nás žádáno, abychom
upravili své školství po říšskoněmeckém
vzoru, kde jsou děti bezpodmínečně
povinny navštěvovati jen školy veřejné.
Proto je třeba uvažovat o tom, čím by
se měly zaměstnávat řády, jakmile
nebudou moci vyučovat." Slibuje se v tomto oběžníku,
že bude dán včas pokyn, a proto prý
se studuje zejména po německém vzoru otázka
t. zv. "Frauenschule", která by umožnila,
aby se řádům dařilo dobře i
v nových poměrech.
Pro kněžské schůze byla vydána
výzva, aby byly provedeny kursy o ideologii hákového
kříže tak, aby kněží mohli
správně vykonávat svoje kněžské
funkce. Na přání říšského
protektora bylo zřízeno v Praze 7 německých
far. Na přání pražského gestapa
prováděly církevní orgány volby
a jmenování kněží do všech
funkcí. Na přání pražského
gestapa byly zřízeny internační kláštery,
do nichž konsistoř posílala gestapem označené
kněze. To všechno bylo prováděno pohotově,
mlčenlivě, rychle. Ani slůvko protestu, odporu.
Nikdo nepozvedl hlasu, že je zasahováno do práv
církve a pod.
Dnes se nic takového neděje, a přece biskupové
jednají jinak. Proč? Je příliš
mnoho takových důkazů, než aby mohly
být všechny vyčerpány. Je však
třeba o nich vědět, protože vysvětlují
mnohé z toho, co se dnes děje a co se někdy
zdá pro nezasvěcené laiky nepochopitelné.
Změnu v postoji biskupů nelze vysvětlit jinak
než tím, že si dnes počínají
nepřátelsky vůči republice a vládě
jen proto, že v lidově demokratickém státě
se ujal vlády svobodný a nezávislý
lid. Nejde jim o prospěch kněží, ani
o prospěch církve, jde jim dnes o to, aby splnili
nepřátelský rozkaz Vatikánu, totiž
zničit pokoj a mír v našem státě,
rozvrátit a znemožnit budování socialismu.
Nyní, když vidí biskupové, že kněžstvo
nelze odvrátit od toho, aby zákon přijalo,
uchylují se, věrni věrolomným tradicím,
v nichž byli vychováni, opět k pokusu, jak
tento zákon obcházet. Jeden z biskupů vydal
výzvu, aby kněží sice přijali
platy podle nového zákona, ale aby peníze
ukládali a nepoužívali jich. Podle tohoto příkazu
si biskup vyhražuje výlučné právo
disponovat těmito penězi. Takový rozkaz svědčí
nejen o bezmocnosti, ale také o tom, že jsou ještě
biskupové, kteří se domnívají,
že žijí ve středověku, kdy mohli
svévolně a bezcitně nakládat s lidmi.
Před nějakou dobou prohlašovali nové
platy za jidášský peníz. Nyní
chtějí tyto peníze kněžím
odebrat a použít jich pro sebe. Jakmile jde o jejich
zájmy, přestávají být peníze
jidášskými.
Je proto třeba varovat každého před
pokusem, aby nový zákon, který ruší
všechny staré předpisy včetně
kongruového zákona, byl nějak porušován
a obcházen. Nikdo v církvi a tedy ani biskupové
nemají práva odebírat duchovním tyto
platy, které jim dává náš lid
jako spravedlivou odměnu za vykonanou práci, nebo
dávat příkaz, jak s nimi má být
naloženo. Peníze lidově demokratického
státu jsou čisté a bezúhonné
tak, jak mohou být jen tam, kde jsou výsledkem poctivé
práce a poctivého života. To biskupové
o penězích, z nichž žijí a kterými
financují podzemní rozvratnou činnost, říci
nemohou; jejich peníze plynou z temných zahraničních
zdrojů a jsou poskvrněny neštěstím
vykořisťovaných lidí, hanbou zrady a
nečestnosti. A tak by pánům biskupům
lépe svědčilo nemluvit v domě oběšencově
o provaze.
Jiný biskup prohlašuje, že prý stát
nemá práva ustanovovat kněze na místo
v duchovní správě, protože tomu tak
prý nikdy nebylo. K osvěžení paměti
je třeba zdůraznit, že nový zákon
v otázce ustanovení kněží upravuje
a jednotně vyjadřuje staré patronátní
právo, které zaručovalo státu uchování
vlivu při jmenování duchovních. Ani
zde nejde o nic nového nebo o nějaký zásah
do vnitřních záležitostí církve.
Je jistě správné, aby to právo, které
církev dobrovolně a ochotně přiznávala
šlechticům, později velkostatkářům,
bankéřům a továrníkům,
bylo vyhrazeno státu dnes, kdy vládne osvobozený
pracující lid. (Potlesk.)
Známe důvody, proč byli biskupové
náhle stiženi takovou zapomnětlivostí.
Doufáme, že se jim vrátí paměť,
jakmile se návrh stane platným zákonem. Kdyby
se tak proti očekávání nestalo, bylo
by nutno osvěžiti paměť jiným způsobem.
Čím dříve bude zlomen a zcela odstraněn
vliv těch, kteří mají býti
prodlouženou rukou našich zahraničních
nepřátel, tím rychleji upevníme klid
v církevních a náboženských otázkách.
Nové zákony přispějí vydatně
k tomuto pokojnému a klidnému vývoji života
církví a náboženských společností.
Budou provedeny od 1. listopadu t. r. S nimi bude spojena na věčné
časy vysoká vyspělost našeho lidu, jeho
vysoké mravní a politické uvědomění,
jednota a svornost v náboženském životě.
Stěží se najde kněz, který by
odepřel poslušnost novým zákonům.
Marně rozpoutává Vatikán a jeho kapitalističtí
spojenci zběsilé štvanice pomluv a urážek
naší vlasti a našeho lidu. Chápeme, že
vývoj událostí ve světě i u
nás naplňuje Vatikán chmurnými obavami.
Když se ve Vatikáně domnívali, že
se blíží k vysněnému cíli,
aby atomovou pumou, kterou vlastnili Američané,
byl zničen Sovětský svaz a země lidové
demokracie, ukázalo se, že tato cesta není
ani schůdná, ani reálná. Jakmile vešlo
ve známost, že tajemství atomové energie
bylo rozřešeno také v Sovětském
svazu, klesly akcie zbrojařů a válečných
podněcovatelů na celém světě.
Nepřemožitelnost Sovětského svazu a
ztráta Číny pro záměry imperialistů
je řádný škrt nejen v politice amerických
imperialistů, ale i v politice Vatikánu.
Tyto rány nezasáhly jen zahraniční
světovou reakci. O další rány, a rány
neméně pádné, se zasloužil český
a slovenský lid svou tvrdou pěstí, mozolnou
rukou a svými budovatelskými úspěchy.
Nedivme se, že i Vatikán a jeho nohsledi jsou zneklidněni
a že sahají k nepředloženým činům.
Nové zákony, které řeší
náboženské a církevní otázky,
jsou výrazem velké převahy hospodářské,
politické i mravní, kterou získává
pracující lid při výstavbě
socialismu nad všemi svými nepřáteli
domácími i zahraničními. Dnešek,
kdy pracující lid schvaluje svými poslanci
nové zákony, je velkým svátkem pro
katolíky i nekatolíky. To dokazuje nadšení
a velká účast představitelů
všech církví ve sněmovně. (Potlesk.)
Dnešek je však také černým dnem
pro cizáckou politiku Vatikánu. Nikdy již se
nepodaří strhnout u nás žádnou
církev jako celek do služeb nepřátel
výstavby socialismu. Nikdy se nepodaří zničit
jednotu a svornost našeho lidu, naší velkou záruku
šťastné budoucnosti, náboženskými
rozbroji a nesnášenlivostí. Český
a slovenský lid vybuduje spravedlivý společenský
řád - socialismus, ať se to Vatikánu
a jeho zaprodancům líbí či nikoliv.
(Potlesk.) Náš lid splní tak vznešený
odkaz národních velikánů o šťastné
budoucnosti českého a slovenského národa.
(Hlučný potlesk.)