Pozůstalost československého státního občana projedná československý soud podle právního řádu československého, leží-li však v cizině, jen potud, pokud se takový majetek vydává československým soudům nebo pokud se přiznávají rozhodnutím československých soudů v pozůstalostních věcech právní následky v cizině.

Neplyne-li z následujících ustanovení nic jiného, přestane československy soud na opatřeních, nutných k zajištění pozůstalosti cizincovy ležící v Československé republice.

Měl-li cizí zůstavitel v Československé republice řádné bydliště, je k žádosti dědice nebo nepominutelného dědice, který se zdržuje v Československé republice, projednati pozůstalost v Československé republice podle právního řádu československého, neohradí-li se proti tomu dědic nebo nepominutelný dědic povolaný podle domovského práva zůstavitelova. Účastníky je vyzvati veřejnou vyhláškou, aby se přihlásili do přiměřené doby, která se zpravidla stanoví na tři měsíce. Vyhlášku jest uveřejniti v československých a podle možnosti i v cizích novinách. Účastníky, které soud zná, vyzve k prohlášení doručením vyhlášky.

Jestliže stát, jehož je zůstavitel příslušníkem, ani nevydává pozůstalosti československých státních občanů československým soudům, ani nepřiznává jejich rozhodnutím právních následků, je projednati pozůstalosti jeho příslušníků, ležící v Československé republice, podle právního řádu československého. Stejně platí, nelze-li zjistiti, jak si onen stát co do pozůstalostí československých státních občanů a rozhodnutí československých soudů počíná.

Odmítne-li stát, jehož je zůstavitel příslušníkem, zabývati se jeho pozůstalostí, je projednati pozůstalost takového cizince v Československé republice ležící nebo cizozemskem vydanou podle právního řádu československého.

Prohlášením ministerstva spravedlnosti o tom, jak si počíná cizí stát v případech uvedených v §§ 61, 64 a 65, váže československé soudy.

Má-li býti movitý majetek cizinců ležící v Československé republice, jehož vývoz není zakázán, vydán do ciziny, smí se tak státi teprve tehdy, když jsou zajištěny daně a dávky, které je platiti z tohoto majetku, jakož i práva dědiců, odkazovníků, nepominutelných dědiců a jiných pozůstalostních věřitelů v Československé republice trvale se zdržujících, která po vyzvání veřejně vyhlášeném byla ohlášena u československého soudu. Známé účastníky vyzve soud doručením vyhlášky, aby se prohlásili.

Je-li československý soud (úřad) povolán vydati kusy pozůstalostního jmění dědicům, odkazovníkům nebo nepominutelným dědicům, které prohlásil cizí soud (úřad) pozůstalostní za oprávněné, nemůže jiná osoba odporovati tomuto vydání z toho důvodu, že má jako dědic nebo odkazovník právo na tyto kusy.

Beze zřetele k tomu, že pozůstalost byla projednána podle československého právního řádu, platí o provedení dědických nároků pořadem práva ustanovení právního řádu příslušného podle § § 40 až 43.

(1) Prohlášení ministerstva spravedlnosti, vydané v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a s jinými příslušnými ministerstvy o vzájemnosti se strany cizího státu, váže soudy, jakož i veřejné úřady.

(2) Nakládá-li cizí stát se státními občany československými jinak než se svými příslušníky, může vláda nařízením stanoviti podmínky nebo obmezení, kterým jsou co do práva, o které jde, v republice Československé podrobeni příslušníci tohoto cizího státu. Dokud se tak nestane, mohou příslušníci tohoto státu míti v Československé republice ono právo jen s povolením, které dává ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a s jinými příslušnými ministerstvy, při čemž může stanoviti též podmínky.

Ustanovuje-li mezinárodní smlouva vyhlášená ve Sbírce zákonů a nařízení něco jiného, platí její předpisy místo předpisů tohoto zákona.

(1) Dnem, kdy tento zákon nabude účinnosti, zrušují se veškerá ustanovení o věcech jím upravených, čítajíc v to právo obyčejové, nechť se podává z rozhodnutí soudních či z jiných pramenů.

(2) Zejména se zrušují:

1. ustanovení §§ 4, 33 až 37, 225, 300 obecného zákoníka občanského vyhlášeného dne 1. června 1811;

2. dvorský dekret ze dne 22. července 1812, č. 997 Sb. zák, soud.;

3. ustanovení §§ 21 až 25, 137 až 143, 183 císařského patentu ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., o soudním řízení v nesporných věcech;

4. ustanovení § 34 zák. čl. XVI/1876, o formálních náležitostech závětí, dědických smluv a darování na případ smrti;

5. ustanovení §§ 61 až 65 zák. čl. XX/1877, o úpravě poručenských a opatrovnických věcí;

6. ustanovení §§ 8, 107 až 113 zák. čl. XVI/ 1894, o pozůstalostním řízení;

7. ustanovení §§ 108 až 111, § 113, odst. 1 a 2, §§ 115, 118 až 120 zák. čl. XXXI/1894, o právu manželském;

8. ustanovení § 12 zákona ze dne 28. března 1928, č. 56 Sb., o osvojení;

9. ustanovení § 16 dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 117 Sb., kterým se upravují ustanovení o prohlášení za mrtvého.

Nedotčeny zůstávají:

1. ustanovení § 51 obecného zákoníka občanského;

2. dvorský dekret ze dne 22. prosince 1814, č, 1118 Sb. zák. soud.;

3. ustanovení § 112 zák. čl. XXXI/1894, o právu manželském a ustanovení § 113, odst. 3 téhož zákonného článku ve znění článku I zákona ze dne 14. dubna 1924, č. 113 Sb., se změnami vyplývajícími z přesunu působnosti úřadů správních;

4. ustanovení §§ 12 až 15 císařského nařízení ze dne 28. června 1916, č. 207 ř. z., o zbavení svéprávnosti (řádu o zbavení svéprávnosti);

5. zákon z 3. října 1946, č. 199 Sb., o uznání rozhodnutí v manželských věcech, vydaných soudy nebo úřady v cizině, v oblasti československého právního řádu.

(1) Byl-li československý státní občan po dni, kdy tento zákon nabude účinnosti, pravomocně v cizině prohlášen za mrtvého, nemůže už československý soud takové cizí rozhodnutí ani uznati za způsobilý základ pro zrušení nebo změnu podle § 12, odst. 1 dekretu č. 117/1945 Sb.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí i o zrušení nebo o opravě v cizině provedeného:

a) důkazu smrti československého státního občana (§ 14 uvedeného dekretu);

b) prohlášení československého státního občana za mrtvého, který byl účastníkem války v letech 1939 až 1945 (§ 23 uvedeného dekretu);

c) prohlášení československého státního občana za mrtvého, pokud toto prohlášení má býti základem pro dodatečný návrh pozůstalého manžela, aby manželství bylo rozloučeno (§ 25 uvedeného dekretu).

Tento zákon nabývá účinnosti prvého dne druhého kalendářního měsíce po jeho vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti a ministr pro sjednocení zákonů v dohodě s ministry zahraničních věcí a vnitra a s ostatními zúčastněnými ministry.

Vláda Československé republiky, předkládajíc zákonodárnému sboru tuto osnovu, činí tak ve vědomí, že splňuje významnou výseč programu sjednocení práva.

V historickém rozhledu, který bude ještě níže podán (pod II), bude vylíčen vývoj osnovy. V této souvislosti bude jaksi předem vyzdvihnouti zvláště, že osnova je částí vládního návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník (občanského zákoníka), dávno připravovaného a před r. 1939 již blízkého k uzákonění. Z tohoto vládního návrhu byla přítomná osnova vyňata. Provedené změny nejsou v celku zvlášť hluboké. Sjednocení občanského práva si vyžádá ještě jistého času. Osnovu občanského zákoníka v celku nelze ještě předložiti. Avšak předkládaná výseč vládního návrhu z r. 1936, zcela zralá k realisaci - stane-li se zákonem již nyní - pak:

1. sjednotí právo platné v zemích České a Moravskoslezské a právo platné na Slovensku, která co do upravované látky na největším díle nejsou buď kodifikována vůbec nebo kodifikována kuse a nedostatečně s hlubokými mezerami, a to v úseku, kde se nejednotnost nejživěji pociťuje;

2. usnadní tak podstatně rozhodování soudů a úřadů, které dosud nemají spolehlivý podklad pro rozhodování, zbavujíc je nejistot a kolísání (vydalo by samo snad za celou knihu podati obraz o vývoji praxe na př. v oboru mezinárodního práva manželského v zemích historických od devadesátých let minulého století); tím se ušetří síly dosud vlastně marně plýtvané;

3. odstraní neudržitelný a tísnivý stav, aby totiž navenek, t. j. proti cizině byl jeden a týž fenomén, na př. rozluka manželství cizinců a pod., jinak posuzován, rozhoduje-li o něm soud v Čechách nebo na Moravě, než rozhoduje-li o něm soud slovenský;

4. odstraní obdobné značné obtíže, které se dosud objevovaly v důsledku odchylek hmotného práva obou oblastí (právo mezioblastní);

5. půjde ve šlépějích osvědčených vzorů nastoupených i jinde zejména tam, kde systém hmotného práva na státním území není resp. nebyl jednotný: příkladem lze uvésti Polsko, které před všemi velkými kodifikacemi provedlo úpravu mezinárodního a mezioblastního práva soukromého dvěma zákony ze dne 2. srpna 1926; také Rumunsko připravilo podobnou osnovu; konečně je tu i příklad Švýcarska, které před vydáním švýcarského občanského zákona z roku 1907 uskutečnilo úpravu mezinárodního práva soukromého v zákoně z 25. května 1891, zvaného spolkový zákon o občanskoprávních poměrech usazenců a osob s pobytem; stalo se tak v době, kdy ve Švýcarsku platila různá kantonální práva;

6. uskuteční promyšlené dílo, které rostlo dlouhá léta společnou prací povolaných odborníků;

7. nevyloučí pro budoucnost, aby přes samostatné uzákonění byla nová ustanovení jednou opět zasazena do rámce budoucího občanského zákoníka; v mezičasí bude aspoň dána příležitost nový zákon v praxi vyzkoušeti a pak snad podle zkušeností opraviti; příkladem tu opět může býti Švýcarsko, kde zákon z roku 1891, vzpomenutý shora pod 5), byl při příležitosti vydání jednotného občanského zákoníka z 10. prosince 1907 novelován článkem 59, konečného titulu k zmíněnému občanskému zákoníku;

8. usnadní v postupujícím zmezinárodnění všeho života uzavírání bilaterálních smluv obsahujících normy mezinárodního práva soukromého (takové smlouvy už Československá republika uzavřela na př. s Polskem, Jugoslavií a kdysi i s Rumunskem);

9. přiřadí se k téměř již uskutečněné úpravě mezinárodního práva procesního, která je už dnes dána:

a) jednotnými předpisy o výkonu cizích soudních rozhodnutí podle § 79 ex. ř., kterážto ustanovení byla procesní novelou z 19. ledna 1928, č. 23 Sb., převedena i na Slovensko (čl. IX, č. 3);

b) zákonem ze dne 3. října 1946, č. 199 Sb., o uznání rozhodnutí v manželských věcech, vydaných soudy nebo úřady v cizině, v oblasti československého právního řádu;

c) jednotnou úpravou soudní příslušnosti v manželských věcech cizinců podle čl. II, č. 4 a čl. V, č. 25, 26 zákona z 12. června 1947, č. 105 Sb., kterým se mění o doplňují některá ustanovení o soudní organisaci a o příslušnosti a řízení v občanských věcech právních.

Tím bude výstavba norem tohoto druhu hotova a zbudou některá ustanovení mezinárodního práva procesního, která jsou obsažena v obou procesních řádech v úpravě už celkem souhlasné, takže se tu potřeba úpravy jednotné zvlášť ani nepociťuje. Také úprava mezinárodního práva směnečného a šekového po rozumu t. zv. ženevských konvencí z roku 1930, k nimž Československá republika přistoupila, je prakticky na obou územních oblastech státu provedena.

Tato osnova zasluhuje, aby o ní byl podán stručný nárys historický. Její dějiny souvisí s dějinami vládního návrhu občanského zákoníka.

Nejdůležitějšími prameny pro poznání vývoje této osnovy jsou tyto pomůcky:

Všeobecná část občanského zákoníka a právo obligační, návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku, referent dr. Jan Krčmář, druhé vydání, nákladem ministerstva spravedlnosti, Praha 1924.

Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský, návrh superrevisní komise, díl I. text zákona, díl II. důvodová zpráva, nákladem ministerstva spravedlnosti, Praha 1931.

Vládní návrh ze dne 4. prosince 1936, tisk č. 844 poslanecké sněmovny (č. 425 senátu; předložen v obou sborech dne 31. března 1937) - zákona ze dne........., kterým se vydává občanský zákoník.

Aby vývoj byl v podstatných rysech zpřítomněn, je z těchto pramenů, které na větším díle jsou už obtížně přístupné, vytknouti toto:

Prvotním vzorem, na kterém přítomná osnova, třebas dnes arci jen vzdáleně, spočívá, je t. zv. vídeňská osnova zákona o mezinárodním právu soukromém, redigovaná ve vídeňském ministerstvu spravedlnosti v roce 1913, na základě porad zvláštní komise, jejímž členem byl mezi jinými profesor dr. Krčmář.

Prvou etapou práce československé byl t. zv. elaborát subkomitétu. Práce na novém občanském zákoníku byla rozvržena původně do čtyř, pak do pěti subkomitétů, z nichž látku upravenou touto osnovou zpracovával subkomitét prvý, jehož referentem byl prof. dr. Krčmář (viz publikaci shora). Tento prvý subkomitét započal svoji činnost v prosinci r. 1920 a dokončil ji již v roce 1921.

Elaborát prvého subkomitétu byl - stejně jako ostatní elaboráty druhých subkomitétů uveřejněním zpřístupněn široké veřejnosti, která také k řadě problémů zaujala stanoviska. Zejména sluší vyzdvihnouti obšírné posudky nejvyššího soudu a práci zvláštní komise slovenských právníků, zřízené ministerstvem unifikačním v Bratislavě.

Druhou etapou byla práce superrevisní komise, složené z universitních profesorů a úředníků ministerstva spravedlnosti a ministerstva unifikačního. Referentem pro úseč touto osnovou předkládanou byl opět prof. dr. Krčmář. Superrevisní komise započala svoji práci dne 15. února 1926 a skončila ji dne 4. listopadu 1931. Této komisi připadala úloha stmeliti elaboráty subkomitétů v jeden celek a přihlédnouti při redakci ustanovení ke všem kritikám, kterých se návrhům subkomitétu dostalo.

Třetí etapou bylo řízení meziministerské, realisované zprvu písemně, pak na poradách. Toto trvalo od 18. června 1934 do 24. července 1935. Výsledky meziministerského řízení byly znovu zpracovány superrevisní komisí. Konečnou úpravou textů vznikl vládní návrh ze dne 4. prosince 1936 (tisk č. 844).

Jak zejména v druhé etapě, tak i zčásti v etapě třetí, byla část upravující mezinárodní právo soukromé, jak došla výrazu v elaborátu subkomitétním, v základu podržena, byly na ní však přičiněny změny nikoliv nepatrné. Důležitá změna formální tehdy provedená, byla toho druhu, že v občanském zákoníku mají zůstati jen ustanovení mezinárodního práva soukromého v užším smyslu, tedy ona, která jsou předpisy práva materiálního, kdežto ustanovení rázu formálního, t. j. ustanovení o příslušnosti soudů a řízení soudním, jsou zařaděna mezi předpisy uvozovací a prováděcí. Tato změna přechází vlastně i do přítomné osnovy uspořádáním látky podle navržených hlav.

Čtvrtou etapou bylo projednávání vládního návrhu občanského zákoníka v subkomitétu ústavně-právních výborů poslanecké sněmovny a senátu. Jeho předsedou byl poslanec dr. Patejdl, zpravodajem poslanec prof. dr. Stránský. Poslední schůze podvýboru se konala dne 14. července 1938.

Některá ustanovení vládního návrhu byla podvýborem přikázána k projednání dílčímu komitétu, který zasedal celkem desetkrát, posledně 29. dubna 1938. Těchto schůzí se opět zúčastnil prof. dr. Krčmář.

Průběhem parlamentního projednávání byly v partii mezinárodního práva soukromého provedeny vedle některých změn ryze stylistických i některé změny zásadnějšího rázu, o kterých se stane zmínka na příslušných místech u jednotlivých paragrafů osnovy.

Pátou etapou lze označiti ono stadium, do kterého se osnova dostala po osvobození roku 1945.

První ministr spravedlnosti osvobozené republiky prof. dr. Stránský dal hned 9. června 1945 podnět k tomu, aby bylo v práci na osnově občanského zákoníka pokračováno. Ministerstvo spravedlnosti zpracovalo náměty a podněty subkomitétu ústavně-právních výborů, které se dosud neprojevily v nové formulaci textů a dalo tento elaborát k disposici pověřenectvu spravedlnosti i s odůvodněním změn provedených proti znění vládního návrhu. Pověřenectvo spravedlnosti utvořilo komisi pro kodifikaci a unifikaci civilního práva, která osnovu projednala v měsících lednu až červnu 1946.

1. Když Američan Story, soudce u nejvyššího soudu Spojených Států amerických a profesor Harvardské university, razil roku 1834 v § 9 svých dosud vysoké vážnosti požívajících Commentaries on the conflict of Laws (1. vyd. 1834, 8. vyd. 1883) název "mezinárodní právo soukromé" (private international law), zajisté netušil, že tento jeho nový název rychle přeskočí do Německa (Schaeffner 1841), do Francie (Foelix, Droit international privé 1843) a že pronikne a ovládne právní terminologie všech kulturních národů. Nakonec i tradiční terminologie anglická, a to zejména v poslední době, zaměňuje svůj dřívější název "střet zákonů" (conflict of laws) za termín Story-ův.

Jak geniální myslitel tohoto právního odvětví Kahn poznamenal, začíná tu spor už na samotném titulním listu. Byly zajisté hledány - po opuštění dávné terminologie "konfliktu (kolise) statutů", názvy jiné, tak "mezistátní", "hraniční", "mezimístní", "polarisované" právo, "normy dané pro výběr práv", "místní či prostorové meze zákonů" atd. Všechny tyto názvy, i "mezinárodní právo soukromé", mají své vady, nevystihujíce vlastní předmět. Než bylo by jistě omylem hýbati názvem dnes už zakořeněným. To tím spíše, že právní věda hledí vůbec kriticky na všechny souhrnné pojmy, jakými jsou na př. právo soukromé právo veřejné, právo hmotné - právo formální atd.; konečně i samotný pojem "občanské právo" nezůstal ušetřen kritiky, které nelze upříti jisté oprávnění. Je třeba nakonec se smířiti se skutečností, že právní věda je neschopna vytvořiti kategorie absolutní precisnosti. Její pojmy nejsou pojmy matematiky nebo fysiky.

S hlediska současného stavu zákonodárství a literatury lze mezinárodním právem soukromým rozumět souhrn norem určitého státu, které podávají odpověď na otázku, norem kterého právního řádu ze dvou nebo více koexistentních právních řádů je použíti na určitý skutkový základ - nebo, jak někteří autoři (na př. M. Wolf) říkají - životní poměr, který vykazuje určitý vtisk či charakter mezinárodní.

Koexistence velkého počtu států a tím i právních řádů je dosud a dlouho bude skutečností a proto každý stát a jeho právní řád bez výjimky potřebuje určitá pravidla, podle kterých bude rozhodovati, zda užije svého či cizího práva k řešení případu, který svými kořeny tkví na půdě dvou nebo více právních řádů.

2. Podle názorů dnes v nauce převládajících není mezinárodní právo soukromé ve smyslu právě naznačeném právem mezinárodním, nýbrž právem národním, t. j. vnitrostátním. Máme československé mezinárodní právo soukromé, jako existuje na př. polské, německé, francouzské, sovětské atd. mezinárodní právo soukromé. Československý zákonodárce, formuje pravidla mezinárodního práva soukromého, splňuje úkol ryze vnitrostátní a tvoří právo československé. Československý soudce, který aplikuje cizí právo v důsledku předpisu československého mezinárodního práva soukromého, splňuje imperativ daný mu právem československým. Slovo "mezinárodní" se vztahuje jen k upravovaným relacím k oněm prvkům cizím, se kterými československý právní řád přichází ve styk a nemá s "mezinárodností" v pravém slova smyslu nic společného. Z tohoto pojetí vycházela i judikatura Stálého soudního dvora mezinárodní spravedlnosti v Haagu. Konstrukce, hledající ohnisko v mezinárodním právu, jež od Zitelmanna vedou zpět k autorům dřívějším, lze považovati na větším díle za opuštěné.

S ryzím nadstátním mezinárodním právem soukromým se však přece setkáváme. Je jím ono právo, které na základě smluvního závazku váže dva nebo více států. Příkladem lze uvésti mezinárodní právo směnečné nebo šekové, jak vyplývá z konvencí uzavřených v Ženevě, k nimž přistoupila též Československá republika (srov. shora v úvodu, část I. na konci), od nichž se však anglosaský svět držel stranou, nebo mezinárodní právo soukromé, obsažené v některých dvoustranných smlouvách Československé republiky (srov. tamtéž).

3. Vnitrostátní charakter mezinárodního práva soukromého má ovšem určité vážné výsledky. Při úvaze, že máme "národních" mezinárodních práv soukromých tolik, kolik je států, snadno pochopíme, že důsledkem odlišnosti těchto mezinárodních práv soukromých a ovšem důsledkem odlišnosti právních řádů vnitrostátních dochází k zjevům, že jeden a týž skutkový základ je posuzován ve dvou neb více státech různě. Tak na př. jedno manželství může býti v jednom státě manželstvím platným, v druhém nikoliv, určitá osoba může býti v jednom státu považována za mrtvou, kdežto v druhém za žijící atd.

Ideálem úpravy mezinárodního práva soukromého by byla taková úprava, která by zaručovala, aby týž skutkový základ, ať by byl posuzován soudcem kteréhokoliv státu, byl posuzován stejně. Ideál tento není a nadlouho nebude dosažitelný. I kdyby - a o tom ještě níže - se podařilo uniformovati a sjednotiti předpisy mezinárodního práva soukromého, nebylo by tohoto ideálu dosaženo, poněvadž ještě zde zbudou odchylky jednotlivých zákonodárství v oboru hmotného práva samého. Není v této souvislosti dosti místa, aby pravdivost tohoto poznatku byla dokázána, stačí zde poukázati jen na t. zv. problém kvalifikační neboli t. zv. latentní kolisi zákonů. Ostatně naděje na kodifikaci mezinárodního práva soukromého na širokém podkladě úmluvami kolektivními, kromě zdařilé již kodifikace mezinárodního práva směnečného a šekového, se až dosud vždy rozplynuly. Osud pěti haagských konvencí (1894, 1900, 1904), které upravovaly uzavírání manželství, následky manželství po stránce osobní a majetkové, rozluku manželství, pak poručenství a zbavení svéprávnosti, u nichž počet států, které tyto úmluvy podepsaly, se postupně výpověďmi zmenšoval - z nejdůležitějších těchto konvencí, t. j. z úmluv o rozluce manželství se stalo tím způsobem časem pouhé torso - stejně jako poměrně omezený rozsah největšího dosud díla v oboru mezinárodního práva soukromého, t. zv. kodexu Bustamantova, který vzešel z VI. panamerické konference dne 13. února 1928 v Havaně, jsou toho m. j. doklady.

4. Tyto povšechné perspektivy nedostupnosti naznačeného ideálu harmonie právních řádů vnucují úvahu, zda pak je vůbec vhodné, aby národní zákonodárce, t. j. zákonodárce určitého státu vůbec sahal k úpravě mezinárodního práva soukromého na širším podkladě, a jestliže ano, jaké zásady má při takové úpravě šetřiti.

O tom, že národní zákonodárce je oprávněn dáti své zemi normy pro výběr práva, nemůže býti pochybností, V této věci - poněvadž jde o právo vnitrostátního charakteru - není omezen ohledy mezinárodními. Má do jisté míry povinnost nenechati své soudy a úřady i své občanstvo v pochybnosti o tom, kterého práva v hraničních případech nutno použíti a co je podle vlastního právního řádu skutečným právem.

Pochybnosti by se dále mohly upínati k tomu, zda je vůbec vhodné v zákoně se s těmito věcmi zabývati a zda snad není lepší ponechati věc praxi, resp. vědě. Než názory vědy i praxe nejsou nic pevného a očekávání, že se dojde k jednotným názorům v jednotlivých otázkách, se ukázalo klamným. Tyto úvahy tím spíše platí pro Československou republiku, kde není dosud jednotného systému občanského práva, a kde úprava mezinárodního soukromého práva je velmi kusá. V zemi České a Moravskoslezské jsou zde jen některá ustanovení občanského zákoníka z r. 1811 (§§ 4, 34-37, 300), k nimž přistoupila některá další ustanovení mezinárodního práva soukromého obsažená v jiných zákonech (na př. v nesporném patentu, řádu o zbavení svéprávnosti atd.). Nejinaká situace je i na Slovensku (srov. ostatně výpočet norem zrušovaných v § 72). Citovaná ustanovení obč. zákoníka i ony rozptýlené předpisy další, stejně jako ustanovení slovenská, naprosto nedostačují. Obecně se uznávají za chatrná. Ustanovení občanského zákoníka někdy rakouského byla sdělávána v době, kdy věda mezinárodního práva soukromého byla takřka ještě v plénkách, a to, co z mezinárodního práva soukromého je v něm obsaženo, jsou zbytky starší theorie statutové. Nejinaká situace byla i v soudobých kodifikacích jiných, na př. ve francouzském Code civil, v bývalém pruském Landrechtu, v kodexu Maxmiliánově atd. Vývoj vědy a nové poznatky předstihly tato ustanovení víc než o sto let. -

Zákonodárce má proto dvojí volbu. Buď nechť nekodifikuje mezinárodní právo soukromé vůbec a ponechá věc judikatuře a praxi, aby si sama pomohla podle dočasného stavu vědy. Tento směr byl nastoupen odedávna v zemích anglosaských, ač ve Velké Britanii se v posledních desítiletích objevují i ustanovení statutární v tomto oboru (v r. 1926 v zákoně o adopci a v zákoně o legitimaci, v r. 1933 v zákoně o výkonu cizích rozsudků). Nebo nechť se odhodlá ke kodifikaci mezinárodního práva soukromého, pak ovšem na poněkud širším základě, a nechť nenechá v platnosti ustanovení velmi nejasná, disparátní a přežilá, která praxi soudů a úřadů místo podpory ve výkladu přinášejí jen nepřekonatelné potíže.

Pro československého zákonodárce sluší jistě toto dilema - kodifikovat či nekodifikovat řešiti jen ve smyslu alternativy prvé.

5. Závazek vzcházející zde zákonodárci, pokud se týká praktického provedení zákonodárného úkolu, lze vyjádřiti tak, že má předpisy mezinárodního práva soukromého pro svůj stát uspořádati tak, aby byly uznávány i v cizině a aby nepůsobily zbytečné třenice. K ideálu harmonie zákonů ve světě může se aspoň přibližovati. Idea Kantova kategorického imperativu: "Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla zároveň vždy platiti jakožto princip všeobecného zákonodárství", se dá promítnouti i sem (Nussbaum).

Československý zákonodárce proto v úvaze o vhodnosti zaváděných nových předpisů nebude pouštěti se zřetele tato stanoviska:

a) aby zajistil platnosti předpisů československého právního řádu onen rozsah, který mu nesporně patří a aby do rozsahu platnosti tohoto právního řádu nevpouštěl právo cizí ve větší míře, než je to potřebí; naopak,

b) aby s druhé strany, ukládaje si sám přiměřenou reservu, nepřepínal svoje vlastní síly a nečinil si nároku na ovládání skutkových základů, které svým vlastním právním řádem je neschopen ovládati pro překážky faktické a právní;

c) aby při úpravě těchto předpisů měl vůbec na mysli onen ideál, ke kterému se chceme přibližovati, aby totiž případ, ať by byl řešen soudcem kteréhokoliv státu, byl pokud možná řešen podle předpisů jednoho a téhož právního řádu.

Vláda, předkládajíc tuto osnovu, je přesvědčena, že odpovídá současnému stavu vědy a že se chce vskutku přidržovati postulátů právě uvedených.