Zákonem ze dne 20. prosince 1946, čís. 250
Sb. byl zaměstnancům na území obsazeném
v roce 1938 cizí brannou mocí přiznán
na úhradu mimořádných stěhovacích
a zařizovacích výloh jednorázový
osidlovací příspěvek. Podle citovaného
zákona přísluší tento příspěvek:
a) zaměstnancům státu, státních
a státem spravovaných ústavů, podniků,
fondů a zařízení, učitelům,
na něž se vztahuje učitelský zákon
ze dne 24. června 1926, č. 104 Sb., dále
zaměstnancům zemí, okresů a obcí,
jakož i jejich (jimi spravovaných) ústavů,
podniků, fondů a zařízení;
b) zaměstnancům (učňům) v průmyslových
a řemeslných podnicích, které vyhlásí
podle výrobních oborů a územních
oblastí osidlovací úřad po slyšení
Ústřední rady odborů v dohodě
s příslušným ministerstvem a ministerstvem
financí;
c) zaměstnancům v zemědělství
a v lesnictví.
Vyhláškou osidlovacího úřadu
a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 7. března
1947, čís. 213 a vyhláškou osidlovacího
úřadu v Praze ze dne 26. března 1947, čís.
302 bylo stanoveno, v kterých průmyslových
a v kterých řemeslných podnicích přísluší
zaměstnancům (učňům) osidlovací
příspěvek a byly uveřejněny
směrnice o přiznání a vyplácení
tohoto jednorázového osidlovacího příspěvku.
Ve vyhláškách i ve směrnicích
nebyl přiznán nárok na osidlovací
příspěvek zaměstnancům v peněžnictví,
v distribuci a zaměstnancům politických stran.
Pokud jde o zaměstnance peněžních ústavů,
byli to právě tito, kteří ihned po
skončení okupace byli první na svých
místech.
Na nich ležela veškerá tíha práce,
spojená s výměnou a skládáním
markových platidel, s odsunem Němců za hranice,
s výměnou našich starých platidel při
provádění měnové reformy, s
přihlašováním vázaných
vkladů, jakož i s výpomocí při
vyplňování přihlášek k
majetkovým dávkám, čímž
práce berních správ byla značně
ulehčena. Pracovalo se denně přes čas,
často i v hodinách nočních, jen aby
byly svěřené úkoly provedeny. Zatím
nikde nebylo zaměstnancům v peněžnictví
ani vysloveno uznání. Dnes jsou však vyloučeni
z nároku na osidlovací příspěvek,
a přece i tito zaměstnanci měli mimořádné
stěhovací výlohy a mají spravedlivý
nárok, aby i jim bylo měřeno stejně
jako ostatním z jiných oborů práce.
Jelikož jejich platové poměry byly upraveny
obdobně jako ve všech ostatních kategoriích
zaměstnanců, nedá se mluvit o nějakém
zvlášť vysokém honorování
jejich práce.
Rovněž zaměstnanci v distribuci nastoupili
v pohraničí ihned na svoje místa a svou neúmornou
prací přispěli k tomu, že ani v nejtěžších
porevolučních dobách nevázlo zásobování
obyvatel v pohraničí. Práce jejich v těžkých
poměrech byla skutečně namáhavá
a dlužno ji po zásluze ocenit.
Též zaměstnanci spolků a korporací
poslechli příkazu svých zaměstnavatelů
a odešli do pohraničí, aby svou prací
v politickém úseku nově se tvořícího
veřejného života v pohraničí
působili k stabilisaci poměrů a k uskutečňování
programu vlády v duchu Národní fronty.
Všichni tito uvedení zaměstnanci měli
mimořádné stěhovací výlohy
a mají tudíž spravedlivý nárok,
aby i jim bylo měřeno stejně jako ostatním.
Nelze dobře odůvodnit skutečnost, že
osidlovací příspěvek je přiznáván
v jiných pracovních oborech i učňům
a zaměstnancům svobodným, zatím co
z tohoto nároku jsou vyloučeni ženatí
zaměstnanci s dětmi, kteří pracují
v peněžnictví, distribuci anebo jsou zaměstnanci
politických stran. Vyloučení těchto
zaměstnanců z nároku na osidlovací
příspěvek působí v pohraničí
neblaze, poněvadž vzbuzuje v nich dojem méněcennosti,
a proto i roztrpčenost a nespokojenost.
Z těchto důvodů táží se
podepsaní pánů ministrů:
1. Zda jsou jim všechny tyto skutečnosti známy?
2. Zda jsou ochotni doplniti cit. vyhlášky č.
213 a 302 z r. 1947 v tom smyslu, aby se osidlovací příspěvek
přiznal i zaměstnancům v peněžnictví,
distribuci a zaměstnancům spolků a korporací?