Účelem dovolené na zotavenou je poskytnouti zaměstnanci možnost načerpati nových sil po vykonané práci. Ustanovení § 6, odst. 1 osnovy zkracuje proto poměrně dovolenou zaměstnanci, který nekonal práce v kalendářním roce pro důležitou příčinu, týkající se jeho osoby, kterou nezpůsobil úmyslně nebo hrubou nedbalostí (na př. pro nemoc, úraz nebo vojenskou službu), nepřetržitě po dobu delší 3 měsíců.

Ze zásady, že dovolená má býti udělena jen jednou v kalendářním roce vyplývá ustanovení, že zaměstnanec, který obdržel dovolenou u jednoho zaměstnavatele, nemá na ni nároku u zaměstnavatele druhého v témž roce i když splní ostatní předpoklady. Obdržel-li jenom část dovolené u předchozího zaměstnavatele, má nárok na zbytek dovolené v témž roce, splnil-li čekací dobu u nového zaměstnavatele. Tato zásada byla uplatněna v § 3 vládního nařízení č. 33/1942 Sb. a v § 6 vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. Délka dovolené, po př. její nevybrané části, poskytované u nového zaměstnavatele, řídí se ustanoveními danými pro obor nebo skupinu povolání, do něhož spadá podnik nového zaměstnavatele. Přejde-li tedy zaměstnanec z hornictví do oboru, pro který platí kratší výměra dovolené, má nárok pouze na tuto kratší dovolenou.

Ustanovení obsažená v tomto paragrafu jsou věcně shodná s § 4 zákona č. 262/1921 Sb., s § 8, odst. 1 zákona č. 67/1925 Sb. a s § 5 vládního nařízení č. 33/1942 Sb. a s § 7 vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l.

Osnova řeší dosud spornou otázku, zda zdravotní dovolená poskytnutá za účelem léčebné péče zkracuje dobu dovolené na zotavenou či nikoliv. Osnova rozeznává zdravotní dovolenou povolenou v důsledku léčebné péče poskytnuté nositelem veřejnoprávního sociálního pojištění, která dobu dovolené na zotavenou nezkracuje a zdravotní dovolené jiné, které se do doby dovolené na zotavenou započítávají.

Zákon č. 262/1921 Sb. obsahoval ustanovení, že náhrada mzdy po dobu dovolené přísluší zaměstnanci za každý den dovolené (§ 6). Podle judikatury příslušela náhrada mzdy i za ony dny spadající do dovolené, po které se v závodě nepracovalo. Zákon č. 67/1925 Sb. ustanovil, že náhrada mzdy přísluší "za dobu dovolené" (§ 9), vládní nařízení č. 33/1942 Sb. stanovilo po vzoru § 6 zákona č. 262/1921 Sb., že náhrada přísluší za každý den (§ 6). Vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. a osnova stanoví, že náhrada přísluší po dobu dovolené.

Osnova rozlišuje dvě kategorie zaměstnanců. V první větě odstavce 1 má osnova na mysli zaměstnance s pevným platem (mzdou) hodinovým týdenním, 14denním nebo měsíčním. V těchto případech přiznává osnova zaměstnanci nárok na stejný plat, jaký by obdržel, kdyby vykonával svou práci. Aby nedošlo k nesrovnalostem, jest ve druhém odstavci tohoto paragrafu pamatováno i na změny v platech nastalé během dovolené bez ohledu na to, znamenají-li zvýšení nebo snížení požitků, neboť zaměstnanec má podle dovětku první věty, odstavce 1 obdržeti tolik, kolik by obdržel, kdyby pracoval.

Druhá věta odstavce 1 určuje nároky zaměstnanců pracujících v úkolu nebo podle prémiové soustavy a věta třetí odstavce 1 nároky zaměstnanců v soustavě provisní. Zákon č. 262/1921 Sb. rozlišoval mzdy úkolové a časové (§ 6); v prvním případě rozhodoval průměr, v druhém případě úředně stanovená sazba. Zákon č. 67/1925 Sb. stanovil, že pro výpočet průměrného výdělku z posledních 4 týdnů platí zásada § 12, odst. 2 zákona č. 221/1924 Sb., ve znění tehdy (v r. 1925) platném (§ 9). Vládní nařízení č. 33/1942 Sb. obsahovalo ustanovení, že zaměstnanci přísluší náhrada odpovídající průměrnému výdělku jedné směny posledních 3 měsíců předcházejících dovolené (§ 6, odst. 1). Osnova zachovává 3měsíční průměr u zaměstnanců pracujících v úkolu nebo v prémiové soustavě a zavádí 6měsíční průměr u zaměstnanců pracujících v soustavě provisní; aby byl zjištěn správný průměr, nebere však za základ průměrný výdělek jedné směny, nýbrž jednoho týdne. Tato změna jest odůvodněna jednodušší manipulací, která umožňuje i zaměstnancům samým zjistiti, jaká částka jim přísluší z titulu náhrady mzdy po dobu dovolené.

Odstavec 3 tohoto paragrafu je věcně shodný s § 9, odst. 3 zákona č. 67/1925 Sb., § 6, odst. 3 vládního nařízení č. 33/1942 Sb. a § 8, odst. 3 vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l.

Podle § 9, odst. 4 zákona č. 67/1925 Sb., § 6, odst. 4 vládního nařízení č. 33/1942 Sb. a § 8, odst. 3 vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l., byla mzda nebo plat a náhrada naturálních požitků v době dovolené splatna v obvyklých výplatních dnech. Aby zaměstnanec nemusel přerušovati dovolenou a docházeti ve výplatních termínech pro mzdu k zaměstnavateli, stanoví osnova splatnost požitků za dovolenou, kterou si zaměstnanec vybírá, předem, požádá-li o to, avšak pro daňové srážky musí býti rozdělena tak, jako kdyby zaměstnanec v době dovolené pracoval.

Odstavec 5 tohoto paragrafu je věcně shodný s § 8, odst. 4 vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l.

Osnova stanoví zásadu, že dovolená na zotavenou má býti vyčerpána během kalendářního roku. Zákon č. 262/1921 Sb. stanovil v § 10, odst. 1 (srovnej též zákon č. 67/1925 Sb., § 12, odst. 1 a vládní nařízení č. 33/1942 Sb., § 8, odst. 1), že dovolené mají býti pokud možno udíleny v době od 1. května do 31. října. Od tohoto způsobu upustila vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. i osnova. Zákon č. 67/1925 Sb. (§ 12, odst. 3) vládní nařízení č. 33/1942 Sb. (§ 8, odst. 3) stanovily, že dovolená má býti nepřetržitá a jen ve zvláštních případech může býti rozdělena na dvě části. Vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. stanovila, že dovolená má býti pravidelně nepřetržitá, připustila však, že se může vybrati po vzájemné dohodě ve dvou přibližně stejných částech. Zásadu nepřetržitosti dovolené převzala také osnova.

Posunutí dovolené do 31. ledna příštího kalendářního roku zavedlo vládní nařízení č. 23/1945 Sb. v závodech zemědělské prvovýroby (§ 8). Vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l., stanovila v § 9, odst. 4 jako konečný termín posunutí den 31. března příštího roku. Osnova připouští výjimečně vyčerpání dovolené do 31. března příštího roku, požádá-li o to zaměstnanec a nebo nemohl-li zaměstnanec vyčerpati dovolenou do konce kalendářního roku z důvodu naléhavé potřeby podniku.

Odstavec 1 je věcně shodným s § 7, odst. 3 vládního nařízení č. 33/1942 Sb. a s § 10 vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l.

Odstavec 2 zmocňuje vládu, aby nařízením hromadné závodní dovolené omezila. Tímto ustanovením je pamatováno na důležité zájmy národního hospodářství, zejména v souvislosti s prováděním dvouletého plánu, protože hromadné závodní dovolené snižují v četných případech výrobnost závodu.

Zásada, že účelem dovolené je s hlediska zdravotního nezbytné načerpání sil pro další práci a z ní vyplývající důsledek, že vzdání se dovolené za úplatu, po případě poskytování peněžité náhrady místo dovolené, jest nepřípustné, byla sice výslovně vyjádřena teprve ve vládním nařízení č. 33/1942 Sb. (§ 6, odst. 2), její platnost byla však předpokládána již v dříve platných předpisech. Vyplývá to z ustanovení zákonů č. 262/1921 Sb. (§ 8) a č. 67/1925 Sb. (§ 11, odst. 2), jejichž intencí bylo zabrániti zaměstnanci ve výdělečné práci v době dovolené, jakož i z oněch předpisů, které upravují rozvrh dovolené (zřetel na přání zaměstnance a spolupůsobení závodního zastupitelstva zaměstnanců).

Osnova připouští poskytování peněžité náhrady za nevyčerpanou dovolenou jen ve zvlášť odůvodněných případech. Peněžitou náhradu nelze však poskytnouti za nevyčerpaný další kalendářní týden, o který se dovolená zaměstnancům prodlužuje podle ustanovení § 3, odst. 4.

Zákon č. 262/1921 Sb. vylučoval z nároku na dovolenou horníky, kteří opustili hornickou práci v revíru nebo byli propuštěni z práce z trestu nebo pro trestní čin podle § 202 ob. hor. zák. O nárocích zaměstnanců propuštěných z práce z jiných důvodů neměl shora uvedený zákon předpisu. Zákon č. 67/1925 Sb. stanovil, že zaměstnanec, který dostal výpověď z práce před nastoupením dovolené, má nárok na poměrnou část dovolené, odpovídající pracovní době v roce pro dovolenou rozhodné. Týž nárok příslušel zaměstnanci, opustil-li práci z důležitých důvodů, které jej opravňují k okamžitému zrušení pracovního poměru (§ 10). Zákon č. 154/1934 Sb. rozlišuje mezi zrušením pracovního poměru výpovědí danou zaměstnancem (přísluší poměrná část dovolené) a zaměstnavatelem (přísluší celá dovolená po 6 měsících pracovního poměru v kalendářním roce, jinak poměrný díl, rovnající se jedné dvanáctině za každý měsíc) a dále mezi předčasným zrušením pracovního poměru. Zrušil-li zaměstnanec předčasně pracovní poměr z důležitého důvodu, přísluší mu náhrada v penězích za dovolenou ve výměře, jako by došlo k výpovědi zaměstnavatelem. Zrušil-li zaměstnanec pracovní poměr předčasně bezdůvodně, ztrácí nárok na dovolenou. Totéž platí, zrušil-li zaměstnavatel pracovní poměr předčasně z důležitého důvodu zaviněného zaměstnancem. Došlo-li k předčasnému zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem bez důležitého důvodu nebo z důležitého důvodu zaměstnancem nezaviněného, přísluší zaměstnanci náhrada v penězích za dovolenou, jaká by mu příslušela, kdyby byl dostal výpověď. Vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. i osnova řeší tyto poměry obdobným způsobem.

§ 14 osnovy je věcně shodným s § 14 vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. a s § 27, odst. 3 zákona č. 154 /1934 Sb.

Dovolenou domáckých dělníků upravilo vládní nařízení č. 23/1945 Sb. v § 6. Vyhláška ze dne 5. června 1945, č. 1388 Ú. l., zavedla v § 16 jednotnou 7% sazbu náhrady za dovolenou domáckých dělníků.

Osnova opustila tuto jednotnou sazbu náhrady a odstupňovává náhradu podle délky dovolené uvedené v § 3. Sazby 4%, 6% a 8% z pracovní odměny dosažené v posledních 12 kalendářních měsících bezprostředně předcházejících, odpovídají nárokům na dovolenou in natura ostatních zaměstnanců.

Poskytování dovolených zaměstnancům zemědělským a lesním, kteří za trvání pracovního poměru nekonají nepřetržitě práce, zavedly již kolektivní smlouvy před druhou světovou válkou. Také v roce 1946 byla těmto zaměstnancům dovolená poskytována ač vyhláška ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. výslovného ustanovení o tom neobsahovala.

Osnova řeší otázku povahy jejich zaměstnání tak, že je považuje za zaměstnání hlavní pracují-li aspoň 150 dní v kalendářním roce. Ustanovení o tom, že se do doby rozhodné pro délku dovolené počítá kalendářní rok, ve kterém odpracovali 150 dní, čímž mají tito zaměstnanci určitou výhodu vůči zaměstnancům ostatním, jest odůvodněno tím, že budou léta, ve kterých si odpracují méně než 150 dní, která se jim pak do doby rozhodné pro délku dovolené nezapočítávají.

Podle § 15 vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. se vyplácela peněžitá náhrada zaměstnancům v sezónních zaměstnáních za dovolenou dvou kalendářních týdnů. Osnova zajišťuje sezónním a kampaňovým zaměstnancům nárok na peněžitou náhradu za dovolenou, která by jim příslušela podle § 3.

Dovolená zaměstnanců ve stavebních a vedlejších stavebních živnostech vyžaduje pro krátkodobost jejich pracovních poměrů a pro normální fluktuaci zaměstnanců v tomto oboru zvláštní úpravy. Osnova proto zmocňuje vládu, aby nařízením upravila způsob vybírání dovolené a proplácení mzdy za dovolenou stavebního dělnictva, při čemž se zamýšlí vyhověti požadavku stavebního dělnictva a zavésti tak zv. známkový systém.

Osnova se nevztahuje na státní a veřejné zaměstnance, protože u této skupiny zaměstnanců nutno řešiti dovolenou v souvislosti s celkovou úpravou služebního a platového práva.

Osnova neruší platnost po případě použivatelnost předpisů, které jsou pro zaměstnance příznivější. Platné jsou tedy i nadále zejména tyto předpisy, pokud obsahují ustanovení pro zaměstnance příznivější:

1. § 26 a 27 zákona ze dne 11. července 1934, č. 154 Sb., o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákona o soukromých zaměstnancích),

2. § 10 zákona ze dne 3. července 1936, č. 189 Sb., o pracovním poměru redaktorů.

Ustanovení tohoto paragrafu je odůvodněno tím, že osnova obsahuje předpisy povahy donucovací, které jsou vydávány na ochranu zaměstnanců. Ujednáními rozumí se nejen jednotlivé smlouvy, nýbrž i pracovní smlouvy hromadné.

Tento paragraf vymezuje práva a povinnosti pověřence pro sociální péči při provádění zákona podle politické dohody, schválené vládním usnesením ze dne 28. června 1946.

Platnost vyhlášky ze dne 5. června 1946, č. 1388 Ú. l. byla omezena na rok 1946. Jelikož osnova vychází ze zásady, že dovolená na zotavenou se udílí na kalendářní rok, musí míti zpětnou účinnost od 1. ledna 1947.