Předseda dr John.
Místopředsedové Hodinová -
Spurná, Komzala, dr Polanský,
dr Procházka, Richter, Valo, V. David,
Žiak.
Zapisovatelé Pelikán, Pexa.
Členové vlády: předseda vlády
Zápotocký; náměstkové
předsedy vlády Široký, Fierlinger,
dr Ševčík; ministři dr Clementis,
dr Čepička, dr Dolanský, Ďuriš,
dr Gregor, inž. Jankovcová, Kopecký,
Krajčír, dr Nejedlý, dr Neuman,
Nosek, Petr, Plojhar, arm. gen. Svoboda,
inž. dr Šlechta, dr Šrobár.
Předseda nejvyššího účetního
kontrolního úřadu dr Friedmann.
231 poslanců podle presenční listiny.
Z kanceláře NS: gen. tajemník NS Kováčik;
jeho náměstkové dr Ramajzl, dr Rattinger.
1. Zpráva výborů hospodářského
a ústavně-právního k vládnímu
návrhu zákona (tisk 218) o hospodářském
plánování (plánovací zákon)
(tisk 230).
2. Zpráva výborov hospodárskeho a rozpočtového
k vládnemu návrhu zákona (tlač 219)
o oceňovaní (tlač 237).
3. Zpráva výboru ústavno-právneho
o vládnom návrhu zákona (tlač 198),
ktorým sa upravujú niektoré pomery v odbore
stavebnej obnovy na Slovensku (tlač 227).
4. Zpráva výboru rozpočtového o vládním
návrhu zákona (tisk 200), kterým se mění
a doplňují některá ustanovení
zákona o dávce z majetkového přírůstku
a dávce z majetku (tisk 232).
5. Zpráva výborů ústavně-právního
a rozpočtového k vládnímu návrhu
zákona (tisk 213) o promlčení trestnosti
měnových přestupků (tisk 234).
6. Zpráva výborov zahraničného a ústavno-právneho
k vládnemu návrhu zákona (tlač 201)
o predbežnom prevádzaní medzinárodných
hospodárskych smlúv obecnej povahy (tlač
228).
7. Zpráva výboru zahraničního o vládním
návrhu (tisk 205), kterým se předkládá
Národnímu shromáždění
republiky Československé k projevu souhlasu Dohoda
o prozatímní úpravě hospodářských
styků mezi republikou Československou a Lidovou
republikou Rumunskou, podepsaná v Bukurešti dne 21.
července 1948 a uvedená v prozatímní
platnost vládní vyhláškou ze dne 8.
října 1948, č. 327 Sb. (tisk 222).
8. Zpráva výborů branného a bezpečnostního,
soc.-politického a zdravotnického a rozpočtového
k vládnímu návrhu zákona (tisk 215)
o úpravě právních poměrů
souvisících s reorganisací velitelského
sboru vojska (tisk 238).
9. Zpráva výboru branného a bezpečnostného
k vládnemu návrhu zákona (tlač 217)
o odňatí vojenskej hodností niektorým
dôstojníkom, rotmajstrom a poddôstojníkom
vojska mimo činnej služby (tlač 223).
Předseda (zvoní): Zahajuji 25. schůzi
Národního shromáždění.
Dovolenou podle § 1, odst. 4 jedn. řádu dal
jsem na dnešní schůzi posl. Holečkové,
Podborskému, Škrlantové, Šalgovičovi,
Zimákové; na dnešní a zítřejší
schůzi posl. Šlíngovi, P. Dávidovi,
Pytlíkovi, Vyhnálkovi, Kišové,
Navračičovi, Ušiakovi; na tento
týden posl. Šmidkemu; dodatečně
na schůzi dne 1. února 1949 posl. Šmidkemu,
Valovi, na schůze dne 1. a 2. února 1949
posl. Kubantovi, Mrázovi, Novomeskému
a na schůzí dne 2. února posl. Bašťovanskému,
Bínovi, Pokornému a Vaverkové.
Posl. Plechatý žádá o udělení
dovolené na dobu 6 měsíců.
Posl. Horklová žádá o udělení
dovolené pro mateřství. Navrhuj i udělení
dovolené prozatím na 3 měsíce.
Posl. Šťastný žádá
o udělení zdravotní dovolené na dobu
6 týdnů. Lékařské vysvědčení
předložil.
Posl. Pelikán žádá o udělení
zdravotní dovolené na dobu 6 týdnů.
Lékařské vysvědčení
předložil.
Posl. K. Kliment žádá o prodloužení
dovolené o další 4 týdny.
Posl. dr Mouralová žádá o udělení
zdravotní dovolené na dobu 1 měsíce.
Lékařské vysvědčení
předložila.
Navrhuji udělení těchto dovolených.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť
zvedne ruku! (Děje se.)
To je většina, dovolené se udělují.
Paní a pánové! Národní shromáždění
republiky Československé se schází
tentokrát ve dnech, kterými před rokem burácely
únorové události ke svému vyvrcholení.
Český a slovenský lid za vedení Klementa
Gottwalda rozhodoval a vítězně i slavně
rozhodl o svém osudu a o osudu svého státu.
Nikoliv jenom na časově omezený úsek
několika let, ale navždy, a nikoliv pouze v uzavřeném
území hranic této země, ale současně
i pro celý svět. Byl to dialektický závěr
naší časové i prostorové etapy
a zároveň a právě proto i jeden z
nových počátků všeho: míru
na celém světě a svobody pracujících
celého světa.
Čím víc se budeme vzdalovat od loňského
února, tím výrazněji budou před
námi vyvstávat tyto Široké souvislosti
a tento jeho obecně platný význam. V rozhodném
okamžiku a na klíčovém místě
Evropy jsme dovršili kritický přesun části
světových sil a hmot. Posunuli jsme těžiště
na stranu míru a na stranu pokroku a socialismu. Rozhodovali
jsme tak a nakonec spolu rozhodneme pro mír, pokrok a socialismus
na celém světě.
A právě proto loni v únoru tak mnoho lidí
na západ od nás přetáhlo své
oči železnou oponou neskrývané nenávisti
i proti nám a proti našemu lidu. Stín a hrozba
války jsou na ní vrhány proti světlu
míru, temno kořistění proti planoucí
jiskře svobody všech pracujících. I
vnitrostátně se do naha odhalují mátožné
a zrádné postavy Zenklů, Majerů, Lettrichů
a Hálů, aby malost, odvozenost a odvislost svých
slov, pohybů i činů skryly v této
rodné oponě železné nenávisti
celé světové reakce.
Proti tomuto světu jiný svět. Svět
našeho pracujícího lidu, prostoupený
vroucí a vděčnou jednotou se Sovětským
svazem, svět tvůrčí, radostné
a budovatelské družby, jejímž cílem
je štěstí a mír všech pracujících.
Svět socialistické věrnosti a solidarity.
A přece bylo potřebí, abychom my všichni
prošli tou velkou a bolestnou zkušeností od osvobození
v květnu 1945 až k počátku únorových
dní. Abychom prožili střetnutí, jež
vystupovalo již kolem košického vládního
programu a bylo v počátcích vytvoření
Národní fronty a potom se světovým
nástupem poválečné reakční
světové vlny postupně prosycovalo skoro každý
úsek našeho politického, kulturního
i hospodářského života.
I parlament se stává stále víc jeho
nástupním prostorem. Protokoly o plenárních
zasedáních jsou sice přeplněny slavnostními
sliby věrnosti socialismu a spojenectví se Sovětským
svazem. A přece jimi už od prvních schůzí
na podzim 1945 často a mnohdy nestoudně proniká
ona věrolomnost košickému programu, Národní
frontě i našemu mezinárodnímu zajištění
ve velké slovanské rodině, věrolomnost,
která útočí v plné síle,
bezohlednosti a neskrývaně ve všech zasedáních
každého parlamentního výboru. Je takto
skryta pod povrchem, ale je tím soustavnější
a zavilejší.
Už Prozatímní Národní shromáždění
prožívá vlastně své překvapení,
když hned v jedné z jeho prvních schůzí
národní socialisté zcela oficiálně
zaútočí na koncepci dvou rovnoprávných
národů Čechů a Slováků
v jediném státě. A hned potom se rozvíjí
urputná, i když v přemíře slov
a právních pojmů celkem dobře maskovaná
kampaň, jež rozdělením hlasování
o znárodňovacích dekretech presidenta republiky
se snaží zmařit účinnost a platnost
některých z nich. Je to vlastně první
veřejný útok proti znárodňovacímu
programu a zabraňování jeho možnému
dalšímu pokračování. Samozřejmě,
že tehdy pravice již také počíná
svou důslednou a soustavnou kampaň proti provedení
očisty národa od zrádců a kolaborantů,
kteří se zachycují v řadách
všech pravicových stran a kteří za svou
záchranu jim přinášejí svou podporu
a přímo reakční pomoc. Konečně
organisovaný a společný boj proti zavedení
bílých lístků pří volbách
v r. 1946, jež před celým světem mají
dokumentovat slabost skutečné a aktivní reakce
u nás, a neskrývaná touha započíst
tuto zjevnou a obecně známou reakci do vlastních
řad je přihlášením se ke zbytkům
pochybného dědictví po zakázaných
mnichovanských stranách, jež se tak přímo
zmocňují i národních socialistů
i lidovců a zcela přímo a v plném
rozsahu pak především slovenských demokratů.
Volby v r. 1946 jenom zesilují napětí, které
se do té doby mezi politickými stranami v našem
státě vytvořilo. Agrární koryfejové
z první republiky vydatně doplňují
útočný aparát pravice a hned první
zasedání Ústavodárného Národního
shromáždění znamená téměř
otevřenou krisi. Národní socialisté
vystupují na scénu nového parlamentu s dravostí
ještě větší a jsou silnější
svou touhou po moci než skutečným počtem
svých poslanců. Dravě sahají po předsednictví
parlamentu, jež prý jim patří ad personam
označeného kandidáta a současně
oběma rukama drží ministerské křeslo,
na které nemají nárok. Přesto se jim
daří strhnout i tři nebo čtyři
jasně pravicové demokraty s Majerem
a Vojtou Benešem v čele a teprve opětovná
volba po urputném a dlouhotrvajícím bojí
v klubech přináší zvolení Antonína
Zápotockého.
To je ovšem jenom úvod, vlastní nástup
se rozvíjí ostrou diskusí o tom, kdo má
podat návrh nové ústavy, a dál vzrušenou
a jizlivou kritikou zákona o dvouletém hospodářském
plánu a potom stejně vzrušenou diskusí
o novém rozpočtu. A znovu jsou to útoky proti
provádění očisty, zjevná ochrana
známých nepřátel republiky a usvědčených
Mnichovanů, soustava útoků proti ministerstvu
vnitra a otevřená a důsledná sabotáž
naší státní bezpečnosti. Nejdůsledněji
ovšem a nejbojovněji vystupuje reakce v zemědělských
otázkách a zemědělský výbor
se stává arénou každodenních
neomalených a nejbezohlednějších nájezdů
a výpadů.
V tě době je již ovšem v parlamentě
fronta reakce pevně formována a soustředěna.
Národní socialisté, slovenští
demokraté a lidovci, to je už stmelená a jednotná
falanga vzájemně se podporující ve
všech útocích proti znárodnění,
proti našemu hospodářství, proti jakémukoli
rozvedení a provádění košického
a Gottwaldova vládního programu a především
proti naší jednotě a spojenectví se
Sovětským svazem. Zenklovo volání
- ne východ, ale Východ i Západ - se už
ani příliš nesnaží zastřít
kampaň proti Sovětskému svazu, jež je
rozpoutána už na všech schůzích
pravicových poslanců parlamentu a jež nenávistně
a nepříčetně plivá nejfantastičtější
výmysly na naše přátele a spojence.
Je to přímá a otevřená zrada
naší dohodnuté a jedině možné
zahraniční politiky, která zájem tohoto
státu a tím tento stát vědomě
chce převést v hospodářské
i v politické područí západních
kapitalistů a imperialistických států.
Dokonce i iredenta slovenských luďáků,
krytých demokratickou stranou, zločinná a
prokázaná jejich činnost proti republice
ještě dále stmeluje v parlamentě tuto
společnost, která se již pomalu připravuje
ke generálnímu útoku. Její drzost
a domýšlivost je neslýchaná. Jenom si
vzpomeňte na ty Zibríny, Krajiny a Ducháčky,
kteří už nejsou osamělými zjevy,
jenom si vzpomeňte na tu smečku národně
socialistických poslanců, vrhajících
se na každého komunistu a každého opravdového
socialistu v tehdejším parlamentě! Parlament
je samozřejmě jenom odrazem onoho politického
dění, které v podobných formách
probíhá ve vládě a které se
ve formě daleko zpěněnější
rozlévá československým tiskem a na
veřejných stranických schůzích.
Konec prázdnin v roce 1947 přináší
již téměř vládní krizi,
jež je však v posledním okamžiku utlumena
dohodou mezi komunistickou stranou Československa a československou
sociální demokracií, dohodou, jež tak
těžce byla vybojována uvnitř této
strany, štěpící se již hluboce
ve svém nitru. To je již doba, ve které dochází
ke známému protikomunistickému projevu na
zimním stadionu v Praze, doba, která je už
jasnou předzvěstí toho, co přijde
a nakonec přijít musí.
Ale jak zcela jinde byl skutečný život v Československé
republice, jak byl vzdálen a cizí tomuto schůzovému
parlamentnímu a časopiseckému útočení
a vřavě! Pracující lid pokojně
a důvěřivě nastoupil do práce
na všech úsecích své republiky, rozvíjel
svou lidovou demokracii, očišťoval zemi od zrádců
a kolaborantů, osídloval s pionýrskými
obtížemi pohraniční kraje, zápasil
důsledně a tvrdě s odstraňováním
škod způsobených válkou, a dvouletkou
počínal nadšeně budovat svou republiku,
jejímž byl a musel být jediným pánem.
Věděl bezpečně, že nesmí
připustit, aby byl znovu zrazen, že nesmí připustit,
aby se opakovalo to, co prožil po roce 1918 a potom v celé
tragické a přesmutné šíři
v roce 1938.
To však československá reakce neviděla
a ani nechtěla vidět. Byla vzdálena a neznala
náš pracující lid. Domnívala
se, že může dosáhnout svých cílů
parlamentní matematikou, formálním připočítáváním
a přeskupováním několika poslanců
bez ohledu na skutečné zájmy českých
a slovenských dělníků i zemědělců.
Proto ten soustavný nápor na československou
sociální demokracii, proto ten tlak na ni i ze západního
zahraničí i z nejvyšších míst
v tomto státě. A proto nakonec i neskrývaný
a vítězný jásot nad jejím brněnským
sjezdem, který se měl stát základem
nového sčítání a násobení
jedinců ve vládě i v parlamentě proti
lidu a proti Československé republice.
Je zcela zbytečné si připomínat, které
byly bezprostřední záminky pro demisi ministrů
v únoru minulého roku. Vůbec nezáleželo
na odvolání několika důstojníků
SNB a na problematické pomoci veřejným zaměstnancům.
Jakákoli zevní záminka byla v této
době už dobrá těm, kteří
smetli vládní program, i jimi podepsaný,
pod stůl a kteří odmítli jakékoliv
jednání o ústavě naší
republiky, která přece i s nimi už byla téměř
zcela dohodnuta. Československá reakce opřela
výpočet své papírové formy
o mezinárodní reakční dravost proti
Sovětskému svazu, proti lidovým demokraciím
a proti socialismu a vnitrostátně pak o pokřik
a nezřízený halas, který sama tropila.
Bezhlavě a nezadržitelně se hnala k vysněnému
vítězství. Zapomněla jenom na zcela
málo. Na československý pracující
lid, na komunistickou stranu Československa a na Klementa
Gottwalda. (Hlučný potlesk.)
Mám ještě živě před očima
těch několik posledních schůzí
Národní fronty v lednu a v únoru loňského
roku a podivuhodný klid Klementa Gottwalda, s kterým
varoval a s kterým opětovně vybízel
k dodržení zásad spolupráce v Národní
frontě a k dodržení a splnění
společného vládního programu. Vidím
stále jeho úsměv, když v nejprudší
bouři už ironicky nabízí svůj
kalumet míru. A vidím konečně jeho
neotřesitelnou rozhodnost, s níž uzavírá
poslední stránku první předúnorové
kapitoly nové lidově demokratické republiky
Československé.
V rozhodných únorových dnech však Národní
shromáždění není bojištěm.
Anebo, lépe řečeno, není bojištěm
přímo, neboť přesto, že se neschází,
zvučí jeho zdi přímou ozvěnou
a odrazem mohutného únorového vzepětí
našeho lidu. Ožívá ve vlastním
slova smyslu teprve 10. března 1948, kdy před ně
znovu předstupuje předseda doplněné
vlády republiky Československé Klement Gottwald
a uvádí svůj vládní program
těmito stručnými, výraznými
větami: "Dne 20. února 1948 podali demisi členové
vlády za stranu národně socialistickou, lidovou
a demokratickou. Tím byla vyvolána otevřená
vládní krise. Dne 25. února 1948 přijal
president republiky demisi zmíněných členů
vlády a potvrdil naše návrhy na doplnění
a rekonstrukci vlády. Tím byla vládní
krise překonána."
Rozprava, která se o vládním prohlášení
rozvinula v parlamentě den nato, potvrdila předpoklad
předsedy vlády, že velká většina
tohoto sboru vysloví důvěru doplněné
vládě. Dvěmastytřiceti hlasy, tedy
svou zdrcující většinou stvrdilo Ústavodárné
Národní shromáždění únorové
vítězství pracujícího lidu
měst i venkova nad československou i zahraniční
reakcí. Naše cesta k socialismu v pevném spojenectví
se Sovětským svazem a s ostatními lidovými
demokraciemi byla široce a také ústavně
rozevřena. Národní shromáždění
stmeleno obrozenou Národní frontou před celým
světem vydalo takto jasné svědectví
o skutečné vůli našeho lidu a vzdalo
nadšený dík prozíravému vedení
Klementa Gottwalda v čele komunistické strany Československa.
V dnešní své vzpomínce jsme se mohli
jenom zcela krátce dotknout událostí, jež
předcházely loňské únorové
rozhodnutí. Jsou ostatně již jen minulostí,
která stále víc mizí v časovém
odstupu. Naproti tomu však význam února je
stále živější a větší,
únor je žhavou součástí našeho
dneška a celé budoucnosti našeho lidu a našeho
státu. Jeho plný význam chápeme ještě
lépe v odstupu jednoho roku a na pozadí berlínských
událostí, Atlantického paktu, vojenských
útočných dohod západních mocností,
marshallovského zotročování většiny
evropských států a konečně
a znovu na pozadí válečného štvaní
proti Sovětům, proti komunismu, proti socialismu
a proti nám. Ale současně také na
pozadí té nesmírné práce, která
byla vykonána v této republice od února loňského
roku. A na pozadí mohutnění demokratických
socialistických a mírových sil v celém
světě. Na pozadí vítězství
v Číně a na ostatním Dálném
Východě. Na pozadí statečného
boje řeckých vlastenců. A konečně
na pozadí mohutného osvobozeneckého hnutí
dělnické třídy a pracujícího
lidu ve Francii, v Itálii a v celé Evropě
a také v celém světě.