Podepsaní navrhují. Ústavodárné Národní shromáždění rač se usnésti na tomto zákoně:

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Zákon ze dne 3. května 1934, č. 91 Sb., o ukládání trestu smrti a o doživotních trestech se mění a doplňuje takto:

§ 1, odst. 1 bude zníti:

Soud uloží trest těžkého žaláře (káznice) doživotního nebo dočasného od 10 do 30 let v případech, v nichž zákony dosud ukládaly trest smrti. Pouze výjimečně uloží soud trest smrti, byl-li čin spáchán za zvláště přitěžujících okolností, zejména svědčí-li zjištěný skutek o pachatelově nepolepšitelné povahové zvrhlosti.

Tento zákon nabude účinnosti jeden měsíc od vyhlášení a provedou jej ministr spravedlnosti a národní obrany.

Až do doby zvratu po prvé světové válce, kdy vlivem totalitních režimů lidský život zdánlivě úplně ztratil na ceně a člověk obětován byl nejzvrhlejším způsobem abstraktním theoriím zavedením trestu smrti v nebývalé a svou hromadností v historii téměř ojedinělé míře za účelem vybíjení politických odpůrců, lze konstatovati ve vývoji lidské kultury stále vyšší hodnocení lidského života.

Zásada oko za oko, zub za zub, život za život, vlastní primitivním poměrům dob barbarských, ponenáhlu ustupuje zásadám humanity a snaze po nápravě provinilce.

Ve vývoji lidské kultury lze konstatovati stále vyšší hodnocení lidského života. Od dob, kdy na př. na krádež dobytka byl stanoven trest smrti, dospívá se k použití tohoto druhu trestu jen při nejtěžších trestních činech. V podstatě jde o trvalé vyřadění z lidské pospolitosti těch, kdo pro ni znamenají trvalé nebezpečí, ale hlavně o nejdůraznější výstrahu pro jiné, aby se takto trestaných zločinů nedopouštěli.

První z těchto dvou momentů lze vyřešiti trvalou internací, opatřenou náležitým dozorem, kdežto druhý jest kvantitním pojmem, jehož obsah závisí hlavně na kulturním stupni společnosti, která jej řeší. I sám způsob trestu smrti prodělal v tomto směru značný vývoj, podobně jako způsoby jiných trestních sankcí. Tak z dřívějšího pranýře zůstalo jen veřejné pokárání neb zveřejnění rozsudku, z přikování ke zdi podzemní kobky zbyla temná komora zostřená postem atd.

Jedním z nejjasnějších důkazů o nekulturnosti nacismu byl návrat k středověkým, starověkým, ba předhistorickým způsobům jeho trestu od různých druhů mučení až k velmi různým způsobům trestu smrti jak jsme toho, zejména v koncentračních táborech byli svědky, ať už to bylo zastřelení, oběšení či smrt plynem, lékařskou injekční jehlou, neb roztrháním psy. Vítězství nad nacismem a návrat ke kultuře s ním spojený musí vésti též k tomu, aby lidstvo zkoumalo svou přítomnou kulturní úroveň v souvislosti s užíváním trestu smrti.

Kulturní národy již po celá desetiletí před první světovou válkou zabývaly se otázkou zrušení trestu smrti. Zásada, že život lidský je nedocenitelný a je darem Stvořitele, že tudíž nikdo nemá práva život komukoli bráti, byla již mnohokráte vyslovena. Zásadou tou obíral se r. 1930 v dolní sněmovně Anglické výbor pro otázku trestu smrti.

Moderní trestní právo jednotlivých států, kde byl trest smrti zachován, stanovilo tento trest ponejvíce nikoli z důvodů politických, nýbrž z důvodů ochrany a bezpečnosti života pokojných občanů před individuí násilnými a zvrhlými, při čemž odůvodňován byl trest smrti soustavou různých theorií ku př. ochranou, zejména pak theorií zastrašovací.

Vědci, ku př. italský prof. Enricco Pessima r. 1875, v Anglii Calvert, V Československu T. G. Masaryk, profesor Dr. August Miřička atd., dokazovali však, že veškeré tyto theorie, mluvící ve prospěch trestu smrti, nenalézají opory v nabytých zkušenostech, zejména že nikdo nebyl odstrašen trestem smrti před spácháním vraždy.

Podle statistických dat ku př. v Anglii, kde býval trest smrti stanoven i na mnohé drobnější delikty nejen pro těžké delikty a vraždu, ubylo těchto menších deliktů od doby, kdy byl pro tyto drobnější delikty trest smrti zrušen! Z toho dovozuje věda (E Roy Calvert ve svém spise Capital Punischement), že nepůsobilo-li zrušení trestu smrti na zvýšení zločinnosti v případech, kdy činy dějí se obyčejně po zralé úvaze, tím méně bude míti zhoubný účinek v případě vražd, které bývají většinou výsledkem prudce vzplanuvší vášně. Také okolnost, že soudci se často bojí odsouditi u vědomí, jaký trest pachatele stihne, odsuzují po zrušení trestu smrti mnohem přísněji (Bouček: Česká advokacie roč. IX str. 36) mluví pro zrušení trestu smrti.

Koncem 19. a počátkem 20. století zrušuje se trest smrti v celé řadě kulturních států. Tak v Evropě zrušily trest smrti ku př. Belgie, Dánsko, Finsko, Holandsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko. Švýcary zrušily trest smrti r. 1879. Později zaveden opět trest smrti v některých kantonech pro vraždu, výslovně však byl vyloučen pro delikty politické.

Italie zrušila trest smrti r. 1889. Musolini zavedl opět trest smrti, ale pouze pro delikty politické.

Sovětské Rusko zrušilo trest smrti pro některé delikty občanské, uznávalo však ve svém zákonodárství ve značné míře trest smrti pro delikty politické.

V U.S.A. zrušily trest smrti koncem 19. století státy Michigan, Viscounsin, Maine, Kansas, Minisott, Severní a Jižní Dakota. Ve třiceti ze zbývajících čtyřiceti států může soudce změniti trest smrti na doživotní žalář.

V Jižní Americe zrušily postupně trest smrti Argentina, Brazilie, Columbie, Porto Rico, Equador, Honduras, Peru, Uraguay a Venezuella.

Australie-Quensland r. 1922.

Podle rakouského trestního zákona z 27. V. 1852, č. 117 ř. z. platného v historických zemích ČSR je stanoven trest smrti podle § 163 na každou dokonanou vraždu a podle § 141 na loupežné zabití.

Vojenský trestní zákon č. 19/1855 ř. z. stanoví trest smrti za určitých v zákoně blíže uvedených předpokladů, a to trest smrti provazem na jednání a opominutí za zvláště nebezpečných okolností, na krádež, loupež, loupežné zabití, nedovolené najímání vojska, odboj, ohrožení bezpečnosti republiky, osnování spiknutí ke sběhnutí, na plenění, svádění a pomáhání k vojenským zločinům, na činy proti zájmům vedení války, na úklady o republiku a jejich přípravu, na vraždu, na vyzvídání, vzbouření při stanném právu, na sběhnutí, zlomyslné poškození cizího majetku, zmaření života třaskavinami, na žhářství. Trest smrti zastřelením byl pak určen za určitých podmínek na nešetření služebních předpisů, odboj, osnování, spiknutí, sběhnutí, porušení povinností v strážní službě, porušení subordinace, rušení kázně, pořádku, vzpouru, zbabělost, sběhnutí, zprotivení se vojenské stráži.

Trest smrti byl určen pro zločin vojenské zrady spáchaný za okolností zvláště přitěžujících (§ 6, č. 2 zák. č. 50/1923 Sb.). Také zločin dokonané vraždy na ústavních činitelích se trestá smrtí.

Po revoluci byl zaveden trest smrti ve značném rozsahu v retribučním soudnictví.

Sovětský delegát v redakčním výboru Mezinárodního prohlášení lidských práv požádal, aby též ostatní národy následovaly příkladu SSSR a zrušily trest smrti, když byl v Sovětském Svazu zrušen výnosem presidia Nejvyššího sovětu z 26. května 1947.

Do mezinárodního prohlášení lidských práv má býti pojato též "právo každé lidské osoby na život". Jest tedy jasné, že Československo, chce-li zůstat hodným humanitního odkazu svého presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka, nesmí zůstati v této všelidské tendenci pozadu.

Při vší mravní spoušti, kterou u nás jho německých okupantů zanechalo, není již zásadně u nás pro trest smrti místa a musíme proto přezkoumati svůj poměr k otázce tohoto trestu.

Čs. strana lidová, vycházejíc ze zásad křesťanských, stojí na stanovisku, že postoj ke zlu nesmí býti nesen ideou odplaty, nýbrž nápravy. Trest smrti nesrovnává se s naší vírou v posvátnost lidského života! Není věcí křesťana zatracovati, nýbrž napravovati vinníka. Tak zásada Čs. strany lidové opírá se v neposlední řadě o humanitní názory našeho velkého myslitele T. G. Masaryka.

Návrh zákona na všeobecné zrušení trestu smrti považujeme přece jen v dnešní době za předčasný z důvodů státní bezpečnosti. Statistický důkaz vpředu zmíněný není spolehlivým měřítkem a dokladem pro tam uvedený závěr, a to vzhledem k mimořádnosti a neustálenosti dnešních poměrů. Vždyť i T. G. Masaryk připouští určité výjimky. Ani s jeho etického hlediska se nedá oprávněnost trestu smrti v určitých případech popírat, a to právě ve jménu zásady práva každé lidské osoby na život.

Touto zásadou - práva každé lidské osoby na život - jest dán také rozsah výjimečné přípustnosti trestu smrti tam, kde právě toto právo na život každé lidské bytosti jest jednotlivci eminentně ohrožováno.

Tomu tak jest:

1. podle trestního zákona, kdy ani trvalá internace a náležitý dozor nad vrahem nejsou dostatečnou ochranou práva na život spoluobčanů, jak tomu bývá zpravidla u mnohonásobných vrahů, kteří se nebudou rozpakovat zavraždit své dozorce, aby unikli své internaci. Tito vrahové se stávají tak velikým nebezpečím pro životy spoluobčanů, že společnost lidská ve stavu sebeobrany má zajisté právo zneškodnit taková individua i jejich smrtí stejně jako jest vždy jednotlivec oprávněn učinit v nutné sebeobraně.

2. Podle vojenského trestního zákona, kdy v případě válečné zrady ohrožuje zrádce životy svých spoluobčanů za okolností zvlášť nebezpečných. I tu v zájmu sebeobrany nutno připustit trest smrti pro zrádce, ohrozil-li svou zradou takto hromadně životy spoluobčanů.

3. Ve všech jiných případech nesmí býti trestu smrti použito, zejména nesmí býti připuštěn z důvodů politických, neboť politickými delikty není ohroženo "právo každé lidské osoby na život".

Máme za to, že účel, který nutno dnes splnit, aby totiž trest smrti byl vyslovován co nejuvážlivěji a skutečně jen ve krajních případech, bude splněn již i podstatným omezením uložení trestu smrti podle zákona č. 91/1934 Sb. Tento zákon vyhrazuje v § 7 presidentu republiky vůbec rozhodovat o všech případech trestu smrti, takže výkon trestu smrti může být omezen jen na nezbytnou míru.

Nutno znovu opakovat, že nelze odmítnout námitku, že by za dnešních poměrů byla bezpečnost obyvatelstva úplným zrušením trestu smrti ohrožena a soudcové by právem vytkli, že jsme upadli z jednoho extrému do druhého.

Místo trestní sazby stanovené v § 1 zákona č. 91/1934 Sb. od 15 do 30 let doporučujeme pružnější sazbu s nižší dolní hranicí, t. j. od 10 let.

Počet a závažnost přitěžujících okolností může vyvolat stav, že jedině trest smrti je přiměřený zavinění pachatele.