Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s ústavou Světové zdravotnické organisace a protokolu o Mezinárodním úřadu veřejného zdravotnictví, usnesenými mezinárodní zdravotnickou konferencí dne 22. července 1946.

Boj proti nemocem a epidemiím, jejich prevence a kontrola, i všechny ostatní problémy souvisící s organisací veřejného zdravotnictví, patří k těm oborům, ve kterých se lidstvo snad nejdříve uvědomilo nezbytnost mezinárodní spolupráce. Epidemické nákazy - mor, cholera a jiné strašlivé nemoci - které se od pradávna šířily z orientu do Evropy, neznaly překážky státních hranic. Jen tak lze vysvětliti, že v 19. století - které se vyznačuje vítězstvím zásady státní svrchovanosti a myšlenky národního státu - byly zároveň učiněny prvé pokusy o mezinárodní spolupráci v otázkách veřejného zdravotnictví. Národy, žijící v obdobných podmínkách politických, hospodářských a klimatických, jsouce postaveny před tytéž zdravotnické a hygienické problémy, počaly již od začátku minulého století činiti společná opatření v obraně proti nebezpečí ohrožujícímu samotné základy jejich existence a předpoklady jejich blahobytu. Postupem doby byla preventivní a kontrolní opatření rozšířena na všechny nebezpečné přenosné choroby. Mezinárodní spolupráce se však neomezila jen na opatření preventivní a léčebná. Otázky mezinárodní zdravotnické spolupráce jsou dnes řešeny vždy v souvislosti s otázkami hospodářskými a zemědělskými, neboť mezinárodní veřejnost je si vědoma toho, že hlavní příčinou epidemií a nemocí je především podvýživa a nedostatek základních potravin nezbytných pro lidský organismus.

Prvými orgány mezinárodní zdravotnické spolupráce byly Oblastní rady, zřízené v hlavních přístavech, které jsou branami do Evropy z orientu. Takové rady působily v Cařihradě, Tangeru a Alexandrii a jejich úkolem bylo činiti opatření usilující zabrániti šíření epidemií a vykonávati v oblasti hygienický dozor.

Počínajíc rokem 1852, byla svolána řada Diplomatických konferencí, které se zabývaly otázkami mezinárodní zdravotnické a hygienické spolupráce. S počátku se omezovaly na přijetí doporučení, avšak později se usnášely na mezinárodních úmluvách řešících již zcela konkrétní otázky. První mezinárodní zdravotní úmluva byla přijata v roce 1892 na konferenci v Benátkách. Jejím úkolem bylo zabrániti, aby se nákaza cholery šířila do Evropy skrze Suezský průplav. Pozdější úmluvy z roku 1893, 1894, 1897, 1903 a 1912 rozšířily obranná a kontrolní opatření na mor a žlutou zimnici, zavedly přísné předpisy o zdravotních a hygienických prohlídkách v dopravě vodní a železniční, o desinfekci, jakož i o povinnosti okamžitého hlášení onemocnění těmito chorobami.

Úmluva z roku 1912 byla pozměněna a doplněna úmluvou z r. 1926, která rozšířila obranná a kontrolní opatření na tyfus a neštovice a dále zdokonalila systém obranného zpravodajství proti přenosným chorobám. Mezinárodní zdravotnickou úmluvou o letecké dopravě z 1933 byla tato opatření rozšířena na dopravu letadly. Poslední dvě mezinárodní zdravotnické úmluvy byly přijaty v roce 1944. Jimi byly funkce Mezinárodního úřadu veřejného zdravotnictví přechodně přeneseny na Organisaci Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA).

a) Mezinárodní úřad veřejného zdravotnictví. Podnět k jeho založení vyšel z mezinárodní zdravotnické úmluvy z roku 1903, která uložila francouzské vládě, aby připravila návrhy na zřízení mezinárodního zdravotnického úřadu. Úřad byl zřízen dohodou ze dne 9. prosince 1907 a zahájil svou činnost v roce 1909 v Paříži. Byl stálým pojítkem mezi státy, které přistoupily k mezinárodním zdravotnickým úmluvám. Jeho hlavním úkolem bylo působiti jako informační středisko a dozírati na plnění mezinárodních úmluv zdravotních. Úřad sbíral zprávy o důležitých otázkách týkajících se veřejného zdravotnictví, o opatřeních učiněných v boji proti přenosným chorobám a vydával publikace týkající se přenosných chorob, statistiky veřejného zdravotnictví a zdravotních opatření učiněných jednotlivými státy. Státy byly povinny dodávati úřadu pravidelné zprávy o opatřeních učiněných či zamýšlených k provedení mezinárodních zdravotnických úmluv. Hlavním orgánem Úřadu byl Stálý výbor skládající se ze zástupců vlád, které přistoupily k dohodě z roku 1907. Mezinárodní zdravotnickou úmluvou z roku 1926 byla Stálému výboru svěřena pravomoc poradní, pokud jde o výklad a provádění mezinárodních zdravotnických úmluv.

b) Zdravotnická organisace Společnosti národů. Článkem 23 (f) paktu bylo Společnosti národů uloženo, aby v rámci platných mezinárodních úmluv činila opatření pro zamezení a kontrolu nemocí. K tomu cíli vytvořila Společnost národů zdravotnickou organisaci, jejímž úkolem bylo působiti jako ústřední orgán zdravotnické spolupráce. Napomáhala vládám v organisaci jejich zdravotnické služby, zejména tím, že jim poskytovala odbornou pomoc statistickou, epidemiologickou i jinou, a obecně usilovala o posílení mezinárodní spolupráce v otázkách zdravotnických. Hlavními orgány Zdravotnické organisace Společnosti národů byly:

a) hlavní poradní zdravotní sbor (General Advisory Health Council), jehož funkce byla svěřena Stálému výboru Mezinárodního úřadu veřejného zdravotnictví,

b) zdravotnický výbor, který řídil veškerou zdravotnickou práci Společnosti národů,

c) sekretariát, jímž byl zdravotnický odbor sekretariátu Společnosti národů.

V rámci Zdravotnické organisace Společnosti národů byly zřízeny: zvláštní epidomiologické zpravodajství a statistická služba veřejného zdravotnictví v Ženevě a Singapuru a mezinárodní středisko pro studium malomocenství v Rio de Janeiro.

Zdravotnická organisace Společnosti národů, která vykonávala své poradní funkce s pomocí různých zvláštních komisí (pro malarii, otázky výživy, tělesnou výchovu atd.), vykonala za dobu svého trvání velké dílo, které zasahovalo do všech oborů veřejného zdravotnictví. Zvláště se věnovala otázce boje proti přenosným nemocem, studiu malarie a nemocí pohlavních, úsilí o povznesení zdravotní a hygienické úrovně venkovských okresů a studiu otázek výživy a bydlení. O těchto problémech svolala několik mezinárodních konferencí, zejména také v zemích Dálného Východu. Řada států požádala Zdravotnickou organisaci Společnosti národů o odbornou poradu v organisaci své zdravotnické služby. Některé státy, mezi nimi i Československo ji požádaly, aby reorganisaci jejich služby podrobila studiu.

c) Organisace Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA). V preambuli k úmluvě o zřízení této organisace je uveden jako jeden z jejích cílů poskytování okamžité pomoci "při zamezování nákaz a při ozdravování lidu". Velké a záslužné dílo UNRRY je obecně známo, takže není třeba se zvláště zmiňovati o tom, co vykonala v organisaci veřejného zdravotnictví.

Máme-li si učiniti úplný obraz o mezinárodní organisaci veřejného zdravotnictví, je třeba se ještě zmíniti o funkcích, které jsou svěřeny Mezinárodní organisaci práce a Potravinové a zemědělské organisaci Spojených národů. V preambuli k ústavě Mezinárodní organisace práce je naléhavě žádáno zlepšení ochrany dělníků proti nemoci a úrazům v zaměstnání. Proto tato organisace věnovala svou hlavní pozornost studiu zdravotních a hygienických podmínek osob zaměstnaných v průmyslu a úsilí o jejich zlepšení. K tomu cíli Mezinárodní organisace práce přijala řadu mezinárodních úmluv.

Také Zemědělská a potravinová organisace Spojených národů věnuje pozornost otázkám zdravotnickým. To vyplývá z poznání, že mezi otázkami vyživovacími a zdravotními je velmi úzká spojitost, a že předpokladem poklesu úmrtnosti a plného zdraví je poskytnutí náležité výživy.

Také Charta Spojených národů věnuje pozornost řešení otázek zdravotnických. Článek 55 Charty stanoví, že Spojené národy mají napomáhati řešení zdravotnických problémů. Článek 62. ukládá Hospodářské a Sociální radě, do jejíž pravomoci tyto otázky náležejí, aby konala studie a podávala zprávy o otázkách zdravotnických, připravovala a předkládala Valnému shromáždění návrhy na jejich řešení a svolávala o nich mezinárodní konference. Tuto činnost může Hospodářská a sociální rada vyvíjeti i skrze mezinárodní organisace zřízené mezivládními ujednáními a uvedené zvláštními dohodami ve vztah k Spojeným národům ve funkci jejich t. zv. zvláštních orgánů (čl. 57 a 63 Charty). Podle článku 59. Spojené národy, budou-li to pokládati za vhodné, dají podnět k jednání mezi interesovanými státy, aby k dosažení cílů uvedených v článku 55. byly zřízeny nové zvláštní orgány.

Již na konferenci Spojených národů v San Francisku brazilská a čínská delegace navrhly, aby byla svolána obecná konference s úkolem vytvořiti mezinárodní zdravotnickou organisaci. Předmětem konkretního jednání se tato otázka však stala až na prvním zasedání Hospodářské a sociální rady, která dne 15. II. 1946 jednomyslně přijala resoluci, aby nejpozději do 20. června 1946 byla svolána mezinárodní zdravotnická konference s úkolem jednati o rozsahu mezinárodní spolupráce ve věcech zdravotnických a připraviti návrh na vytvoření jednotné zdravotnické organisace Spojených národů. Přípravou konference byl pověřen výbor znalců, jemuž bylo uloženo, aby vypracoval program a podrobné návrhy. Výbor, který zasedal v Paříži ve dnech 18. března až 5. dubna 1946 se skládal ze zástupců 16 států a ze zástupců Mezinárodního úřadu veřejného zdravotnictví, zdravotnické organisace Společnosti národů, UNRRY a Panamerického zdravotnického úřadu, Československo bylo zastoupeno děkanem lékařské fakulty Karlovy university prof. Dr. Josefem Čančíkem.

Ve své zprávě předložené třetímu zasedání Hospodářské a sociální rady, která ji přijala dne 11. června 1946, výbor znalců doporučil zřízení Světové zdravotnické organisace, která by prostřednictvím svých oblastních úřadů vyvíjela činnost ve všech částech světa. Jako jediná organisace toho druhu Světová zdravotnická organisace převezme činnost, kterou v oboru zdravotním vykonávala Společnost národů, Mezinárodní úřad veřejného zdravotnictví a UNRRA. Úkolem nové organisace je rovněž spolupracovati se zvláštními orgány, které byly uvedeny ve vztah k Hospodářské a sociální radě, jako je Mezinárodní organisace práce, Potravinová a zemědělská organisace atd. Výbor doporučil pozvati na konferenci i ty státy, které se dosud nestaly členy Spojených národů - s výjimkou Francova Španělska - a zástupce okupačních orgánů.

Konference se sešla dne 19. června 1946 v New Yorku za účasti zástupců 51 států, zástupců okupačních orgánů v Německu, Japonsku a na Korei a těch mezinárodních organisací, které se zabývají také otázkami zdravotnickými. Československo bylo zastoupeno Dr. J. Macháčkem, šéfem presidia ministerstva zdravotnictví a universitním profesorem, děkanem lékařské fakulty Dr. Josefem Čančíkem. Konference byla ukončena dne 22. července a byly podepsány tyto dohody:

1. Ústava světové Zdravotnické organisace.

2. Protokol o mezinárodním úřadu veřejného zdravotnictví.

ad 1: V důvodu k ústavě Mezinárodní zdravotnické organisace jsou vytčeny zásady mezi národní zdravotnické péče, jejichž plnění je úkolem Organisace.

Mezinárodní zdravotnická organisace je prvním zvláštním orgánem zřízeným ve smyslu ustanovení článku 59 Charty Spojených národů.

Kapitoly I. a II. ústavy stanoví cíle a úkoly Organisace, jež je řídícím a souřaďujícím orgánem mezinárodní zdravotnické činnosti a udržuje spolupráci se Spojenými národy, zvláštními orgány, s vládními zdravotnickými správami, jakož i s jinými organisacemi. Na žádost vlád pomáhá jim zlepšovati jejich zdravotnickou službu a poskytuje jim odbornou podporu a pomoc. Rovněž zřizuje správní a odborné zdravotnické služby a usiluje o vymýcení nemocí epidemických a endemických. Zabývá se otázkami zabránění úrazům, zlepšení výživy, bydlení, zdravotnických zařízení oddechu, a pracuje o řešení všech otázek t. zv. hygieny prostředí.

Organisace má i poslání vědecké. Jejím úkolem je podporovati badání o otázkách zdravotnických s hlediska sociálního, pedagogického i ryze lékařského. Má přispěti k vytvoření osvíceného světového veřejného mínění v otázkách zdravotnických.

K dosažení těchto cílů Organisace je oprávněna navrhovati úmluvy, dohody a řády a činiti doporučení stran mezinárodních zdravotnických otázek.

Kapitola III. ústavy pojednává o členství v Organisaci. Vychází ze zásady universality, neboť jen spolupráce všech států světa může umožniti, aby bylo dosaženo cílů, které si vytkla. Proto mohou býti jejími členy všechny státy světa, nejen členové Spojených národů. Také ta území, která dosud nedosáhla samosprávy, mohou se účastniti jejich prací jako t. zv. přidružení členové, při čemž je pamatováno na to, aby zástupci těchto území byli ustanovováni z domorodého obyvatelstva.

Kapitoly IV - VII mají ustanovení o hlavních orgánech Organisace, jimiž jsou Světové zdravotnické shromáždění, Výkonná rada a sekretariát. Zdravotnické shromáždění je orgán representativní, který stanoví program a řídí veškeré práce organisace. Výkonná rada je orgánem odborným, jehož hlavním úkolem je prováděti rozhodnutí a program Organisace. Vlastním výkonným orgánem je sekretariát v čele s generálním ředitelem. Sekretariát má povahu mezinárodní správní služby.

Do pravomoci Výkonné rady patří podle ustanovení kapitoly VIII právo zřizovati výbory pro plnění úkolů Organisace. Výkonná rada i Zdravotnické shromáždění mohou svolávati konference o všech otázkách spadajících do působnosti Organisace (kap. IX). O hlasování ve Zdravotnickém shromáždění, Výkonné radě a výborech Organisace stanoví kapitola XIII., že o důležitých otázkách je rozhodováno dvoutřetinovou, o ostatních prostou většinou členů přítomných a hlasujících.

Aby Organisaci bylo umožněno náležitě působiti ve všech částech světa, stanoví kapitola XI, že Zdravotnické shromáždění se souhlasem většiny členů z té, které oblasti může zříditi tak zv. oblastní organisace.

Kapitola XII., má ustanovení o rozpočtu, který je připravován generálním ředitelem a Výkonnou radou a předkládán Zdravotnickému shromáždění k schválení. Je pamatováno i na zřízení zvláštního fondu, jímž bude disponovati Výkonná rada v naléhavých případech a při nepředvídaných událostech. Dá se předpokládati, že - podobně jako je tomu u jiných zvláštních orgánů - také rozpočet Mezinárodní zdravotnické organisace bude zkoumán a schvalován Valným shromážděním Spojených národů.

Je-li usnesena nějaká nová úmluva, je podle ustanovení článku 20. ústavy každý člen Organisace povinen do 18 měsíců od usnesení učiniti opatření pro přístup k takové úmluvě. Neučiní-li tak, je povinen oznámiti generálnímu řediteli své důvody.

Kromě toho je každý člen Organisace povinen podle ustanovení kapitoly XIV. podávati Organisaci roční zprávu o tom, co podnikl pro zlepšování zdravotního stavu svého obyvatelstva, ve věci doporučení, které mu Organisace učinila a o provádění mezinárodních dohod, úmluv a řádů. Rovněž je povinen podávati zprávy statistické, epidemiologické i jiné týkající se zdravotnických otázek.

V kapitole XV. má ústava předpisy o právní způsobilosti Organisace a o jejich výsadách a svobodách. Tyto otázky jsou upraveny obdobně jako u Spojených národů. V kapitole XVI. je ustanovení o vztahu k jiným organisacím, které umožňuje další prohloubení činnosti.

Kapitoly XVII - XIX mají ustanovení povahy právní. Upravují postup při změně ústavy, příslušnost Mezinárodního soudního dvora pro spory a výklad nebo použití ústavy. Podle ustanovení článku 80 ústava nabude činnosti až se 26 členů Spojených národů stane v ní stranami. Článek 79 stanoví, že státy se mohou státi stranami v ústavě podpisem bez nebo s výhradou schválení.

Ad 2:

Současně s podpisem ústavy mezinárodní zdravotnické organisace byla podepsána vládami zastoupenými na mezinárodní zdravotnické konferenci dohoda o zřízení Zatímní komise. Tato dohoda vstoupila v účinnost dnem podpisu, takže nevyžaduje ratifikace. Její překlad se však pro informaci připojuje tak, aby bylo možno učiniti si ucelený obraz mezinárodního úsilí o vybudování jednotné světové zdravotnické organisace.

Za členy komise byli zvoleni zástupci 18 států, a to: Australie, Brazilie, Kanady, Číny, Egypta, Francie, Indie, Liberie, Mexika, Holandska, Norska, Peru, Sovětské ukrajinské republiky, Spojeného království, Spojených států, Svazu sovětských socialistických republik, Venezuely a Jugoslavie. Úkolem této komise, která již zahájila činnost, je svolati první Zdravotnické shromáždění, a to nejpozději do 6 měsíců po dni, kdy ústava Organisace nabude účinnosti. Zatímní komisi bylo kromě toho uloženo, aby připravila návrhy programu a rozpočtu Organisace, zkoumala otázku jejího sídla a eventuálních oblastních organisací. Ve smyslu svého mandátu komise již zahájila jednání o vybudování účinné spolupráce se Spojenými národy, ostatními zvláštními orgány, učinila opatření o převedení majetku a některých funkcí a činností zdravotnické organisace Společnosti národů a Mezinárodního úřadu veřejného zdravotnictví, jakož i těch funkcí, které byly různými zdravotními konvencemi svěřeny organisaci UNRRA. Úkolem komise, jejíž první zasedání bylo v měsíci listopadu 1946 v Ženevě, je rovněž jednati o naléhavých zdravotních otázkách a upozorňovati ty vlády a mezinárodní organisace, které mají možnost konkretní pomoci, na naléhavé zdravotnické potřeby. Komise vyvíjí svou činnost prostřednictvím několika technických výborů a skončí, jakmile bude svoláno prvé zasedání Zdravotnického shromáždění.

Ad 2:

Československo provedlo přístup k dohodě o zřízení Mezinárodního úřadu veřejného zdravotnictví, podepsané v Římě dne 9. prosince 1907, její ratifikací dne 24. července 1922.

Aby byla vytvořena jednotná zdravotnická organisace bylo nutno učiniti opatření o ukončení činnosti tohoto úřadu a o přenesení jeho funkcí a činností na novou zdravotní organisaci. K tomu cíli byl dne 22. července 1946 usnesen protokol o Mezinárodním úřadu veřejného zdravotnictví.

Tímto protokolem se zavazují strany účastněné na římské dohodě z r. 1907, že učiní vše, aby povinnosti a úkoly Mezinárodního úřadu veřejného zdravotnictví, jakož i ty povinnosti a úkoly, které byly tomuto úřadu uloženy dalšími mezinárodními dohodami přešly na novou Světovou zdravotnickou organisaci nebo její Zatímní komisi. Protokol dále stanoví, že dohoda z r. 1907 pozbude platnosti a Mezinárodní úřad veřejného zdravotnictví bude rozpuštěn, jakmile všechny strany na dohodě zúčastněné, projeví souhlas s ukončením její platnosti. Nestane-li se tak do 15. listopadu 1949, strany, které podepsaly protokol, vypoví dohodu z r. 1907 podle jejího článku 8. Protokol nabude účinnosti, až se dvacet vlád, které jsou stranami v dohodě z r. 1907, stane stranami v tomto protokolu. Vlády se mohou státi stranami v protokolu podpisem bez výhrady, neb s výhradou schválení. Za Československou republiku byl protokol podepsán profesorem Dr. Josefem Čančíkem, a to s výhradou jeho projednání a schválení předepsaného československou ústavou.

Poněvadž včasné rozmnožení Ústavy a Protokolu tiskem působí značné obtíže, a též z důvodů úsporných, rozhodlo předsednictvo ústavodárného Národního shromáždění upustiti od jejich úplného vytištění. Úplné znění je ve sněmovní kanceláři k nahlédnutí.