Při té příležitosti
nebude jistě na škodu věci samé, když
se jen letmo podíváme na vývoj dovolených
vůbec, abychom ve srovnání se skutečností
platnou třeba jen před 5 lety poznali, jak nesmírně
se změnilo postavení pracujícího lidu
u nás v republice. Od samého počátku
dělnického hnutí vede dělnická
třída úporný boj na obranu svých
hospodářských a sociálních
zájmů. Přes nelidské vykořisťování
v dobách vznikajícího a rozvíjejícího
se kapitalismu, přes roztříštěnost
a nejednotnost plynoucí z rozmanitosti výrobních
vztahů, přes spletitost měšťácké
právní soustavy a i přes slabost a nezkušenost
dělnické třídy dostavují se
výsledky, byť hubené a naprosto nedostačující,
ve formě sociálního a pracovního zákonodárství,
rozličných tarifních smluv, instituce pracovních
soudů, sociálního pojištění
a posléze i úpravy dovolených pro různá
pracovní odvětví. Byl to úporný
boj o přeměnu individuálního námezdního
poměru, který byl nutně předmětem
nejhoršího vykořisťovaní pracujícího
člověka, v kolektivní pracovní smlouvy.
Pokud se týče dovolených,
byly poskytovány právě na základě
kolektivních smluv. Vezmeme-li za základ první
světovou válku, lze říci, že
první zákonná úprava dovolené
byla učiněna pro havíře, a to zákonem
č. 262 z 1. července 1921, kterým se zavádí
placená dovolená pro dělníky při
dolování na vyhrazené nerosty. Ostatní
odvětví pracujících neměla
zákonné normy pro placenou dovolenou kromě
státních zaměstnanců a některých
výjimek z řad úředníků
v soukromém sektoru. Pro posouzení věcí
stačí uvést, že podle uvedeného
zákona měli horníci nárok na placenou
dovolenou od 5 do 12 dnů podle služební doby.
Na některé z ostatních kategorií zaměstnanců
se pak dostalo až v r. 1925 zákonem č. 57 ze
dne 3. dubna 1925. Tímto zákonem se upravovala dovolená
v délce od 6 do 8 dnů. Tento zákon se nevztahoval
jen na sezónní dělníky a dělníky
za denní mzdu. Učňům pak přiřkl
čekací dobu půl roku a dovolenou 8 dní.
Třeba podotknout, že tyto zákony byly citelně
oslabeny některými paragrafy, které dávaly
zaměstnavateli možnost, aby jednoduše tím,
že propustil zaměstnance z práce před
dovolenou, mu vzal možnost dostat placenou dovolenou. Byli
jsme svědky toho, že dělníci místo
dovolené byli z práce propuštěni anebo
nuceni pracovat bez dovolené, chtěli-li vůbec
své rodiny uživit.
Tak tedy vypadaly dovolené podle
zákonů v prvé republice. Jinak byly dovolené
jen podle kolektivních smluv. Ovšem nutno říci,
že třeba ještě v roce 1925 nemělo
asi 30 % zaměstnanců v podnicích žádné
dovolené; ve většině průmyslových
podniků byla ustanovením kolektivních smluv
dovolená 3, 4, 5 až 7 dní, šťastnější
pak měli 8-10 dní a jen horníci maximálně
12 dní. Na př. v dřevoprůmyslu byla
dovolená třídenní, v textilním
průmyslu 4denní, v kovoprůmyslu asi 6 dní
a v oděvním průmyslu 3-7 dní.
Poměrně značnou dovolenou
poskytoval zákon čís. 154 ze dne 11. července
1934, t. zv. zákon o soukromých zaměstnancích.
Ten se však týkal většinou vyšších
zaměstnanců v soukromých službách
a bylo to vlastně hospodářsky neodůvodněné
preferování soukromých zaměstnanců.
Čekací doba byla pouze 6 měsíců
pracovního poměru proti jednomu roku nepřetržitého
zaměstnání v oboru dříve vzpomenutých
zákonů. Dovolená činila podle tohoto
zákona 14-28 dní. V praxi se pak projevil zákon
tak, že na příklad obchodní cestující,
zaměstnaný u firmy 6 měsíců,
dostal 14 dní dovolené, ale horník nebo jiný
dělník za 11 měsíců práce
nedostal nic. Nebo úředník spořitelny
po 6 letech služby měl nárok na 21 dní
dovolené a horník za touž dobu dostal pouze
7 dní.
Za okupace ponechána úprava
dovolených celkem ve stejné míře jako
za první republiky, a vládní nařízení
ze dne 18. prosince 1941, čís. 31 Sb. z r. 1942
o placené dovolené pro zaměstnance upravuje
čekací dobu pro vznik nároku na dovolenou
na 6 měsíců a u horníků zvyšuje
první stupnice z 5 dní na 6. Pro učně
stanovena čekací doba na 3 měsíce
a dovolená byla učňům odstupňována
do 16 let na 15 dní a od 16 do 18 let na 12 dní.
Vládní nařízení z 18. prosince
1941, čís. 34 Sb. z r. 1942 řeší
dovolenou pro stavební zaměstnance a sezónní
dělníky.
Takový by byl asi stručný
nástin nároků pracujících na
dovolenou. Teprve po revoluci 1945 s příchodem pracujícího
lidu k rozhodování nastává regulace
placených dovolených. Řešil ji především
zákon čís. 82 Sb. z r. 1947, jímž
se řídila výše a nárok na placenou
dovolenou v letech 1947 a 1948. Nyní projednávaný
návrh spočívá v celku na týchž
zásadách, jako zákon č. 82 z r. 1947.
Dvouletá praxe ukázala, že výměra,
t. j. délka dovolené, zavedená podle zákona
čís. 82 z roku 1947, je pro náš průmysl
a hospodářství celkem únosná,
i když průměr našich dovolených
ve výši 3 a půl týdne je vysoko nad
průměrem ostatních zemí.
Proti tomu s hlediska hospodářského
zájmu je nutno skoncovat s benevolentním výkladem
a zásadou pro vznik nároku na dovolenou. Ukázalo
se totiž, že podmínky pro vznik nároku
byly stanoveny příliš mírně.
Ukázalo se rovněž, že je nemožné,
aby se vytvořil zákon, řešící
dlouhodobou úpravu placených dovolených,
protože žijeme v době, kdy v prudkém toku
hospodářského života podřizujeme
tato opatření hospodářskému
plánování, a i dovolené se musí
řídit podle toho, jak který zaměstnanec
přispívá ke společnému blahu,
jaký podíl má na uskutečňování
podmínek pro zavedení socialismu v našem státě.
Proto v § 2 návrhu zákona
zavádíme devítiměsíční
čekací dobu a podmínku 75 dní konané
práce s přihlédnutím k některým
zvláštnostem, především vzhledem
k mladým zaměstnancům, kterým se podle
§ 3 zkracuje čekací doba na 5 měsíců,
jestliže vstoupili do pracovního poměru před
dokončeným 26. rokem věku, když v roce
1949 úspěšně skončili návštěvu
školy. Zvýšená čekací doba
je plně odůvodněna nežádoucí
fluktuací a absencí.
Výše dovolené zůstává
v podstatě stejná se základem 14 dní,
mladistvým do18 let a starším nad 50 let 3
neděle a mezi tímto věkem rovněž
3 neděle těm, kteří byli nepřetržitě
v témž oboru déle než 5 roků, při
čemž se přihlíží k zaměstnancům
v pohraničí tak, že se jim tato doba krátí
za stejných podmínek na 3 roky. Čtyři
týdny dovolené dostanou zaměstnanci, kteří
byli v témž podniku nebo oboru po 18. roce věku
zaměstnáni více než 15 let. Dodatkový
týden nad normální jednotnou výměru
letošní dovolené bude poskytován zásadně
pouze zaměstnancům v hornictví, kteří
pracují pod zemí, jak o tom jedná §
4 návrhu zákona. § 7 pak omezuje a zužuje
možnost nadužívání léčebné
péče, vyjma případy péče
k odvrácení nemocí z povolání.
(Předsednictví převzal místopředseda
Valo.)
Velmi nutné je, aby - pokud je to
možné - všichni zaměstnanci dovolenou
vybrali. Proto poskytování peněžité
odměny za nevybranou dovolenou je zcela výjimečné,
jak o tom mluví § 12. Navrhovaný zákon
omezuje možnost, že se dovolená nesmí
stát příležitostí ke zvýšení
příjmu, ale je to dovolená na zotavení
pro zvýšení dělnosti za účelem
úspěšnějšího plnění
úkolů pětiletého plánu.
Celkem možno říci, že
návrh zákona, tak jak je předložen,
řeší s ohledem na dobu na naše úsilí,
s ohledem na náš cíl a na krátkou dobu,
pro níž je určen - na rok 1949 - úprava
placené dovolené poměrně dobře.
Paní a pánové, ústavně
právní výbor projednal ve své schůzi
dne 23. března t. r. o projednávaném návrhu
zákona tisk 258 a doporučuje Národnímu
shromáždění jeho přijetí
ve znění zprávy výborové. (Potlesk.)
Podpredseda Valo: K slovu nie je
nikto prihlásený, rozprava odpadá.
Sú nejaké návrhy opráv
alebo zmien textových?
Zpravodaj posl. Tejchman: Ne.
Zpravodaj posl. Tauš: Nejsou.
Podpredseda Valo: Pristúpime
k hlasovaniu.
Osnova má 4 časti, 23 paragrafov,
nadpisy častí, nadpisy paragrafov, nadpis zákona
a úvodnú formulu.
Pretože niet pozmeňovacích
návrhov, dám o celej osnove hlasovať naraz
podľa zprávy výborovej. (Námietky
neboly.)
Námietok niet.
Kto teda súhlasí s celou osnovou
zákona, to jest s jej 4 časťami, 23 paragrafmi,
nadpismi častí, nadpismi paragrafov, nadpisom zákona
a úvodnou formulou v znení zprávy výborovej,
nech zdvihne ruku! (Deje sa.)
To je väčšina. Tým
Národné shromaždenie prijalo túto
osnovu zákona v znení zprávy výborovej.
Pristúpime k rokovaniu o treťom
odseku poriadku, ktorým je
3. Zpráva výboru soc.-politického
a zdravotníckeho a výboru ústavno-právneho
k vládnemu návrhu zákona (tlač 257)
o výkone verejnej správy v odbore organizácie
a ochrany práce národnými výbormi
(tlač 259).
Zpravodajcom za výbor soc.-politický
a zdravotnícky je posl. Štička; dávam
mu slovo.
Zpravodaj posl. Štička:
Paní a pánové!
Sociálně-politický
a zdravotnický výbor projednal ve své schůzi,
konané 22. t. m., vládní návrh zákona
o výkonu veřejné správy v oboru organisace
a ochrany práce národními výbory,
tisk 257. Návrh zákona v té formě,
jak je předkládán sněmovně
ke schválení, navazuje na zákon č.
280/48 Sb., o krajském zřízení, a
to na jeho § 8, odst. 2, písm. b) a odst. 3, písm.
b) , kde je řečeno, že krajské národní
výbory budou se ujímati počínajíc
1. lednem 1949 postupně ostatních správních
oborů, dosud do jejích kompetence nespadajících,
a to podle zvláštních zákonů.
Předpokládaná osnova je jedním z těchto
zvláštních zákonů ve smyslu citovaného
zákona o krajském zřízení,
při čemž je nutno podotknouti, že platí
nejenom pro krajské národní výbory,
nýbrž také pro okresní národní
výbory.
Návrh zákona představuje
opět další krok kupředu v reorganisaci
naší veřejné správy, a to zejména
tím, že do lidové správy je pod bezprostřední
kontrolu pracujícího lidu začleňován
další obor výkonu naší veřejné
správy a přibližován tak lidu samému.
Řešení navrhované
touto osnovou zákona zdá se nám dnes již
samozřejmé. Ovšem podíváme-li
se poněkud zpátky - a nemusíme sahat přílíš
daleko do své paměti - uvidíme, že byly
doby, kdy i taková samozřejmá věc,
jako je začlenění tohoto oboru výkonu
veřejné správy pod kontrolu lidu, nebyla
tak samozřejmou. V době před únorem
1948 bylo svedeno mnoho půtek o organisaci úřadů
ochrany práce a i na tomto úseku projevovala naše
reakce svůj odpor k lidově demokratickému
zřízení a k rozšíření
moci lidu. Tehdy pro odpor reakčních činitelů
v některých složkách Národní
fronty nedařilo se řešiti mnohé, co
mělo svůj původ v Košickém programu,
k čemu se všechny politické strany, tvořící
tehdejší Národní frontu, dobrovolně
zavázaly, avšak co nemínily - zcela záměrně,
jak se později ukázalo - uskutečňovat.
Jedním z takových tehdejších
rozporů byla otázka přičlenění
úřadů ochrany práce k lidové
správě, jejích začlenění
do národních výborů a tím,
jak jsem již uvedl, pod přímou kontrolu lidu.
A zde opět vidíme onen historický význam
vítězství pracujícího lidu
v Československu v únoru loňského
roku, kdy se nám podařilo nejenom upevniti dosažené
výsledky květnové revoluce v r. 1945, ale
též rozšířiti dosavadní
a vytvořiti další předpoklady pro další
cestu k socialismu.
Návrh zákona řeší
v podstatě dvě hlavní otázky: jednak
je to přenesení úkolů oboru organisace
a ochrany práce, obstarávané dosud úřady
ochrany práce, na národní výbory,
jednak - a to je neméně důležité
- skutečnost, že po prvé se vlastně
taxativně vypočítává, co náleží
do správního oboru organisace a ochrany práce,
a vysvětluje se tak blíže a přesně
obsah tohoto pojmu.
Podíváme-li se blíže
na znění jednotlivých ustanovení předložené
osnovy, vidíme, že okruh působnosti tohoto
nového oboru veřejné správy se značně
rozšiřuje. Nejde totiž jenom o přenesení
úkolů dosavadních okresních úřadů
ochrany práce na nově ustavené referáty
práce a sociální péče, nýbrž
také o některé další nové
úkoly, jako na př. o dohled na zachovávání
předpisů o závodní sociální
službě zaměstnancům. Toto ustanovení
zákona právě tak jako ochrana života
a zdraví zaměstnanců při práci,
čítajíc v to pracovní lékařství
a dohled na zachování pracovních podmínek,
budou však řešeny zvláštní
osnovou zákona o organisaci bezpečnostní,
zdravotní a sociální služby v závodech.
Návrh zákona neřeší ještě
správní úkoly z oboru organisace a ochrany
práce, vykonávané dosud některými
jinými úřady než úřady
ochrany práce (na př. báňskými
a pod.), jak by odpovídalo § 124, odst. 1 ústavy,
podle níž mají národní výbory
vykonávat veřejnou správu ve všech jejích
oborech. Avšak řesení této otázky
souvisí s jednáními, která se vedou
o dalším trvání těchto úřadů.
Nyní se podívejme poněkud
blíže na úkoly těchto nově zřízených
referátů. Myslím, že dnes jsme všichni
zajedno v tom, že nejdůležitějším,
hlavním a přímo rozhodujícím
úkolem pro nás, pro všechen pracující
lid v republice, ja úspěsné plnění
pětiletého plánu. Vytkli-li j sme si cíl
i směr naší cesty, je třeba znát
také prostředky, jakými se chceme k tomuto
svému cíli dostat. Předseda naší
vlády soudr. Zápotocký, když
k nám hovořil s tohoto místa před
projednáváním zákona o pětiletém
plánu, řekl, že prostředkem k tomu,
abychom splnili náš hospodářský
plán rozvoje republiky Československé, je
zvětšování produktivity práce.
A je úkolem nejenom našich pracujících
v závodech, nýbrž i všech ostatních,
aby pečovali o to, aby se výrobnost práce
skutečně zvyšovala. Jeden z úseků
této naší domácí fronty, na níž
musíme úspěšně sváděti
boj o zajištění plnění výrobních
úkolů, o zvyšování výrobnosti
a snižování výrobních nákladů,
bude právě činnost našich referátů
práce a sociální péče.
§ 1 návrhu zákona uvádí
jako hlavní a přední úkoly těchto
referátů: správné rozmísťování
pracujících, boj proti fluktuaci, sledování
pracovní výkonnosti, dodržování
pracovní kázně, starost o hospodárné
využití pracovních sil - tedy vesměs
všechno to, nač dnes soustřeďujeme svou
hlavní pozornost při plnění pětiletého
plánu.
Naše referáty práce a
sociální péče se však budou starat
také o odborný výcvik učňů,
o odborné školení pracujících,
kteří mění povolání,
o ochranu života a zdraví zaměstnanců
při práci, o podporu pracovních studií
a práce úkolářů, o pěstování
výzkumu a podporování zlepšovatelských
akcí ve věcech organisace a ochrany práce,
o podporování vynalézavosti a tvořivosti
pracujících atd. I když jde při tomto
vypočtu jen o ty hlavní z úkolů těchto
referátů, vidíme na první pohled,
že jde o skutečnou organisaci a ochranu práce.
Mám však za to, paní
a pánové, že je naší povinností,
abychom se podívali poněkud blíže také
na to, jak budou muset naše nově zřizované
referáty práce a soc. péče zajišťovat
plnění těchto úkolů. Je sice
pravda, že předkládané osnovy zákonů
se zpravidla těmito otázkami nezabývají,
neboť není to také jejich úkolem; ale
domnívám se, že Národní shromáždění,
jehož členové jsou zodpovědnými
mluvčími lidu, pro nějž zákony
tvoří, má také povinnost připomenout
někdy hlavní předpoklady úspěšného
plnění a provádění zákonů
v praxi. Víme ze zkušeností, že sebelepší
zákon se mnohdy nepochopením nebo byrokratickým
výkladem úředního aparátu mine
se zamýšleným účinkem a dosahuje
účinku opačného. Myslím, že
při příležitosti, kdy se ruší
úřady ochrany práce - instituce, jež
v minulosti, řekněme si upřímně,
až do poslední doby nebyla nikterak ve zvláštní
oblibě u našich pracujících - je na
místě vytyčit několik hlavních
předpokladů, jejichž uskutečnění
pomůže zajistit úspěšné
plnění úkolů nových referátů
práce a soc. péče a dosáhnouti tak
zamýšleného účinku navrhované
osnovy zákona.
Jestliže dnes stojí před
námi konkretní úkol provést úspěšně
mobilisaci pracovních sil a dosíci přitom
správného a užitečného jejich
rozmístění, musíme vidět, že
bez pomoci Revolučního odborového hnutí
a bez těsné spolupráce s ním by tyto
referáty svůj úkol velmi těžko
zvládly. Proto bude třeba, aby byly v nejtěsnějším
styku s našimi závody a v nich zase především
s odborovou skupinou zaměstnanců. Jejich práce
musí byt řádně plánována
tak, jako je tomu ve všech jiných odvětvích
veřejného hospodářského života,
avšak plánována tak, že veškerá
jejich činnost bude určována předem
stanoveným plánem. Ale nejenom to. Nestačí
plán vytyčit, nýbrž je nutno také
soustavně kontrolovat a sledovat, zda a jak se plní.
Kontrolu musejí provádět nejenom vedoucí
úředníci a odpovědné orgány,
nýbrž kontrola musí jít rovněž
zdola, t. j. zejména ze závodů a jejich odborových
organisací. Jenom tak zajistíme, že nebude
na jedné straně odvětví, kde bychom
měli přebytek pracovních sil, a na druhé
straně odvětví, kde bychom nemohli rozvinout
náležitě výrobu a plnit výrobní
plány pro naprostý nedostatek pracovních
sil.
Pracovní plán těchto
referátů však musí být také
v souladu s celkovým hospodářským
plánem a musí byt jeho doplňující
součástí. Nevím, do jaké míry
je možno považovat za plnění plánu
skutečnost, že dosavadní okresní úřady
ochrany práce plnily vcelku při posuzování
počtu začleněných pracovních
sil své "plány" tak, jako na př.
okresní úřad ochrany práce v Pardubicích,
který v únoru t. r. vykazuje tento stav v počtu
zařazených pracovních sil:
Soukromý sektor v potravinářství
potřeboval 35 sil, dodáno jich bylo 127. Propočteme-li
to v procentech, znamená to, že jejich plán
byl splněn na 368,5 %. Odvětví živností
v soukromém sektoru vykázalo potřebu 121
pracovních sil, dodáno jich bylo 223; splnění
v procentech 184,4 %. Obchod v soukromém sektoru: na potřebu
115 pracovních sil jich bylo dodáno 252 v procentech
plán splněn na 219,2 %.