Předseda dr. John.
Místopředsedové Hodinová-Spurná,
Komzala, dr. Polanský, Richter, Valo,
V. David, Žiak.
Zapisovatelé Kleštinský,
Kolář.
Členové vlády: náměstek
předsedy vlády dr. Ševčík;
ministři Erban, Kopecký, dr. Neuman,
Nosek, inž. dr. Šlechta.
223 poslanců podle presenční
listiny.
Z kanceláře NS: gen.
tajemník NS Kováčik; jeho náměstkové
dr. Ramajzl, dr. Rattinger.
1. Zpráva výboru kulturního
k vládnímu návrhu zákona (tisk
239) o vydávaní a rozšiřování
knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací
(tisk 250).
2. Společná zpráva
výboru soc.-politického a zdravotnického
a výboru ústavně-právního k vládnímu
návrhu zákona (tisk 258) o placené dovolené
na zotavenou v r. 1949 (tisk 260).
3. Zpráva výboru soc.-politického
a zdravotnického a výboru ústavně-právního
k vládnímu návrhu zákona (tisk
257) o výkonu veřejné správy v oboru
organisace a ochrany práce národními výbory
(tisk 259).
4. Zpráva výboru ústavně-právního
k vládnímu návrhu (tisk 247) o organisaci
správy v hlavním městě Praze
(tisk 255).
Předseda
(zvoní): Zahajuji 28. Schůzi Národního
shromáždění.
Sděluji, že dovolenou podle
§ 1, odst. 4. jedn. řádu dal jsem na dnešní
schůzi posl. Zimákové, Majtlovi,
Tymešovi, Mrázikovi, dr. Šoltézsovi,
Šmidkemu, Buchvaldkovi, Fr. Dvořákovi,
Plechatému, Jos. Vlasákovi, Kubantovi,
E. F. Burianovi, Šťastné, dr. Husákovi,
Šalgovičovi, Honcovi, Jos. Pospíšilovi,
dr. Steinerovi, Ing. Baráčkovi, Ľorkovi,
Janečkové, Koštejnovi, Řezníčkovi,
Sýkorovi, Hejzlarovi, Machačové-Dostálové,
Mrázové, Rainerové, Pšeničkovi,
Bašťovanskému, Jungwirthové,
Vetiškovi, Uhrovi, Navračičovi;
dodatečně na včerejší schůzi
poslanci Uhrovi, Navračičovi a Kubánkovi.
Posl. dr. Mouralová žádá
o udělení dovolené pro mateřství
na dobu tří měsíců. Lékařské
vysvědčení předložila.
Navrhuji udělení této
dovolené.
Kdo s tímto návrhem souhlasí,
nechť zvedne ruku! (Děje se.)
To je většina. Dovolená
se uděluje.
Do dnešní schůze dostavil
se posl. Pavel Valehrach. Protože před tím
podle § 5 jedn. řádu v kanceláři
Národního shromáždění
podepsal slibovací formuli, přistoupíme ke
slibu podle § 42 ústavy a § 5 jedn. řádu
tím způsobem, že přečtena bude
ústavou předepsaná formule slibovací,
pan posl. Valehrach ke mně přistoupí a vykoná
slib podáním ruky a slovem "slibuji".
Žádám o přečtení
slibovací formule a p. posl. Valehracha žádám,
aby přistoupil ke mně vykonat slib. (Poslanci
povstávají.)
Gen. tajemník NS Kováčik
(čte): Sľubujem, že budem verný
republike Československej a jej ľudovodemokratickému
zriadeniu. Budem zachovávať jej zákony a svoj
mandát vykonávať podľa najlepšieho
vedomia a svedomia na prospech ľudu a štátu.
Posl. Valehrach (podávajúc
predsedovi ruku): Sľubujem. (Poslanci usedají.)
Předseda:
Předsednictvo klubu poslanců komunistické
strany Československa oznámiIo přípisem
ze dne 22. března 1949 spolu s poslanci dr. Palátem
a Valehrachem, že jmenovaní poslanci vstoupili do
klubu komunistické strany Československa.
Přistoupíme k projednávání
prvého odstavce pořadu, jímž je
1. Zpráva výboru kulturního
k vládnímu návrhu zákona (tisk 239)
o vydávání a rozšiřování
knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací
(tisk 250).
Zpravodajem je za posl. dr. Valoucha posl.
dr. Julius Dolanský. Dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Jul. Dolanský:
Pane předsedo, paní a pánové!
Ujímám se s obzvláštní
a opravdovou radostí slova, abych podal jménem výboru
kulturního zprávu o vládním návrhu
zákona o vydávání a rozšiřování
knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací,
tisk 239. Tímto navrženým zákonem přistupuje
naše lidová demokracie také v oblasti kultury
k dalšímu rozhodnému činu, po němž
volali všichni zodpovědní kulturní pracovníci
už dávno.
Od revolučního května
r. 1945 uskutečnili jsme v našem hospodářském
a sociálním životě mnoho pronikavých
změn, které se nám rozuměly po špatných
zkušenostech se starým liberalisticko-kapitalistickým
řádem samy sebou. Velikými znárodňovacími
zákony jsme u nás odstranili vykořisťování
člověka člověkem. Nová sociální
opatření zabezpečila klidný a spokojený
život všemu pracujícímu lidu i v letech
stáří. Ukázali jsme prakticky, co
znamená v hospodářské a sociální
oblasti lidová demokracie na cestě k socialismu.
Ale ani naše československá
kultura nepřišla zkrátka. Vynasnažili
jsme se, aby byla vysvobozena ze zmatků, rozvratu a kořistnictví
staré buržoasní společnosti. Epochální
zákon o jednotné škole učinil navždycky
přítrž kulturní privilegovanosti zámožných
měšťáckých tříd.
Dělnictvu a rolnictvu se otevřely dokořán
brány všech škol, nevyjímaje ani nejvyšší
učiliště. Dobře organisovaná
péče o lidovou osvětu zanáší
plody vzdělanosti do nejodlehlejších končin
naší republiky a umožňuje všem příslušníkům
obou našich národů, aby se stali aktivními
účastníky nejvyspělejšího
kulturního tvoření.
Do rukou lidově demokratické
správy přešel od května 1945 postupně
film, rozhlas, divadlo, produkce hudební i artistické
jako společný majetek a společný zdroj
zábavy a poučení všech. Vybudovali jsme
hustou síť lidového knihovnictví, takže
není u nás vesnice, kde by nebylo zároveň
veřejné knihovny. Radostně a nezadržitelně
koluje životadárný proud kulturní mízy
všemi cévami našeho lidově demokratického
organismu. Vyrůstaje z revolučně obrozené
hospodářsko-sociální základny,
rozlévá se od nejvyšších vědeckých
a uměleckých ústavů do hlav a srdcí
každého občana a občanky v městech
a na venkově. Kultura se nám mění
po zákonech socialismu v chléb náš vezdejší,
stejně potřebný a stejně přístupný
všem jako vzduch a voda.
Rozumí se, že za takových
okolností nám není a naprosto nemůže
být lhostejné, jaký osud má česká
a slovenská kniha a jak se s ní hospodaří.
Kniha byla v obou našich národech od nepaměti
nejdůležitějším prostředkem
osvěty a vzdělání. Za své národní
obrození děkujeme z veliké částí
knize. Není třeba podrobněji uvádět,
čím nám vždycky dobrá kniha byla
a je. Provázela nás a provází od dětství
po celý život jako věrný přítel
a moudrý učitel. Pomáhá utvářet
naše bytosti a otvírá nám pohled do
světa. Dotváří a upevňuje náš
světový názor.
Co jsme dosud udělali pro českou
a slovenskou knihu? Věděli jsme, že právě
jí se zmocnili - jako všeho nejcennějšího
- kapitalističtí spekulanti. Hospodařili
si s ní po svém. Stala se jím z největší
částí předmětem zisku. Bez
zřetele na skutečné potřeby národní
kultury a národního zdraví vydávali
si soukromí nakladatelé, co se jim právě
líbilo a co šlo nejlépe na odbyt. Soukromí
nakladatelé měli v rukou kapitálovou moc,
a proto takřka neomezenou vládu nad knižním
trhem. Diktovali spisovatelům, básníkům,
učencům a překladatelům, co mají
pro ně psát nebo překládat. Vybírali
si podle svých zálib a podle svých zájmů.
Dlouho rozhodovali neomezeně o výši honoráře
a o výši nákladu. Spisovatelé všeho
druhu jim byli vydáni na milost a nemilost. Nakladatelské
firmy za rozkvětu kapitalismu tučněly a rozrůstaly
se do mamutích rozměrů, zatím co málokdo
z tvůrčích literárních pracovníků
si mohl dovolit luxus aspoň skromně žít,
ne-li živořit, ze své vlastní literární
práce.
Vzpomeňme vděčně
několika čestných výjimek. Byli mezi
českými a slovenskými nakladateli také
obětaví poctivci, kteří sloužili
oddaně naší knize a národní kultuře.
Ale ani oni ze své nakladatelské činnosti
nikdy nezchudli a v okruhu svých zájmů, kulturně
politických sympatií a stranických kotérií
byli také oni většími či menšími
diktátory.
Co platilo o vydávání
knih, platí stejně o vydávání
a rozšiřování hudebnin a jiných
neperiodických publikací. Naši hudebníci
by mohli nejlépe potvrdit, o jaké písně
a skladby se hudební nakladatelé zajímali
a co nejraději, s největším úspěchem
a ziskem šířili do obecenstva. Podobně
by mohli vyprávět výtvarníci. Rozmnožování
a šíření výtvarných děl
a fotografických reprodukcí patří
k nejsmutnějším a často nejostudnějším
kapitolám nekulturní kapitalistické džungle.
Ministerstvo informací a osvěty
vykonalo od května 1945, mnoho, aby nakladatelské
poměry u nás ozdravěly, ale byl to vpravdě
nadlidský a vysilující zápas s dravou
útočností soukromých podnikatelů.
Vždycky si dovedli najít nějakou cestičku,
jak obejít předpisy a přijít si přece
na své.
Každému, kdo měl příležitost
aspoň trochu nahlédnout do nakladatelského
zákulisí, rozumělo se samo sebou, že
vydávání knih, hudebnin a jiných nepravidelných
publikací je za dosavadních podmínek naprosto
neudržitelné. Nemluvím už ani podrobněji
o šíření všech těch kulturních
statků. Otázka knihkupectví by byla zvláštní
otázkou pro sebe. Co vydělávali a vydělávají
knihkupci na každé prodané knize, to u nás
nikdy nedostal žádný autor na honoráři.
A při tom se rozšiřují knihy, hudebniny
a ostatní neperiodické publikace prostřednictvím
knihkupců naprosto nedokonale, nahodile a často
stranickopoliticky.
Je nejvyšší čas,
aby náš lidově demokraticky řád
vnesl pořádek také do činnosti nakladatelství
a knihkupectví, do obchodů s hudebninami a výtvarnými
reprodukcemi. Na tomto úseku kulturní práce
dosud nejvíce bujela soukromo-kapitalistická zvůle
a anarchie.
Proto předkládá vláda
návrh zákona o vydávání a rozšiřování
knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací.
Jeho znění je jasné a srozumitelné,
takže nepotřebuje podrobnějšího
vysvětlování. Kulturní výbor
projednal ve své schůzi dne 15. března t.
r. všecky paragrafy navrženého zákona
velmi pečlivě. Doporučil v něm několik
změn, obsažených ve zprávě výboru
kulturního, kde je také definitivní návrh
znění (tisk 250).
Podle návrhu tohoto zákona
připadne nadále ministerstvu informací a
osvěty veliký a odpovědný úkol.
Má stanovit každoročně plán pro
vydávání neperiodických publikací
a řídit jejich vydávání. Plán
vypracuje střední ediční rada, jmenovaná
ministrem informací a osvěty a složená
z Národní ediční rady české
při ministerstvu informací a osvěty a z Národní
ediční rady slovenské při pověřenectvu
informací a osvěty. Vydavatelé jsou povinni
řídit se při své vydavatelské
činnosti stanoveným plánem. § 3 navrhovaného
zákona určuje, kdo bude oprávněn vydávat
neperiodické publikace. Ze zásady už to nebudou
jednotliví soukromí podnikatelé, nýbrž
jenom kolektivní orgány, významné
korporace, organisace a družstva. §§ 4-7 stanoví
podmínky pro šíření neperiodických
publikací. Ostatních osm paragrafů vytyčuje
všecka ostatní potřebná ustanovení,
aby zákon mohl být hladce a bez nesnází
proveden.
Paní a pánové, můžeme
s dobrým svědomím doporučit a schválit
tento zákon. Oč v něm jde? O nic menšího,
nežli o znárodnění české
a slovenské knihy, o znárodnění našich
hudebnin a reprodukcí výtvarného umění.
Pro koho píší naši spisovatelé
a básníci? Pro koho tvoříme my, vědci
a umělci? Pro nikoho jiného než pro lid, pro
celek naší národní společnosti.
My všichni kulturní pracovníci jsme prostými
dělníky na společném velikém
díle pracujícího lidu. Všichni jdeme
společně k socialismu a k nové budoucnosti
lidstva. Nemáme vroucnějšího přání,
než aby výtvory kultury, literatury, umění
a vědy se mohly co nejhojněji a nejsnáze
šířit, rozmnožovat a pronikat k milionovým
masám pracujících soudruhů a soudružek,
sester a bratří. Nepotřebujeme a nechceme
už mezi sebou překupníků, spekulantů
a kořistníků , kteří kramařili
ve svůj sobecký prospěch s kulturním
bohatstvím národa. Svěřujeme rádi
a v plné, svrchované důvěře
výtvory kulturní práce naší lidově
demokratické správě. Věříme
a jsme přesvědčeni z nejplnějšího
srdce, že ministerstvo informací a osvěty se
svou Ústřední ediční radou
budou dobře, svědomitě a nanejvýš
spravedlivě plánovat vydávání
a rozšiřování českých
a slovenských knih, hudebnin a výtvorů ostatního
umění.
Je holý nesmysl a naprosto jalová
obava, že navrženým zákonem by se omezila
svoboda projevu, zaručená ústavou. Pro každého
poctivého Čecha a Slováka se rozumí
samo sebou, že zůstává v plné
platnosti § 20 Ústavy 9. května, kde se praví:
"Každý má právo uvádět
své názory a výsledky své tvůrčí
duševní činnosti v obecnou známost a
je jakýmkoli způsobem rozšiřovat a předvádět.
Toto právo lze zákonem omezit jen se zřetelem
k veřejnému zájmu a ke kulturním potřebám
lidu." Naprosto nedotčena zůstává
svoboda tisku, zaručená v § 21 téže
ústavy, kde se v 3. odst. praví: "Zákon
stanoví, jak bude při zachování svobody
vědy a umění a se zřetelem k ochraně
hodnotných děl plánovitě řízeno
vydávání a rozšiřování
neperiodických publikací, zejména knih, hudebnin
a reprodukcí výtvarných děl."
Jak vidíme, navrhovaný zákon
vychází z textu i ducha ústavy a ústavu
naplňuje. Jenom je třeba, aby každý
z nás si byl vědom také základních
povinností občana k státu a společnosti:
aby byl "Československé republice věrný,
zachovával ústavu i zákony a ve všem
svém jednání dbal zájmů státu"
(§ 30). Svobodný a uvědomělý
občan naší republiky se nemusí bát,
že jeho práva a svobody se jakkoli zkracují.
Naopak. Nově navrhovaný zákon nám
všem umožňuje, abychom pracovali s tím
větší chutí a radostí. Víme,
že také při vydávání a
rozšiřování knih, výtvorů
umění a vědy jde nám lidová
demokracie vstříc. Každý opravdový
kulturní pracovník zajisté náleží
oborem své činnosti do některé z těch
kategorií, o nichž mluví § 3 navrhovaného
zákona. Aby nebylo zbytečných obav a nedorozumění,
výslovně připomínám, že
tam - mezi vrcholné organisace kulturní, hospodářské
a zájmové atd. - spadá i publikační
činnost církví a náboženských
společností. Na všecky tvořivé
pracovníky se dostane.