Předkládaná osnova zákona o Národní bance Československé má dvojí poslání: jednak dává dosavadní akciové cedulové bance novou právní formu veřejného státního ústavu se samostatnou právnickou osobností a dovršuje tak vývoj, nastoupený dekretem č. 102/1945 Sb. o znárodnění akciových bank, jednak opatřuje právní základnu, která umožní cedulové bance plnění úkolů, vyplývajících pro ni ze změn v hospodářské organisaci a v názorové náplni funkce moderní cedulové banky.

Dekret o znárodnění akciových bank netýkal se Národní banky Československé; bylo sice zřejmé, že cedulová banka při své akciové formě nesetrvá, zároveň však ani forma národního podniku nemohla býti pro ni uznána za vhodnou. Se zřetelem k zvláštní funkci cedulové banky, jíž se svěřuje výkon určitého úseku veřejné správy, správy měny, bylo jako řešení nejucelenější zvoleno sestátnění cedulové banky. Nebylo na újmu nynější funkce Národní banky Československé, že posud trvala ve své původní právní formě akciové; podle dekretu č. 139/1945 Sb. o přechodné úpravě právních poměrů Národní banky Československé bylo její vedení vloženo do rukou dočasné správy, jmenované vládou po dohodě se Slovenskou národní radou, a na tuto správu byly přeneseny veškeré povinnosti a práva dřívějších statutárních orgánů. Tím byl zabezpečen řádný a soukromými zájmy nerušený chod cedulové banky; přechodné doby mohlo býti využito k přípravě sestátnění a vybudování právního podkladu pro funkci sestátněné banky.

Změna v hospodářské organisaci, kde princip liberalisticko-podnikatelský je v důsledku znárodňovacích akcí v převládající míře prostupován principem kolektivistickým, nemohla zůstati bez vlivu na zásady i nástroje správy měny, která musí býti pevně zakotvena v dané základně hospodářské soustavy. V osnově bylo proto nutno pamatovati na prostředky, které by umožnily cedulové bance pevně ovládati a říditi celkový objem úvěrů, aby jejich poskytovaní probíhalo ve shodě s hospodářským plánem, jakož i na prostředky k regulaci objemu oběživa, které by doplnily ustupující klasický instrument eskontní cedulové sazby. Na jednotlivé tyto prostředky bude poukázáno v části zvláštní této důvodové zprávy.

Rámcovým podkladem osnovy je zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb., o akciové bance cedulové, se svými novelami, na jehož základě se utvořila u nás již určitá ustálená praxe. Při redakci osnovy bylo dbáno toho, aby právní látka nebyla zatěžována jako dosud zejména podrobnostmi organisačního rázu, které se odkazují do norem sekunderních, jakož i předpisy o bankovkách, o vyhlašování jejich vydávaní a stahování, o jejich oběhu a specielní trestní ochraně. Posléze uvedené předpisy se z důvodů systematických pojímají do zároveň předkládané osnovy zákona o platidlech československé měny.

Právo upravovati měnu, vydávati platidla, raziti mince a říditi oběh platidel vůbec je výhradním právem státu, které zahrnuje jak působnost zákonodárnou, tak i působnost správní. Úprava měny, t. j. právní organisace soustavy platidel, řeší se jednak v dekretu presidenta republiky ze dne 19. října 1945, č. 91 Sb.; o obnovení československé měny, jednak v zároveň předkládané osnově zákona o platidlech československé měny. Pokud jde o správu měny, používá stát k odbornému obstarávání této působnosti v rozsahu vymezeném v této osnově Národní banky Československé.

Základním prostředkem správy měnové je vydávání a správa oběhu bankovek, které se svěřují bance jako její výhradní právo. Předpokladem účinnosti tohoto prostředku jest ovšem, aby v celkovém oběhu hotových platidel tvořilo bankovkové oběživo převládající složku; proto se v zároveň předkládaném návrhu zákona o platidlech československé měny určují za zákonná platidla pouze bankovky, vydávané Národní bankou Československou a drobná platidla vydávaná státem, při čemž drobné peníze papírové lze vydati jen náhradou za drobné mince.

Rubem výhradního práva vydávání bankovek je povinností banky, říditi svou emisní politiku tak, aby oběhu bylo poskytnuto tolik platidel, kolik jich směnný mechanismus vyžaduje, a aby z objemu oběživa, neodpovídajícího hospodářské potřebě, nedošlo k poruchám správné funkce platidel a soustavy hospodářských čísel. Správná funkce platidel znamená též příspěvek banky k úsilí o udržování vnitřní hodnoty měnové jednotky alespoň pokud jde o obor měnové politiky, ježto na jiné složky (politiku cenovou, daňovou a pod.) nemá banka přímého vlivu.

Skladba hospodářského plánu se promítne při financování v celkové úvěrové potřebě a ta se projeví v celkových úvěrových nárocích na Národní banku. Je proto žádoucí, aby banka byla zúčastněna na přípravě opatření, zakládajících její povinnost rozšířiti nebo zmenšiti objem úvěru podle potřeb plánu.

Národohospodářský zájem vyžaduje, aby poskytnutých úvěrů bylo používáno na místech, kde se projeví účinky hospodářsky nejprospěšněji v rámci stanoveném hospodářským plánem. Národní banka, která jako poslední zdroj dočasného doplňkového úvěru vyrovnává vlny proměnlivé potřeby platidel průběhem roku, musí míti vliv na poskytování úvěrů a na jejich kontrolu.

Řádné poskytování peněžních prostředků tam, kde jich hospodářství nejvíce potřebuje, vyžaduje, aby tyto peněžní prostředky byly účelně soustřeďovány, aby byly v náležité evidenci a z ústředního místa aby byly podle plánu rozdělovány.

Dosavadními tradičními prostředky úvěrové politiky, vlastními liberalistickému hospodářství, totiž manipulacemi eskontní sazby a restrikcemi cedulového úvěru, dosahoval cedulový ústav kvantitativní kontroly celkového objemu úvěrů, ovšem jen tehdy, jestliže vystupňované uvolnění na peněžním trhu nezbavilo eskontní sazbu žádoucí působivosti; na kvalitu úvěrů měl jen zcela omezený vliv požadavkem, aby reeskontní směnečný materiál měl podklad ve skutečných obchodech. Kontrolou úvěrů, nově zaváděnou v předkládané osnově, má se naproti tomu vedle kvantitativní kontroly úvěrů v prvé řadě dosáhnouti kontroly kvalitativní, t. j. vlivu na použití úvěru a dohledu nad ním. V plánovaném hospodářství musí býti kontrola. použití úvěru podle priorit plánem stanoveným základním požadavkem.

Od této kontroly liší se pouhá evidence úvěrů. Podle periodických zpráv peněžních ústavů zjišťují se evidenčně poskytnuté úvěry většího rozsahu; získaný materiál je k disposici peněžním ústavům, které se před sjednáním úvěrového obchodu mohou informovati, zda uchazeč o úvěr nečerpá již k témuž nebo k jinému účelu úvěr u jiného peněžního ústavu. Evidence úvěrů, uložená bance již v § 33 bankovního zákona č. 347/1920 Sb., provedeného vládním nařízením č. 109/1936 Sb., se zvláště v dobách hospodářské krise dobře osvědčila jako zábrana zneužívání úvěru.

Bance se ukládá povinnost udržovati stav zlata a devis v míře dané potřebami platební bilance. Na rozdíl od právního stavu z doby před druhou světovou válkou, kdy se cedulové bance ukládala péče o udržení poměru koruny k plnohodnotným zlatým měnám cizím na určité úrovni (čl. III, odst. 1 zákona č. 102/1925 Sb.), později povinnost udržovati kurs bankovek na zákonné úrovni, dané zákonným zlatým obsahem peněžní jednotky (§ 2 opatření Stálého výboru č. 166/1929 Sb.), nevytyčuje předložená osnova výslovně povinnost banky udržovati stálost kursu měny a v důsledku toho neobsahuje ani vymezení kursu, k němuž má stabilisační péče cedulového ústavu směřovati; děje se tak se zřetelem k bretton-woodské dohodě o Mezinárodním měnovém fondu (č. 68/1946 Sb.). Československo oznámilo již fondu podle čl. II, část 4 dohody paritu československé koruny 1 $ = 50 Kčs a jest jako členský stát zavázáno podle čl. IV, část 4 dohody spolupracovati s fondem, aby byla podporována kursová stabilita. Případnou změnu fondu oznámené parity nelze provésti jednostranně, nýbrž jen v mezích a za podmínek stanovených dohodou (čl. IV, část 5). Udržování oznámené parity jest tudíž smluvním závazkem mezinárodním.

Mezinárodní měnový fond je pevnou oporou stabilisačního úsilí cedulové banky; ovšem stát, který hodlá býti natrvalo zapojen na toto mezinárodní měnové společenství, musí vynaložiti veškerou péči, aby udržoval i určitou vnitřní kupní sílu své měny, která je přes platební bilanci v nerozlučné spojitosti s vnější kupní silou, vyjádřenou kursovým poměrem k měnám cizím. Ze závazku udržovati paritu oznámenou Mezinárodnímu měnovému fondu vyplývá proto i povinnost péče o vnitřní kupní sílu měny. Banka má proto právo i povinnost upozorňovati vládu na důsledky konkrétních opatření ve věcech cenové a mzdové politiky státu na posici měny, ježto každý cenový pohyb vyjadřuje se i v kupní síle koruny. Prostředkem této působnosti banky jest právo bankovní rady podávati vládě dobrá zdání a podnětné návrhy (§ 14, odst. 2 osnovy).

S povinností udržovati oznámenou paritu souvisí úzce činnost banky v mezistátním platebním styku a v řízení a kontrole devisového hospodářství, spravovaného v rámci do hody o Mezinárodním měnovém fondu a devisového zákona č. 92/1946 Sb.

Se zřetelem k tomu, že bance se svěřuje odborné obstarávání určitého úkolu veřejné správy, t. j. správy měnové, vymezuje se banka v osnově jako veřejný státní ústav, a to samostatný, s vlastní právní subjektivitou.

Z majetku dosavadního cedulového ústavu, který přechází na banku podle § 39 osnovy, vyúčtuje se jako kmenové jmění banky 500 milionů Kčs; výše kmenového jmění vyplývá ze zaokrouhleného součtu dosavadního akciového kapitálu, který činil u Národní banky Československé podle § 7 opatření Stálého výboru č. 166/1929 Sb. 405,0()0.000 Kčs a u Slovenské národní banky podle § 21 vládního nařízení č. 44/1939 Sl. z. 100,000.000 Kčs.

Kontinuita cedulové banky projevuje se také v jejím označení, shodným s dosavadním zněním její firmy. Na rozdíl od dřívějšího práva (§ 53 zákona č. 347/1920 Sb. a čl. XIII zákona č. 102/1925 Sb.) normuje se vzhledem na národní ráz státu jen české a slovenské označení banky.

Co do vynětí z povinnosti zápisu do obchodního rejstříku a průvodnosti knih banky a výpisů z nich zachovává se dřívější právní stav (§§ 62 a 64 zákona č. 347/1920 Sb.).

Toto ustanovení uzákoňuje organisaci činnosti banky, pokud jde o ústředí v Praze a oblastní ústav v Bratislavě, ve stavu, k němuž dospěla na podkladě dekretu č. 139/1945 Sb. Zvláštní postavení oblastního ústavu v Bratislavě, nadaného interními organisačními předpisy na rozdíl od filiálních úřadoven širší a samostatnější působností, zabezpečuje náležitý zřetel na regionální potřeby Slovenska.

Počet členů bankovní rady byl zvolen tak, aby bankovní rada byla jednak sborem dostatečně pružným, jednak aby bylo možno zříditi v ní, jak bylo. dosud obvyklé, zvláštní výbory pověřené speciálními úkoly (§ 16, odst. 4 osnovy). Ježto guvernér nebo první viceguvernér a dva z dalších členů bankovní rady jsou Slováci, je hájení slovenských zájmů při řízení měnové politiky zajištěno třetinovou účastí slovenských zástupců v devítičlenné bankovní radě.

Rozsáhlá a zodpovědná činnost bankovní rady vyžaduje, aby její členové měli národohospodářské znalosti a zkušenosti ze všech nejdůležitějších sektorů hospodářských.

Funkční období guvernéra, viceguvernérů i bankovních radů bylo určeno stejně na pět let, aby současnou výměnou všech členů bankovní rady byla zabezpečena hladká a stejně zaměřená spolupráce.

Úzká souvislost správy banky se státní správou finanční dochází výrazu v obligatorním jmenování jednoho člena bankovní rady z kruhu úředníků ministerstva financí. Zvláštní postavení tohoto člena v bankovní radě (§ 17 osnovy) vyžaduje jeho účast na všech schůzích rady a odůvodňuje i jmenování jeho náhradníka, ačkoli ostatní členové bankovní rady náhradníků nemají.

Působnost bankovní rady vyplývá již z její povahy jako vedoucího správního orgánu banky (§ 8 osnovy); proto jsou jednotlivé obory působnosti bankovní rady vypočteny v tomto paragrafu jen demonstrativně.

S ohledem na zájem státu na hospodaření banky vyhrazuje se ministerstvu financí rozhodující vliv na vydávání služebních, plativých, pensijních a disciplinárních řádů pro zaměstnance bankovní radou; ministerstvo financí se při tom dohodne s ministerstvem sociální péče.

K uplatnění vlivu cedulového ústavu v otázkách, významných pro měnu, propůjčuje se bankovní radě právo, podávati vládě prostřednictvím ministra financí dobrá zdání nebo podnětné návrhy, jakož i vyjadřovati se o osnovách zákonů a nařízení, upravujících tyto otázky. Nejde tu ve skutečnosti o novotu, ježto již dříve ministerstvo financí v připomínkových řízeních o hospodářských osnovách neopomíjelo zjistiti stanovisko banky.

Předsedající nebo člen bankovní rady, jmenovaný z úředníků ministerstva financí, sistují svým nesouhlasem s přijatým usnesením bankovní rady jeho výkon až do rozhodnutí ministra financí. Toto zvláštní postavení zástupce ministerstva financí v bankovní radě nahrazuje dosavadní instituci vládního komisaře jako orgánu dozoru státní správy nad bankou (§ 97 zákona č. 347/1920 Sb.). Kdežto však podle dosavadního práva mohl vládní komisař zastaviti výkon usnesení jen z důvodu, že usnesení odporovalo zákonům, stanovám nebo zájmům státu, není podle osnovy zástupce ministerstva financí takto omezen a může přivoditi zastavení výkonu usnesení i z jiných důvodů, považuje-li na př. usnesení za hospodářsky nevhodné.

Alespoň třetina členů revidujícího výboru je jmenována z úředníků finanční správy, ježto jde o sbor s kompetencí odborně kontrolní, na níž má ministerstvo financí zvláštní zájem. Slovensku se vyhrazuje v revidujícím výboru přiměřené zastoupení.

Na rozdíl od dosavadní úpravy (§ 93 zákona č. 347/1920 Sb.) neomezuje se působnost revidujícího výboru jen na zkoumání účtů, nýbrž vztahuje se také na zkoumání zákonitosti činnosti banky, čímž se doplňuje právo státního dohledu, vykonávané zástupcem ministerstva financí v bankovní radě (§ 10 a § 17, odst. 2 osnovy).

V nynější době řízeného hospodářství, kdy agenda banky se stává složitější a členitější a zaneprazdňuje generálního ředitele, případně i náměstka zhusta mimo banku, je zastupování generálního ředitele dvěma náměstky služební nezbytností.

Zvláštní povaha služby u cedulové banky vyžaduje speciálního řešení otázek služebních i platových; obecná úprava, daná pro zaměstnance ve veřejnoprávním poměru, není pro zaměstnance banky vhodná. Vytýká proto § 21 osnovy výslovně, že zaměstnanci banky jsou v soukromoprávním služebním poměru; úprava jejich záležitostí služebních, platových, pensijních a disciplinárních se svěřuje bankovní radě, při čemž se přiznává rozhodující vliv ministerstvu financí (§ 14, odst. 1 osnovy).

Obchody, k nimž je cedulová banka oprávněna, jsou vymezeny tak široce, aby bance byl k disposici dostatečný výběr prostředků k plnění jejích úkolů jak ve vnitřním, tak i v zahraničním úseku správy československé měny. Vedle klasických forem cedulového úvěru, eskontu a lombardu, představujících pasivní způsob tvorby peněz zavádí se aktivní způsob tvorby i stahování peněz, označený v bankovním názvosloví, jako operace na volném trhu (koupě a prodej státních dluhopisů). Zračí se tu vývojové změny v platebních a financovacích metodách, které směnku jako platební a úvěrový instrument obchodu vždy pronikavěji zatlačují do pozadí. Při tomto vývoji nelze vystačiti se směnečným eskontem a lombardem jako dostatečným nástrojem k vytvoření potřebného objemu oběživa, a aktivní forma tvorby peněz nákupem státních dluhopisů na volném trhu bude nabývati pro tento účel stoupajícího významu, tím spíše, že operace na volném trhu nákupem drahých kovů a devis mohou míti se zřetelem k omezenému rozsahu materiálu toho času jen podružný vliv na objem oběživa. Zvláštní hodnotu pro politiku cedulové banky mají operace na volném trhu také tím, že umožňují kontrakci oběživa v době, kterou banka shledá vhodnou, zatím co působnost eskontu a lombardu v čase je dána jejich samolikvidovatelností. Operace na volném trhu jsou nástroje k prosazení záměrné vůle cedulové banky k chtěnému účelu; vznik bankovek i jejich trvání v oběhu jsou tu závislé jedině na vůli a iniciativě cedulové banky, a umožňují jí pružnější přizpůsobování oběhu platidel hospodářské potřebě.

V taxativním výpočtu dovolených bankovních obchodů zařazují se nejprve klasické pro středky tvorby peněz, eskont a lombard (č. 1 a 2), dále obchody, jimiž se peníze tvoří i stahují (č. 3 až 6), obchody, jimiž se snižuje efektivní oběh bankovek a nabývá buď formy účetních peněz nebo se mění na závazek z cenného papíru (č. 7 až 9), a konečně obchody s hlediska oběhu bankovek neutrální, najmě obstaravatelské a deposiční (č. 10 až 13). Při formulaci bodu 5 byl vzat zřetel na úkoly plynoucí bance, v souvislosti s mezinárodním platebním stykem, z dohod o Mezinárodním měnovém fondu (č. 68/1946 Sb.) a o Mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj (č. 69/1946 Sb.); bod 13 je podkladem funkce cedulového ústavu jako sběrné banky cenných papírů, t. j. instituce soustředěné úschovy a správy cenných papírů, zejména dluhopisů státních a fondovních, pokud jsou vydávány ve velkých globálních kusech a nikoli v kusech určených pro jednotlivé vlastníky, resp. pokud vůbec dochází k jejich výdeji bez efektivních kusů (žirové).

Obchody, nepojaté do výpočtu dovolených bankovních obchodů, smí banka prováděti jen, jsou-li nezbytné pro její provoz (na př. nabývání nemovitostí i movitostí pro vlastní potřebu provozu). Výslovně se bance dovoluje, souhlasně s dosavadním právem (§ 130 zákona č. 347/1920 Sb.), tisk platidel a cenných papírů na účet jiných ve vlastní tiskárně bankovek.

Zásadně je eskontovatelnou u cedulové banky směnka nejvýše tříměsíční, která splňuje předpoklad krátkodobosti cedulového úvěru a stačí zpravidla překlenouti dobu od výroby zboží do jeho zpeněžení. Aby bylo umožněno financování také delších výrobních období a skladů, zejména ve výrobě zemědělské a v zemědělském průmyslu, připouští se v rámci zvláště organisovaných a rozdělovaných úvěrů i eskont směnek splatných do šesti měsíců.

Zásadně se eskontují jen směnky vzniklé ze skutečných obchodů, třebaže se v osnově na rozdíl od dosavadního práva (§ 122 zákona č. 347/1920 Sb.) tato náležitost výslovně neuvádí. Jde o ústupek vyvíjející se organisaci platební a úvěrové, při níž často není hospodářského rozdílu mezi směnkou obchodní a finanční (na př. úvěr odběrateli neposkytuje výrobce, nýbrž obchodní banka, která platí za kupce šek, resp. provádí úhradu z debetního běžného účtu; směnka, která při tom event. vzniká, je formálně směnkou finanční, hospodářsky však kotví ve skutečném obchodu stejně jako směnka obchodní).

Kdežto eskontním úvěrem se financuje oběh statků, jejich uskladnění a. v omezené míře i výroba, je lombardní úvěr úvěrem reálním, kterým může cedulový ústav v rámci své úvěrové politiky doplňovati množství oběživa v míře hospodářsky odůvodněné. U lombardního úvěru není dána záruka jeho automatického krátkodobého placení jako při úvěru eskontním na podkladě obchodních směnek a proto jeho poskytování se neobejde v každém jednotlivém případě bez zkoumání jeho hospodářské odůvodněnosti. Stejně jako eskontní sazbu, stanoví též úrokovou sazbu z lombardu bankovní rada; výši úrokové sazby z lombardu je ovšem možno určovati nezávisle na sazbě eskontní, tak, aby bylo zajištěno pružné ovládání celkového objemu oběživa. Aby nebyl požadován méně pružný a proto měnově méně žádoucí lombardní úvěr tam, kde by byly dány možnosti směnečného eskontu, stanoví se obvykle úroková sazba zásadně vyšší než sazba eskontní.

Podrobnější podmínky lombardního úvěru (§ 24, odst. 5 až 7 osnovy) reprodukují v podstatě právo dosavadní (§ 123 zákona č. 347/ 1920 Sb.).

Provedení koncentrace v peněžnictví projeví se vzestupem možnosti bezpeněžního vyrovnávání platů mezi komitenty dříve samostatných peněžních ústavů a v souběžné možnosti zvýšené tvorby t. zv. účetních (žirových) peněz; čím stmelenější je soustava bezhotovostního placení mezi peněžními ústavy, tím méně jsou peněžní ústavy při poskytování úvěru vázány udržovati vysoký podíl z celkového objemu povolených úvěrů v hotovosti pro potřeby okamžité výplaty a tím méně jsou závislé na úvěrové pomoci cedulové banky. Aby cedulová banka mohla za této situace ovládati objem úvěrů, musí míti vliv na rozsah pohotových prostředků peněžních ústavů a v případě potřeby působiti jejich snižováním na omezování tvorby žirových peněž. Nástrojem k tomu jest instituce vázaného žirového vkladu, jehož výše se řídí podle prostředků peněžnímu ústavu svěřených. Výhrada schválení vlády a tím i podmínky, které vláda může při tom určiti co do rozsahu vkladu, délky jeho trvání, event. i zúročení, jakož i ustanovení druhé věty odstavce 2, dávají záruku, že při ukládání povinnosti zříditi vázaný žirový vklad bude postupováno s objektivitou, vylučující jakoukoli diskriminaci jednotlivých peněžních ústavů nebo jejich skupin.

Oběživo vytvořené při poskytnutí cedulového úvěru emisním ústavům a státu na podkladě eskontu nebo lombardu cenných papírů jimi vydaných mohlo by míti inflační povahu; proto jsou takové úvěry emisním ústavům nepřípustny vůbec a pokud jde o stát, dovolují se jen v míře a za okolností vylučujících inflační vliv. Ze stejných důvodů není bance dovoleno kupovati od emisních ústavů cenné papíry jejich vydání a od státu papíry státní.

Aby peněžní ústavy nepřesouvaly na cedulový ústav břemeno své likvidity ve větší míře, než je měnové odůvodněno, nemusí banka nahraditi předem zaplacené úroky z úvěru, je-li splacen přede dnem splatnosti.

Aby bylo bance umožněno plnění jejích úkolů zejména v kontrole úvěrů (§ 3 osnovy) a správě platebního styku s cizinou (§ 4 osnovy), dává se jí právo požadovati od kohokoli zprávy o jeho hospodářské činnosti. Jde jednak o získávání informací a číselných dat, pokud jich banka potřebuje pro usměrnění svého postupu ve věcech úvěrů nebo mezinárodních platů, jednak o činnost dohlédací, pokud má banka na ní přímý zájem, na př. jsou-li zachovávány směrnice, jimiž, upravila poskytování úvěrů.

Předpisy o přednostním právu banky k uspokojení jejích pohledávek z hodnot dlužníkových, jež má v držbě nebo detenci, odpovídají dosavadní právní úpravě (§ 65 zákona č. 347./ 1920 Sb.). Novotou je předpis o nepřípustnosti exekuce u banky na poukazy v platebním styku s cizinou; banka je tu pouhým zprostředkovatelem a ježto se u ní soustředí veškerý platební styk s cizinou, konaný přes clearingové účty, znamenají pro ni exekuční zákroky zatížení těžko zvládnutelné bez újmy plynulého obstarávání zprostředkovatelské platební agendy.

Poněvadž dosavadní ustanovení o poplatkovém osvobození banky (§ 63 zákona č. 347/ 1920 Sb., doplněný v čl. IV zákona č. 25/1934 Sb.) neuspokojovala a byla praxí různě vykládána, upravuje se osvobození banky od poplatků přesněji s přihlédnutím ke změně právní povahy banky. Banka je osvobozena osobně od poplatků (odstavec 1), ale kromě toho jsou věcně osvobozena od poplatků podání stran bance v záležitostech jejích obchodů a zápůjčky na ruční zástavu (odstavec 2). Pokud jde o poplatkový ekvivalent, vyslovuje se povinnost banky platiti tuto dávku jen z nemovitého jmění podobně jako tomu je u národních podniků (zejména národních podniků - bank, § 22 dekretu č. 102/1945 Sb); z movitého jmění banka poplatkový ekvivalent neplatí.

V odstavci 3 se poskytuje osvobození od poplatků pro změny, které nastávají nebo budou provedeny podle ustanovení této osnovy.

Z dosavadních předpisů § 19 zákona č. 347/ 1920 Sb., doplněného čl. VI, odst. 3 zákona č. 102/1925 Sb., přejímá se do osnovy pouze sesílená trestní ochrana listin, vydaných bankou, před paděláním a rozšiřuje se i na porušování těchto listin. Dosavadní trestní ustanovení o výrobě tiskovin napodobujících úpravou bankovky se zařazuje do osnovy zákona o platidlech československé měny.

Výkazová povinnost banky zůstává v podstatě nezměněna; kromě obligatorních položek výkazu připouští však osnovu zařazení položek dalších, čímž se bance umožňuje podle okolností prohloubiti publicitu svého. majetkového stavu.

Zájem, který má stát na hospodářském výsledku provozu banky (§ 37, odst. 1, č. 2 osnovy), odůvodňuje vliv ministra financí na upotřebení výnosů banky, aby nebyly odčerpávány tvořením nebo dotováním reserv, jichž by nebylo nezbytně zapotřebí. Přímo ze zákona je banka oprávněna míti všeobecný reservní fond, jehož způsob dotace se upravuje v § 37 osnovy. Naproti tomu zvláštní reservní fond pro krytí ztrát z devisových a valutových obchodů a reservní fond pro ztráty na cenných papírech je banka oprávněna utvořiti jen se souhlasem ministra financí; zřizování a dotování jiných účelových reservních fondů je podmíněno rovněž souhlasem ministra financí.

Ježto cedulová banka je veřejným státním ústavem, náleží státní pokladně čistý zisk vykázaný bankou, po odpočtu odpisů, přídělů účelovým reservním fondům a podílu závodní (podnikové) radě, stanoveného podle § 24 dekretu č. 104/1945 Sb. S tím souvisí předpis o úhradě ztráty státem, pokud k tomu nestačí reservy; zdůrazňuje se tím také význam cedulové banky a posiluje důvěra ve měnu.

Zvláštní povahu má pensijní fond zaměstnanců banky, který na rozdíl od fondů zmíněných v § 36 osnovy netvoří část jmění bankovního, nýbrž je samostatnou právnickou osobou. Povinnosti banky vůči pensijnímu fondu stanoví se tak, aby zaopatřovací nároky zaměstnanců byly za všech okolností plně zabezpečeny.

Ustanovením § 5 dekretu č. 139/1945 Sb. byla vláda zmocněna, aby již při přechodné úpravě právních poměrů Národní banky Československé provedla nařízením majetkové sloučení obou složek cedulového ústavu. Ježto k vydání tohoto nařízení dosud nedošlo, provádí se sloučení majetku banky na celém státním územ a sloučení dosavadních pensijních fondů v jednotný fond touto osnovou. Na banku přecházejí právním nástupnictvím bez likvidace práva a závazky, jakož i obchody a zařízení dosavadní Národní banky Československé; při tom se zajišťuje také kontinuita služebního postavení, práv a povinností zaměstnanců banky.

Náhradu za akcie dosavadního - cedulového ústavu poskytne jejich vlastníkům stát, ježto banka se stává ústavem státním. Náhrada se poskytne z prostředků banky; při určení výše náhrady přihlíželo se k tomu, že akcie Národní banky Československé měly ve skutečnosti povahu papírů ukládacích, a při výběru upisovatelů bylo dbáno toho, aby se dostaly do pevných rukou pokud možno nejširšího okruhu střadatelů. Stanovená výše náhrady odpovídá v podstatě příslibu, danému akcionářům v § 38, oddíl I zákona č. 347/1920 Sb. pro případ převzetí celého obchodu cedulové banky státem. Stanovení bližších okolností, jakým způsobem se náhrada provede, zůstavuje se rozhodnutí vlády na návrh ministra financí. Od precisování těchto okolností přímo v osnově bylo upuštěno, aby se neprejudikovalo řešení otázky náhrady za akcie bank znárodněných podle dekretu č. 102/1945 Sb.

Ustanovení odstavce 3 odpovídá předpisu § 5, č. 5 osnovy zákona o Likvidačním fondu měnovém.