Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Devisoví tuzemci (§ 2 zákona ze dne 11. dubna 1946, č. 92 Sb., o vázaném devisovém hospodářství), kterým byla vyplacena v korunách nebo v říšských markách hodnota částek poukázaných jim z ciziny jako záloha na plnění dodávkových nebo některých jiných smluv, a to

a) v době od 1. října 1938 do 5. května 1945 na území republiky Československé, obsazeném v roce 1938 německou brannou mocí, nebo

b) v době od 1. října 1940 do 5. května 1945 v ostatních částech zemí České a Moravskoslezské,

nebo jejich právní zástupci, jsou-li rovněž devisovými tuzemci, jsou povinni vrátit tuto zálohu jako plnění, kterého se jim dostalo pod tlakem okupace, do tří měsíců ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, tuzemskému peněžnímu ústavu (peněžnímu podniku), který jim ji vyplatil, nebo jeho právnímu nástupci, pokud do uvedeného dne nesplnili závazek ze smlouvy, v souvislosti s níž byl poukaz z ciziny proveden. Splnili-li svůj závazek jen zčásti, nejsou povinni vrátit vyplacenou zálohu do výše částky zúčtované na plnění, které se uskutečnilo. Obdržel-li peněžní ústav (peněžní podnik), který zálohu vyplatil, nebo přímo příjemce zálohy úhradu od Národní banky nebo od filiálky Říšské banky, zřízené na československém území, buďtež zálohy vráceny Národní bance Československé v Praze.

(2) Ustanovení předchozího odstavce se nevztahuje na poukazy provedené z Německé říše v jejích hranicích z konce roku 1937 smluvní stranou, která tam měla bydliště nebo sídlo.

(3) Povinnost stanovená v odstavci 1 netýká se částek, které byly odvedeny jako nadměrné zisky bývalému ministerstvu hospodářství a práce po případě podle směrnic německého ministra hospodářství. O vrácení těchto částek, pokud ještě nevplynuly do státní pokladny, se dohodne Národní banka Československá v Praze s ministerstvy zahraničního obchodu a financí. Nedojde-li k dohodě, rozhodne vláda.

K vrácení záloh podle § 1 lze použít vkladů vázaných podle § 7 dekretu ze dne 19. října 1945, č. 91 Sb., o obnovení československé měny.

Národní banka Československá v Praze může stanovit v případech hodných zvláštního zřetele, že příjemce nebo jeho právní nástupce nemá vracet vyplacenou zálohu buď vůbec nebo zčásti.

(1) Byla-li záloha vrácena, nemá smluvní strana, která ji poskytla, proti devisovému tuzemci žádné nároky z toho důvodu, že mu byla záloha poukázána nebo že ji přijal.

(2) Peněžnímu ústavu (peněžnímu podniku) uvedenému v § 1, odst. 1 ani Národní bance Československé v Praze nevzcházejí z tohoto uspořádání žádné závazky vůči smluvním stranám.

Zálohy, které mají být vráceny Národní bance Československé v Praze podle § 1 a které nebudou vráceny do stanovené lhůty, mohou být vymáhány soudní exekucí podle výměru Národní banky Československé v Praze, opatřeného doložkou vykonatelnosti.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě s ministry financí a zahraničního obchodu.

Za německé okupace byl začleněn platební styk českých zemí s cizinou do clearingového platebního systému Německé říše, a to v oněch částech republiky které byly obsazeny již v r. 1938, ihned po obsazení, kdežto v ostatním území počínajíc dnem 1. října 1940. Platební styk ve volné devise, který k 1. říjnu 1940 měl již jen malý rozsah, později prakticky úplně ustal. Veškerý platební styk byl nuceně prováděn prostřednictvím Německé zúčtovací pokladny v Berlíně.

Národní banka Československá v Praze, která byla pod tehdejším vnuceným označením Národní banky pro Čechy a Moravu určena za prostřednici mezi Německou zúčtovací pokladnou v Berlíně a vývozci zboží v t. zv. Protektorátě, musila vyplácet z příkazu Německé zúčtovací pokladny v korunách zdejším příjemcům částky, které pro ně složili v cizině jejich dlužníci na účty Německé zúčtovací pokladny, vedené v cizině. Německá zúčtovací pokladna dostala takto devisy složené v cizině, které ovšem neodvedla Národní bance, nýbrž použila jich k nákupům zboží v cizině, a Národní bance vzešla vůči ní jen pohledávka za koruny, které zde musela vyplatit. Protože náš vývoz převyšoval.dovoz, vzniklo Národní bance nakonec z tohoto "zprostředkování" platebního styku aktivní saldo ve výši asi 1,4 miliardy říšských marek. Německá zúčtovací pokladna v Berlíně převáděla aktivní saldo překročivší určitou částku na Říšskou banku, takže dnes je téměř celé aktivní saldo platebního styku t. zv. Protektorátu s cizinou vyjádřeno v pohledávce Národní banky Československé za Říšskou bankou.

Kromě úhrad za vývoz, který se již uskutečnil, je však v uvedeném saldu obsaženo mnoho úhrad došlých na vývoz budoucí (t. zv. zálohy na platy předem), k němuž již nedošlo, zvláště pro pokročilé válečné události. I zde musila Národní banka, aniž obdržela jakoukoliv vzájemnou hodnotu, na nátlak okupantů dávat inflačním způsobem koruny do oběhu. Úhrn těchto záloh lze odhadnout na 200 až 300 milionů říšských marek.

V území obsazeném hned po mnichovské dohodě prováděly výplaty na poukazy z ciziny jednak filiálky Říšské banky, zřízené na tomto území, jednak i jiné peněžní ústavy z příkazu svých ústředí v Německé říši, za nimiž jim vznikly pohledávky z důvodu těchto výplat. Tyto platby byly poukazovány ovšem v říšských markách. Tím, že Národní banka převzala po skončení okupace své filiálky, které za okupace držela Říšská banka, a tím, že převzala žírové účty u nich vedené, stala se Národní banka vlastně též věřitelkou z provedených výplat. Částky, které nebyly v tomto území vyplaceny filiálkami Říšské banky, nejsou arciť pohledávkami Národní banky, nýbrž jednotlivých zdejších peněžních ústavů, resp. jejich právních nástupců.

Jaká je celková výše záloh vyplacených na neuskutečněné dodávky v tomto území a jaký podíl připadá u nich na Národní banku a jaký na ostatní peněžní ústavy, nelze zatím odhadnout.

Cizinci, kteří poukázali na účty Německé zúčtovací pokladny zálohy ve prospěch zdejších dodavatelů, žádají nyní, aby byly provedeny příslušné dodávky. Avšak úhradám došlým za okupace v říšských markách nelze přiznat z důvodů shora uvedených povahu úhrad řádných a splnění dodávek bylo by jednak neodůvodněným darem cizině, jednak na újmu vnitřního hospodářství republiky a znamenalo by petrifikování škody, kterou výplatami záloh bez jakékoliv vzájemné hodnoty utrpěla Národní banka, resp. jiné zdejší peněžní ústavy. Znamenalo by to též zvýšení závazků, které by měl vyrovnat likvidační měnový fond. Cizina by získala nyní za říšské marky, placené v době okupace, hodnotné zboží, naproti tomu Národní bance by zůstala v plné výši ztráta, kterou utrpěla tím, že byla nucena tyto výplaty provádět. Celou její ztrátu nelze ovšem nahradit vrácením všech vyplacených částek, zvláště bylo-li zboží do ciziny již dodáno anebo vznikly-li tuzemcům vzájemné pohledávky za rozpracování a pod., avšak je třeba, aby osoby, které obdržely takové zálohy a dosud neplnily, byly přidrženy k tomu, aby vrátily zálohu Národní bance Československé, poněvadž záloha jim byla vyplacena jen pod tlakem okupace. S předpisy stanovenými v zákoně ze dne 16. května 1946, č. 128 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, nelze vystačit a je proto třeba, aby byla uzákoněna připojená osnova.

K jednotlivým ustanovením se poznamenává:

Povinnost k vrácení výplaty se vztahuje nejen na platy poukázané předem za zboží, kterých je ovšem velká většina, nýbrž týká se i jiných záloh na budoucí plnění a pak částek, které případně došly více méně zakrytě jako převody kapitálové. V četných případech šlo totiž pod rouškou záloh na zboží jen o zakrytý transfer kapitálu z území válkou již příliš ohrožených do území méně ohroženého, t. j. k nám.

Byl-li závazek k dodávce splněn zcela nebo zčásti, vrácení zálohy odpadá až do výše odpovídající provedenému plnění.

Cizinou dlužno rozumět území mimo Československou republiku, avšak poukazy z Německa do částí republiky obsazených Německou říši byly za okupace prováděny jako platební styk vnitrostátní. Je proto třeba je z režimu osnovy vyjmout.

Nadměrné zisky, o kterých se zmiňuje § 1, odst. 3, vznikly nepoměrně vysokými a uměle udržovanými kursy některých znehodnocených měn, jakož i vysokými cenami, které byly se zřetelem na inflaci v cizích státech odběratelé ochotni platit. Aby tuzemský vývozce neměl neodůvodněný zisk z takových obchodů, byl povinen určitou část došlé úhrady odvésti. Celkem bylo odvedeno přes 800 milionů korun, které dozorčí úřadovna při ministerstvu hospodářství a práce odevzdala ministerstvu financí a jen částka asi 16,000.000 K zbyla u ministerstva zahraničního obchodu. Poněvadž nadměrné zisky byly v různých obdobích odčerpávány v různé výši (od 50% do 83% došlých částek), nelze zjistit, jaká částka z odvedených nadměrných zisků připadá na platy předem.

Ježto zálohy, o něž jde, byly vyplaceny ještě před měnovou reformou, je na místě dovolit, aby se k jejich vrácení mohlo použít vázaných vkladů.

Národní bance je třeba svěřit úkol, aby rozhodla o výjimkách z obecné povinnosti vrátit zálohu, a to zejména tehdy, bude-li mezistátními úmluvami takový postup recipročně sjednán nebo jen praktikován. Národní banka má pak rozhodnout i tehdy, šlo-li o výplatu provedenou jiným peněžním ústavem.

Devisový tuzemec, který vrátí plat uvedený v § 1, musí býti chráněn před případným nárokem zahraničního plátce na vrácení platu. Platnost dodávkové smlouvy samé nemá být dotčena, jen z poukazu zálohy nebude moci cizí smluvní kontrahent uplatňovat žádné nároky vůči devisovým tuzemcům. Avšak ani Národní bance Československé, ani jiným zdejším peněžním ústavům, které provedly výplatu záloh pod tlakem okupace, nesmějí vzejít z tohoto uspořádání žádné závazky, zejména vůči osobám, které z ciziny zboží objednaly a předem platily.

Národní bance Československé je třeba dát možnost, aby mohla vymáhat vrácení záloh soudní exekucí.