Ústavodárné Národní shromáždění
republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Německá evangelická církev v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku (dále jen "církev")
zanikla dnem 4. května 1945.
Matriky církve spravují okresní národní
výbory.
(1) Veškerý majetek nemovitý i movitý,
zejména i majetková práva, který byl
ke dni faktického skončení okupace ve vlastnictví
církevních obcí (farních nebo krajských
obcí nebo obce povšechné) církve nebo
jejích ústavů, nadací a fondů,
přechází do vlastnictví československého
státu.
(2) Ministerstvo školství a osvěty
určí v dohodě s ministerstvem vnitra, který
majetek přešel podle odstavce 1 do vlastnictví
československého státu.
O majetku uvedeném v § 3 platí obdobně
ustanovení částí II. až IV. dekretu
presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č.
108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku
a Fondech národní obnovy, a zákona ze dne
8. května 1947, č. 90 Sb., o provedení knihovního
pořádku stran konfiskovaného nepřátelského
majetku a o úpravě některých právních
poměrů vztahujících se na přidělený
majetek, při čemž ministerstvo školství
a osvěty v dohodě s ministerstvem vnitra určí,
které majetkové podstaty mají sloužiti
kultovým, církevně-administrativním
nebo podobným účelům a které
církvi, náboženské společnosti
nebo jiné organisaci podobného druhu, se přidělí.
(1) Tímto zákonem není dotčena
platnost úkonů, provedených při vedení
církevních matrik, a platnost manželství,
uzavřených před duchovními správci
církve do dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti.
(2) Dotčena nejsou ani opatření
o majetku uvedeném v § 3, která byla učiněna
před účinností zákona podle
předpisů o konfiskaci a rozdělení
konfiskovaného majetku.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem vyhlášení; provedou jej ministři
školství a osvěty a vnitra.
Na území Československé republiky
vznikly po roce 1918 z býv. rakouské církve
evangelické (dvou vyznání - augsburského
a helvetského) tři samostatné, na sobě
nezávislé nové církve, a to na principu
národnostním: českobratrská církev
evangelická a německá evangelická
církev a na principu teritoriálním augsburská
církev evangelická ve východním Slezsku
v Československu.
Jmenované církve rozdělily se o majetek býv.
rakouské církve evangelické, t. j. převzaly
podle §§ 4, 22, 4 základních ustanovení
pro českobratrskou církev evangelickou (publikována
vyhláškou ministerstva školství a národní
osvěty č. 625/1919 Sb.), německou evangelickou
církev (publikována vyhláškou ministerstva
školství a národní osvěty č.
79/1923 Sb.) a a. v. církev ve východním
Slezsku (publikována vyhláškou ministerstva
školství a národní osvěty č.
165/1923 Sb.), do vlastnictví všechno jmění
a fondy, které patřily církevním a
školním sborům i kazatelským stanicím,
seniorátům neb superintendencím augsburského
a helvetského vyznání, i podíl na
jmění celé dříve rakouské
evangelické církve.
Citovanými základními ustanoveními,
schválenými československou vládou,
byla provedena likvidace rakouské evangelické církve
i jejího majetku.
Uvedené tři církve jsou autonomní
veřejnoprávní korporace s plnou způsobilostí
majetkoprávní. Majetek, který vlastní,
náleží jednak celé církvi, jednak
náboženským obcím (sborům), resp.
jejich ústavům, fondům a nadacím,
které v rámci svých zřízení
rozhodují o změnách i zcizení tohoto
majetku. Na majetek těchto církví nemá
právního nároku jiná církev.
Podle ustanovení § 1, odst. 1 ústavního
dekretu presidenta republiky ze dne 2. srpna 1945, č. 33
Sb. pozbyli českoslovenští státní
občané německé národnosti,
kteří podle předpisů cizí okupační
moci nabyli státní příslušnosti
německé, dnem nabytí takové státní
příslušnosti československého
státního občanství. Ostatní
českoslovenští státní občané
národnosti německé pozbyli československého
státního občanství dnem 10. srpna
1945, kdy tento dekret nabyl účinnosti.
Tím pozbyli československého státního
občanství činitelé, jimiž německá
evangelická církev v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku vykonávala svá práva a povinnosti
podle svého církevního zřízení,
potvrzeného usnesením ministerské rady ze
dne 4. července 1924 (publikováno vyhláškou
ministerstva školství a národní osvěty
ze dne 7. srpna 1924, č. 209 Sb.), resp. podle základních
ustanovení této církve, jež byla potvrzena
usnesením ministerské rady ze dne 16. listopadu
1922 (publikována vyhláškou ministerstva školství
a národní osvěty ze dne 20. prosince 1922,
č. 79/1923 Sb.). Byli to hlavně tito církevní
funkcionáři: faráři, církevní
radové a president německé evangelické
církve, jakož i všechna církevní
představenstva farních obcí, krajů
a církevní správa povšechné obce
této církve. U všech těchto církevních
činitelů jest československé státní
občanství podmínkou a předpokladem
jejich veřejnoprávního postavení v
církvi, zvláště když byla na ně
státem přenesena určitá vrchnostenská
pravomoc (§§ 119, bod 6, 183, odst. 2 a 219 cit. círk.
zřízení).
Pozbytím státního občanství
ústavních činitelů, jakož i odsunem
většiny příslušníků,
kteří byli národnosti i státní
příslušnosti vesměs německé,
byla úplně rozrušena organisace německé
evangelické církve v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku a tato nemajíc jediné existující
náboženské obce ztratila schopnost tvořiti
řádně organisovanou náboženskou
společnost.
Německá evangelická církev v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku nemůže a nikdy již
v budoucnosti nebude moci plniti úkoly jí dané
jejím církevním zřízením
a splniti poslání, k němuž byla založena.
Tento právní stav v souladu se stavem skutečným
dochází výrazu v § 1 této osnovy.
Pokud na území československého státu
zůstanou ještě příslušníci
německé evangelické církve, mají
možnost vstoupiti, pokud již tak neučinili, jako
jednotlivci do některé evangelické či
jiné církve v ČSR, resp. zůstati bez
vyznání.
Matriky jmenované církve, které mají
již nyní převážně význam
archivního materiálu, budou podle dosavadní
praxe a vzhledem k pravděpodobné budoucí
úpravě vedení matrik uloženy u místně
příslušných okresních národních
výborů a jejich duplikáty u zemských
národních výborů.
Německá evangelická církev byla veřejnoprávní
korporací s plnou způsobilostí majetkoprávní.
Majetek této korporace patřil vlastnickým
právem celé církvi nebo jednotlivým
náboženským obcím (farním, krajským)
- § 10 zákl. ustanovení ve vyhlášce
ministerstva školství a národní osvěty
č. 79/1923 Sb., jakož i ústavům, fondům
a nadacím, které v rámci svého zřízení
rozhodovaly o změnách i zcizení - jako každá
jiná veřejná korporace. Toto jmění,
pokud nejde o pravé nadace, nebylo "účelovým
jměním" ve smyslu světského práva,
neboť tento charakter nebyl přiznán tomuto
majetku (ve všech jeho druzích) československým
státem, který by současně přesně
stanovil právní důsledky pojmu "účelového
jmění církevního", ani nebylo
také "církevním majetkem" v podobném
smyslu jako církevní majetek katolický. Zánikem
všech církevních subjektů zaniklo také
majetkové vlastnictví a jedinou právní
základnou stává se nová disposiční
norma státní. Československý stát
má výlučné disposiční
právo nad uvedeným církevním majetkem
(sr. Hobza-Tureček, Úvod do církevního
práva z r. 1936 a posudek prof. Dr. Hobzy z 29. listopadu
1946).
Podle dosavadního zjištění ministerstva
školství a osvěty patří k nemovitému
majetku jmenované církve 110 kostelů a kaplí,
16 modliteben, 5 církevních domů, 68 farních
budov, 7 obytných domů, 6 školních budov,
42 hřbitovů, 5 sociálních ústavů
a 1 statek. Movitý majetek církve tvoří
bohoslužebné náčiní a vnitřní
vybavení církevních, školních
a farních budov, jakož i sociálních
ústavů a hospodářské usedlosti.
Z majetkových práv jde především
o vklady, cenné papíry a hotovosti.
Vzhledem k tomu, že německá evangelická
církev právně i fakticky zanikla dnem faktického
skončení okupace a nemá žádného
právního nástupce, je jasné, že
její veškerý majetek přechází
na československý stát bez náhrady.
Aby nevznikly pochybnosti, zda jde o majetek uvedený v
§ 3, odst. 1, byla pojata do osnovy ustanovení, že
o této otázce rozhodne ministerstvo školství
a osvěty v dohodě s ministerstvem vnitra.
Majetek německé evangelické církve,
pokud má sloužiti k účelům kultovým,
církevně administrativním a podobným
účelům, zachovává se tomuto
účelu.
Tento majetek je převážně pohraniční,
kde v přítomné době kromě katolické
církve intensivně nábožensky pracují
i tyto nekatolické české církve: československá,
českobratrská evangelická, pravoslavná,
metodistická, Jednota bratrská a náboženská
společnost čs. unitářů. Všechny
tyto církve používají, resp. spoluužívají
již nyní většiny kostelů a far
německé evangelické církve.
Lze předpokládati, že tyto náboženské
společnosti budou se v prvé řadě ucházeti
o převzetí jednotlivých podstat tohoto majetku
do vlastnictví. Ve sporných případech,
kdy se více žádajících církví
navzájem nedohodne o určité majetkové
podstatě, může ministerstvo školství
a osvěty určiti podle § 4 po zjištění
skutečné potřeby (v prvé řadě
přihlédne ke skutečnosti, že žádající
církev nemá v místě a okolí
vlastní bohoslužebné neb farní místnosti
při početném stavu příslušníků)
a nedojde-li k dohodě uchazečů, že odevzdání
takové majetkové podstaty do vlastnictví
bude vázáno podmínkou, že nabyvatel
umožní i ostatním spolužadatelům
vhodné spoluužívání k účelům
bohoslužebným a k výkonu církevních
funkcí; stejně tak bude pamatováno na bohoslužebné
potřeby vojenské správy.
Cokoliv bylo řečeno o církvích a náboženských
společnostech, platí obdobně i o Svazu občanů
bez vyznání, jemuž jest zajištěna
možnost ucházeti se rovněž o jednotlivé
majetkové podstaty.
Ministerstvo školství a osvěty předpokládá,
že církevní hřbitovy jako zařízení
všeobecně prospěšná převezmou
místní obce, pokud se o ně nebudou ucházeti
církve z důvodů hodných zvláštního
zřetele (na příklad historických).
Osidlovací úřad a Fond národní
obnovy mají vybudován aparát ke zjištění,
správě a přídělu konfiskovaného
majetku, a proto je odůvodněné, aby veškeré
úkony uvedené v částech II. až
IV. dekretu č. 108/1945 Sb. (zjištění,
zajištění, převzetí, úschova,
udržování, správa a rozdělení
tohoto majetku), kromě okolností uvedených
v § 4, které patří do kompetence ministerstva
školství a osvěty, byly svěřeny
těmto úřadům. Obdobné opatření
bylo učiněno stran restitučního majetku
v zákoně č. 128/1946 Sb. Vzhledem k tomu,
že byl již vydán zákon č. 90/1947
Sb. o provedení knihovního pořádku,
bylo by zbytečné a bezúčelné
opakovati tyto předpisy nebo stanoviti jiné zásady
v tomto zákoně. Samozřejmě platí,
pokud ze zákona nevyplývá jinak, i ostatní
ustanovení částí II. až IV. dekretu
č. 108/1945 Sb., tak na příklad zásada,
že majetek má býti přidělen za
úhradu, a že čistý výnos má
sloužit k nápravě měny, dále
bude platiti právní norma o sepsání
a vypořádání závazků,
náležejících ke konfiskovanému
majetku.
Ustanovení odst. 1 bylo nutné proto, aby matriční
úkony a manželství uzavřená před
duchovními správci německé evangelické
církve bona fide nestaly se nabytím účinnosti
tohoto zákona neplatnými, a děti zrozené
z těchto manželství nebyly považovány
za nemanželské.
Je také nutné, aby nevznikly pochybnosti o pravoplatnosti
opatření, kterými byl přidělen
majetek uvedený v § 3 podle konfiskačních
předpisů a norem na jejich základě
vydaných.
Osnova dbá důsledně zájmů státní
pokladny. Provedení osnovy nevyžádá
si finančních nákladů.