Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Prioritní lhůty, které jsou v oboru ochrany vynálezů stanoveny v čl. 4 Pařížské unijní úmluvy na ochranu živnostenského vlastnictví a neuplynuly do 29. září 1938 nebo počaly běžeti po tomto dni, se prodlužují do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona.

(2) Československý státní příslušník může uplatniti v tuzemsku do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona nárok na přiznání prioritního práva podle § 54 a) patentního zákona ve znění zákona ze dne 20. prosince 1932, č. 26 Sb. z roku 1933, kterým se mění a doplňují předpisy o ochraně vynálezů, na podkladě své přihlášky podané v cizině.

(3) U patentových přihlášek, podaných v době od 5. května 1945 do jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona, lze před uplynutím této lhůty uplatniti nárok na přiznáni prioritního práva, založeného na přihlášce vzorku u některé obchodní a živnostenské komory podle zákona ze dne 7. prosince 1858, č. 237 ř. z., o ochranných vzorcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, byl-li vzorek přihlášen v době ode dne 1. srpna 1940 do dne 4. května 1945 včetně. V žádosti o přiznání priority musí býti uvedeno datum a místo přihlášení vzorku a zároveň s ní jest předložiti příslušný prioritní doklad, vydaný místem přihlášení.

(4) U patentových přihlášek, které byly podány v době ode dne 5. května 1945 do dne počátku účinnosti tohoto zákona a nebyly ještě oznámeny a vyloženy, lze uplatniti nárok na přiznání prioritního práva dodatečně, nejpozději však do jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona.

(5) Nemůže-li si strana opatřiti prioritní doklad, protože úřad, u něhož byla podána původní přihláška, jej nemůže v důsledku mimořádných poměrů způsobených válkou vystaviti nebo jej odepře vydati, může býti prioritní právo prokázáno i jiným věrohodným způsobem.

Lhůty zákonné nebo úředně stanovené k provedení předepsaných úkonů, ke splnění příslušných formalit, k zaplacení poplatků nebo ke splnění jiných povinností

a) pro zachování práv z patentových přihlášek a z patentů, nabytých ke dni 30. září 1938 nebo po tomto dni, anebo

b) pro získání práv, kterých, kdyby nebylo války, mohlo býti nabyto po dni 29. září 1938 na žádost, podanou přede dnem 30. června 1947, se prodlužují do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona.

(1) Období mezi dnem 29. září 1938 a dnem 30. června 1947 se nezapočítává do tříleté lhůty, stanovené v §§ 21 a 27 patentního zákona.

(2) Ustanovení § 21, odst. 4 a § 27 patentního zákona neplatí do 30. června 1949 na patenty, jež byly v platnosti dne 30. září 1938.

(1) Osoby, které počaly bezelstně užívati předmětu patentu, jenž nabyl opět platnosti podle ustanovení § 2, na území Československé republiky v době od zániku patentu do 31. prosince 1946, nebo které v této době učinily opatření, jichž je k takovému užívání třeba, jsou oprávněny využitkovati nadále předmětu patentu k potřebám svého vlastního závodu ve vlastních nebo cizích dílnách. Ustanovení § 9, odst. 3 a 4 patentního zákona platí obdobně.

(2) Vynálezce, který prokáže, že je původcem, a který přihlásil svůj vynález k patentování pro území Československé republiky mezi dnem 29. září 1938 a dnem 1. ledna 1946, nebo jeho právní nástupce jest vzhledem k patentové přihlášce, jejímž předmětem je týž vynález a která byla podána s použitím výhody podle § 1, odst. 1, postaven na roveň bezelstnému uživateli podle odstavce 1, a to i když svého vynálezu skutečně neužíval, prokáže-li, že započetí užívání bylo zabráněno válkou.

(1) Pro cizince v cizině platí ustanovení § 1, odst. 1, 4 a 5 a §§ 2 a 3 jen potud, pokud země, jejímiž jsou příslušníky anebo v níž mají své bydliště nebo skutečné a opravdové závody živnostenské nebo obchodní, poskytuje příslušníkům československým v podstatě stejné úlevy.

(2) Zda a v jakém rozsahu je splněna podmínka uvedená v odstavci 1, vyhlásí ministr průmyslu v Úředním listě, na Slovensku též v Úředním věstníku.

(1) Roční poplatky za patenty, které se staly splatnými po dni 29. září 1938 a byly zaplaceny v zahraničí do dne 31. prosince 1945 na účet československého státu, se pokládají za řádně zaplacené podle příslušných předpisů, a to i když předepsané lhůty nebyly zachovány.

(2) Platby podle odstavce 1, které se staly v cizí měně, se pokládají za odpovídající příslušným předpisům, jestliže byly provedeny podle úředního kursu posledně známého v době placení.

(1) Osobám, jež počaly v době ode dne, kterým patent, na nějž se vztahuje ustanovení § 6, odst. 1, byl pro nezaplacení příslušného ročního poplatku pokládán Patentním úřadem v Praze za zaniklý, do dne 31. prosince 1946 předmětu patentu v Československé republice bezelstně užívati, nebo které učinily v této době opatření, jichž je k takovému užívání třeba, nepřísluší právo k dalšímu užívání předmětu patentu, mohou však do jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona uplatniti vůči majiteli patentu nárok na to, aby jim propůjčil licenci.

(2) Nedohodnou-li se strany o propůjčení licence podle odstavce 1, stanoví její podmínky na návrh některé ze stran Patentní úřad v Praze v řízení, o němž platí obdobně předpisy o řízení zrušovacím.

(3) Zároveň s podáním návrhu jest zaplatiti poplatek 500 Kčs, s podáním odvolání k Patentnímu soudu 700 Kčs, jinak se pokládá návrh nebo odvolání za nepodané. Ustanovení § 116, odst. 3, věty druhé patentního zákona platí obdobně.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr průmyslu v dohodě se zúčastněnými ministry.

Osnova zákona o mimořádných opatřeních v oboru ochrany vynálezů provádí ve svých ustanoveních nezbytná nutná opatření, kterých je zapotřebí v poválečných dobách, a to zejména vzhledem k Neuchâtelské dohodě o zachování nebo obnově práv živnostenského vlastnictví dotčených druhou světovou válkou, jež byla publikována ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 167/1947 Sb.

K jednotlivým ustanovením jest uvésti:

Vzhledem k tomu, že válečnými poměry, zejména pak zastavením přijímání přihlášek u Patentního úřadu v Praze, bylo zabráněno podáním přihlášky u tohoto úřadu uplatniti prioritu v době, stanovené - Pařížskou unijní úmluvou na ochranu živnostenského vlastnictví (č. 22/1933 Sb.), navrhuje se v odstavci 1, aby prioritní lhůty podle čl. 4 této úmluvy, které neuplynuly do 29. září 1938, t. j. které běžely počátečního dne doby nesvobody (30. září 1938), nebo počaly běžeti po tomto dni, se prodloužily, a to až do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti navrženého zákona. Tato jednoroční lhůta se za nynějších poměrů jeví býti postačující, neboť i unijní úmluva poskytuje pouze dvanáctiměsíční lhůtu prioritní. Poskytnutí prodloužení prioritních lhůt cizincům bude ovšem vázáno na podmínku reciprocity podle § 5 návrhu, čímž bude také určen rozsah této úlevy. Časové údaje v odstavci 1 návrhu uvedené představují tudíž jen krajní meze, v nichž se mohou stanoviti (vyhláškou podle § 5 návrhu) data, platná pro jednotlivé země na základě reciprocity. V tom směru jeví se býti odstavec 1 i vnitrostátním provedením článku 1 Neuchâtelské dohody (č. 167/1947 Sb.).

Ježto českoslovenští příslušníci nemohli podati své patentové přihlášky v době nesvobody vždy u Patentního úřadu v Praze a učinili tak namnoze v cizině, navrhuje se v odstavci 2, aby tito se mohli domáhati do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona prioritního práva podle § 54 a) patentního zákona ve znění zákona č. 26/1933 Sb. na podkladě své přihlášky podané v cizině.

Navrhovaným ustanovením odstavce 3 se má umožniti zachování původní priority i těm osobám, které v době, kdy Patentní úřad v Praze nesměl přihlášky přijímati, přihlásily svůj vynález pouze jako vzorek a nepodaly patentovou přihlášku v Berlíně.

Vzhledem k tomu, že přihlašovatelům, podávajícím přihlášky v Československé republice v době počínajíc dnem 5. května 1945, nemohlo býti známo, jakým způsobem by mohli uplatniti prioritu přihlášek podaných u jiných úřadů, navrhuje se v odstavci 4, aby - pokud jejich československé přihlášky nebyly ještě oznámeny a vyloženy - mohli uplatniti příslušnou prioritu dodatečně, nejpozději však do jednoho roku ode dne počátku účinnosti navrhovaného zákona.

Ustanovením odstavce 5 má býti umožněno stranám prokázati své prioritní právo i jiným způsobem v případech, že si nemohou opatřiti prioritní doklad z důvodů v tomto odstavci uvedených.

§ 2 návrhu obsahuje v odstavci 1 ustanovení o prodloužení lhůt, jež odpovídá článku 2 Neuchâtelské dohody. Avšak vzhledem k tomu, že touto dohodou jest dosud vázán poměrně malý počet zemí, navrhuje se, aby jakožto dies a quo byl stanoven počátek doby nesvobody, tedy den 30. září 1938, a lhůty aby se prodloužily do uplynutí jednoho roku ode dne, kdy navržený zákon nabude účinnosti. V těchto časových mezích mají pak býti stanovena vyhláškou podle § 5 osnovy data, platná pro jednotlivé země na základě reciprocity. Toliko datum 30. června 1947, jakožto den, před kterým bylo nutno podati žádost k získání příslušných práv, se navrhuje stanoviti v souhlase s Neuchâtelskou dohodou, neboť jeho posunutí na dobu pozdější nebylo by vhodno.

Lhůtami úředně stanovenými se rozumějí jak lhůty stanovené Patentním úřadem v Praze, tak i lhůty stanovené Úřadem na ochranu živnostenského vlastnictví v Bratislavě.

V § 3 se navrhuje ustanovení o odkladu povinnosti k provádění vynálezu, jež odpovídá článku 5 Neuchâtelské dohody. Z obdobných důvodů, jak uvedeno již v důvodové zprávě k § 2 osnovy, se navrhuje jako počáteční den odkladného období počátek doby nesvobody, a to v odstavci 1 i 2. Konečné dny příslušných období, t. j. den 30. června 1947 v odstavci 1 a den 30. června 1949 v odstavci 2, se navrhuje převzíti z Neuchâtelské dohody, ježto jich posunutí na dobu pozdější se nejeví býti nutným. V takto stanovených časových mezích mají býti vyhláškou podle § 5 osnovy stanovena data, platná pro jednotlivé země na základě reciprocity.

Ustanovení navržené v tomto paragrafu odpovídá článku 6 Neuchâtelské dohody. Touto dohodou je -stanovení podmínek pro pokračování v užívání vynálezu třetími osobami ponecháno vnitřnímu zákonodárství. V odstavci 1 se navrhuje stanoviti tyto podmínky obdobně jako tomu bylo podle vládního nařízení č. 97/1940 Sb. (§ 4, odst. 5).

V odstavci 2 jest navržena jako doba, v níž bylo nutno vynález k patentování pro území Československé republiky přihlásiti, doba mezi dnem 29. září 1938 a dnem 1. ledna 1946, při čemž tento den konečný je ponechán v souhlase s článkem 6, odst. 2 Neuchâtelské dohody, kdežto den počáteční odpovídá ustanovení § 1, odst. 1 osnovy.

Stylisaci, která byla volena v odstavci 2 podle Neuchâtelské dohody, jest vyložiti v tom smyslu, že dny 29. září 1938 a 1. ledna 1946 se do uvedeného údobí nepočítají.

Ustanovení, navržená v § 1, odst. 1, 4 a 5 a v §§ 2 a 3 mají poskytnouti cizincům v cizině usazeným úlevy vzhledem k poměrům, jež nastaly v době války a v době poválečné. Avšak obdobných úlev se dostává i příslušníkům československým při přihlašování vynálezů v cizině pouze při splnění požadavku reciprocity. Je tudíž třeba, aby i poskytování uvedených úlev v Československé republice bylo vázáno na podmínku reciprocity. Vzhledem k tomu, že Československá republika je vázána ustanovením článku 3 Pařížské unijní úmluvy na ochranu živnostenského vlastnictví (č. 22/1933 Sb.), týká se navržená podmínka reciprocity pouze cizinců v cizině a příslušníkům té které země jsou na roveň postaveny ty osoby, které sice nejsou jejími příslušníky, avšak mají v ní své bydliště nebo skutečné a opravdové závody živnostenské nebo obchodní.

Úlevy, které poskytují cizí země československým příslušníkům, bývají stejné povětšině pouze v podstatě, ne však totožné s úlevami navrženými v osnově. Proto bude třeba stanoviti pro každou jednotlivou zemi zvlášť, v jakém rozsahu je splněna podmínka podle § 5, odst. 1 návrhu. V odstavci 2 se tudíž navrhuje, aby toto stanovení se dálo vyhláškou ministra průmyslu v Úředním listě, na Slovensku též v Úředním věstníku.

Výrazy "země" a "příslušníci" jsou v návrhu uváděny v souhlase se zněním Pařížské unijní úmluvy a Neuchâtelské dohody.

Československý stát přijímal za války v zahraničí platby patentových poplatků. Poplatky byly takto placeny až do konce roku 1945. Navrhuje se, aby takovéto platby byly uznány za řádně zaplacené podle příslušných předpisů, a to i když předepsané lhůty nebyly zachovány. Ustanovení odstavce 2 jest třeba vzhledem k tomu, že naše koruna byla v době nesvobody vyřazena ze své funkce samostatného platidla ve styku s cizinou a neměla tudíž v poměru k cizím měnám vlastního záznamu.

Ustanovením, navrhovaným v tomto paragrafu, se upravují práva třetích osob, které v době ode dne, kterým byl patent, uvedený v § 6, odst. 1 osnovy, pro nezaplacení příslušného ročního poplatku pokládán u Patentního úřadu v Praze za zaniklý, až do dne 31. prosince 1946, tj. do dne, stanoveného článkem 6, odst. 1 Neuchâtelské dohody a uvedeného též v § 4, odst. 1 osnovy, počaly předmětu patentu v Československé republice bezelstně užívati nebo které učinily v této době opatření, jichž je k takovému užívání třeba. Na rozdíl od ustanovení § 4 osnovy navrhuje se v tomto paragrafu, aby další užívání předmětu patentu třetími osobami bylo vázáno na propůjčení licence pro celé státní území, ježto podle § 6, odst. 1 osnovy jest pokládati roční poplatky v zahraničí zaplacené za poplatky zaplacené řádně, a z toho důvodu nutno uznati i právo majitele patentu na propůjčení licence v případě dalšího používání předmětu patentu.

Závěrem se podotýká, že opatřením podle osnovy nebude státní pokladna nijak zatížena.