Podepsaní navrhují: Ústavodárné
Národní shromáždění republiky
Československé rač se usnésti:
Ústavodárné Národní shromáždění
republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Osoby v presenční službě a ve vojenském
výcviku, jakož i vojenské osoby z povolání
potřebují k sňatku povolení vojenského
úřadu. Totéž platí o vojenských
osobách, konajících další činnou
službu, dále o vojenských osobách ve
výslužbě, povolaných přechodně
k činné službě a o vojenských
osobách jsoucích v místním zaopatření
vojenské invalidovny, jakož i o vojenských
osobách na trvalé dovolené, jichž povinnost
k zákonité presenční službě
skončí později než za tři měsíce.
Jinak není k sňatku potřebí zvláštního
úředního povolení.
Povolení k sňatku neposkytuje výhod při
plnění branné povinnosti.
Tímto zákonem ruší se platnost §
36 br. zákona ze dne 19. března 1920, č.
193 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 8.
dubna 1927, č. 53 Sb. a § 3 zákona ze dne 18.
března 1921, č. 120 Sb. z. a n. a zák. a
nař. následujících.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem vyhlášení. Provedou jej ministr národní
obrany a ministr vnitra.
Nutnost opravy sňatkových záležitostí
vycházela z § 54 všeob. staro-rakouského
obč. zákona, který stanovil, že voj.
zákony určí, s kterými vojenskými
osobami nebo s kterými osobami k vojsku náležejícími
nelze bez písemného svolení představeného
sjednati platnou manželskou smlouvu.
Tento paragraf formuloval zmíněné omezení
jako překážku manželství ve vlastním
slova smyslu v souhlase s tehdejším nazíráním
na vojenský stav. Oslabením moci feudální
byla tato překážka změněna vojenským
sňatkovým předpisem z r. 1861 na pouhou manželskou
zápověď, jejíž přestoupení
mělo v zápětí příslušnou
trestní sankci, nikoliv však neplatnost manželství.
Na tomto stanovisku setrvaly též branné zákony
z r. 1868, 1882, 1889 a 1912, stejně tak jako čs.
branný zákon.
Na základě tohoto branného zákona
z r. 1920 a jeho novely z r. 1927, jenž převzal většinu
starorakouských ustanovení, vydala tehdejší
čs. vláda vládní nařízení
ze dne 15. září 1927, č. 141 Sb. z.
a n. (branné předpisy), ve kterých ustanovením
§ 36 (sňatky osob podléhajících
branné povinnosti) ještě více zostřila
tím, že do těchto vsunula v § 256 požadavek
vůči nevěstě (lit. L), zcela nesociální.
Tento požadavek pak formuloval přesně §
259, odst. 2, téhož vl. n., ve kterém se žádá
od nevěsty řádně ověřené
prohlášení, že se vzdává
se svolením svého ženicha nároku na
poskytování vyživovacího příspěvku,
jenž by jí, kdyby se provdala, nebo jejím dětem
příslušel, za manželovy zákonité
presenční služby nebo vojenského výcviku
(§ 3 zák. ze dne 18. března 1921, č.
120 Sb. z. a n., prodlouženého zákonem ze dne
21. prosince 1921, č. 476 Sb. z. a n., VV 1921, č.
29, čl. 295 a 1922 číslo 13, čl. 82).
Sankce nedodržení ustanovení § 36 br.
zák. a § 256, lit. h) br. předpisů jsou
uvedeny v § 262 br. př. a v § 3 zák. ze
dne 18. března 1921, č. 120 Sb. z. a n. (zákon
o vyživovacím příspěvku). Nedostane
nic, ať je v jakékoliv nouzi i se svými dětmi.
Jelikož tato ustanovení jsou dosud platná a
jsou v příkrém rozporu se sociálním
cítěním našeho lidu, dále také
proto, že brzdí naši populační
politiku, je třeba základní zákon
o sňatcích osob, podléhajících
branné povinnosti tak opraviti, aby byl v souhlasu s ostatním
duchem našeho zákonodárství.
Navrhuje se proto místo § 36 br. zák. vydati
zákon samostatně tuto otázku upravující
a to pro nebezpečí v prodlení. Na podkladě
tohoto zákona bude možno vládě vládním
nařízením zrušiti všechna ustanovení,
pojatá do branných předpisů.
Tento návrh zákona nevyžaduje zvláštní
úhradu. Výdaje s tímto zákonem spojené
jsou kryté státním rozpočtem, položkou
vyznačenou v titulu 5, kapitola 6. Po stránce formální
navrhujeme, aby tento návrh byl přidělen
výboru brannému a rozpočtovému.