Podepsaní navrhují: Ústavodárné Národní shromáždění račiž se usnésti na tomto zákoně:

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Pracovní poměr domovnický může se založiti zejména ústní nebo písemnou smlouvou anebo písemným prohlášením vlastníka domu nebo jeho oprávněného zástupce, doručeným zaměstnanci.

Domovníky (správci domu, vrátnými) po rozumu tohoto zákona jsou muži nebo ženy, kteří obstarávají s vědomím vlastníka domu nebo jeho zástupce práce spojené se správou domu, zejména dohlížejí na dům a udržují v něm čistotu a pořádek.

O nich neplatí ustanovení čeledního řádu.

Osoby, které vykonávají tyto práce v budovách určených výhradně průmyslovým nebo živnostenským účelům, podléhají ustanovením tohoto zákona jen pokud nejsou spoluzaměstnány jako dělníci nebo soukromí zaměstnanci ve vyšších službách v podniku; v tomto případě podléhají ustanovením živnostenského řádu, resp. zákona o soukromých zaměstnancích ve vyšších službách. Na vrátné, vykonávající tyto práce v budovách, určených výhradně průmyslovým nebo živnostenským účelům, se tento zákon nevztahuje.

Zákon nevztahuje se též na osoby, zaměstnané takovými pracemi v budovách, určených výhradně pro veřejné úřady a ústavy, jsou-li státními nebo veřejnými zřízenci.

Pro každý dům buď ustanoven domovník. Vlastníku domu jest však dáno na vůli, aby vykonával domovnické práce sám, nebo je dal konati svými lidmi.

Domovníku náleží, aby hájil bedlivě a poctivě zájmů vlastníkových, týkajících se domu jeho správě svěřeného, oznámil ihned vlastníku nebo jeho zástupci závady v domě, ze kterých by mohla povstati újma na zdraví, životu nebo majetků vlastníka domu nebo jiným osobám, a aby dbal, aby nebyl poškozován dům a jeho společné prostory a příslušenství. Příkazů vlastníka nebo jeho zmocněnce (zástupce) co do správy domu a dohledu naň jest povinen poslechnouti. Domovník jest také povinen oznámiti majiteli domu nebo jeho zástupci závady a stížnosti, přednesené jemu nájemníky (přednostou domácnosti nebo jeho zástupcem).

Zejména mu náleží také, aby pečoval o čistotu a osvětlování domu a to na chodbách, schodištích a jiných místnostech, přístupných vůbec nájemníkům a jiným osobám a dohlížel na vodovod, plynovod a osvětlovací zařízení.

Jest dále povinen, aby obstarával pochůzky, potřebné pro správu domu a s ní spojené, jakož i veškeré práce, které se ukládají veřejnými úřady v domech, jako doručování upozornění, příkazů a pod.

Kromě takových prací, vyžadovaných správou samou, nejsou povinni domovníci konati bezplatně služby, konají-li jinaké služby (obsluha ústředního topení, čištění chodníků před domy, jejich posypávání a pod.), sluší je odměňovati podle mzdy v místě obvyklé.

Není-li jinak písemně ujednáno, může domovník vykonávati jinaké své zaměstnání. Je-li však zaměstnán po delší dobu mimo dům, nebo nepřítomen ve vlastních věcech déle než 3 dny, náleží mu, aby se na své útraty a na svou zodpovědnost postaral o způsobilého zástupce v domovnických pracech. Není-li jinak písemně ujednáno, vyžaduje se schválení vlastníka nebo jeho zástupce, má-li býti domovník přes 3 dny mimo dům.

Domovníku náleží dáti zdarma vhodný, světlý a k řádnému používání způsobilý byt o dvou místnostech (pokoj a kuchyň s příslušenstvím), blízko domovních dveří. Byly-li mu vykázány místnosti stavebnímu řádu, policejním a zdravotním nařízením odporující, může domovnický poměr zrušiti a žádati náhradu škody (§ 14).

Nemůže-li vlastník domu tomuto závazku v plném rozsahu dostáti, náleží domovníku náhrada v penězích podle hodnoty bytu stanovené vyhláškou pro ocenění požitků pro obor veřejnoprávního sociálního pojištění.

Domovník má nárok na tyto pracovní požitky:

a) Mimo byt náleží domovníku náhrada všech hotových výloh, spojených se správou domu.

b) Domovníku přísluší za konané práce od vlastníka domu mzda v místě obvyklá. Její výši může stanoviti ministerstvo ochrany práce a sociální péče po slyšení všech zájmových složek a jednotné odborové organisace.

c) Každá osoba, která v době, po kterou jest dům podle schváleného domovního řádu uzamčen, vstoupí nebo vystoupí z domu domovními dveřmi domovníkem otevřenými, zaplatí poplatek určený domovním řádem, schváleným pro celou obec.

d) Domovník může dáti osobám v domě bydlícím domovní klíč za poplatek, jehož výši určí ministerstvo sociální péče. Není-li ujednání, rozhoduje poplatek, určený ve schváleném domovním řádě. Dal-li klíč vlastník domu sám osobám v domě bydlícím, jest povinen odškodniti domovníka podle tohoto ustanovení. Osoby v domě bydlící jsou pak zodpovědny za škodu, která povstala opomenutím jejich nebo jejich příslušníků.

Domovnický poměr může býti zrušen oběma stranami výpovědí na čtvrt roku předem v obvyklých lhůtách pro nájmy, nebyla-li smluvena lhůta delší: výpověď může býti dána buď soudně u pracovního soudu, v jehož obvodu jest byt nebo mimosoudně, avšak výhradně jen písemně. V této písemné výpovědi nutno uvésti den, kdy výpověď byla dána a den, ke kterému dána (lhůta stěhovací) a potvrditi příjem výpovědi vlastnoručním podpisem. Byla-li ujednána výpovědní lhůta a není-li pro obě strany stejná, nebo zákonná. platí lhůta delší, nebo zákonná.

Proti výpovědi lze podati do 8 dnů námitky u pracovního soudu; o nich se jedná a rozhoduje podle obdoby řízení ve věcech nájemních se lhůtami tam určenými. To platí též o výpovědi mimosoudně dané.

Z důležitých příčin může se zrušiti domovnický poměr i bez výpovědi. Zda-li jsou příčiny důležité, posoudí soud, je-li o to rozepře.

Takovými důležitými příčinami, pro které může vlastník domu poměr ihned zrušiti, jsou zejména:

a) dopustil-li se zaměstnaný zpronevěry, krádeže nebo jiného činu, na který se vztahuje skutková povaha trestního činu dle trestního zákona a který ho činí nehodným zaměstnavatelovy důvěry;

b) byla-li jeho úmyslným zaviněním způsobena značná škoda pro dům nebo vlastníka domu, jeho zástupci nebo nájemníkům;

c) chová-li se přes písemné napomenutí urážlivě nebo hrubě k vlastníku domu, jeho zástupci nebo jejich rodinám nebo nájemníkům, anebo chovají-li se tak osoby s ním bydlící;

d) zanedbává-li domovnické práce, byv písemně napomenut, po delší dobu, nebo zdráhá-li se podrobiti se nařízením daným pro správu domu.

Za důležitý důvod, ze kterého může zaměstnaný před časem zrušiti poměr, považuje se zejména:

1. je-li nebo stane-li se neschopným konati domovnické práce, nebo nemůže-li je zastati bez újmy pro své zdraví;

2. dopustil-li se zaměstnavatel činů, porušujících mravnost, nebo značných urážek proti němu nebo jeho příslušníkům, nebo nezabrání-li tomu svým lidem;

3. zadržuje-li mu bez důvodů mzdu nebo ho v ní zkracuje, poskytuje-li mu byt zdraví škodlivý, nebo omezuje-li ho v jeho užívání;

4. porušuje-li zaměstnavatel jiná podstatná ustanovení smlouvy, nebo zákon, nebo hledí-li svésti domovníka k nezákonnostem.

O náhradě, jež přísluší za bezdůvodné předčasné zrušení poměru, o jejím promlčení a o vysvědčení platí ustanovení obecného zákona občanského o služební smlouvě.

Práva, jež přísluší domovníku podle § 6, odst. 2, dále §§ 7, 8, 9, 10, 11 a 14 nemohou býti ujednáním v jakékoliv formě vyloučena ani omezena.

Veškeré spory mezi vlastníkem domu a domovníkem přísluší rozhodovati pracovním soudům podle zákona o soudní příslušnosti povolaným.

Promlčecí lhůta pro nároky z domovnického poměru nezačne běžeti před zrušením domovnického poměru dle § 10-13 tohoto zákona.

Zákony a nařízení, týkající se nemocenského a sociálního pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří, vztahují se na všechny domovníky.

Zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 Sb. z. a n. pozbývá platnosti dnem účinnosti tohoto zákona.

Tento zákon nabude účinnosti měsíc po svém vyhlášení. Provésti jej náleží ministru sociální péče a všem zúčastněným ministerstvům.

Předložená osnova zákona, kterým se zrušuje zákon ze dne 30. ledna 1920, čís, 82 Sb. z. a n. o úpravě právních poměrů domovnických a nahrazuje tímto zákonem novým, znamená konečné řešení otázky, pod jakou právní normou nutno zařaditi poměr domovnický.

Tato otázka byla v době vydání zákona čís. 82/20 sporná a teprve postupem času dospěla judikatura k jednotnému názoru, že mezi vlastníkem domu a domovníkem uzavírá se smlouva pracovní.

Bylo tedy nutno v důsledku toho změniti některá ustanovení starého zákona a nahraditi novými, která by vycházela z této smlouvy. Jsou to zejména předpisy o povaze naturálního bytu, který nutno pokládati za část mzdy, o náhradě za práce nedomovnické, o zrušení smlouvy, a o příslušnosti pracovních soudů k řešení sporů z tohoto pracovního poměru vzešlých.

Domovnická smlouva nabývá platnosti i když strany neujednaly výslovně peněžité náhrady za všechny výkony domovníkovy. Částí této náhrady je i naturální byt, na který má domovník nyní zákonný nárok, jehož se nemůže platně vzdáti.

Stejně nemůže se nyní domovník vzdáti hmotných výhod zákonem mu poskytnutých, jako poplatků za úklid, klíčného a pod. Činil to dříve většinou jen že chtěl si opatřiti byt za každou cenu. Nyní patří mu i přiměřená odměna za práce nedomovnické pro vlastníka domu konané, již arci nutno stanoviti domovními řády a vyhláškami ministerstva sociální péče a okresních národních výborů dle místních poměrů a potřeb.

Bylo třeba zabezpečiti domovníka lépe než dosud pro případ úrazu nebo choroby a poskytnouti mu výhody nemocenského a pensijního pojištění. Poněvadž domovnický poměr je poměrem pracovním, mají spory z něho vzešlé rozhodnouti soudy pracovní. Podrobněji upraveny novým zákonem i náležitosti výpovědi o zrušení pracovního poměru domovnického, aby odstranila se právní nejistota a dřívější zbytečné spory.

Znamená proto nový zákon zvýšení úrovně domovníků a odstranění posledních zbytků otrokářského nazírání na lidskou práci.

V odstavci prvním nahražuje se slovo "buď" slovem "zejména". Dosavadní znění zákona "Buď ústní nebo písemnou smlouvu" neskýtalo úplné jasnosti a teprve výkladem a judikaturou dospělo se k názoru, že přes doslovné znění zákona možno uzavříti smlouvu domovnickou podle všeobecných zásad o smlouvách i konkludentními činy (§ 863 o. z. o., rozhl. 14.995, 16.235).

V odstavci druhém mění se věta počínaje slovy "kterým bylo svěřeno . . ." Smlouva domovnická je smlouvou bezforemní, Charakter domovníka třeba přiznati osobě v domě bydlící, vykonávající domovnické úkony v tomto odstavci vyznačené pravidelně anebo alespoň převážnou část těchto úkonů (Rozhl. 14.995). Není tudíž třeba, aby osoba ta byla výslovně nebo mlčky pověřena všemi úkony, které zpravidla náležejí domovníkům, nýbrž stačí skutečnost, že vykonává domovnické práce. Trpí-li, svoluje-li nebo dokonce přikazuje-li vlastník domu, aby byla vykonávána alespoň převážná část úkonů v odst. 2 uvedených, dává tím zřejmě najevo svůj souhlas. Jsou-li domovnické práce skutečně vykonávány, nutno předpokládati, že se nesla vůle stran k tomu, aby byl založen domovnický poměr.

Ustanovení § 2 zák. č. 82/20 Sb. se rozšiřuje na soukromé zaměstnance. Z domovnického zákona byli vyňati dělníci, pokud jako spoluzaměstnanci v podniku vykonávali domovnické práce v budovách určených výhradně průmyslovým nebo živnostenským účelům podniku. Na ně se vztahují předpisy živn. řádu. Jde zřejmě pouze o zaměstnance, jež možno považovati za živnostenské pomocníky podle § 73 ž. ř.

Ustanovení ž. ř. by nebylo lze vztahovati na zaměstnance, podléhající ve svém zaměstnání v podniku zákonu o soukromých zaměstnancích. Úmyslem zákonodárce zajisté nebylo vytvořiti pro tyto zaměstnance normu odchylnou od oné platné pro spoluzaměstnance dělníky. Třebaže u soukr. zaměstnanců by podle dosavadního znění zák. č. 82/20 Sb., bylo patrně použíti ustanovení zák. o soukr. zaměstnancích (viz Bouzek: Komentář k zák. č. 82/20 Sb.), vyjadřuje nové znění § 2 tuto okolnost jasně a určitě, Není důvodu, aby ohledně soukr. zaměstnanců platila ustanovení odchylná.

Tento paragraf zákona č. 82/20 Sb. zůstává nezměněn.Zákon upravil pouze pracovní poměry dosud blíže neupravené. Nevztahuje se proto na př. na pracovní poměry hotelových vrátných a veřejných zřízenců bez ohledu, zda jde o pracovní poměr veřejného nebo soukromého práva.

Ve větě první je vynecháno slovo "zpravidla". V dnešní době jsou na vlastníka domu a tam, kde jest ustanoven domovník, na tohoto kladeny mimořádné úkoly s hlediska veřejného zájmu kromobyčejně důležité, že jest žádoucí, aby v každém domě byly obstarány všechny úkoly domovnickým zákonem uložené domovníkům. Povinnost svědomitě plniti všechny úkoly přinesené na vlastníka domu veřejnými úřady, vyplývající z povahy nájemního poměru vůči nájemníkům a pod., jest uložena průměrně vlastníku domu. Pokud vykonávati nemůže nebo nechce, jest třeba, aby byl ustanoven domovník. Vlastník domu může pověřiti některým pracovním úkonem, obvykle obstarávaným domovníkem, i své lidi, t. j. členy své rodiny, své služebné, nájemníky domu atd. Není proto zvláště zdůrazniti, že na tyto osoby se zákon nevztahuje.

Ze stejných příčin shora uvedených nelze na domovníku spravedlivě požadovati, aby konal domovnické práce v několika domech. Již dnešní doba ukládá domovníku tolik úkolů, že by nebyl s to dostáti všem povinnostem, měl-li by je obstarávati v několika domech.

Obsah tohoto zákonného ustanovení dotýká se taktéž do určité míry poskytnutí náhrady za byt, vykonával-li domovník domovnické práce v několika domech. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. 18.832 judikoval, že domovník má vždy nárok pouze na jeden domovnický byt, i když obstarává domovnictví ve více domech. Nejv. soud vychází z ustanovení § 4 zák. č. 82/20 Sb., podle kterého může býti domovník ustanoven pro několik domů. V § 8 cit, zákona se mluví pouze o bytu, Je proto již ze znění dom. zákona 82/20 odůvodněn názor, že domovník má vždy nárok jen na jeden naturální byt. S pojmem naturálního bytu je pak nerozlučně spojeno, že naturální byt je zaměstnancem skutečně užíván. Domovník může obývati a tedy sám užívati jen jeden byt a jen jeden byt může býti bytem naturálním.

K tomu ovšem třeba poznamenati, že při starém znění § 4 zák. č. 82/20 Sb. by byl domovník poškozen, neboť naturální byt tvoří součást jeho služebních požitků. Tím, že domovník koná domovnické práce v několika domech, není nikterak usnadněna jeho práce a uložené domovnické povinnosti nejsou tím zjednodušeny, naopak zdvojnásobeny. Domovník by byl při striktním výkladu užívání naturálního bytu ve prospěch vlastníka domu, ve kterém naturální byt musí býti přidělen, zkrácen, neboť nepříslušela by mu ani náhrada v penězích. To by ovšem odporovalo zásadám řízené mzdové politiky, jejichž plnění, dodržování a usměrnění právě tato osnova v dalším sleduje.

Vynechána jest věta "za škodu . . . . zodpověděn". Domovník ručí za škodu způsobenou opomenutím povinností zákonem mu uložených již podle všeobecných právních norem o škodě.

Věta první se doplňuje pro úplnost slovem "plynovod". Je vynechána věta třetí: "Pokud je k tomu povinen vlastník, náleží také domovníku čistiti a za náledí posypávati chodník před domem podle vydaných nařízení." Do příkladmo uvedených služeb nedomovnických v druhém odstavci se pojímá též čistiti a posypávati chodníky před domem.

Povinnost domovníků čistiti a za náledí posypávati chodník před domem podle vydaných nařízení byla v zák. č. 82/20 Sb. odvozena od povinnosti majitele domu. Čistiti a posypávati chodník bylo proto možno považovati jen tehdy za nedomovnické práce, jež sluší odměňovati podle mzdy v místě obvyklé, není-li tato povinnost uložena majiteli domu (viz J. Hora: O ručení za úrazy na chodníku). Řešení otázky povinnosti majitele domu naráželo na největší potíže vzhledem k nejednotnosti zákonné úpravy a množství právních předpisů i k různosti názorů a judikatury.

Odstranění sporných otázek sledovalo vládní nařízení ze dne 31. prosince 1942 č. 1 Sb. z. a n. r. 1943 o čištění veřejných chodníků, § 1 tohoto nařízení určuje všechny přímé nositele povinnosti čistiti veřejné chodníky, jimiž jsou a) vlastník hraničící se zastavenou nebo nezastavenou nemovitostí, b) uživatel, c) osoba, jež převzala čištění se souhlasem místního pol. úřadu. § 2 cit. nařízení ukládá domovníku ustanovenému pro budovu hraničící s veřejným chodníkem povinnost konati čisticí práce, není-li písemnou smlouvou stanoveno jinak.

Zásady relativně donucovacích ustanovení § 6 dom. zák. byly pojaty do vlád. nařízení o čištění chodníků, čímž mělo býti zabráněno dalším nejasnostem. Kdyby totiž nebylo došlo k převzetí těchto zásad a § 2 by neexistoval, bylo by znovu řešiti otázku, zda a pokud je domovník povinen čistiti a posypávati chodník podle vl. nař. 1/43 jen na podkladě § 6, odst. 1 dom. zák., zda na příklad, když vlastník k tomu povinen není, nýbrž jen uživatel a pod. Vlád. nař. č. 1/43 vychází tu zřejmě z předpokladu, že čištění chodníků třeba považovati za úkon domovnický.

Ve většině států se čištění chodníků považuje za nedomovnickou práci, za niž dostane domovník zvláštní odměnu. V Italii ručí obyvatelé domu za čistotu chodníků. Osnova směřuje k tomu, aby označila tyto práce za práce nedomovnické, a prohlašuje proto § 2 vl. nař. č. 1/43 Sb. za neplatný.

Jest povinností vlastníka domu, aby se postaral o řádného zástupce domovníka na svůj náklad a zodpovědnost, je-li domovník pro nemoc práce neschopným déle než 14 dnů, nemá-li domovník náhradníka již podle ustanovení odst. 1. Neschopnost práce pro nemoc trvající déle než 3 dny, avšak méně než 14 dnů, považuje za nepřítomnost ve vlastních věcech.

Věta první a třetí jest doplněna slovem "písemně", aby bylo zabráněno event. sporům o existenci ústního ujednání a jeho obsahu. Slova "nebo po nějakou dobu nepřítomen" jsou nahrazena časově přesnou určenou dobou "déle než 3 dny". Výklad dosavadního znění předmětného ustanovení "po nějakou dobu", jest nejasný a obtížný. Nemůže se spravedlivě žádati, aby domovník ustanovil zástupce, opustí-li dům na kratší dobu k obstarávání vlastního nákupu, účasti na pohřbu a pod. Naproti tomu jest třeba uvésti časové omezení doby.

§ 7 jest doplněn druhým odstavcem pro případ, nemůže-li domovník vykonávati domovnické práce pro nemoc. Trvá-li nemoc déle než 14 dní, může však nemusí, vlastník domu pověřiti domovnickými pracemi zástupce domovníkova, kterého sám ustanovil na vlastní náklad. Náhradníka ustanovuje domovník sám, netrvá-li nemoc, pro kterou byl uznán práce neschopným 14 dnů, avšak déle než 3 dny. Schváliti zástupce bude třeba podle obsahu písemného ujednání. Náklad na zástupce ponese po tuto dobu domovník sám, třebaže jde o nemoc. Tento náklad bude moci uhraditi částí svého příjmu, který se mu vy plácí čtvrtletně předem.

Původní znění zákona se v podstatě nemění a zdůrazňují se pouze výsledky výkladu a judikatury. Vsunutí slova "zdarma" vyjadřuje stanovisko, jež zastává stále nejvyšší soud. Vynecháním slova "pokud možno" přeměňuje se fakultativní ustanovení o velikosti bytu v ustanovení donucující. Vlastníci domu v převážné většině případů poskytovali byty pouze o jedné místnosti bez příslušenství, a to mnohdy v podsklepí a stavebně i zdravotně závadné. Požaduje-li se na domovníku řádný pracovní výkon a aby svědomitě hájil zájmy vlastníka, střežil a opatroval jeho majetek, jakož i majetek a bezpečnost osob v domě bydlících, jest nutné, aby mu bylo umožněno řádně bydliti. Byt o jedné místnosti, ve které musí také vykonávati písemné práce, kromě kuchyně a nejnutnějšího příslušenství, jest v dnešní době nejskromnějším požadavkem, hledí-li se i k tomu, že vlastní příjmy domovníka jsou nepatrné a neúměrné k dnešnímu nákladu na obživu jeho a členů jeho rodiny.

Vzhledem k tomu, že namnoze nebude možno pro stavební uspořádání v domě poskytnouti domovníku byt o dvou místnostech, vypořádá nový odst. 2 nárok domovníka na náhradu, při čemž se béře za podklad určení výše náhrady ocenění bytů podle platných vyhlášek pro ocenění naturálních požitků ve veřejnoprávním sociálním pojištění. Předpokládá se, že při plánování o stavbě resp. přestavbě domů bude se dbáti požadavku na domovnický byt o dvou místnostech.

Bude-li domovník dále obývati byt o jedné místnosti, dostane náhradu vypočtenou podle hodnoty bytu o jedné místnosti a bytu o dvou místnostech. Hodnota bytu byla stanovena vyhláškou MOPSP z 13. ledna 1946, č. 320 (Ú. l. 20).

Proti dřívějšímu znění zákona není zde mnoho změn, nýbrž jen jiné uspořádání.

Mimo byt přísluší domovníku podle pracovní smlouvy též mzda za práce vlastníkem domu vyžádané, stanovené vyhláškou o úpravě mzdových poměrů domovníků, kterou vyhlásí ministerstvo sociální péče po slyšení Ústřední rady odborů, neboť při nynějším jednotném řízení mzdové politiky je nutno, aby také mzda a odměna byla řízena jednotně a nikoliv jako dříve smlouvou, při které byl domovník obyčejně zkracován.

Dožaduje-li se současně otevření domu několik osob a jsou-li to příslušníci jedné rodiny v domě bydlící, přísluší poplatek jeden; v jiném případě přísluší domovníkovi poplatek za každou osobu. Za otevření domu úředním orgánům, které vcházejí do domu za úředním výkonem, nepřísluší domovníkovi poplatek. Jde-li však o úkon pro nájemníka (na příkl. příchod lékaře, porodní asistentky, doručení zásilek a pod.), je povinen zaplatiti poplatek nájemník, v jehož zájmu byl dům otevřen. Výše poplatku určí se domovním řádem, schváleným pro celou obec policejní správou, příslušnou pro obec nebo okresním národním výborem.

Tento odstavec doplněn, aby se docílilo jednotnosti a vyloučila spornost jednotlivých případů.

Vynecháno "se svolením majitele domu" z původního znění, poněvadž někdy odpíral majitel domu dáti svolení z malicherných a osobních důvodů.

V prvé řadě se pamatuje na nájemníky, kteří odcházejí nebo přicházejí ze zaměstnání po uzavření domu, Poplatky za otvírání domu nechť jsou stanoveny okresním národním výborem podle místních poměrů a potřeb.

Původní znění § 10 doplněno ustanovením, že mimosoudní výpověď je účinná jen tehdy, byla-li dána písemně. Zamezí se tak jednak pochybnosti, které při ústní výpovědi vznikají zvláště co do stěhovací lhůty, jednak písemnost výpovědi bude svědčiti též o vážnosti jednání a opravdovém úmyslu stran, což často při ústní výpovědi nebývalo. Mimo to jen písemná výpověď může nabýti účinnosti výpovědí soudní podle § 565, odst. 3 obč. zák. tím, že je prokázána listinou.

Proto pojaty přímo do zákona i náležitosti platné výpovědi (datum, kdy výpověď dána, termín vyklizovací a potvrzení podpisem domovníka, že výpověď dostal).

Těmito změnami a doplňky zamezí se spory, ke kterým často docházelo a odstraní se nejistota právní a námitky stran, že k výpovědi nedošlo, že výpověď nebyla míněna vážně a pod., neboť obyčejně nebylo svědků.

Ponechán beze změny.

Výpočet důvodů předčasného zrušení pracovního poměru jest jen příkladný.

ad a) Není na příklad třeba odsouzení trestním soudem pro trestný čin, kterého se domovník dopustil, stejně není třeba, byl-li rozsudkem uznán vinným, aby byl odsouzen nepodmínečně. Lze tedy propustiti domovníka i bez trestního oznámení úřadům a bez soudního projednávání případu. Poškozeným pak nemusí býti výhradně vlastník domu, nájemníci nebo příslušníci jejich rodin, nýbrž i poškození třetích osob v domě nebydlících vzbudí oprávněnou nedůvěru vlastníkovu k nepoctivému správci domu.

Místo "jiného činu" v původním znění § 12, odst. 1 použilo se bližšího vysvětlení, že jde pouze o činy, které co do skutkové povahy nutno posuzovati výhradně podle trestního zákona.

ad b) Zde záleží na výši škody, nikoliv na stupni viny. Výše škody arci podléhá volnému uvážení poškozeného, případně vlastníka domu, definitivně o ní rozhodne soud. Podmínkou jest zavinění domovníkovo podle § 1295 a násl, obč. zák.

ad c) Písemné napomenutí je nutné, jednak aby byl doklad, jednak aby si domovník uvědomil, že vlastník vyvodí důsledky, neuposlechne-li a nevyvaruje-li se v budoucnosti. Napomenutí musí směřovati jen proti domovníkovi, on ručí nejen za chování své, nýbrž i svých spolubydlících, a musí se postarati o nápravu. Nemusí býti ve formě výstrahy a není třeba uváděti, jaké následky to má pro něho, neuposlechne-li.

ad d) Ze stejných důvodů je třeba písemného napomenutí, aby bylo patrno, zda zjednal nápravu, či zda jde o jeho úmyslné jednání či hrubou nedbalost. Odstavec pátý se vypouští jakožto nadbytečný.

Zůstává beze změny.

Zůstává beze změny.

Podle, starého znění mohl by se domovník vzdáti hmotných výhod podle §§ 6, 7 a 9, jako poplatků za úklid, klíčné a pod. Činil to většinou jen z důvodů, aby si opatřil byt a vlastníci domu tohoto jeho vzdání se využívali.

Proto dnešní úpravou je toto nemravné jednání vyloučeno a zařazen sem i § 7 a 9 zákona, čímž zamezily se zbytečné spory. Veškeré spory mezi vlastníkem domu a domovníkem přísluší rozhodovati pracovním soudům podle zákona a soudní příslušnosti povolaným. Promlčecí lhůta pro nároky z domovnického poměru nezačne běžeti před zrušením domovnického poměru podle §§ 10-13 tohoto zákona.

Domovnický poměr je poměrem pracovním. Spory z tohoto poměru vzniklé přísluší proto souditi soudům pracovním, které jsou modernější, hybnější a vzbuzují svým živlem laickým důvěru. Odstavec druhý se doplňuje tím, že promlčecí lhůta nemůže počíti dříve, dokud nebyla jednou nebo druhou stranou dána výpověď anebo domovnický poměr zrušen, Uplatňuje-li totiž domovník své nároky dříve, bývá mu zpravidla výpověď dána.

Změněným zněním má se docíliti, aby byli pojištěni všichni domovníci, neboť se často přichází, že utrpí při úklidu domu úraz nebo infekční chorobu a neměli dosud ani nemocenského ani sociálního pojištění, neboť dosavadní pojištění rodinné nevyhovovalo.

Původní § 18 se zrušuje a jako § 18 se zařazuje původní § 19 stejného znění.

Osnova tohoto zákona nevyžádá si zvýšení finančních nákladů, které by zatížily státní pokladnu.

Po stránce formální budiž návrh projednán výborem sociálně politickým a právním.