Neumořený zbytek všech zápůjček, zaručených podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924, pokud byly zajištěny na domech v pohraničním území, činil ke dni 30. září 1938 úhrnnou částku 304,028.638.78 Kč. Tato částka se zvýšila přeúčtováním na německou měnu a po osvobození opětně na měnu naši. Německo stanovilo totiž po okupaci pro pohraniční území českých zemí přepočítací kurs našich korun 1 Kč = 12 pf (RGBI i/1939, str. 1393); podle tohoto kursu byly zaručené zápůjčky přepočítány na marky. Po osvobození byly tyto zápůjčky přeúčtovány opět na československé koruny, a to podle dekr. č. 36/1945 Sb. při kursu 1 Mk - 10 Kčs. Tím se úhrn zápůjček početně zvýšil o 20%.

Náhrada podle zákona č. 260/1937 Sb. byla v pohraničním území vyměřena do 30. září 1938 jen v ojedinělých případech.

III. Neumořený zbytek zápůjček, zaručených podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924, které vázly na nemovitostech ve vnitřní oblasti Slovenska, činil ke dni 30. září 1938 celkem 122,300.053.59 Kč; poněvadž zápůjčky nebyly vzhledem k vl. nař. č. 306/1938 Sb. umořovány, byl jejich zbytek ke dni 15. března 1939 nezměněn.

Ustanovení § 4 vl. nař. č. 306/1938 Sb. ve znění § 19 vl. nař. č. 59/1939 Sb. I zůstalo v době nesvobody ve vnitřní oblasti Slovenska v platnosti až do roku 1944, kdy bylo nahrazeno nařízením s mocí zákona č. 90/1944 Sl. z. (§ 3). Ještě v témže roce byl však příslušný předpis zrušen nařízením s mocí zákona č. 184/1944 Sl. z. Poněvadž však toho druhé nařízení bylo vydáno až po slovenském povstání, netvoří součást právního řádu, platného na Slovensku, takže platí nař. č. 90/1944 Sl. z. nezměněně dále.

Jinak bylo v této územní části státu ihned počátkem dubna 1939 vydáno vl. nař. č. 56/1939 Sl. z., které tvořilo protějšek vl. nař. č. 21/1939 Sb. II, platného v českých zemích. Nařízením byl zmocněn ministr financí, aby pro splácení zbytku zaručených zápůjček podle § 21, odst. 1 zák. č. 260/1937 Sb. vydal dluhopisy 4,5% výpůjčky Slovenského státu.

Krátce na to byl účel těchto dluhopisů rozšířen vl. nařízením č. 97/1939 Sl. z. Toto nařízení totiž stanovilo, že stát splatí dluhopisy, vydanými podle § 21, odst. 2 zák. č. 260/1937 Sb. a vl. nař. č. 56/1939 Sl. z., neumořené zbytky všech zápůjček, zaručených podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924 (§ 4, odst. 2). Pohledávky ze splacených zápůjček přešly při tom na stát, avšak zástavní právo je zajišťující bylo omezeno jen do výše náhrady podle zák. č. 260/1937 Sb.; zástavní právo na zbývající část splacené zaručené zápůjčky bylo na návrh ministerstva vnitra vymazáno. Tím měla býti zajištěna náhrada místo způsobu předepsaného v § 24 zák. č. 260/1937 Sb. (§ 4, odst. 3). Vzhledem k tomu měly býti platy na náhradu podle zák. č. 260/1937 Sb. konány pro příště jen do státní pokladny; náhrady mohly býti umořovány podle § 13, odst. 1 až 3 zák. č. 260/1937 Sb. nebo splaceny najednou (§ 4, odst. 2). Splacením náhrady zanikly všechny povinnosti a omezení vlastníka domu, vyplývající z udělené podpory, a na návrh ministerstva vnitra měly býti vymazány (§ 4, odst. 4). Ve spojitosti s těmito změnami zrušilo nařízení §§ 20 a 21, odst. 1 a §§ 22 až 30 zák. č. 260/1937 Sb. (§ 4, odst. 5).

Podle těchto předpisů byla skutečně splacena část zaručených zápůjček, takže úhrn jejich neumořených zbytků činil ke dni 1. května 1947 úhrnnou částku 92,873.486.46 Kčs.

Vl. nař. č. 97/1939 Sl. z. zmocnilo zároveň ministerstvo vnitra, aby odprodalo domy, vystavěné s podporou podle zákonů o stavebním ruchu, jiným osobám, schopným úvěru, jestliže jejich vlastník nezaplatil dvě splatné splátky na zaručenou zápůjčku nebo dvě splatné splátky na náhradu podle § 13 zák. č. 260/1937 Sb. anebo nastal-li případ předkupního práva státu (§ 1, odst. 1).

Možnost k četným odprodejům domů podle tohoto zmocnění byla dána nařízením s mocí zákona č. 320/1939 Sl. z., které počátkem roku 1940 bylo nahrazeno obsahově shodným zákonem č. 85/1940 Sl. z. Obě tyto normy stanovily, že vlastníci domů, vystavěných s podporou ve způsobě státní záruky nebo státních zápůjček podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924, kteří nebyli slovenskými státními občany, jsou povinni od 1. ledna 1940 úrokovat a umořovat neumořené zbytky zápůjček, státem zaručených nebo poskytnutých (§ 6, odst. 1). Tím odpadla ovšem jejich povinnost k náhradě podle zák. č. 260/1937 Sb. (§ 6, odst. 2). Jestliže však vlastník domu již před tím vyměřenou náhradu zapravil nebo byl výrokem ministerstva vnitra podle zákona od ní osvobozen, ustanovení o zúročení a úmoru zaručených nebo státních zápůjček se naň nevztahovalo (§ 6, odst. 3). Původní stav nastával pak opět, byl-li dům převeden do konce roku 1942 do vlastnictví slovenského státního občana (§ 6, odst. 4).

V roce 1943 byla zavedena zákonem č. 162/1943 Sl. z. kontrola odprodejů domů podle vl. nař. č. 97/1939 Sl. z.

Těchto nucených přechodů vlastnického práva týká se nyní zák. č. 128/1946.Sb.

IV. Neumořené zbytky zápůjček, zaručených podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924, které vázly na nemovitostech v pohraničním území Slovenska, činily ke dni 30. září 1938 úhrnnou částku 54,370.000.43 Kč, z níž připadalo na území okupované Maďarskem 54,265.323.11 Kč a na území zabrané Německem 104.677.32 Kč. Věřitelé těchto zápůjček měli vesměs své sídlo ve vnitřní oblasti českých zemí.

Pohledávky ze zápůjček, váznoucích na území obsazeném Maďarskem, měly býti vyrovnány jednak podle dodatkového protokolu k německo-maďarské úmluvě z 16. října 1940 (RGBI II/1940, str. 102), pokud šlo o domy vlastníků, kteří se odstěhovali do vnitřní oblasti zemí České a Moravskoslezské, jednak podle slovensko-maďarské úmluvy z 12. února 1942 (vyhl. č. 155/1942 Sl. z.). K úplnému vypořádání však nedošlo. Z peněz, jež obdrželo podle první úmluvy, zaplatilo české ministerstvo vnitra v roce 1944 věřitelům toliko 9,899.749.95 K, z nichž částka 7,712.822.87 K připadala na dlužný kapitál. Poněvadž ostatní zápůjčky Maďarsko ani neúrokovalo ani neumořovalo, snížil se jejich zbytek jen nepatrně o částky, které zaplatily v době nesvobody vlastníci nemovitostí. Činí tudíž neumořený zbytek těchto zápůjček ke dni 30. dubna 1947 částku 46,309.763.66 Kčs. Úroky z tohoto zbytku zaplatil stát po osvobození zpětně až do poslední doby.

Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmo, že úprava podpor ve způsobě státní záruky nebo státních zápůjček podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924 se vyvíjela za doby nesvobody na každé části území, na něž byla republika rozdělena, úplně odlišně. Je samozřejmým požadavkem, aby všechny tyto různorodé předpisy byly sjednoceny a při tom pokud možno zmíněné podpory likvidovány tak, jako se stalo ve vnitřní oblasti českých zemí podle vl. nař. č. 348/1942 Sb., po případě z části ve vnitřní oblasti Slovenska podle vl. nař. č. 97/1939 Sl. z. Tomuto účelu má sloužiti připojená osnova.

Při této příležitosti zamýšlí osnova zlikvidovati též jiné zápůjčky, zaručené státem, z nichž stát je podle obdoby zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924 zavázán též platiti úrok, úmor a jiné vedlejší platy. Jde tu o zápůjčky, zaručené podle zákona o podpoře stavebního podnikání č. 75/1941 Sl. z., změněného zákonem č. 40/1943 Sl. z., a o zápůjčky zaručené podle nař. č. 128/1945 Sb. n. SNR.

Podle zák. č. 75/1941 Sl. z., mohla činiti zaručená zápůjčka 40% a spolu s předcházející nezaručenou zápůjčkou 80% stavebního nákladu (§ 5, odst. 1). V některých případech mohl stát převzíti záruku za zápůjčku rovnou 100% stavebního nákladu, při čemž však závazek platiti za hlavního dlužníka úrok, úmor a jiné vedlejší platy se vztahoval jen na část, nepřesahující 40% stavebního nákladu; u zbytku zápůjčky měla záruka povahu pouhého subsidiárního závazku pro případ dlužníkovy platební neschopnosti (§ 7, odst. 1 a 3). Zákonem č. 40/1943 Sl. z. byla přípustná hranice modifikované záruky zvýšena až do 65% stavebního nákladu.

Podporu bylo možno uděliti na stavby začaté do konce roku 1943 (§ 16). Původní výše zaručených zápůjček nebo jejich částí, u nichž stát je zaváván platiti úrok, úmor a jiné vedlejší platy, činí 158,556.250 Kčs, z nichž však částka 63,790.000 Kčs nebyla dosud realisována; neumořený zbytek zápůjček nebo jejich částí, již realisovaných, činil ke dni 30. dubna 1947 částku 92,378.515.52 Kčs.

Tento druh podpory v poněkud změněné formě převzalo i nař. č. 128/1945 Sb. n. SNR. Podle něho je sice stát zavázán platiti ze zaručené zápůjčky úrok, úmor a jiné vedlejší platy, avšak s druhé strany je vlastník domu povinen všechny tyto platy mu plně nahraditi. Nařízení bylo zrušeno zákonem č. 86/1946 Sb., pokud mu odporovalo (§ 28, odst. 3). Nové záruky podle něho již proto přejímati nelze, avšak pro podpory, udělené před 9. květnem 1946, zůstalo nadále v platnosti. Neumořené zbytky zápůjček zaručených podle tohoto nařízení činily ke dni 30. dubna 1947 celkem 430.412.78 Kčs.

K jednotlivým ustanovením osnovy dlužno uvésti toto:

Podle ustanovení čl. I, § 1, odst. 1 má ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí splatiti státními dluhopisy zaručené zápůjčky, z nichž stát je povinen hraditi věřitelům úrok, úmor a jiné vedlejší platy, takže jde ve skutečnosti o jeho materielní dluh, třebas formálně byly hlavními dlužníky jiné osoby. Úhrn dlužných jistin těchto zápůjček se skládá z neumořených zbytků zápůjček, zaručených

1. podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924 a zajištěných na domech

K tomu nutno ještě připočísti nezaplacené úroky ze zaručených zápůjček, zajištěných na domech v pohraničním území českých zemí [viz č. 1, písm. b)], od 1. ledna 1939. Plná výše těchto úroků činila by při průměru úrokové sazby 4.75% za dobu od 1. ledna 1939 do 31. prosince 1947 okrouhle asi 130,000.000 Kčs; ve skutečnosti je však tento peníz nižší o částku, kterou zaplatili vlastníci domů a která jim má býti, pokud jde o osoby, jejichž majetek nepodléhá konfiskaci podle dekr. č. 108/1945 Sb., vyúčtována k dobru podle čl. I, § 5, odst. 1 osnovy. Naproti tomu úroky ze všech ostatních zápůjček jsou zaplaceny až do poslední doby.

Pokud jde o zvýšení kapitálu zaručených zápůjček, zajištěných na domech v pohraničním území českých zemí [viz č. 1, písm. b)], o 20%, vzniklé přepočítáním pohledávek, znějících na Kčs, v letech 1938 a následujících na říšské marky a v roce 1945 zpět na Kčs (dekr. č. 36/1945 Sb.), připravuje ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem financí návrh zákonné úpravy této otázky. Podle ní budou dlužníkům poskytnuty za stanovených podmínek slevy a dobropisy, čímž budou odstraněny nepříznivé důsledky dvojího měnového počtu. Se splacením těchto zaručených zápůjček podle čl. I, § 1, odst. 1 bude proto nutno vyčkati až do ústavního projednání této chystané úpravy.

Všechny uvedené pohledávky mají býti splaceny státními dluhopisy, jež podle čl. I, § 1, odst. 2 vydá k tomu účelu ministerstvo financí. Tyto dluhopisy budou zníti na jméno, podobně jako dluhopisy, vydávané původně pro takovéto účely; další podmínky jejich vydání, jakož i jejich převeditelnost upraví ministerstvo financí. Podrobnosti splacení zaručených zápůjček těmito dluhopisy, ryze administrativního rázu, mají býti podle čl. I, § 1, odst. 3 stanoveny ministerstvem sociální péče v dohodě s ministerstvem financí.

Podle čl. I, § 1 mají býti splaceny státními dluhopisy jednak neumořené zbytky zaručených zápůjček, jednak zadržené vedlejší platy, které se však vyskytují toliko u zaručených zápůjček, zajištěných na domech v pohraničním území českých zemí.

Podle čl. I, § 2, odst. 3 nemají se z nich platiti úroky z prodlení. Naproti tomu na Slovensku jsou vedlejší platy úplně vyrovnány až do poslední doby; ovšem jen pokud jde o úroky, ježto podle vl. nař. č. 90/1944 Sl. z. zápůjčky se neumořují. Takovéto zastavení úmoru ze zápůjček, zaručených podle zákonů uvedených v čl. I, § 1, odst. 1, zavádí nyní osnova v čl. I, § 2, odst. 1 pro celé státní území.

Podle platné úpravy činí úroková sazba ze zaručených zápůjček 4,5% až 5%. Chystanou novou úpravou má býti podstatně snížena. Tomu se snaží přizpůsobiti osnova, snižujíc v čl. I, § 2, odst. 1 úroky ze zaručených zápůjček na 3% a zmocňujíc zároveň ministra financí, aby v dohodě s ministrem sociální péče provedl obdobnou úpravu u zápůjček emisních, jimiž jsou tu míněny takové, které tvoří krytí dluhopisů, vydaných peněžními ústavy. Snížení úrokové sazby má platiti podle čl. I, § 2, odst. 2 toliko pro futuro.

Na domech obcí, okresů a obecně prospěšných bytových sdružení je vložen podle § 4 zák. č. 281/1919 Sb. ve prospěch státu zákaz zcizení a zavazení a předkupní právo. Působnost těchto omezení vlastnického práva trvá však podle § 60, odst. 1 vl. nař. č. 191/1921 a § 53, odst. 1 vl. nař. č. 160/1923 Sb. toliko po dobu, dokud není zaručená zápůjčka umořena. Stejně je tomu s kaučními pohledávkami státu podle § 62 vl. nař. č. 191/1921 Sb. a § 55 vl. nař. č. 160/1923 Sb., které jsou zapsány na domech všech stavebníků a jimiž má býti zajištěno zaplacení pokuty pro případ, že by vlastník domu nesplnil některou z povinností uložených mu tím nebo oním nařízením.

Splacením zaručených zápůjček stanou se všechna tato knihovní břemena bezpředmětnými a mají proto býti podle čl. I, § 3, odst. 1 osnovy vymazána zároveň s výmazem zástavního práva za zaručenou zápůjčku. Místo nich pak nastoupí pro dobu, dokud nebude zapravena náhrada podle zák. č. 260/1937 Sb., jednak zákaz zcizení nemovitosti podle § 37, odst. 1, jednak pokuta podle § 19, odst. 2 téhož zákona.

Podle čl. I, § 3, odst. 2 osnovy má se postupovati obdobným způsobem, splatil-li stát z důvodu záruky zaručenou zápůjčku před účinností navrhovaného zákona a zástavní právo bylo naň převedeno. Především půjde tu o převody zástavního práva podle § 26, odst. 1 zák. č. 260/1937 Sb.; mimo to mají zde býti právně podloženy případy, kde stát splatil zaručené zápůjčky podle § 13 vl. nař. č. 348/1942 Sb., po případě podle § 4 vl. nař. č. 97/1939 Sl. z., avšak neprovedl dosud knihovní pořádek.

Ustanovení čl. I, § 3, odst. 1 a 2 osnovy týká se pouze domů, u nichž budou splaceny zápůjčky, zaručené podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924. Obdobné opatření má býti podle čl. I, § 3, odst. 3 osnovy provedeno u domů, vystavěných na Slovensku s podporou podle zák. č. 75/1941 Sb. Poněvadž na tyto domy se nevztahuje zak. č. 260/1937 Sb., bylo nutno ve spojitosti s tím též zákonně zajistiti, že dům nebude po splacení zaručené zápůjčky odňat účelům, pro které byl určen a pro něž byla naň poskytnuta podpora. Výjimku spočívající v předčasném výmazu břemen, připouští osnova tam, kde by vlastník domu byl ochoten nahraditi státu část platů, připadající na zbytek splacené zaručené zápůjčky, který by při normálním umořování dlužné jistiny nebyl ještě splacen.

Úplně odlišné opatření bude nutno učiniti u zápůjček, zaručených podle nař. č. 128/1946 Sb. n. SNR, kde vlastníci domů jsou (jako hlavní dlužníci) povinni podle výslovného předpisu nařízení plně státu nahraditi všechny platy, které za ně učinil z důvodu záruky. Proto v těchto případech zástavní právo za splacenou zaručenou zápůjčku se nevymaže, nýbrž převede na stát. O tom jedná čl. I, § 3, odst. 4 osnovy.

Podle ustanovení §§ 58 a 76 vl. nař. č. 191/1921 Sb., § 51 vl. nař. č. 160/1923 Sb. nebo § 8 vl. nař. č. 96/1924 Sb. byly některým vlastníkům domů předepsány náhrady platů učiněných za ně státem z důvodu záruky. Jejich vyměřovací základnou je úrok, úmor a jiné vedlejší platy z pevně určené nebo poměrné části zaručené zápůjčky, takže je lze vyjádřiti i kapitálově.

Splacením zaručených zápůjček státem povinnost vlastníků domů k těmto náhradám sice nezaniká, avšak pochybnou se stává jejich vyměřovací základna, jakož i forma jejich placení. Určité potíže působila tato skutečnost při splácení zaručených zápůjček podle § 13 vl. nař. č. 348/1942 Sb. Osnova chce tomu pro příště zabrániti ustanovením čl. I, § 4, odst. 2. V čl. I, § 4, odst. 1 vyjadřuje pak osnova jen všeobecnou zásadu, že splacením zaručených zápůjček nezříká se stát svého postihového práva.

Ustanovení čl. I, § 4, odst. 3 řeší otázku náhrady v těch případech, kde dům, vystavěný s podporou podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924, byl ve spojitosti s válečnými událostmi nebo s nepřátelskou okupací zničen nebo těžce poškozen. Namnoze nebudou takovéto domy vůbec obnoveny. Ani u domů obnovených nebude však zpravidla možno požadovati na jejich vlastnících umořovací náhrady, ježto výnos domu na tyto platy nestačí; podle zákona o obnově č. 86/1946 Sb. ve znění vyhl. č. 125/1947 Sb. tu odpomoc získati nelze. Pro rozsah úlevy budou rozhodující jednak míra poškození domu, jednak sociální poměry jeho vlastníka. Při zjišťování prvé skutečnosti počítá se se spolupůsobností technických oddělení okresních národních výborů, na Slovensku státních stavebních úřadů.

V čl. I, § 4, odst. 4 zabývá se osnova zapravením náhrady u zkonfiskovaných domů, vystavěných s podporou podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924. Zaručené zápůjčky, zajištěné na těchto domech, budou plně splaceny státními dluhopisy podle čl. I, § 1, odst. 1; půjde-li při tom o věřitele, jejichž majetek podléhá konfiskaci, bude nutno odevzdati vzhledem k ustanovení § 3, odst. 4 zák. č. 141/1947 Sb. státní dluhopisy Likvidačnímu fondu měnovému. Neumořené zbytky zaručených zápůjček takovýchto věřitelů činily v českých zemích podle stavu ke dni 31. prosince 1938 částku 116,864.965.70 Kč; na Slovensku zaručené zápůjčky takových věřitelů se vůbec nevyskytují. Úhrn těchto pohledávek se sníží podle čl. I, § 4, odst. 4 o úhrn náhrad, které by měly býti zapraveny u zkonfiskovaných domů. Tímto odpočtem budou náhrady považovány za zapravené; půjde tu tedy ve skutečnosti o dílčí vypořádání závazků, náležejících ke zkonfiskovanému majetku, jak je má na mysli § 5, odst. 1, č. 3 dekr. č. 108/1945 Sb.

Stát je podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924 zavázán platiti ze zaručených zápůjček úrok, úmor a jiné vedlejší platy. Tento jeho závazek vztahuje se pochopitelně i na dobu nesvobody. Jestliže tedy vlastníci domů v pohraničním území zemí českých nebo v pohraničním území Slovenska, jakož i ve vnitřní jeho oblasti byli nuceni po 30. září 1938 sami úrokovati a umořovati tyto zápůjčky buď proto, že Německo nebo Maďarsko nepřevzalo naše státní závazky nebo proto, že na Slovensku je k tomu nutila zvláštní norma, jest zajisté spravedlivé, přiznává-li jim osnova nárok na to, aby tyto svoje pohledávky kompensovali s pohledávkami, které má za nimi stát z titulu podpory. Pokud by snad jejich nárok byl vyšší, může jim býti podle § 5, odst. 1 nahrazen rozdíl hotově. Zde osnova rozlišuje: vyplývá-li rozdíl z platů, učiněných po osvobození, nahradí se vyšší částky vždy; jinak jen v případech hodných zvláštního zřetele a toliko podle rozhodnutí ministerstev sociální péče a financí.

Obdobným způsobem upravuje osnova čl. I, § 5, odst. 2 náhradu pro vlastníky domů, kteří v době nesvobody byli nuceni úrokovati a umořovati zápůjčky, jež jim na stavbu poskytl stát a z nichž z důvodu stavební podpory nežádal ani úrok ani úmor.

Splacením zaručených zápůjček stanou se bezpředmětnými ona ustanovení zák. č. 260/1937 Sb., jejichž účel je spjat s existencí takovýchto zápůjček. Osnova proto navrhuje v čl. II, č. 6 jejich zrušení. Ve spojitosti s tím nutno změniti též ustanovení § 19, odst. 1 a 2 a § 22 zákona, jak to navrhuje osnova v čl. II, č. 4 a 5. V čl. II, č. 1 provádí pak osnova změnu § 8 zák. č. 260/1937 Sb., a to věcně úplně stejně jako vl. nař. č. 432/1940 Sb. Toto vl. nařízení z doby nesvobody nepříčí se sice svým obsahem znění ani demokratickým zásadám ústavy a je tudíž podle úst. dekr. č. 11/1944 Úř. věst. čsl. ve znění zák. č. 12/1946 Sb. použivatelné, avšak neplatí na Slovensku. V zájmu jednotnosti provádění zák. č. 260/1937 Sb. je nutno předpisy unifikovati. Osnova to činí tak, že čl. II, č. 1 přejímá obsah vl. nař. č. 432/1940 Sb. a toto nařízení zároveň v čl. III, § 1, odst. 1, č. 2 prohlašuje za nepouživatelné.

Vzhledem k připravovanému všeobecnému snížení úrokových sazeb navrhuje osnova v čl. II, č. 2 a 3 snížiti též sazbu úroků, které jsou vlastníci domů povinni platiti z náhrady vyměřené podle zák. č. 260/1937 Sb., po případě budou podle čl. I, § 4, odst. 2 osnovy povinni platiti z náhrad, předepsaných podle vl. nař. č. 191/1921 Sb., č. 160/1923 Sb. nebo vl. nař. č. 96/1924 Sb. Až dosud činí podle § 13, odst. 1 zákona tyto úroky 5% a úroky z prodlení podle § 17, odst. 1 zákona 5.5%. V čl. II, č. 2 navrhuje osnova ponechati dosavadní výši úrokových splátek nezměněnu a snížiti v jejich rámci toliko sazbu úroků na 4%; tím by se podstatně zkrátila umořovací doba náhrad. Obdobné snížení úroků ze státních zápůjček, pokud vlastníci domů jsou nebo budou povinni je úrokovati a umořovati podle § 58 vl. nař. č. 191/1921 Sb., nebo podle § 31 zák. č. 260/1937 Sb., provede ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí na podkladě ustanovení § 44, odst. 1 vl. nař. č. 191/1921 Sb.

K vl. nař. č. 97/1939 Sb. z., uvedenému v čl. III, § 1, odst. 2, č. 2 osnovy dlužno uvésti, že podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti ze dne 20. prosince 1946, č. j. 62.894/46, uveřejněné pod č. 19 v Úř. l. I/1947, jsou ustanovení §§ 1 a 2, odst. 1 a §§ 3 a 6 tohoto nařízení neplatná již s hlediska nař. č. 1/1944 Sb. n. SNR. Rovněž s tohoto hlediska je podle téže vyhlášky neplatný zák. č. 162/1943 Sl. z., který se proto v čl. III, § 1 osnovy neuvádí.

Zákon má podle čl. III, § 3 osnovy nabýti účinnosti dnem vyhlášení.

Pokud jde o finanční dosah osnovy, dlužno upozorniti na toto:

Ze zápůjček, zaručených podle zákonů uvedených v čl. I, § 1, odst. 1, je stát povinen platiti sám za hlavního dlužníka úroky, úmor a jiné vedlejší platy. Na úhradu těchto platů bylo ve státním rozpočtu na rok 1947 pamatováno částkou 17,400.000 Kčs, pokud šlo o české země, a částkou 29,349.000 Kčs u Slovenska (kap. 21, tit. 5, pol. 191, č. 1). Rovněž ve státním rozpočtu na rok 1948 je v rámci výdajových položek 67,000.000 Kčs (české země) a 49,000.000 Kčs (Slovensko) preliminována potřebná částka pro tento účel (kap. 21, tit. 5, pol. 191, č. 1). Osnova neukládá tudíž státu nových břemen, nýbrž mění pouze jejich formu. Závazky, na které bylo dosud nutno pamatovati ve státních rozpočtech v kapitole ministerstva sociální péče, budou pro příště zatěžovat skupinu státního dluhu; při tom však se dosáhne úspor, ježto průměr úrokových sazeb ze zaručených zápůjček se pohybuje okolo 4.75%, nehledíc k tomu, že podstatně se zjednoduší též administrativní řízení při výplatě pravidelných dlužných platů. Nastane tedy provedením zákona pouze přesun nákladů, a to jednak s jednoho odvětví státní správy na jiné, jednak územně, poněvadž výdaje, vykazované dosud jako výdaje českých zemí a výdaje Slovenska, budou pro příště obsaženy ve výdajích ústředních.