Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé 1947.

2. zasedání

439.

Návrh

poslanců Ing. Jankovcové, Jungwirthové, Pažoutové a druhů

na změnu a doplnění zákona č. 320 Sb. z. a n., ze dne 22. května 1919

o obřadnostech smlouvy manželské o rozluce a o překážkách manželství.

Podepsaní navrhují: Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé rač se usnésti:

Zákon

ze dne...............................1947,

jímž se mění a doplňuje zákon ze dne 22. května 1919 č. 320 Sb., o ustanovení.

občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství.

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 16. zákona č. 320/1919 doplňuje se novým odstavcem d) tohoto znění:

"I když manželství nebylo soudně rozvedeno, může kterýkoliv manžel žádati v řízení nesporném o povolení rozluky manželství, jestliže manželé nežijí v manželském společenství nepřetržitě po dobu nejméně 5 let.

Otázka viny na zrušení manželského společenství se v tomto případě řeší jen k návrhu některého manžela za účelem rozhodnutí o nárocích podle § 1266 obč. zák."

Důvodová zpráva.

V praxi se vyskytuje řada případů, kdy manželství bylo rozvedeno z viny některého manžela a uplynulo již mnoho let, aniž by bylo došlo k obnovení manželského spolužití. Tímto přerušením manželského spolužití přestalo manželství vlastně existovati a to nejen fakticky, nýbrž i celým svým smyslem, účelem a mravním obsahem. Zákon však přes to požaduje zachovávání manželské věrnosti i mezi rozvedenými manželi, kteří se třeba po několik let již neviděli, což pokládáme za stanovisko alespoň fisiologicky pokrytecké. Stává se však i mravně pokrytecké, když manžel, t. zv. vinný chce uzavříti nový sňatek, nemůže však pro odpor druhého manžela dosáhnouti rozluky. Zde dnešní právní stav chrání manželství, které ve skutečnosti dávno neexistuje a nemůže tedy plniti svůj úkol v rodině i národě, brání uzavření nového sňatku, který by tento úkol plniti mohl. Tento stav nutí pak t. zv. vinného manžela k žití v konkubinátě. Děti z tohoto konkubinátu jsou pak nemanželské, ačkoliv lidsky i mravně s hlediska účelu a smyslu manželství, měly by býti pokládány za manželské. Poněvadž odpor druhého manžela proti povolení rozluky ve většině případů jest jen rozmar a zlá vůle, jest mravnější a pro národ prospěšnější, aby v těch případech, kdy manželé již spolu nežijí alespoň 5 let, byla povolena rozluka manželství, třebas i na žádost t. zv. vinného manžela.

Zajištění druhého manžela nebude tím nijak dotčeno, neboť bude-li se druhý domáhati výživného po př. odbytného, může býti o otázce viny rozhodnuto sporem a tím i o nárocích druhého manžela.

Státní pokladně tímto zákonem žádné výlohy nevzniknou.

V Praze dne 24. února 1947.

Inž. Jankovcová, Jungwirthová, Pažoutová,

dr. Novotný, dr. Bláha, Skaunic, Kubát, dr. John, Lindauer, dr. Jelínek, dr. Veverka, Smejkal, Pavlán, Vilím, dr. Bernard, Kaplan, Sedlák, Hladký, dr. Erban, Sajal, Ant. Gottvald, Hatina, Frlička, Doležel, Cígler, Kovář.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP