Ad 1. Státní správa železniční byla postavena před nutnost zabývati se otázkou obsazení železničních služeben v pohraničí dostatečným počtem českého personálu již od osvobození našeho území. Krytí potřeby českého personálu v pohraničí, jež byla nejnaléhavější hlavně ve službě staniční a jízdní, bylo prováděno jednak překládáním zaměstnanců z vnitrozemí, jednak povoláváním železničních pensistů (zvláště nižších kategorií) do činné služby.

Pro překládání do pohraničí mohli přijíti v úvahu jen ti zaměstnanci z vnitrozemí, proti nimž nebylo námitek po stránce služební kvalifikace, mravní bezúhonnosti a národní spolehlivosti a konečně takoví zaměstnanci, o jejichž ubytování mohlo býti postaráno. Rozsah tohoto překládání zaměstnanců do pohraničí byl dán na jedné straně potřebou železniční služby, na druhé straně možností výběru zapracovaných sil, které bylo lze ve vnitrozemí uvolniti ze služby; školení zaměstnanců nebo jejich přeškolování nepřicházelo v úvahu, neboť přeložení zaměstnanci museli být v pohraničí zapojováni do služby bezodkladně.

V souvislosti s odsunem Němců bylo zařízeno, aby u každého ředitelství st. drah byl pověřen překládáním do pohraničí zvláštní úředník personálního oddělení s povinností dbáti s příslušnými odděleními odborné služby o hladký a rychlý postup akce, při čemž přednostové příslušných ředitelských oddělení byli osobně odpovědni za soustavné provádění této osidlovací akce.

Do té doby spadá též zřízení řed. v Ústí n. L., jehož personální dotování (720 zaměstnanců) bylo prováděno překládáním zaměstnanců z obvodů ředitelství st. drah v Plzni a Hradci Králové (po 30%) a řsd v Praze (40%).

Aby byl i u železničních zaměstnanců samotných vyvolán zájem o pohraničí, ukázalo se vhodným poskytovati jim v pohraničí některé výhody, které jinak nejsou normálně poskytovány (tak na př. náhrada stěhovacích výloh i těm zaměstnancům, kteří byli do pohraničí přeloženi na vlastní žádost nebo přihlášku, nebylo-li takové přeložení výlučně jen v jejich soukromém zájmu atd.). Aby zaměstnancům v pohraničí byla zlepšena životní existence, zvýšena jejich životní úroveň i sociální postavení, bylo požádáno ministerstvo zemědělství, aby při přídělu půdy podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., a domků bylo přihlíženo přednostně k žádostem železničních zaměstnanců; dále pak, aby bylo obdobně postupováno i při projednávání žádostí o pronájem půdních reserv ponechaných ve správě národního pozemkového fondu.

Aby bylo zřejmo, jak veliký úkol státní správa železniční v tomto směru od doby našeho osvobození zvládla, poznamenávám, že ředitelství st. drah přeložila do pohraničí v době od května 1945 do 30. dubna 1947 celkem 34.727 zaměstnanců (řsd Brno 4815, Hradec Králové 6314, Olomouc 3598, Plzeň 5577, Praha 14.209, Ústí n. L. 214).

Pokud se týče otázky bydlení, třeba připomenouti, že bytová tíseň železničních zaměstnanců ve velkých dopravních střediscích v pohraničí je stejně svízelná jako ve vnitrozemí, ba někde ještě svízelnější. Právě nedostatek bytů v dopravních střediscích v pohraničním území nejvíce brzdí snahu železniční správy krýti naléhavou potřebu některých kategorií exekutivní služby zaměstnanci z vnitrozemí. Železniční správa proto podporuje snahu ubytovati železniční zaměstnance v menších obcích v pohraničním území i v širším okruhu jejich domovských stanic. Třeba však míti na zřeteli, že zvláštní povaha železniční služby vyžaduje, aby železniční zaměstnanci bydlili co nejblíže svých služeben, aby byli co nejdříve dosažitelni, kdykoliv toho vyžaduje zájem služby. Proto železniční zaměstnanci, kteří konají denní i noční služby, vyhledávají ve vlastním i služebním zájmu byty v blízkosti svých domovských stanic, nebo alespoň v místech s dobrým vlakovým spojením do domovských stanic. V takových místech však jest zpravidla nedostatek vhodných bytů.

Jsou případy, že železniční zaměstnanci, kteří jsou překládáni z vnitrozemí do pohraničí, vracejí se zpět do vnitrozemí, protože jim nebylo možno přiděliti v pohraničí byty rovnocenné bytům, které měli ve vnitrozemí, nebo protože jim mohly býti přiděleny byty jen v obcích příliš vzdálených od jejich služeben.

Soudím proto, že snaha ubytovati další zaměstnance železniční v bližším okruhu domovských stanic v pohraničním území nebude míti zvláštních výsledků. Ministerstvo dopravy - v intencích sledovaných pány interpelanty - dalo přes to ředitelstvím st. drah znovu pokyny, aby při opatřování bytů pro železniční zaměstnance přihlížela k menším obcím v okruhu těchto domovských stanic.

Domnívám se, že lepší výsledky by měla celostátní akce, která by sledovala přestěhování zaměstnanců ve výslužbě a vdov z dopravních středisek do menších obcí v pohraničí.

Ad 2. Již v listopadu 1945 vydalo ministerstvo dopravy výnosem směrnice pro úpravu sídel domovských stanic vlakového jízdního personálu v pohraničí.

Při tom se vyšlo ze zásady, že v pohraničí a v sídlech významného průmyslu je třeba vytvořiti domovské stanice pro vlakový jízdní personál s větším počtem zaměstnanců podle dopravně-politických zájmů státu. Se zřetelem, že ČSR je průvozním státem, je třeba za sídla domovských stanic vlakového jízdního personálu určovati stanice v blízkosti silného zdroje přepravy.

Domovské stanice, jež pozbývají, nebo pozbyly novými státoprávními a hospodářskými poměry svého významu, je třeba omezovati v jejich působnosti, případně je rušiti. Tento plán byl promítnut na přiměřeně dlouhou dobu; možno jej uskutečňovati jenom postupně, pokud to dovolují sociální poměry zaměstnanců.

Hlavní zásadou při dopravě vlaků, která musí být bezpodmínečně dodržována, je nejúčelnější a nejhospodárnější využití zaměstnanců při zachování bezpečnosti provozu. Doprovod vlaků musí být přidělován jen těm stanicím, jejichž personál je může doprovázeti na nejdelší vzdálenost, pokud možno s nejmenšími dobami odpočinku ve vratných stanicích, bez ohledu na okrsky jednotlivých ředitelství.

Příděl doprovodu dálkových rychlíků vycházejících z Prahy do jiných stanic nelze doporučiti, neboť pražské stanice musejí být dotovány pevným počtem průvodčích vlaků, aby mohly obstarati místní, zvláště sobotní a nedělní osobní dopravu sloužící k rekreaci pražských obyvatelů. Přesun těchto dálkových výkonů z Prahy by znemožnil sestavení pořadu jízd pro zbývající výkony s hlediska hospodárnosti a zákona o osmihodinové pracovní době, neboť soustředění většího počtu průvodčích do velkých stanic umožňuje příznivější a hospodárnější úpravu jejich pracovní doby.

Vývoj vozební služby ve výtopnách v pohraničí je vázán na vybudování výtopen, většinou těžce poškozených. S postupující konsolidací železničního provozu jsou přikazovány výtopnám v pohraničí veškeré výkony, pokud je to v souladu s dokonalým využitím lokomotiv a personálu, i s hlediska zařízení výtopen. V mezích těchto zásad jsou dotovány výtopny v pohraničí i nejvýkonnějšími lokomotivami ČSD (tak na př. výtopna v Podmoklech lokomotivami ř. 387.0 pro vedení rychlíků Praha - Podmokly, výtopna v Chomutově ř. 4860 pro vedení rychlíků Praha - Chomutov a výtopna v Chebu ř. 464.0 pro vedení těchže rychlíků v trati Cheb - Chomutov). Rovněž v nákladní dopravě dotujeme výtopny v pohraničí přednostně novými lokomotivami (ř. 534.0) pro vedení dálkových uhelných vlaků a zlepšujeme jejich stav lokomotiv přídělem výkonných nákladních lokomotiv (ř. 434.1 a 434.2) z vnitrozemí.

S hlediska rozdělení výkonů vedou dnes výtopny v pohraničí většinu všech dálkových a nákladních vlaků do vnitrozemí. Je ovšem samozřejmé, že by nebylo hospodárné a pro železniční podnik únosné vytvářeti kdekoliv a tedy ani v pohraničí uměle velké služebny, kde není pro to podkladu v hospodářském životě kraje. Při menším osídlení pohraničí proti stavu před válkou je potřeba místních osobních vlaků menší a rovněž tak při snížené výrobnosti je menší potřeba místních vlaků nákladních. Po této stránce je výkon výtopen v pohraničí v místní dopravě menší než před válkou, na druhé straně se však zlepšil jejich podíl na dopravě dálkové.

Zlepšování železničního provozu přináší s sebou nutně i určitý pokles potřeby jízdního a tedy i strojního personálu. Při respektování požadavku hospodárnosti přihlíží železniční správa vždy přednostně k potřebám personálu v pohraničí, aby byl dotován dostatečně výkony, a tato zásada bude v daných mezích sledována i nadále.