Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Osoby v druhém roce presenční služby s výjimkou stanovenou v odstavci 2 (dále jen "vojenské osoby") jsou povinny pracovati po určitou dobu, nejdéle však po dobu jedné třetiny presenční služby podle dalších ustanovení tohoto zákona v některém ze základních hospodářských oborů (odvětví), zejména v hornictví, zemědělství a stavebnictví, vyžaduje-li toho naléhavá potřeba pracovníků. O tom, zda je tato potřeba dána, rozhoduje vláda.

(2) Z pracovní povinnosti podle odstavce 1 jsou vyňaty vojenské osoby, které se po celou dobu presenční služby musí věnovati vojenskému výcviku. Tyto osoby určí ministerstvo národní obrany.

(3) Učiní-li vláda rozhodnutí podle odstavce 1, zjistí ministr národní obrany podle ustanovení odstavců 1 a 2, kolik vojenských osob je povinno konati práce podle odstavce 1. Vláda stanoví na podkladě tohoto zjištění, kolik vojenských osob z tohoto celkového počtu má konati práce podle tohoto zákona v jednotlivých hospodářských oborech (odvětvích) a po jakou dobu, přihlížejíc k zájmům obrany státu, jakož i řádného chodu prací v základních hospodářských oborech (odvětvích), v nichž budou práce konány.

(4) Vojenské osoby, které budou konati práce podle odstavců 1 a 3, určí vojenská správa, a to pokud jde o zdravotní způsobilost k práci, za součinnosti lékaře okresního úřadu ochrany práce, nebo jde-li o práce v hornictví, za součinnosti lékaře ustanoveného revírní bratrskou pokladnou.

(5) Způsob, jak budou určena místa, v nichž budou pracovati vojenské osoby, jimž byla uložena pracovní povinnost podle odstavců 1 a 3, stanoví ministři sociální péče a národní obrany v dohodě s příslušnými ministry.

(1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, zůstávají nedotčeny práva a povinnosti vojenských osob, jež byly určeny podle § 1, odst. 4, vyplývající z jejich poměru jako vojenských osob v činné službě, a práva jejich rodinných příslušníků. Vojenské osoby podléhají i po dobu konání pracovní povinnosti podle § 1, odst. 1 vojenské trestní soudní i kázeňské pravomoci. Nemají však po tuto dobu nárok na peněžní a věcné vojenské náležitosti ani s výjimkou stanovenou v § 4, odst. 5 na léčebnou péči vojenské správy. V době konání pracovní povinnosti podle § 1, odst. 1 užívají vojenského výstroje.

(2) Doba konání pracovní povinnosti počíná dnem hlášení k nastoupení práce v závodě (podniku) a končí jejím zánikem nebo zrušením podle § 5.

(3) Ministr národní obrany zařídí pro vojenské osoby, jež byly určeny podle § 1, odst. 4, potřebné vojenské velení v místech, kde budou pracovati (§ 1, odst. 5).

(1) Provozovatel závodu (podniku), v němž mají určené vojenské osoby (§ 1, odst. 5) pracovati, je zařadí na pracovní místa v závodě a určí jim druhy pracovních úkolů v dohodě s orgány vojenského velení (§ 2, odst. 3). Vojenské osoby vykonávají práci podle pokynů provozovatele závodu (podniku).

(2) O úpravě pracovní doby o ochraně života a zdraví vojenských osob platí příslušné předpisy pro zaměstnance závodu (podniku).

(3) Vojenská správa má právo bez újmy ustanovení odstavce 2 zjistiti zdravotní poměry v závodě a po případě na jiných pracovních místech, kde pracují vojenské osoby, jež byly zařazeny podle odstavce 1.

(4) Vojenské osoby, jež byly zařazeny podle odstavce 1, mají po dobu konání pracovní povinnosti podle § 1 odst. 1 (§ 2, odst. 2) nárok proti provozovateli závodu (podniku) na veškerá plnění, která by jim příslušela, kdyby konaly práce nebo služby v závodě (podniku) na podkladě pracovního (služebního) poměru smluveného s provozovatelem závodu (podniku). Přísluší jim rovněž nárok na rodinný přídavek podle zákona ze dne 13. prosince 1945, č. 154 Sb., o rodinných přídavcích některých osob pojištěných pro případ nemoci, ve znění zákona ze dne 2. dubna 1947, č. 58 Sb. Provozovatel závodu (podniku) za ně odpovídá jako za své zaměstnance.

(5) Vojenským osobám přísluší po nepřetržitém dvouměsíčním konání práce poměrná část placené dovolené na zotavenou, která se stanoví tak, že se poskytne za každý kalendářní měsíc, po který byla konána práce, jedna dvanáctina dovolené, na kterou by měly nárok podle příslušných předpisů o placené dovolené na zotavenou, kdyby konaly práci na podkladě pracovního (služebního) poměru smluveného s provozovatelem závodu (podniku). Vojenská správa určí, jakou část dovolené, na níž má vojenská osoba nárok, může skutečně vyčerpati, a rozhodne v dohodě s provozovatelem závodu (podniku) o době nástupu dovolené. Za dovolenou nevyčerpanou v době konání pracovní povinnosti přísluší vojenským osobám peněžitá náhrada při jejím skončení.

(6) Plnění poskytnutá vojenským osobám podle odstavců 4 a 5 podléhají dani ze mzdy.

(7) Vojenským osobám, jež byly zařazeny podle odstavce 1, poskytne okresní úřad ochrany práce podporu na vedení dvojí domácnosti, která by jim příslušela, kdyby byly přiděleny do práce podle zákona ze dne 9. května 1947, č. 87 Sb., o některých opatřeních k provedení národní mobilisaci pracovních sil, a předpisů vydaných k jeho provedení.

(8) Náklady prvé cesty vojenských osob určených podle § 1, odst. 5 z místa pobytu do pracovního místa, jakož i cesty zpět po skončení pracovní povinnosti (§ 2, odst. 2) hradí provozovatel závodu (podniku) vojenské správě, pokud pracovní místo je vzdáleno od místa pobytu vojenských osob více než 6 km.

(9) Provozovatel závodu (podniku), v němž byly vojenské osoby zařazeny (§ 3, odst. 1), jest povinen poskytnouti jim řádné ubytování a stravování. Hodnotu těchto naturálních plnění srazí provozovatel závodu (podniku) z částek vyplácených vojenským osobám podle § 3, odst. 4.

(10) Provozovatel závodu (podniku) srazí z částek vyplácených podle § 3, odst. 4 náhradu za opotřebení vojenského výstroje a odvede ji vojenské správě. Výši náhrady a způsob, jak se odvádí, určí směrnice, které vydá ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvem sociální péče.

(11) Provozovatelé závodů (podniků) a vojenské osoby, jež byly zařazeny podle § 3, odst. 1, jsou povinni platiti příspěvky účelovému jmění, zřízenému vládním nařízením ze dne 27. srpna 1943, č. 250 Sb., o podpoře při včleňování do práce. Provozovatelé závodů (podniků) jsou povinni platiti i příspěvky Fondu rodinných přídavků podle zákona č. 154/1945 Sb., ve znění zákona č. 58/1947 Sb.

(1) Na vojenské osoby se nevztahují po dobu konání pracovní povinnosti podle § 1, odst. 1 (§ 2, odst. 2) ustanovení §§ 12 a 13 zákona ze dne 5. března 1946, č. 47 Sb., o odstranění křivd a o některých ochranných opatřeních v oboru veřejnoprávního sociálního pojištění; podléhají po uvedenou dobu veřejnoprávnímu sociálnímu pojištění. Pokud v tomto zákoně není stanoveno jinak, řídí se jejich pojištění všeobecnými předpisy o veřejnoprávním sociálním pojištění, které by se na ně vztahovaly, kdyby práce nebo služby v závodě (podniku) vykonávaly na podkladě pracovního (služebního) poměru smluveného s provozovatelem závodu (podniku).

(2) Vojenské osoby, které by podle práce (služby) jimi v závodě (podniku) konané byly povinny pojištěním v jiném odvětví důchodového nebo nemocenského pojištění, než ve kterém byly pojištěny bezprostředně před nastoupením presenční služby, budou pojištěny v tomto dřívějším odvětví pojištění, navrhnou-li to při hlášení k nastoupení práce v závodě (podniku).

(3) Plnění, která provozovatel závodu (podniku) poskytuje vojenským osobám podle ustanovení § 3, odst. 4, se považují za pracovní výdělek podle předpisů o veřejnoprávním sociálním pojištění.

(4) Setká-li se nárok na dávku z veřejnoprávního sociálního pojištění s nárokem na zaopatření podle zákona ze dne 18. července 1946, č. 164 Sb., o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce, odpočívá dávka podle uvedeného zákona až do výše stejnorodé dávky z veřejnoprávního sociálního pojištění.

(5) Vojenská správa má právo zjišťovati zdravotní stav vojenských osob, jež byly zařazeny podle § 3, odst. 1, i když jim nositel veřejnoprávního nemocenského pojištění poskytuje nemocenské ošetřování. Vojenská správa je na podkladě tohoto zjištění oprávněna navrhnouti nositeli veřejnoprávního nemocenského pojištění určitý způsob léčby vojenských osob. Nedojde-li k dohodě o takovém návrhu, může vojenská správa zaříditi navržené léčení svými orgány. V tomto případě nahradí nositel veřejnoprávního nemocenského pojištění vojenské správě náklady tohoto léčení až do výše nákladů, jež by vznikly nositeli nemocenského pojištění, kdyby sám zařídil nemocenské ošetřování podle jím navrženého způsobu léčby. Dojde-li ke sporu o výši náhrady, rozhodne ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem národní obrany.

(6) O tom, zda se vojenská osoba stalá pro nemoc nebo úraz práce neschopnou, a o tom, zda je opětně práce schopna, rozhoduje u vojenských osob zařazených podle § 3, odst. 1 výhradně nositel veřejnoprávního sociálního pojištění.

(1) Pracovní povinnost uložená podle § 1, odst. 1 zaniká:

a.) uplynutím doby stanovené vládou (§ 1, odst. 1 a 3),

b) dnem, který stanoví ministerstvo národní obrany, bylo-li nařízeno některé z mimořádných opatření v míru podle branného zákona,

c) dnem vstupu státu do stavu branné pohotovosti.

(2) Vojenská správa může v jednotlivých případech zrušiti ze závažných důvodů v dohodě s úřady ochrany práce pracovní povinnost uloženou podle § 1, odst. 1.

(1) Osobní výdaje na orgány určené podle § 2, odst. 3 se hradí v zemích České a Moravskoslezské z prostředků účelového jmění pro podpory při včleňování do práce, zřízeného podle vládního nařízení č. 250/1943 Sb.

(2) Na Slovensku se hradí tyto výdaje až do další úpravy zálohou ze státních prostředků.

Do 30. září 1948 se pracovní povinnost podle § 1, odst. 1 vztahuje i na osoby v prvém roce presenční služby.

Tento.zákon nabývá účinnosti dnem 1. února 1948 a pozbude jí dnem 31. prosince 1952; provedou jej ministři národní obrany a sociální péče v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Naléhavá potřeba pracovníků v určitých hospodářských oborech (odvětvích) zejména v hornictví, zemědělství a stavebnictví byla podnětem k tomu, že vláda ve své 98. schůzi dne 22. srpna 1947 uložila ministru národní obrany, aby dal v dohodě s ministry průmyslu, zemědělství, techniky, sociální péče a s ostatními zúčastněnými členy vlády vypracovat do jednoho měsíce osnovu zákona, podle něhož všechny osoby, konající předepsanou presenční službu vojenskou - s výjimkou kategorií, u nichž plný výcvik po celou dobu presenční služby je naprosto nezbytný - budou pracovat po určitou část služební doby v některém ze základních výrobních odvětví, kde nedostatek pracovníků jest zvláště závažný, zejména v hornictví, zemědělství a stavebnictví.

MNO řídilo se při vypracování osnovy tohoto zákona zásadami vyslovenými v uvedením usnesení vlády a podrobilo zejména úvaze otázky, o nichž zmíněné usnesení vlády uvádí, že je třeba důkladně je zkoumati, a to:

a) snížení branné povinnosti na 20 měsíců,

b) vytvoření další kategorie odvedených, kteří by pro svou menší fysickou způsobilost konali kratší službu nevojenského výcviku a stejnou službu pracovní povinnosti jako ostatní odvedení.

Po projednání těchto otázek dospělo MNO k tomuto závěru:

ad a): Pohotovost armády, zajištění hranic, nutné změny v organisačním vývoji armády i jiné zvláštní úkoly, dále pak velký nedostatek déle sloužících poddůstojníků a velké ztráty, jimiž během okupace byly postiženy velitelské sbory, vytváří takovou situaci, že znovupostavení a organisace armády vyžaduje nezbytně dvouleté presenční služby.

Mimo to armáda vypomáhá při výstavbě státu, což by při kratší presenční službě nemohlo býti za žádných okolností na ní požadováno.

Snížení presenční služby na 20 měsíců znamenalo by zkrácení výcvikové doby pro specialisty o 4 měsíce a pro ostatní vojenské os.oby, za předpokladu, že by i v tomto případě byla požadována pracovní povinnost, zkrátila by se doba výcviku na jeden rok. Je jasné, že při takovémto zkrácení presenční služby muselo by být uložení pracovní povinnosti vůbec zrušeno. Ve výcviku specialistů, pohotovosti armády a chodu vnitřní služby v armádě, zavedením 20měsíční presenční služby nastala by tak velká újma, že za její důsledky nemohla by vojenská správa v současné době nésti zodpovědnost.

ad b): Podle platných předpisů jsou za schopné k vojenské službě nebo k některému jejímu druhu uznávány i všechny osoby k plnému výkonu vojenské služby méně způsobilé a jsou tedy i tito "méně způsobilí" zahrnuti již v kategorii branců odvedených k pravidelné vojenské službě.

Z branců k vojenské službě neschopných, t. j. v podstatě nemocných nebo jinak vadných, nedá se proto žádný podstatnější počet fysických pracovníků vytěžit, zvláště když určité druhy práce v hornictví, zemědělství i ve stavebnictví vyžadují i větší všeobecnou fysickou zdatnost, než konání vojenské služby v míru.

Zařazování branců k vojenské službě neschopných (nemocných a vadných) do služby pracovní povinnosti bylo by i neekonomické a těžko zodpověditelné, poněvadž bude mít za následek vzrůst počtu (vojenských) poškozenců, kteří se po krátké době svého pracovního výkonu v hornictví, zemědělství a stavebnictví stanou na nepoměrně delší dobu (na měsíce ba i léta, příp. vůbec - jako při onemocnění tuberkulosou) trvalým zatížením pro nemocniční a sociální péči veřejné správy. Se zřetelem k tomuto závěru byla osnova vypracována na předpokladu dvouleté presenční služby a bez vytvoření nové kategorie odvedených s menší fysickou způsobilostí, ježto vytvoření takové kategorie není vůbec možné.

Odstavec 1 stanoví osobní rozsah zákona na osoby konající presenční službu a vymezuje z důvodů vojenského výcviku, že uložení pracovní povinnosti může se státi až po vykonání prvních 12 měsíců presenční služby. Stanoví dále, za jaké podmínky, ve kterém ze základních hospodářských oborů (odvětví), na jakou dobu může být pracovní povinnost přechodně uložena. Vláda zkoumá, zda je dána zákonná podmínka pro uložení pracovní povinnosti a v kladném případě rozhoduje, že pracovní povinnost nastává a v kterém hospodářském oboru (odvětví) a na jakou dobu se ukládá.

Z uložení pracovní povinnosti podle odstavce 1 jsou vyňaty osoby v presenční službě, u nichž je zapotřebí celé doby této služby k tomu, aby byly řádně vycvičeny, dále osoby, jichž je zapotřebí jako cvičitelů a instruktorů pro výcvik nováčků.

Způsob zjišťování počtu vojenských osob, jimž lze uložit pracovní povinnost podle odstavce 1, a další postup řízení upravuje odstavec 3 pro případ, že vláda vydá usnesení uvedené v odstavci 1.

Ustanovení odstavce 4 zajišťuje provedeni výběru osob vojenskou správou, a to po stránce zdravotní způsobilosti k práci za spolupůsobení lékaře okresních úřadů ochrany práce, případně lékaře revírní bratrské pokladny. Místa, v nichž budou vojenské osoby pracovat, určí ministři národní obrany a sociální péče v dohodě s příslušnými ministry.

Uložením pracovní povinnosti podle § 1, odst. 1 nemění se základní vojenský poměr osob, jímž byla tato povinnost uložena. Po dobu vykonávání pracovní povinnosti jim však nebudou vypláceny vojenské peněžní náležitosti a nepříslušejí jim ani věcné vojenské náležitosti, ani léčebná péče vojenské správy s výjimkou uvedenou v § 4, odst. 5. Užívají však vojenského výstroje.

Dobu konání pracovní povinnosti podle § 1, odst. 1 je nutno určiti přesně podle dnů, ježto určení jejího počátku stejně jako jejího ukončení je předpokladem pro stanovení mzdových a jiných náležitostí a nezbytným podkladem ve věcech veřejnoprávního sociálního pojištění.

Pro vojenské osoby, jež budou určeny podle § 1, odst. 4, je třeba určiti jako orgány velitelské vojenské gážisty a déle sloužící poddůstojníky. Právní podklad pro určení těchto velitelů ministrem národní obrany zakládá ustanovení odstavce 3.

O tom, kde budou vojenské osoby, jež byly určeny podle § 1, odst. 4 a 5 pracovat, t. j. v kterém závodě (podniku) a jaké druhy úkolů jim budou uloženy, rozhodne dohoda mezi provozovatelem závodu (podniku) a vojenským velitelem těchto osob. Vlastní práce takto určené řídí orgány provozovatele závodu (podniku).

Pracovní podmínky jsou pro vojenské osoby tytéž jako pro zaměstnance závodu (podniku). To znamená, že mají stejnou pracovní dobu, stejnou mzdu a že pro ochranu jejich života a zdraví platí předpisy jako pro ostatní zaměstnance téhož závodu (podniku).

Vojenská správa je oprávněna zjišťovat zdravotní poměry v závodě a na pracovních místech, kde vojenské osoby pracují, aby mohla uplatniti zájmy, jež má v ohledu zdravotním o tyto osoby pro dobu, kdy budou opět vykonávati vojenskou činnou službu.

Nároky vojenských osob vykonávajících pracovní povinnost podle § 1. odst. 1 jsou tytéž, jako mají zaměstnanci téhož pracovního oboru (odvětví), kteří jsou zaměstnáváni na základě smluveného pracovního poměru a to nejen pokud se týče mzdy a naturálních požitku, nýbrž i pokud se jedná o rodinné přídavky podle zákona č. 154/1945 Sb., ve znění zákona č. 58/1947 Sb., a také o podpory na vedeni dvojí domácnosti (ustanovení § 3, odst. 7 osnovy) ve smyslu § 8 vládního nařízení č. 157/1947 Sb.

Poměr mezi vojenskými osobami, jimž byla uložena pracovní povinnost podle § 1, odst. 1, a vojenskou správou je poměr veřejnoprávní. Vojenské osoby je při výkonu této povinnosti posuzovati právě tak, jako vojenské osoby, jež vykonávají činnou vojenskou službu. Poměr mezi vojenskou správou a provozovatelem závodu (podniku), pokud se týče tohoto zákona, je rovněž poměr veřejnoprávní.

Odstavec 5 upravuje podrobně otázku nároku a poskytování dovolené.

K odstavcům 8 až 10 není třeba odůvodnění. Částka za opotřebení vojenského výstroje bude stanovena paušálně a to ve směrnicích, jež upraví i další podrobnosti.

§ 4 upravuje podrobně otázky veřejnoprávního sociálního pojištění u vojenských osob, které vykonávají pracovní povinnost podle § 1, odst. 1.

Pojem "veřejnoprávní sociální pojištění" není v žádné normě definován. Je to však pojem vžitý tak, že zahrnuje pojištění nemocenské, invalidní a starobní (pensijní) a pojištění úrazové.

Stanoví-li tudíž § 4, odst. 1, že vojenské osoby po dobu konání pracovní povinnosti podle § 1, odst. 1 (§ 2, odst. 2) podléhají veřejnoprávnímu sociálnímu pojištění, jest v tomto pojmu zahrnuto pojištění nemocenské, invalidní a starobní (pensijní) a pojištění úrazové.

Odstavec 5 obsahuje výjimku ze zásady vyslovené v § 2, odst. 1, pokud se týká poskytování léčebné péče vojenské správy.

Zánik pracovní povinnosti uložené podle § 1, odst. 1 nastává ze zákona dnem, jímž stát vstoupil do stavu branné pohotovosti (§ 57, odst. 1 zákona ze dne 13. května 1936, č. 131 Sb., o obraně státu) a nařízením některého z mimořádných opatření v míru podle branného zákona. V posléze uvedeném případě určí MNO den, kterým zrušení pracovní povinnosti nastává. Pracovní povinnost zaniká i uplynutím doby, na níž byla vládou uložena.

Podle odstavce 2 je vojenská správa oprávněna zrušiti v jednotlivých případech pracovní povinnost uloženou podle § 1, odst. 1. V tomto rozhodnutí bude vždy uveden den, kterým se povinnost zrušuje. Zrušení se stane, jsou-li zde závažné důvody, a to v dohodě s úřady ochrany práce. Toto ustanovení má na mysli případy, kdy pro skutečnosti nastavší u dotyčné vojenské osoby není možné, aby ve výkonu pracovní povinnosti pokračovala (nastavší pracovní neschopnost po úrazu, svémocné opuštění pracoviště a pod.).

Při zrušení pracovní povinnosti podle § 1, odst. 1 je vždy nutno uvésti den zrušení se zřetelem k předpisu § 2, odst. 2 z důvodů uvedených k tomuto posléze zmíněnému ustanovení.

Úhrada osobních výdajů na orgány vojenského velení podle § 2, odst. 3 se navrhuje z účelového jmění podle vl. nař. č. 250/1943 Sb., ježto jde o výdaje, jejichž důvodem je opatření při včleňování do práce, a jež tudíž svým vznikem nepatří do státní správy.

Opatření podle navrženého zákona bude nutno učiniti tak, aby k zařazení vojenských osob do práce došlo již 1. února 1948. Proto se stanoví účinnost zákona od tohoto dne. Výjimečného ustanovení § 7 je třeba proto, že početní stavy osob, které budou v období do 30. září 1948 konati druhý rok presenční služby, jsou příliš nízké. Má-li zákon splniti již v roce 1948 své poslání, je třeba, aby se pracovní povinnost rozšířila do 30. září 1948 i na osoby v prvním roce presenční služby.

Účinnost zákona je časově omezena do konce roku 1952, t. j. na přechodnou dobu nejnaléhavější potřeby pracovníků.

S prováděním zákona vzniknou jediné nové náklady, jichž bude zapotřebí k placení odlučného vojenským gážistům a déle sloužícím poddůstojníkům určeným podle § 2, odst. 3. Částku tu lze jen odhadnouti, nepřevýší však patrně 5,000.000.- Kčs. Přitom je třeba poukázati na to, že návrh rozpočtu MNO na rok 1948 byl snížen o 151,000.000.- Kčs jako náklad připadající na denní žold, proviant, oděv a výstroj vojenských osob, jimž bude uložena pracovní povinnost.