Průběhem trestního řízení vedeného u mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře proti Ing. Stanislavu Horčičkovi jsem byl na tuto trestní věc upozorněn delší dobu před podáním interpelace. Sledoval jsem proto postup soudních orgánů v této věci.

Ministerstvo spravedlnosti zkoumalo, zda došlo během řízení k nějaké nesprávnosti jakéhokoliv druhu.

Šetření ukázalo, že výtky, jež jsou uplatňovány v interpelaci, postrádají opodstatnění.

K jednotlivým výtkám a údajům interpelace se podotýká toto:

Ing. Stanislav Horčička doznal ve shodě s výsledky pátrání správních orgánů, že se hlásil v roce 1942 o německé státní občanství přihláškou, která byla nalezena v archivu NSDAP. Ing. Horčička se hájil tím, že mu hrozilo zatčení gestapem a že byl upozorněn na to, že se může tímto způsobem zachránit. O této okolnosti vedl důkaz svědectvím několika osob, mezi nimi i svědkem Ing. Theodorem Švandou z Prahy. Ing. Theodor Švanda byl sice stíhán u mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře pro zločin podle § 3, odst. 1 retr. dekr., byl však rozsudkem uvedeného soudu z 13. prosince 1946, sp. zn. Ls 303/46 obžaloby zproštěn. Údaj, že šlo mezi Ing. Theodorem Švandou a Ing. Stanislavem Horčičkou o omývání kolaboranta kolaborantem, je pouze závěr. Takovéto závěry může spolehlivě činit jedině nalézací soud po zhodnocení všech dokázaných skutečností. Předseda senátu Dr. Bošina ostatně nikterak neprojevil, že tento "důkaz omývání kolaboranta kolaborantem" nebere na vědomí. Konečně Horčičkovo potvrzení ve Švandův prospěch nepřicházelo jako exkulpující prostředek ani v úvahu.

Lidovému soudu a veřejné žalobě není nic známo o tom, že se Ing. Stanislav Horčička s Ing. Theodorem Švandou dohodli v zajišťovací vazbě v Havlíčkově Brodě o svém vzájemném svědectví. Jmenovanému soudu a veřejnému žalobci nebylo nic podobného sděleno.

Svědky, kteří jsou podezřelí, že vydali v tom či v onom soudním řízení křivé svědectví, nestíhá předseda soudu. K tomu je podle příslušných zákonných předpisů určen pouze státní zástupce. Tento po vyhotovení rozsudku v Horčičkově trestní věci posoudí, zda bude stíhat Karla Dvořáka pro podezření z křivého svědectví. Ostatně předseda senátu dr. Bošina nikterak neprojevil, že neuznává za vhodné stíhat Karla Dvořáka pro křivé svědectví.

Předmětem pečlivého soudního zkoumání byl obsah Horčičkova projevu, učiněného na schůzi představenstva Sativy v červnu 1942. Šlo vskutku o projev jednak odsuzující atentát na R. Heydricha, jednak velebící Heydrichovy činy a urážející presidenta republiky Dra Edvarda Beneše.

Obsah svědeckých údajů Boleslava Spousty byl protokolován způsobem obvykle u soudu užívaným. K posouzení a k zhodnocení tohoto Spoustova svědectví vůbec nedošlo, neboť se nekonala porada o rozsudku, při níž jedině mohlo dojít k rozboru a k ocenění tohoto svědectví. Předseda senátu se jinak ani nevyjádřil - ať přímo či náznakem -, že Spoustovo svědectví "přijímá jako hodnověrné". Svědek Boleslav Spousta potvrdil, že vyřízl z knihy protokolů Sativy zápis o schůzi představenstva z června 1942 a (Spousta) spálil tento zápis, aby odstranil hanbu. Tento údaj je v zápise o hlavním přelíčení zachycen tak, jak se obyčejně děje.

Zda Ing. Stanislav Horčička poslal kopii projevu z června 1942 Emanuelu Moravcovi je věcí skutkové zjišťovací činnosti nalézacího soudu. Obviněný Ing. Horčička to popřel a údaje tří svědků o tom jsou rozdílné. Obsah trestních spisů nedává podklad k tomu, aby se přisvědčilo dalšímu údaji interpelace o tom, že Moravcův dopis reagující na zprávu o Horčičkově projevu po atentátu na R. Heydricha byl ze spisů Sativy odstraněn. Z uvedeného plyne, že tvrzení interpelace, že soud vůbec nepřihlédl k dotčeným okolnostem a že se spokojil s konstatováním, že materiál nebyl předložen, je bezdůvodné. Nadto je třeba ještě znovu zdůraznit, že k posouzení zmíněných okolností mohlo jedině dojít při poradě o rozsudku a k této poradě vůbec nedošlo Průběh hlavního přelíčení byl zevrubně protokolován. Podle tohoto zápisu předložil veřejný žalobce písemný materiál o Horčičkových stycích s Němci. Soud usnesením rozhodl, že tyto doklady budou přečteny a že se zamítají další nabídnuté důkazy obžalovaného.

Ing. Stanislav Horčička doznal, že koncipoval a diktoval dopis z 27. ledna 1943, adresovaný tehdejšímu ministru Adolfu Hrubému o rozpuštění českého Ústředního svazu pěstitelů bramborů. Horčička popřel, že tento dopis odeslal. Františka Kohoutová dosvědčila při přelíčení 10. prosince 1946 pouze, že jí Ing. Stanislav Horčička řekl, že si rozmyslí, zda tento dopis odešle a že sama za nějaký čas zmíněný dopis ještě v Horčičkových spisech viděla, že jí však další osudy dopisu nejsou známy. Veřejný žalobce předložil kopii dopisu z 21. května 1943 teprve 12. prosince 1946. K poradě o rozsudku, při níž jedině mohla být oceněna hodnověrnost svědectví Kohoutové, nedošlo. Nesouhlasí proto se skutečností údaj interpelace, že předseda soudu nepřihlédl k jasně prokázanému křivému svědectví Františky Kohoutové. Veřejný žalobce posoudí, zda je důvodné stíhat Františku Kohoutovou pro podezření z křivého svědectví.

O Horčičkových společenských stycích s Němci bylo provedeno obsáhlé průvodní řízení. Zda Ing. Horčička odstraňoval nepohodlné Čechy z družstva Sativy pomocí Němců, mohli posoudit podle výsledků řízení jen soudci při své poradě o rozsudku. Tato porada se však nekonala, ježto se po skončeném průvodním řízení a po třídenním trvání hlavního přelíčení vzdali dne 13. prosince 1946 před poradou o rozsudku dva přísedící soudu - Antonín Šouba a Václav Pokorný - svých funkcí. Přísedící Antonín Šouba odůvodnil tento svůj postup vedle jiných okolností i tím, že má dojem, že byl celý soud z různých hledisek ovlivňován, aby všechna vina obžalovaného Ing. Stanislava Horčičky byla zahlazena a aby byl obžalovaný osvobozen. Antonín Šouba uvedl, že je podezření, že Ing. Kafka působil na členy soudu. Zároveň Antonín Šouba předložil dopis od Ing. Kafky z 12. prosince 1946, v němž mu - Šoubovi - radí a prosí ho, aby zítra - t. j. 13. prosince 1946 - onemocněl a nedostavil se k lidovému soudu, že tak bude nejlépe i pro něho. Přísedící Václav Pokorný učinil stejné prohlášení jako Antonín Šouba. Oba přísedící setrvali na svém rozhodnutí, i když byli předsedou senátu upozorněni, že není dosud známo, jaký rozsudek bude vynesen a že je hlasování tajné. K rozsudku nedošlo, ježto uvedeným odmítnutím dvou přísedících se stal soud nezpůsobilým k usnášení.

Veřejný žalobce oznámil Kafkův případ 27. ledna 1947 státnímu zastupitelství v Kutné Hoře. Řízení u tohoto úřadu proti Ing. Kafkovi se vede, není však dosud skončeno.

Přednosta mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře odvolal 5. prosince 1946 z původně určených přísedících dva soudce z lidu a náhradníka. Učinil tak v zájmu posílení důvěry v nestrannost a neodvislost soudu v očích veřejnosti, neboť krátce před přelíčením se stal Horčičkův případ předmětem prudkých novinářských článků zahrocených proti obžalovanému v tisku určité politické strany a obhajoba proto uplatňovala vzhledem k tomu, že náhodou čtyři soudcové z lidu jsou příslušníky téže politické strany - vedle jiných důvodů - i to, že tito soudcové z lidu mohou být touto novinářskou kampaní ovlivňováni a zvikláni ve své soudcovské nestrannosti. Tato obhájcova námitka byla důvodná a zmíněné rozhodnutí přednosty mimořádného lidového soudu z 5. prosince 1946 nutno schválit. Soudu nebylo známo, že jeden z nově jmenovaných přísedících neměl vysvědčení o národní spolehlivosti. V interpelaci není ani uvedeno, který ze zmíněných přísedících nemá vysvědčení o národní spolehlivosti. Ostatně všichni přísedící byli navrženi stranami národní fronty a okresním národním výborem a nebyli odvoláni. Zda a který z odvolaných přísedících byl politickým vězněm nebo účastníkem domácího odboje, nebylo soudu v době jeho rozhodnutí známo.

Dodatečně provedeným šetřením nevyšlo najevo nic, co by svědčilo pro tvrzení interpelace, že celé soudní řízení bylo vedeno tak, že dávalo všechny možnosti obžalovanému, aby napadal svědky a že předseda soudu nepřipustil, aby se mohli někteří svědkové ohradit proti některým výrokům obžalovaného a že by tím byl předseda soudu pomáhal obhajobě obžalovaného. Ovšem poskytnutí nezkrácené možnosti obhajoby je samozřejmým předpokladem každého moderního demokratického trestního řádu.

V tomto případě šlo o přelíčení s velmi obsáhlým důkazním materiálem, při čemž platily zásady řízení pro stanné soudy. To znamená, že řízení bylo nutno urychleně provést projednáním závažných obvinění.

Pokud jde o propuštění Ing. Stanislava Horčičky z vazby neshoduje se s pravým stavem věci tvrzení interpelace, že obžalovaný byl mnoho měsíců před přelíčením propuštěn z vazby, aby si mohl obstarávat "různým způsobem" své svědky. Veřejný žalobce podal obžalovací návrh 22. července 1946 po skončení vyšetřování a dal souhlas k propuštění obviněného Ing. Stanislava Horčičky na svobodu, ježto odpadly důvody další vazby podle §§ 175, 180 tr. ř.

Mimořádný lidový soud v Kutné Hoře odsoudil po znovu provedeném hlavním líčení Ing. Stanislava Horčičku dne 2. května 1947 pro zločin podle § 3, odst. 1 retr. dekr. k těžkému žaláři na jeden rok. I tento výsledek procesu potvrzuje správnost opatření veřejného žalobce z 22. července 1946 o propuštění Ing. Horčičky z vazby.

Z tohoto zevrubně popsaného postupu soudu v Kutné Hoře vyplývá závěr, že "krajní pobouření celého havlíčkobrodského kraje" a ostré protesty účastníků prvého a druhého odboje, sdružení v České obci legionářské, Svazu osvobozených politických vězňů, Svazu národní revoluce a odbočky Svazu československých partyzánů mohly být vyvolány nikoliv postupem soudu, jehož jednání plně odpovídalo právním předpisům a platným zásadám spravedlnosti, nýbrž mohly býti vyvolány jen mylným nebo zkresleným vylíčením průběhu soudního řízení v Horčičkově trestní věci širší veřejností.

Neshledal jsem proto důvodů, abych zakročil proti soudním orgánům. Tito orgánové neporušili svým postupem právní řád a tím méně znevážili soudcovský stav. Jmenovaní orgánové také nezavinili svým postupem pobouření v kraji.