Vidíme, že pětiletý plán hospodářského rozvoje pamatuje až do podrobností na vytvoření takových zásobovacích podmínek, které by uspokojily každého z nás. Je dobře si při této příležitosti připomenouti jeden z hlavních kladů, který nám tato skutečnost přinese. Plné krámy není nic tak zvláštního. Plné výklady však nejsou měřítkem blahobytu nebo životní úrovně, měřítkem je skutečná spotřeba, která je vedle prodejních zásob závislá na kupní síle, síle mezd a platů všech pracujících. A zde je právě ten hlavní rozdíl proti době první republiky. Spotřební zboží nebude ozdobou výkladů a vnějším pozlátkem, ale dosažitelnou věcí pro každého z nás, pro zemědělce, úředníka, dělníka i živnostníka. Plán máme hotový, zbývá nám jej splnit. Tato druhá etapa se už dotýká každého z nás, ať stojíme na kterémkoliv pracovním místě. Všechno úsilí plánovatelů, všechny naše naděje a všechny naše touhy po povznesení životní úrovně by byly zmařeny, kdyby tu nebylo ono hlavní, ona hybná síla pětiletého plánu, cesta, která nás dovede k cíli: vůle k práci, uvědomělá budovatelská snaha vzepřená vědomím, že pracujeme pro sebe, pro budoucnost nás samých, pro lepší životní zítřek našich dětí.

V naší práci je kus velikého hrdinství. Tři roky, které uplynuly od skončení války, byly řetězem pracovních úspěchů v našich továrních dílnách. výroba už přesáhla předválečnou úroveň a okupací vyčerpaná země se zvedá k hospodářskému rozkvětu. To byla prvá tři léta. Nynějších pět let však musí býti ještě více, musí býti důstojným navázáním na úspěchy včerejška a ještě více vystupňovaným úsilím všeho pracujícího lidu za splnění pětiletého plánu a všech stanovených cílů. Je jisté, že nás čeká hodně práce. Všichni si to uvědomujeme, avšak musíme si také uvědomiti, že právě touto prací vykupujeme si klady budoucnosti. Pětiletý plán představuje velikou investiční činnost; to znamená budování továren, obnovu strojů, nová výrobní zařízení a vůbec rozvoj všeho toho, co k výrobě potřebujeme. Výsledky pracovního úsilí se nám tedy neprojeví plně v průběhu 5LP, protože část naší práce bude uložena právě v investicích. Je to však správné, poněvadž tato investiční činnost nás může pro příští léta pozvednout ještě výše. Kdybychom ustrnuli a pracovali jen pro dnešek, pak s největší pravděpodobností bychom toho zítra litovali. Každý pracující člověk si musí připamatovat, že nepracuje pro zisk nebo blaho nějakého sboru akcionářů a vzrůst jeho dividend. Při dnešní práci jsme akcionáři my všichni a proto své úsilí vynakládáme sami na sebe. Naší dividendou je tu větší plat za více práce, anebo na druhé straně více a lacinějších výrobků. Nelze ovšem chtít přes noc zázraky. V liberalistické éře se musely podniky dlouhá léta budovat, než byly zdrojem bezpracných zisků jejich majitelů a spolumajitelů. Nemůžeme proto chtít úspěch ihned, když tentokráte je tu spolumajitelů více, totiž celý národ. Přesto však opravdové a usilovné pracovní úsilí nás může přenést přes nejobtížnější počátky. (Předsednictví se ujal předseda dr John.)

Paní a pánové, souhrn celé věci je velmi jednoduchý. Jedině a jedině práce nás může dovést k zlepšení životní úrovně. Plán sám o sobě nestačí. Pětiletý plán proto musíme každodenním úsilím přeměnit ve skutek. Až se pak za pět let ohlédneme zpátky a připomeneme si počátek, jistě nebudeme litovat. (Potlesk.).

Předseda (zvoní): Ke slovu je dále přihlášena paní posl. Zimáková. Dávám jí slovo.

Posl. Zimáková: Soudruzi a soudružky, bratři a sestry!

Tato zasedací síň zažila už mnoho slavných dní. Přijali jsme v ní už desítky zákonů, jež doslova přetavují náš život. Zasáhli jsme hluboce a požehnaně do života naší vesnice novými zemědělskými zákony, utvrdili jsme svou cestu k socialismu zákony o znárodnění, dali jsme světu nejkrásnější důkaz o našem vztahu k člověku národním pojištěním, pozvedli jsme varovně pěst zákonem o ochraně naší lidově demokratické republiky a přikládali tak kámen ke kameni do veliké stavby našeho nového, svobodného života. Slyšeli jsme tu velké projevy našich vedoucích státníků a licoměrné řeči zarytých nepřátel naší cesty a našich cílů. Byli jsme tu svědky toho, jak leckdy i v bouřlivých srážkách se mnozí poslanci, nehodní jména zástupců lidu, snažili naši práci rušit a mařit, zatím co na druhé straně jsme tu zažili tak dojemné chvíle, jako na př. při projednávání zákona o jednotné škole.

Dnes se k tomuto slavnému výpočtu řadí den nad jiné slavný, den, v němž projednáváme a přijmeme svůj první pětiletý hospodářský plán rozvoje Československé republiky. Jsem nad tím nesmírně šťastna a prosím vás proto o dovolení, abych po všem tom hodnotném, co zde bylo řečeno, promluvila ne jako poslanec, který přichází na řečnickou tribunu vyzbrojen jen chladnými ciframi a úvahami, ale jako prostý člověk, který pozorně naslouchá, jak cítí a hovoří náš lid, a který si proto upřímně přeje, aby tu směl promluvit jeho prostými, ale přesvědčivými slovy.

Naše první pětiletka! Bývaly doby, kdy jsme jen plni radostné dychtivosti a smutné i vzdorné závisti sledovali první pětiletku Sovětského svazu, kdy nás obrazy jeho krásných lidí a dosažených výsledků naplňovaly posilující vírou, že i u nás tak jednou bude. A dnes jsme už tak daleko, ale jak dlouhá a svízelná byla to cesta! Pětiletý plán, to není jen výsledek úmorné mnohaměsíční práce stovek našich nejlepších hospodářů a široké iniciativy lidu. Dostat se až k pětiletce, to znamenalo svádět tisíce tvrdých dílčích bojů dělnické třídy se starým vydřidušským kapitalistickým systémem, umět v nich vítězit i ustupovat a vždy znovu sbírat síly k novému boji; to znamenalo nelitovat nikdy obětí a přinést jich vrchovatou míru i v boji nejtěžším, v boji s našimi okupanty; to znamenalo umět si před naším zpustošeným poválečným hospodářstvím vyhrnout rukávy a pustit se tvrdě do díla; to znamenalo umět zápasit vždycky na všechny strany, být ve dne v noci na stráži a přesto při tom trpělivě vést a vychovávat člověka, jenž je první a poslední myšlenkou, úhelným kamenem celé naší pětiletky. Je tomu vskutku tak. Ať čteme v zákoně o pětiletém plánu o jeho úkolech, perspektivách nebo o předpokladech jeho splnění, vždy najdeme společného jmenovatele, jímž je člověk, člověk se všemi svými chybami a nedostatky prýštícími většinou z pozůstatků starého kapitalistického způsobu myšlení, jehož vlivům jsme byli vystaveni po desítky neutěšených, krutých let, ale také člověk krásný a vpravdě lidský, plný obětavosti a radosti, o němž by se chtělo říci s Jiřím Wolkerem, že "do světa bez bídy, bez chamtivostí rostou už lidé nám chlapecky prostí". A to je snad v pětiletém plánu to nejkrásnější, že vytvářením nových, lepších životních podmínek, tím, že k jejich spolutvoření přitahuje všechny naše občany, pomáhá všem našim lidem, aby byli lepší a dokonalejší.

Mluvila jsem s mnoha dělníky a jinými pracovníky, s mladými i starými lidmi a tázala se jich, jaký byl při studiu zákona o pětiletém plánu jejich nejsilnější dojem. Nejlépe jejich mínění vyjádřil, myslím, jeden starý, velmi nemocný invalida, dlouholetý dělnický funkcionář, který na páteční prověřovací schůzi mé základní organisace pravil: "Lidé, važte si toho! Byly doby, kdy se nám to, co máme dnes, zdálo jen krásným snem, kdy jsme za každý sebe menší ústupek platili těžkými oběťmi a kdy se nám o vymoženostech, které nám má přinést pětiletý plán, ani nesnilo. Važme si toho!" A potom dlouze vyprávěl o starých časech a srovnával. Bylo mnoho poučného v tom jeho srovnávání.

Srovnávejte s námi vy, kteří jste šli před námi a pomáhali tvořit dnešek, vy, kteří jste příliš mladí a proto berete vše příliš samozřejmě, že vypadáte někdy až nevděční, i vy, kteří máte krátkou paměť a které nikdy nepřestaneme burcovat.

Volám vás, vy mrtví z Duchcova, Frývaldova, Košut i odjinud, kteří jste nechtěli umřít hladem a umřeli jste proto četnickými kulemi: už nejde jen o skývu chleba, už opravdu uskutečňujeme své první kroky na cestě k socialismu.

Vy, děti od Radotína, do nichž se skutečně střílelo, i když je to dnes sebe víc k nevíře: pětiletka dá vašim malým druhům do syta najíst, pošle jich další statisíce k moři a do zotavoven a zahrne je všemožnou láskyplnou péčí.

Vy, kteří jste spolykali potoky hořkých dětských slz, že pro bídu jste nemohli jít výše, buďte šťastni tím, jak do široka otevírá pětiletka vašim malým bratříčkům a sestřičkám brány škol a vzdělání.

Vy, bývalí učedníci mučedníci, není vám zadostiučiněním, že tento zákon stanoví úkol, během pětiletky ubytovat v domovech pracující mládeže o 50.000 osob více, že jí dává možnost odborného a jinakého všestranného růstu?

Vy, naše maminky udřené, které jste ve dne chodily do fabrik, abyste pomáhaly živit rodinu, a v noci pro ni vařily, praly a spravovaly, zda pětiletka nestanoví především pro vás zvýšení výroby předmětů domácí spotřeby a pomůcek i zvýšení počtu míst v jeslích, školkách a dětských domovech? Hleďte, jak je to prosté, když pětiletka stanoví úkoly, aby se v družstevních prádelnách vypralo o 11 milionů kg prádla více, ve školních jídelnách aby se stravovalo více o 180.000 dětí, aby se r. 1953 vyrobilo 19 milionů kg plechového zboží smaltovaného, nádobí a nářadí pro domácnosti a kuchyně. Což se však právě v tom, právě vám nejlépe nezračí, jakým tempem se bude ulehčovat váš život, jak se i vám bude svobodněji dýchat?

Vy, naše ženy, po věky ponižované a odstrkované, které jste se teprve v naší lidově demokratické republice dožily plné rovnoprávnosti, jak právě vám podává pětiletka ruku v množství svých úkolů, jak právě u vás bude ten skok velký!

Vy, rebelové z hrdého dělnického Kladna i horníci z Mostecka, Rosicka a Ostravska, kteří jste kdysi zpívali o tom, že hluboký podzemní pramen vašeho vzdoru jednou vytryskne a zatopí celý svět: jak vysoko a právem hrdě nesete dnes svou hlavu, že pětiletý plán stanoví nejen vysoké výrobní úkoly, ale i přísné a správné zásady pro plánování důchodů, cen, daní, spotřeby i obchodu!

A také vy, drobní chalupníci a perleťáři z krásné Českomoravské vysočiny, odkud se odjakživa chodilo do světa za prací, protože doma nestačila uživit rodinu: už dvouletka zlomila neblahou křivku stále hlubšího ochuzování vašich domovů, dala vám už nové podniky a pracovní příležitost - a pětiletka stanoví další směrnice pro ještě zdárnější rozvoj hospodářsky slabých oblastí.

Bratři Slováci, víte, že i my z Čech a Moravy se radujeme z toho, že právě pětiletý plán vám může být novým důkazem skutečného bratrství Čechů a Slováků?

Vy rolníci, o jejichž těžké práci se mluvívala krásná slova, od níž se však honem utíkalo: to pro vás chce pětiletka investovat do zemědělství 26.8 miliardy korun, to pro vás chce provádět velkorysou mechanisaci a stupňovat výrobu zemědělských strojů tak, že na př. v r. 1953 vyrobíme 20.000 traktorů. To i pro vás plánujeme přeměnu struktury celé naší zemědělské výroby i její spotřebu.

Vy, zástupy mrtvých, kteří jste umřeli docela zbytečně jen proto, že jste měli to neštěstí onemocnět v chaosu ziskulačného kapitalistického řádu, který vám neposkytl nejpotřebnější pomoc: abyste zůstali jen smutnou vzpomínkou a výstrahou, plánuje pětiletka vybudování 119 zdravotních středisek, 129 ústavů národního zdraví, zřízení 7800 nových lůžek v nemocnicích, vybuduje 14 kojeneckých ústavů, zvýší počet lékařů o 5350, ošetřovatelek o 5870 atd.

Vy, kteří jste kdysi bloudili bez práce, spali na lavičkách, dojídali zbytky v automatech a mrzli v hadříkách, pohleďte jen, co před vámi otvírá pětiletka chlapsky tvrdé a inženýrsky důmyslné práce. A jak za to pro vás plánuje výživu i oblečení, kulturu i zdraví, celý váš lepší příští život.

Básníci, kteří jste kdysi zpívali o tom, že z fabrik a podkroví dělníci jdou, tvrdost životů jejich vrostla jim do rukou, ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali, teď už můžete zpívat o tom, že dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály. Dnes už se můžete široce rozmáchnout a svobodně zpívat, protože máme před sebou svobodný život. Život je krásný, soudruzi, tak krásný, že znovu a znovu litujeme, že už nejsi s námi, Julku Fučíku, abys o něm mohl zpívat v této jeho podobě. Tak aspoň pozdravení Ti posíláme, Tobě, Julku Fučíku, Tobě, Jene Švermo, Tobě, S. K. Neumanne, i všem ostatním, kteří jste i v žalářích i v těžké dřině viděli přecházející den, v němž i nám už socialismus na čele se stkví. Pozdravení a slib posíláme, že svůj první pětiletý plán, svůj krok do socialismu budeme plnit nelitujíce sebevětší námahy a oběti. Jsme si až příliš dobře vědomi toho, že bez práce nejsou koláče, že sebekrásnější plán by zůstal pouhým plánem, kdyby nebyl naplněn dennodenním živoucím úsilím našich rukou a našich mozků. Víme také, že by bylo nesprávné a nebezpečné propagovat pětiletý plán tak, jako kdyby měl a mohl odstranit už všechny naše potíže a nedostatky a postavit nás k stanovenému datu rovnou doprostřed socialismu. A nezapomínáme, že ještě je a bude mnoho těch, kteří se všemožně vynasnaží nám naši cestu znemožnit nebo aspoň ztížit, protože jde nevyhnutelně proti nim, proti bývalým pánům, že tedy pětiletka bude znamenat především znovu tvrdou práci i boj na všechny strany a že bude znamenat i další trpělivou systematickou výchovu a převýchovu lidí.

Řekněme si pěkně upřímně: Chceš, aby se zvýšila životní úroveň všech našich pracujících? To budeme potřebovat mnoho a mnoho nového zboží a všemožných statků a musíme si je tedy udělat. To však znamená, že ty, mladá ženo, nesmíš zbytečně vysedávat doma, že ty, úředníku a státní zaměstnanče, nesmíš zůstávat na svém místě, když tě tam není nezbytně třeba, a že musíte do výroby spolu s těmi, kteří už ve výrobě jsou. Musíme pak vysoko vystupňovat svůj výkon, protože jinak toho neuděláme víc a dost. Nebojte se, že se při tom uštvete. K čemu byste měli své mozky? Dejte volný průchod jejich zlepšovacím nápadům, i když teď přece už děláme proto, abychom my - a ne nějaký kapitalista - měli více. Vidíte sami, že potřebujeme nové továrny, nové školy a domy zdraví i kultury, nové silnice a stroje, že potřebujeme elektrifikovat a telefonisovat a bůhví co ještě? Nu ano, to všechno potřebujeme a to všechno si časem uděláme, ale budeme se muset trochu uskrovnit ve své soukromé potřebě. Nebudeme si moci rozdělit všechno, co vyrobíme, protože z něčeho to přece udělat musíme. Zdá se ti, že by se mělo jít k socialismu rychleji? Přilož tedy ruku k dílu a udělej toho víc. Oč dříve ten šroubeček uděláš, o to dříve bude možno zasadit ho do stroje a o to dříve bude moci stroj vyjet. Být všichni na svém místě, dělat pětiletku - o to jde.

Dívej se dobře kolem sebe, a ty, kteří pokulhávají, protože nedokázali ještě vykročit pořádně podle naší socialistické noty, strhni s sebou. Podáš jim ruku, poradíš jim, a už to půjde líp. Jim i nám všem. Ale těm, kteří by nám chtěli naši socialistickou písničku kazit, těm to ostře zaraž a vyžeň je z řady před neúprosný soud lidu. Hrát si s nimi jistě nebudem! A uvidíš, kamaráde, jak to potom půjde.

A jakpak by to nešlo s takovými lidmi, jako jsou soudruzi-horníci Gach a Hajn, znamenití dělníci a úředníci, soudruzi Hošna z Nového Bohumína, Vícha z Vrchoslavě, Ocvirk, Kotrbach a Lipinská z Prahy, jako jsou brigádníci soudr. Lokvenc z Nodějova na Jihlavsku, Schönestr z Olomouce a táta Nádvorník z Jihlavy a jiní? Co jich už máme, takových nových lidí, kteří stojí oběma nohama pevně na půdě naší nové doby. Pravda, ve srovnání s celkem je jich ještě málo, ale vždyť je to teprve začátek! Vždyť byly doby, kdy něco takového bylo naprosto neznámé a nemožné, a teď už stejně jdeme zase dál. Už jsou to nejenom jednotlivci, už máme své libčické hnutí mládeže, už jsme v rámci nadplánů připravili své republice k jejímu 30. výročí pěkné dary splněním dvouletky v množství závodů i celých výrobních odvětví. Máme i v zemědělství své Kosičky, Skrychovy a Volfířovy, celé své chlumecko-nitranské i koliké hnutí. A není to maličkost, když už dnes jen sama Ostrava si uspořádá výstavu svých zlepšovacích návrhů, jejichž hodnota se odhaduje přes 50 milionů korun! Síla lidu je nesmírná a svrchovaná a dokázala-li už dnes veliká díla, dokáže tím spíše v budoucnosti pravé divy hrdinství socialistického soutěžení.

Chodí kolem nás, pravda, ještě mnozí, kteří naříkají a sýčkují: To se pořád říká pětiletka! Byla dvouletka a stejně nemám nový kabát, stejně si nemohu koupit volně, co bych chtěl. Nic mu nevadí, že ten jeho nynější kabát je lepší než ten, v kterém chodil dříve třeba do kostela, že jeho děti nosí dnes botičky i doma, zatím co dříve běhaly bosky do školy i tehdy, když už se ohlásily první mrazíky, že dříve nebylo volno si volně nabízené zboží koupit, protože na ně nebylo peněz, zatím co dnes toho vázaného zboží kupuje náš lid zcela pravidelně v úhrnu mnohem více než dříve, prostě proto, že si na to vydělá.

Co s takovými lidmi? Myslím nepopřávat jim zbytečně sluchu a postarat se o to, aby v práci na své trápení a stesky zapomněli. O tom, že naše dosavadní cesta nebyla prosta nedostatků, víme sami dobře, ale rozdíl mezi námi a jimi je v tom, že my kritisujeme proto, abychom nedostatky odstraňovali, a oni jen proto, aby naříkali.

Jsou však i jiní lidé, mnohem horší, a to u nás doma i v londýnském rozhlase a kolem něho. Ti by nám nejraději nejen naši úhlednou zahrádku úplně rozryli a naše pečlivé sadaře znechutili, ale také jim úplně otrávili duši. Našeptávají jim: Dřeš se, honíš se, a nač to všechno? Co nevidět bude válka a stejně o všechno přijdeš. A aby dokázali, že tomu tak je, pouštějí se sami do drobnější i hrubší záškodnické války proti naší republice.

Co s takovými lidmi? Mazlit se s nimi už docela nebudeme. To pro ně jsme připravili zákon na ochranu našeho lidově demokratického řádu. Zatím jsme ho použili už v různých případech a ujišťujeme všechny rozvratníky, že to byly jen případy, v nichž - bude-li to nutné - se nebudeme rozpakovat jít důsledně dále. (Potlesk.) Snad jsou však i jinak dobří lidé, kteří ve své starosti o děti a rodinu, jsouce ještě plni hrůzy z osobně prožitých útrap z poslední války, našeptavačům do určité míry podlehli a jsou proto zneklidněni. Co jim říci a jak jim pomoci?