Podle čl. I., odst. 3 vlád. nařízení
ze dne 25. března 1947, č. 40 Sb., jímž
se upravují sazby obecních dávek a poplatků,
byly sazby vzorných pravidel o vybírání
dávky ze psů, jež jsou uvedeny v dodatku k
protekt. vlád. nařízení ze dne 16.
října 1941, č. 421 Sb., jímž
se vydala nová vzorná pravidla pro obecní
dávku ze psů, a doplněna nařízením
protekt. ministrů vnitra a financí ze dne 6 listopadu
1942, č. 398 Sb., nahrazeny dvojnásobkem, pokud
nejde o psy, jichž je zapotřebí k hlídání
zemědělských závodů, pro které
sazba zvýšena nebyla.
Podle § 11, odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 1946,
č. 249 Sb., bylo obcím přikázáno
vybírati obecní dávky (tedy i dávku
ze psů) jen nejvyššími sazbami uvedenými
ve vzorných pravidlech. Tímto zákonem byly
obce přinuceny předpisovati chovatelům psů
z prvního psa na dávce v obcích do 2000 obyvatel
80 Kčs, v obcích do 10.000 obyvatel 180 Kčs,
v obcích do 50.000 obyvatel 300 Kčs, v obcích
nad 50.000 obyvatel 400 Kčs, a v hlav. městě
Praze 600 Kčs ročně. Již tyto maximální
dávky byly pro sociálně slabší
vrstvy obyvatelstva neúnosné, což mělo
za následek hromadné utracování psů
- a tím automaticky menší výnos dávky
ze psů pro obce, než se očekávalo. To
zejména proto, že protektorátní vládní
nařízení ze dne 16. října 1941,
č. 421 Sb., sdělané podle říšsko-německého
vzoru s příkladnou germánskou důkladností
(20 paragrafů), nedávalo, leč ve výminečných
případech, možnosti uplatniti nárok
na osvobození od dávky, nebo aspoň její
snížení na polovici.
Značil-li už zákon č. 249/46 Sb. důvod
k vybíjení psů, tož vládní
nařízení č. 40/47 Sb. zapříčinilo,
že v hromadném utracování psů
je pokračováno, takže v některých
obcích už počet psů klesl na minimum.
Účelem zvýšení dávky bylo
zajisté zlepšení příjmů
v obci. Leč, jak už máme doklady z velmi četných
větších obcí a měst, zvýšením
dávky ze psů bylo docíleno pravého
opaku, ježto utracením psů poklesl výnos
dávky ze psů tak, že nedosahuje nejen výnosu
docilovaného před vydáním vládního
nařízení č. 40/77 Sb., ba někde
už ani výnosu, docíleného za platnosti
vzorných pravidel podle vládního nařízení
č. 143/22 Sb. Při tom držitelé psů
často ostře a bezdůvodně útočí
na místní národní výbory, jako
by ony byly neúnosnou dávkou vinny.
Pes je považován za nejvěrnějšího
přítele člověka. Je také ochráncem
jeho bezpečnosti osobní i majetkové. Držeti
si psa není zajisté jen výsadou finančně
silného jedince. Také sociálně slabé
třídy obyvatelstva, zejména dělníci,
malorolníci, veřejní a soukromí zaměstnanci
mají nárok na to, aby mohli chovati věrné
zvíře. Nejen samoty, ale i domy v uzavřených
vesnicích a ve městech jsou ohrožovány
majetku nebezpečnými živly, na něž
bedlivý strážce domu, pes, upozorní
a od zlého činu odradí. Proto držba
psa není vždy, jak mylně strozí fiskalisté
předpokládají, luxusem.
Při zvýšených hospodářských
číslech nelze však po sociálně
slabém jedinci požadovati, aby ze psa platil ročně
dávky po 360 Kčs, 600 Kčs, 800 Kčs
a v Praze dokonce 1200 Kčs, ježto tak neúnosný
výdaj tvoří pro něj a jeho rodinu
podstatný úbytek prostředků, často
nezbytných k nutné výživě. Obcím
pak z toho nevzniká prospěch, ale citelná
škoda.
Na přání celé řady místních
národních výborů tážeme
se pana předsedy vlády:
1. Zda jsou mu známy nepříznivé důsledky
zvýšení dávky ze psů, jak pro
jich držitele, tak pro obecní finance?
2. Zda je v důsledku toho ochoten navrhnouti vládě,
aby čl. I., odst. 3 vlád nařízení
č. 40/47 Sb. byl zrušen?