Jsme toho názoru, že při řešení sporné otázky je třeba vycházeti z přesného a logického výkladu vl. nař. čís. 365/41 Sb., v žádném případě však, že nelze vycházeti pouze z technického rozdělení vládního nařízení, jak to činí ministerstvo zdravotnictví. Závěr, k němuž ministerstvo ve své úvaze mělo dospěti, totiž, že pouze pojištěnec má nárok na bezplatné ošetřování v nemocnici po 28 dnech je v přípise ministerstva zdravotnictví položen jako předpoklad absolutně platný a na jeho základě je dále rozvíjen názor, že ani důchodce, ani manželka a děti pojištěnce a důchodce nemohou býti bezplatně ošetřováni v nemocnici po 28 dnech. Předpoklad, z něhož ministerstvo vychází jest mylný, a tudíž i konstrukce na něm vybudovaná je chybná.

Ministerstvo zdravotnictví se mylně domnívá, že pouze pojištěnec má nárok na bezplatné ošetřování v nemocnici po 28 dnech. Důvodem tohoto jeho názoru je prý existence nároku na dávky podle § 18, odst. 1 a 2 vln. č. 365/41 Sb. Důchodce a rodinní příslušníci shora uvedení by prý mohli míti nárok na bezplatné ošetřování v nemocnici, jen kdyby měli nárok na dávky podle § 18, odst. 1 a odst. 2. Poněvadž však nemají nároku na dávky podle § 18, odst. 2, nemohou prý míti nárok na bezplatné ošetření podle § 23 cit. vl. nař. Ministerstvo zdravotnictví vůbec neuvádí, jak dospělo k názoru, že podmínkou bezplatného nemocničního ošetření je též nárok na dávky podle § 18, odst. 2 a prokazuje jen, že důchodci a shora uvedení rodinní příslušníci nemají nároku na dávky podle § 18, odst. 2.

Není vůbec na sporu otázka, kdo má nárok na dávky podle § 18, odst. 2, nýbrž je třeba řešiti otázku, zda podmínkou nároku na bezplatné ošetření v nemocnici jest nárok na dávky podle § 18, odst 2.

Podmínkou vzniku nároku na dávky podle vl. nař. čís. 365/41 Sb. jest existence případu a eventuální splnění dalších podmínek (na př. splnění podmínek § 32).

Pojištěnci přísluší podle § 18, odst. 1 v případě nemoci zdarma lékařská pomoc, léky a léčebné pomůcky (ošetření v nemoci). Pojistným případem je zde nemoc.

Podle odst. 2, § 18 pojištěnci, který je neschopen práce pro nemoc nepřivoděnou úmyslně přísluší od 43. dne této neschopnosti po dobu jejího trvání, nejdéle však po dobu 365 dnů, denní nemocenské. Pojistným případem je zde pracovní neschopnost. Nárok na dávky však vznikne jen, bude-li splněna ještě podmínka, že nemoc, jež způsobila pracovní neschopnost nebyla přivoděna úmyslně.

Ošetření v nemocnici je svou povahou náhradou naturálních dávek podle § 18, odst. 1, neboť pojistným případem při ošetření v nemocnici je výhradně nemoc, nikoliv pracovní neschopnost. Pojištěnci může býti poskytnuto léčení v nemocnici podle § 23 tehdy, je-li nemocen, ale práce schopen (ambulantní ošetřování). Pojištěnci může býti dále poskytnuto léčení v nemocnici, je-li nemocen, práce neschopen, nemá však nároku na dávky podle, 18, odst. 2, buď proto, že nemoc si způsobil úmyslně nebo proto, že neuplynul 43 den od počátku pracovní neschopnosti a pojištěnec má nárok na plat (§ 18, odst. 3). Protože naturální dávky podle § 18, odst. 1 jsou poskytovány bezplatně, musí být i ošetření v nemocnici, jež je jejich náhradou, poskytnuto bezplatně.

Z uvedeného je zřejmé, že zákonodárce neměl vůbec důvodu, aby nemocniční léčení vázal na existenci nároku na peněžité dávky, neboť jde o dva zcela rozdílné pojistné případy. Pojištěnci mají nárok na bezplatné ošetření v nemocnici jen proto, protože jim podle § 18, odst. 1 přísluší bezplatné ošetření v nemocnici. Zda mají též nárok na dávky podle § 18, odst. 2 je zcela nerozhodné. Protože ošetření v nemocnici podle § 23, je náhradou za ošetření v nemoci, podle § 18, odst. 1, může býti poskytnuto ovšem pouze osobám, jež mají nárok na bezplatné ošetření podle § 18, odst. 1, pokud jim je zákon výslovně neupírá.

Pojištěnému důchodci a jeho rodinným příslušníkům přísluší podle § 43, odst. 1, ošetření v nemoci podle § 18, odst. 1. Přísluší jim tudíž i bezplatné ošetření ve veřejné nemocnici podle § 23, což ostatně zdůrazňuje výslovně ustanovení § 43, odst. 3.

Tvrzení ministerstva zdravotnictví, že důchodcům se dostává výhod oproti aktivním pojištěncům je nesprávné. Ministerstvo zdravotnictví uvádí: "Jejich pojištění nezaniká onemocněním a nejsou omezeni lhůtou 365 dnů jako pojištění zaměstnanci." U pojištěných zaměstnanců však nezaniká pojištění onemocněním, nýbrž podle § 6, vl. nař. čís. 365/41 Sb. zaniká dnem, kterého končí pracovní poměr, nebo kterého nastala okolnost, pro kterou je zaměstnanec podle vl. nař. č. 365/41 z pojištění vyňat. (Mezi důvody vynětí z pojištění podle § 3 cit. vl. nař. není onemocnění uvedeno). Protože ošetření v nemoci není jak shora prokázáno odvislým od poskytování peněžitých dávek při pracovní neschopnosti, musí být poskytováno podle § 18, odst. 1, od počátku nemoci pokud nemoc trvá, nejdéle po dobu jednoho roku od zániku pojištění. Naproti tomu u důchodce se poskytuje nejdéle do zániku pojištění. Nejsou tudíž důchodci ve výhodě proti pojištěným zaměstnancům.

Pokud jde o manželku a děti uvádí ministerstvo zdravotnictví, že nemají přímého nároku na dávky. S tím souhlasíme. Manželka a děti nemají přímého nároku na dávky, jejich nárok je odvozen z nároku pojištěnce. Ani § 23, odst. 2, poslední věta, ani § 24, odst. 1, ani § 43, odst. 3 nevyžadují přímého nároku na dávky. Kdyby na bezplatné nemocniční ošetření měl míti nárok pouze pojištěnec, jak tvrdí ministerstvo zdravotnictví, bylo by ustanovení § 23, odst. 2 poslední věta zcela zbytečné, neboť pojištěnec má nárok na dávky podle § 18 vždy. (Ovšem nárok na dávky podle § 18, odst. 1, jenž je pro poskytnutí bezplatného nemocničního ošetření jedině rozhodným. Naproti tomu ministerstvo zdravotnictví rovněž tvrdí, že pojištěnec má nárok na bezplatné nemocniční ošetření vždy, avšak protože má nárok na dávky nejen podle odst. 1, ale i odst. 2, § 18. Tento názor je sice mylný, jak shora prokázáno, ale nesporným zůstává, že pojištěnec má nárok na bezplatné nemocniční ošetření vždy.)

Z bezplatné povahy ošetření v nemocnici se podává, že výlohy nemohou býti vymáhány, takže by i event. formulace poslední věty odst. 2, § 23: "Nemocnice není oprávněna vymáhati ošetřovací výlohy na pojištěnci nebo osobách podle platných předpisů k jejich výživě povinných", (jež by byla jedině výstižnou, kdyby měl platiti názor ministerstva zdravotnictví) se jevila zcela nadbytečnou.

Jestliže normotvůrce stanovil v § 23, odst. 2 poslední věta podmínku existenci nároku na dávky podle § 18 u ošetřovaných osob, je logické, že měl na mysli takové případy, kdy nárok na dávky nevzniká ipso iure (jako u pojištěnce), nýbrž je třeba splnění další podmínky k tomu, aby vznikl nárok na dávky podle § 18, a to je případ u rodinných příslušníků, resp. manželek a dětí, neboť nárok na dávky rodinného pojištění podle § 18, odst. 1 vyžaduje, aby pojištěnec v posledních třech měsících před pojistným případem rodinného pojištění nebo před svým onemocněním byl alespoň 30 dnů pojištěn (§ 32, odst. 3). Stejně stanoví § 16 cit. vl. nař. v odst. 2, že u rodinných příslušníků nově do domácnosti vstupujících, pokud byli přihlášeni po lhůtě stanovené v § 15 vzniká nárok na dávky dnem hlášení.

Z citovaných ustanovení je jasné, že může nastati případ, kdy byli v nemocnici ošetřováni rodinní příslušníci pojištěnce, neměli však nároku na dávky podle § 18, odst. 1, buď proto, že neměli splněny podmínky § 32, odst. 3 nebo § 16, odst. 2. Ministerstvo zdravotnictví zcela přehlédlo, že se nereklamuje nárok na bezplatné nemocniční ošetření pro všechny rodinné příslušníky, nýbrž jen pro manželku a děti (ostatním rodinným příslušníkům je nárok na ošetření v nemocnici upřen § 24) a u nich ovšem jen pokud jsou u nich splněny podmínky § 32, odst. 3, resp. § 16, odst. 2 cit. vl. nař. a jež mají tudíž nárok na dávky podle § 18.

U rodinných příslušníků důchodců odvolává se § 44, odst. 2 výslovně na ustanovení § 32, odst. 3.

Pokud jde o tvrzení, že manželka a děti by byly ve výhodě proti pojištěnci, odkazujeme na ustanovení § 32, odst. 4, podle něhož nárok na dávky rodinného pojištění trvá jen potud, pokud pojištěnec má právo požadovati dávky podle § 18.

Z uvedeného logicky vyplývá:

Pojištěnec a důchodce má nárok na bezplatné nemocniční ošetření ipso iure (má nárok na dávky podle § 18, odst. 1 vždy). Děti a manželka pojištěnce i důchodce mají nárok jen tehdy, jsou-li u nich splněny podmínky § 32, odst. 3, § 16 a dopadá-li tudíž na ně ustanovení § 23, odst. 2, poslední věta. Ostatní osoby nároku na bezplatné nemocniční ošetření nemají.

Zemské národní výbory v Praze a v Brně a také správy veřejných nemocnic a veřejných ústavů vymáhají, pravděpodobně na pokyn ministerstva zdravotnictví, v poslední době všeobecně ošetřovné na pacientech a nebo na osobách k výživě povinných, jestliže ošetřování trvalo v tomtéž pojistném případě déle jak 28 dnů, i když pacient byl léčen na III. třídě, jestliže nemocenská pojišťovna soukromých zaměstnanců nepřevzala další ošetřovné vzhledem k jasnému ustanovení § 23, odst. 2 vl. nař. čís. 365/41 Sb. Byl dokonce zjištěn případ, že Zemský ústav pro choromyslné v Praze VIII. odmítl vydati vdově po zemřelém důchodci, léčeném na III. třídě svršky s odůvodněním, že jí budou vydány teprve tehdy, až zaplatí zbývající ošetřovné III. třídy. Dotyčná vdova odmítla splnit tento požadavek a byla správou ústavu se svou stížností odkázána na Zemský národní výbor v Praze III. Malostranské nám., odd. léčebného. Podle sdělení dotyčné vdovy bylo jí příslušným referentem oznámeno, že u důchodců vymáhají zásadně úhradu ošetřovného po uplynutí 28 dnů, jelikož neuznávají u těchto pojištěnců platnost § 23, odst. 2 vl. nař. čís. 365/41 Sb. Zmíněná vdova byla nucena zaplatiti zbývající ošetřovné v částce Kčs 864.-, chtěla-li docíliti, aby jí byly vydány svršky po zemřelém. Teprve na další zákrok a intervenci ministerstva sociální péče bylo jí asi po uplynutí ³/₄ roku ošetřovné vráceno. Dalšími konkrétními případy protiprávního postupu veřejných nemocnic můžeme na požádání posloužiti.

Žádáme proto pana ministra zdravotnictví a pana ministra sociální péče o sdělení, jaká opatření hodlá učiniti, aby jemu podřízené složky respektovaly platná ustanovení § 23, odst. 2, § 30 a § 43, odst. 3 vlád. nař. čís. 365/41 Sb., neboť podle cit. ustanovení přísluší důchodci, jeho manželce a dětem a manželce a dětem pojištěného zaměstnance bezplatné léčení na poslední třídě veřejné nemocnice a veřejného ústavu.

Poněvadž případy, o nichž interpelace mluví, vyžadují urychleného rozhodnutí, je odůvodněna pilnost této interpelace.