Podepsaní navrhují: Ústavodárné Národní shromáždění rač se usnésti na tomto zákoně:

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé se usneslo:

1. Zaměstnanci, který byl přeložen do trvalé výslužby podle § 21, odst. 2, písm. a) vlád. nař. ze dne 21. prosince 1938, č. 379 Sb., o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě, ve znění předpisů je měnících a doplňujících, se s účinností od prvního dne měsíce následujícího po vyhlášení tohoto zákona

a) připočte pro nárok na výslužné a jeho výměru doba scházející k nabytí nároku na plné výslužné, nejvýše však 5 roků, a

b) pokud před 1. lednem 1944 nedovršil šedesátý rok věku svého, vyměří odpočivné (zaopatřovací platy) tak, jako kdyby se na něho v den přeložení do výslužby vztahovala příslušná ustanovení platových novel č. 15 až 19/1944 Sb.

2. Ustanovení odst. 1 platí obdobně pro výměru zaopatřovacích platů pozůstalých po zaměstnanci tam uvedeném, který zemřel před počátkem účinnosti tohoto zákona, nevztahují-li se na pozůstalé již ustanovení § 6, odst. 1, č. 6, písm. d) dekretu presidenta republiky ze dne 17. srpna 1945, č. 53 Sb., o odčinění křivd československým veřejným zaměstnancům.

3. Přeložení do trvalé výslužby podle právních předpisů uvedených v odst. 1 se nepovažuje za předčasné přeložení do výslužby ve smyslu § 5, písm. f) dekretu pres. rep. č. 53/1945 Sb.

Zaměstnancům, přeloženým do výslužby v době nesvobody a reaktivovaným podle dekretu presidenta republiky ze dne 24. srpna 1945, č. 68 Sb., o reaktivaci veřejných zaměstnanců, zaměstnankyním reaktivovaným nebo opětně ustanoveným podle dekretu presidenta republiky ze dne 10. září 1945, č. 74 Sb. o reaktivaci a opětném ustanovení provdaných žen ve veřejných službách, se započítává pro postup do vyšších platů služného a pro nárok na výslužné a jeho výměru doba uplynuvší ode dne přeložení do výslužby (ode dne rozvázání služebního poměru) do dne reaktivace (opětného ustanovení), nejméně však doba ustanovená v § 1, odst. 1, písm. a).

1. Odškodnění se poskytne na písemnou nekolkovanou přihlášku, kterou nutno podati nejpozději do 6 měsíců od počátku účinnosti tohoto zákona, a to:

a) jde-li o zaměstnance v činné službě, u příslušného osobního úřadu,

b) jde-li o zaměstnance ve výslužbě nebo o pozůstalé po zaměstnanci, u úřadu příslušného k vyměřování jejich odpočivných (zaopatřovacích) platů a není-li takového úřadu, u úřadu, jehož likvidující orgán zařizuje výplatu těchto platů.

2. Lhůta ustanovená v odst. 1 je dodržena, jestliže přihláška byla v této lhůtě odevzdána poštovní správě. Zmeškání může v odůvodněných případech prominouti příslušný ústřední úřad v dohodě s ministerstvem financí.

3. Žádosti, návrhy a stížnosti, sledující odškodnění podle tohoto zákona, které byly podány před počátkem jeho účinnosti, nepovažují se za přihlášku ve smyslu předchozích odstavců.

1. Přiznání odškodnění podle tohoto zákona je vyloučeno, jestliže zaměstnanec, pokud se týče jeho pozůstalých, nejsou v ohledu státní a národní spolehlivosti bezúhonní.

2. Zaměstnanci, jejichž služební poměr byl za dobu nesvobody rozvázán podle nařízení ze dne 21. prosince 1938, č. 379 Sb., o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě ve znění právních předpisů je měnících a doplňujících nebo podle vládního nařízení ze dne 24. prosince 1942, č. 42 Sb., o zjednodušení a nové úpravě personálních poměrů ve veřejné správě, se v otázkách, upravených dekretem presidenta republiky ze dne 17. února 1945, č. 53 Sb., o odčinění křivd československým veřejným zaměstnancům posuzují tak, jako by k rozvázání služebního poměru nedošlo, pokud byli po zrušení služebního poměru z důvodů národních, politických nebo rasových persekvováni a pokud jejich služební poměr byl obnoven po 5. květnu 1945. Podmínka obnovení služebního poměru není nutná pro ty, kteří zemřeli v důsledku utrpení persekuce.

Vláda může vhodnými opatřeními vyrovnati nesrovnalosti, vzniklé při provádění tohoto zákona.

Tento zákon se vztahuje na zaměstnance

a) státu,

b) svazků územní samosprávy, jakož i jiných korporací veřejného práva a nadací,

c) ústavů, podniků, fondů a zařízení, náležejících subjektům uvedeným pod písm. a) a b) neb jimi spravovaných,

d) pro které platí zákon ze dne 24. června 1926 pod. č. 1, pokud jsou české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti.

Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem měsíce, následujícího po vyhlášení, provedou jej všichni členové vlády.

V době nesvobody, t. j. v době ode dne 30. září 1938 do 4. května 1945 byla vydána řada norem, která porušila, změnila nebo zvrátila dosavadní předpisy, upravující právní a služební poměry státních a veřejných zaměstnanců. Změnami těmi byla způsobena škoda:

a) předčasně pensionovaným,

b) provdaným zaměstnankyním.

Změny právních předpisů byly provedeny:

1. nařízením ze dne 21. prosince 1938, č. 379, o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě (část první, oddíl IV.), které nabylo účinnosti dnem 30. prosince 1938 a platilo ve svém původním znění do 29. prosince 1940,

2. nařízením říšského protektora ze dne 30. prosince 1940 o změně a doplnění některých ustanovení vl. nař. č. 379/38 Sb. (Věst. nař. ř. prot. z r. 1941, str. 7), které nabylo účinnosti dnem 30. prosince 1940 a pozbylo ji dne 31. prosince 1942,

3. vlád. nař. ze dne 24. prosince 1942, č. 420 Sb., o zjednodušení a nové úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě, které nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1943,

4. vlád. nař. č. 321/1943 Sb. a č. 261/1944 Sb.

V případě, uvedeném ad 1 zavedeno bylo obligatorní pensionování z moci úřední bez ohledu na dosažení zákonného nároku na plné výslužné, překročil-li zaměstnanec 60. rok věku, zaměstnankyně 55. rok věku. Vedle tohoto obligatorního pensionování bylo zavedeno ještě fakultativní přeložení do trvalé výslužby z moci úřední, jestliže zaměstnanec překročil 55 roků věku, zaměstnankyně 53 roků věku, a měl(a)-li nárok na plné výslužné.

Předpisy vlád. nař. č. 379/1938 Sb. byly vyvolány nutností zlikvidovati přebytek veřejných zaměstnanců v počtu 70.000 zaměstnanců, vzniklý v důsledku politických událostí na podzim roku 1938 odsunem zaměstnanců z pohraničního území a ze Slovenska a v počtu 9.000 zaměstnanců, jež musila býv. prot. vláda převzíti podle vlád. nař. č. 382/1938 Sb.

Škody, vzniklé prováděním vl. nař. č. 379/38 Sb. jsou vesměs škodami mezi aktivními a odpočivnými platy a v nepatrné míře jen nedosažením nejvyššího stupně služného.

Mnohem pronikavěji zasáhly do právních poměrů veřejných zaměstnanců již předpisy ze dne 30. prosince 1940, uvedené ad 2. Toto nařízení snížilo věkovou hranici pro obligatorní pensionování z moci úřední proti dosavadnímu stavu o 5 roků, a to u mužů na 55 roků věku a u žen 50 roků věku. Věková hranice pro fakultativní pensionování u mužů z 55 na 45 roků a u žen na 43 roky věku, při čemž zároveň byla zrušena podmínka nároku na plné výslužné dosud u 55 letých zaměstnanců, 53 letých zaměstnankyň platná. Nařízením ze dne 16. února 1942 (Věst. říš. prot. str. 47) byla pak předpisy o fakultativním pensionování zaměstnanců starších 45, pokud se týče 43 let rozšířeny i na soudce.

Předpisy cit. nař. sledovaly dvojí cíl, a to restrikční a politický. Důvody restrikční byly motivovány snahou po zmenšení počtu státních zaměstnanců ustanovením o obligatorním pensionování zaměstnanců, starších 55 let (zaměstnankyň starších 50 let). V případech zcela mimořádných ohledů služebních mohla vláda podle cit. nař. z těchto ustanovení povoliti výjimku, a to nejdéle do dokonaného 65. roku věku zaměstnancova, kterážto výjimka musila býti podle interních pokynů okupantů povolována u zaměstnanců německé národnosti. Politická povaha předčasného pensionování tkvěla v tom, že z vedoucích míst byli odstraněni staří úředníci, věrní republice a na jejich místa přicházeli většinou Němci nebo ti, kteří chtěli jim sloužit za jidášský groš. Touto "legální" cestou, vedle zatýkání a věznění se podařilo obsadit všechna důležitá místa Němci a z toho titulu germanisovat a zavádět němčinu jako úřední jazyk. Původní restrikční účel se změnil v dokonalý nástroj politický, zostřený cit. výn. říš. prot. ze dne 30. prosince 1940, takže všichni zaměstnanci, pokud se týče zaměstnankyně, pensionovaní nebo propouštění podle vl. nař. č. 379/38 Sb. jsou obětí persekuce národní v důsledku politických událostí v době nesvobody, avšak odškodnění jim nebylo přiznáno v rámci dekr. pres. rep. č. 53/45 Sb. z příčin uvedených v jeho §§ 1 a 4 v důsledku vlád. usnesení ze dne 17. srpna 1945 (Věst. min. fin. Inf. sdělení, str. 70) a oběžníku ze dne 7. srpna 1945, č. j. B-3399-7/8-IV/1 (Věst. min. vnitra č. 28, str. 39) a výnosu min. vnitra v dohodě s min. financí ze dne 30. října 1945, čís. B-3399/27/9-45-IV/1 (Věst. min. vnitra č. 60, str. 72). Tyto vysvětlivky k pres. dekret. č. 53/45 Sb. považují škody způsobené vl. nař. č. 379/38 Sb. za újmy immateriální povahy nebo sice za ztrátu určitých oprávnění a výhod majetkového dosahu, avšak bez právního nároku na jejich propůjčení nebo přiznání. Proto nelze pensionování podle těchto ustanovení považovati za škodu ve smyslu § 5, písm. F cit. dekretu. Min. vnitra při řešení této právní věci nerozhodlo o předběžné otázce, vyhovují-li cit. předpisy z doby nesvobody čl. 2, odst. 1 úst. dekr. pres. rep. č. 11/1944 Úř. věst. čs.

VI. nař. č. 420/42 Sb. uvedlo zase v platnost pro přeložení zaměstnanců do trvalé výslužby ony služební předpisy, jež byly v účinnosti před 30. prosincem 1938, ale s tou změnou, že se věková hranice stanovená pro nárok na přeložení do výslužby určila na 62 roků věku.

Platnost tohoto vl. nař. byla vl. nař. č. 321/1943 Sb. a č. 261/1944 Sb. prodloužena až do 31. prosince 1945, avšak stanoveno, že mohou býti při zjednodušování správy dáni z moci úřední do trvalé výslužby také zaměstnanci, aniž splnili podmínky stanovené pro přeložení do trvalé výslužby. Tím byla dána okupantům možnost přeložiti zaměstnance do trvalé výslužby v kterémkoliv věku a mohlo se tohoto ustanovení používati z důvodů politických.

Provdané zaměstnankyně byly propuštěny podle odd. III. §§ 6 a 7, podle jejich znění "dobrovolně" a podle odd. III., § 8 vl. nař. č. 379/38 Sb., které měly na mysli nucené, nedobrovolné propuštění, jež bylo spojeno se sankcí finanční ve sníženém odbytném. Tím se měly provdané zaměstnankyně donutit k dobrovolnému vzdání se služby, aby tento zásah do služebních práv byl kryt legální cestou. Propuštění provdaných zaměstnankyň, ať dobrovolné, odporovalo dosud platným demokratickým zákonům, a to zák. č. 455/19 Sb. z. a n. a zák. č. 204/26 Sb. z. a n., podle nichž se přiznává nárok na odbytné, vzdají-li se dobrovolně služby z důvodů provdání. Zaměstnankyně dostaly celkem nepatrné odbytné po dlouholeté službě a některé byly obzvlášť těžce postiženy, jestliže se provdaly za pensistu.

Z uvedeného vyplývá, že neodškodněny zůstávají dosud škody, vzniklé veřejným zaměstnancům přeložením do trvalé výslužby z moci úřední z důvodů dovršení 55, pokud se týče 50 roků věku. Osnova přiznává těmto zaměstnancům v § 1 odškodnění toho druhu, že se jim připočte pro nárok na výslužné a jeho výměru doba, scházející k nabytí nároku na plné výslužné, nejvýše však 5 roků (t. j. rozdíl mezi věkovou hranicí platnou pro nucené pensionování podle vl. nař. č. 379/38 Sb. v jeho původním znění a věkovou hranicí podle nařízení z 30. prosince 1940) a že se jim, pokud před 1. lednem 1944, t. j. před počátkem účinnosti platových novel č. 15 až 19/1944 Sb., nedovršili 60 roků věku vyměří odpočivné (zaopatřovací) platy tak, jako kdyby se na ně v den přeložení do výslužby vztahovala příslušná ustanovení citovaných platových novel. Tyto zásady platí dále obdobně pro výměru zaopatřovacích platů pozůstalých po zaměstnancích, kteří se nedožili, resp. nedožijí počátku platnosti tohoto zákona. Za účelem zamezení pochybností a vyloučení případných sporů se konečně stanoví, že přeložení do výslužby podle právních předpisů v § 1, odst. 1 osnovy uvedených, se nepovažuje za předčasné přeložení do výslužby ve smyslu § 5, písm. f) dekr. presidenta republiky č. 53/45 Sb.

Kromě zaměstnanců, uvedených v § 1 osnovy, po případě jejich pozůstalých, mohli by pro obdobné odškodnění přicházeti v úvahu ještě zaměstnanci, kteří byli přeloženi do trvalé výslužby z moci úřední na základě předpisů nařízení z 30. prosince 1940, po případě vl. nař. č. 420/1942 Sb. o fakultativním pensionování, jestliže takové pensionování nespočívalo na důvodech politických. Není totiž vyloučeno, že těchto ustanovení, i když se jich v prvé řadě a převážně používalo z důvodů politických, bylo použito i z důvodů jinakých, na př. restrikčních a pod., po případě také z důvodů skutečné nezpůsobilosti ke službě. Případy tohoto druhu mohou býti velmi rozmanité a lze je stěží vystihnouti předpisy zákona. Proto osnova ponechává tyto případy, individuální úpravě v ten způsob, že zmocňuje v § 5 vládu, aby vhodnými opatřeními vyrovnala nesrovnalosti, vzniklé při provádění osnovaného zákona.

V souvislosti s odškodněním zaměstnanců pensionovaných podle v předu zmíněných předpisů, třeba odškodniti i zaměstnance přeložené sice do výslužby v době nesvobody, avšak reaktivované podle dekretu presidenta republiky ze dne 24. srpna 1945, č. 68 Sb., o reaktivaci veřejných zaměstnanců. Neboť tyto zaměstnance, u nichž se podle § 2, odst. 1 dekr. pres. rep. č. 68/45 Sb. vyhledává, že jejich reaktivaci vyžaduje zájem služby, nebylo by lze posuzovati hůře, než-li zaměstnance v době nesvobody rovněž pensionované, avšak nereaktivované. Osnova jim v § 2 přiznává započtení doby, uplynuvší ode dne přeložení do výslužby do dne reaktivace pro nárok na výslužné a jeho výměru, nejméně však doby, jež bude připočtena zaměstnancům pensionovaným podle nařízení ze dne 30. prosince 1940 z důvodu dovršení 55, pokud se týče 50 roků věku a nereaktivovaných podle pres. dekr. č. 68/45 Sb.

Tatáž úprava má podle § 2 osnovy dále platiti i pro zaměstnankyně reaktivované, nebo opětně ustanovené podle dekretu pres. republiky ze dne 10. září 1945, č. 74 Sb., o reaktivaci a opětném ustanovení provdaných žen ve veřejné službě, poněvadž jejich reaktivace, pokud se týče opětné ustanovení, se řídí týmiž zásadami jako reaktivace veřejných zaměstnanců podle dekretu presidenta republiky č. 68/45 Sb.

Formální předpisy, obsažené v § 3 osnovy, jsou obdobou ustanovení § 8 dekretu presidenta republiky č. 63/45 Sb. Ustanovení § 4 osnovy odpovídá pak § 7 cit. dekretu. O ustanovení § 5 byla již řeč vpředu. Na základě tohoto ustanovení bude možno vyrovnati i jiné případné nesrovnalosti, jež by se při provádění osnovaného zákona vyskytly. Osobní dosah osnovy je vymezen v § 6 a to shodně s ustanoveními § 3 dekretu presidenta republiky č. 53/45 Sb., § 1 dekretu č. 74/45 Sb.

Náklad s touto úpravou spojený činí asi 50,000.000 Kčs a je možno jej uhraditi úsporami v jednotlivých resortech, ať už racionalisací personální anebo věcnou.