Dekretem presidenta republiky ze dne 17. srpna 1945, č. 53/1945 sb., o odčinění křivd československým veřejným zaměstnancům, zajišťuje se jim podle § 1 odškodnění, pokud byli v době nesvobody poškozeni na svých právech a nárocích ze služebního, resp. pensijního poměru pro své politické chování nebo pro své osobní vlastnosti anebo v souvislosti s politickými poměry.

Za německé okupace, zvláště po r. 1940, byli v naznačeném smyslu poškozeni četní zaměstnanci kromě jiného také tím, že byli předčasně přeloženi do výslužby a tak na svých služebních i odpočivných platech citelně zkráceni, neboť byli připraveni i o výhodu zlepšení platové úpravy, pokud se týče zlepšení pensijní základny, jež vešlo v platnost dnem 1. ledna 1944.

Tito zaměstnanci podali si přihlášku o odškodnění, avšak úřady odmítají jim je přiznati, opírajíce se o interní výnos, vydaný ministerstvem vnitra v dohodě s ministerstvem financí dne 30. října 1945, č. j. B-3399-27/9-45-IV/1, který je v příkrém rozporu nejen se zásadami dekretu presidenta republiky č. 53/1945 Sb., ale i se samotnými vysvětlivkami ministerstva vnitra k tomuto dekretu.

Uvedený výnos totiž praví, že za zaměstnance předčasně přeložené do výslužby z moci úřední ve smyslu § 5, písm. F) dekretu č. 53/1945 lze považovati toliko zaměstnance, kteří byli přeloženi do výslužby, aniž dovršili věkovou hranici platnou pro nucené přeložení do výslužby z moci úřední podle § 21, odst. 2, písm. a) vlád. nař. č. 379/1938 sb., pokud se týče ve znění nařízení ze dne 30. prosince 1940, t. j. nařízení Reichsprotektora.

Výnos odpírá tedy nárok na odškodnění těm zaměstnancům, kteří byli pensionováni mezi 55.-60. rokem věku (u žen mezi 50.-60. rokem věku) i když nedosáhli ještě nároku na plné výslužné.

Podle československého právního řádu, ustáleného před dobou nesvobody, mohl býti veřejný zaměstnanec přeložen do trvalé výslužby - nebyl-li snad kvalifikován jako méně způsobilý či nezpůsobilý nebo nebyl-li trvale neschopen své služební místo řádně zastávati - jen tehdy, když překročil 60. rok věku a dosáhl zákonitého nároku na plné výslužné.

Vládní nařízení č. 379/1938 jakož i nařízení Reichsprotektora z 30. XII. 1940 byla vydána za doby nesvobody; podle ústavního dekretu z 3. VIII. 1944 o obnovení právního pořádku, jakož i podle vysvětlivek ministerstva vnitra se předpokládá, že rozhodnutí podle oněch nařízení vydaná, budou zrušena nebo prohlášena za nicotná. Dekret presidenta republiky číslo 53/1945 Sb. připouští, aby o odškodnění zaměstnanců bylo rozhodnuto již předem, jsou-li jinak bezpečně splněny veškeré předpoklady, uvedené v § 1.

Vládní nařízení č. 379/1938 samo nepoškodilo veřejné zaměstnance tak příliš, protože zavedlo nucené přeložení do výslužby až při překročení 60. roku věku, v němž většina zaměstnanců dosahovala již zpravidla nároku na plné výslužné. Naproti tomu nařízení Reichsprotektora postihlo těžce mnoho zaměstnanců, když snížilo tuto věkovou hranici na 55. rok věku. Okupanti ovšem nepoužili tohoto imperativního nařízení všeobecně, nýbrž jen u zaměstnanců, kteří jim byli pro své protiněmecké smýšlení a jednání nepohodlní. Tím právě vznikly křiklavé rozdíly, když tito nepohodlní zaměstnanci museli odejíti do výslužby bez nároku na plné výslužné a na platové zlepšení od 1. ledna 1944, zatím co ti, kteří si dovedli získati přízeň okupantů nekontrolovatelným přisluhováním za zavřenými dveřmi, nebyli do výslužby posíláni, ač 55. rok věku překročili a tak dodnes v činné službě zůstali a požívají všech výhod další činné služby, zvláště i úpravy platové od 1. ledna 1944 zavedené.

Přiznává-li nyní ministerstvo vnitra svým výnosem ze dne 30. X. 1945 právní platnost persekučnímu nařízení Reichsprotektora z 30. XII. 1940 a vykládá podle něho zúženě pojem předčasného přeložení do výslužby, vědomě pokračuje v příkořích, beztak již v hojné míře na oněch národně spolehlivých zaměstnancích okupační mocí napáchaných.

Není třeba podotýkati, že takovéto stanovisko ministerstva vnitra a financí podlamuje důvěru v spravedlnost a v právní řád našeho státu.

Vznáším proto na pány ministry vnitra a financí zdvořilý dotaz, jsou-li jim tyto skutečnosti známy a jsou-li ochotni neudržitelný výnos ministerstva vnitra z 30. X. 1945, příčící se nejen spravedlivé tendenci dekretu presidenta republiky č. 53/1945 Sb., ale i právnímu řádu čs. státu, odvolati či změniti a zavésti ve věci odčinění křivd dotyčným veřejným zaměstnancům spravedlivou praxí.