Zákonem čís. 136/1946, § 3, odstavec
d) bylo přiznáno účastníkům
národního boje za osvobození přednostní
právo na přidělení nemovitého
nepřátelského majetku, konfiskovaného
podle dekretu čís. 108/1945 bez ohledu na to, zda
tito vlastnili dříve rodinný dům nebo
živnost či nikoliv. Při vydávání
tohoto zákona se úplně zapomnělo na
osoby, které v důsledku územních změn
v roce 1938 - 39 museli svá bydliště opustiti
a evakuovati do zemí historických. Jde především
o naše příslušníky z bývalé
Podkarpatské Rusi a východního Slovenska
a konečně Slovenska vůbec, kteří
se stali obětí německé a maďarské
rozpínavosti a jejichž dvacetiletá činnost,
zejména ve dnech od května do listopadu 1938, resp.
do poloviny března 1939, se vlastenecky a národně
jasně projevila. Jde o české lidi, kteří
po převratě v letech 1918 až 1919 šli
dobrovolně, z lásky a nadšení na Slovensko
a Podkarpatskou Rus, aby nejen chránili hranice, ale i
budovali nově vzniklou republiku Československou,
a to jak po stránce státní správy,
tak i hospodářsky a kulturně. Úkoly
to byly velké, ba doslova ohromné a aby je zdolali,
museli vyvinouti činnost jdoucí často až
k sebeobětování a že jejich práce
nebyla marná, svědčí nám jistě
celá řada skvělých příkladů.
V roce 1938, kdy podle vídenské arbitráže
museli tito čeští lidé svoje domky (obchody
a živnosti!) bez milosti opustiti, většinou jen
s narychlo sbalenými nejnutnějšími svršky
a v mnoha případech zachránili jen holé
životy, neboť bytové zařízení,
šatstvo, prádlo, poživatiny, zboží
v obchodech, zařízení dílen a živností
a jiné bylo rozkradeno, když provedení evakuace
selhalo.
Většina vrátila se úplně ožebračena
ke svým příbuzným a známým,
tím však jejich utrpení nebylo skončeno.
Bylo na ně pohlíženo jako na vetřelce
a při zapojování do zaměstnání
a při zaopatřování bytů pociťovali
další křivdy, ač bylo zdůrazňováno
velmi často, že národ na jejich záslužnou
práci nezapomene.
Poškození byli tak sociálně nejslabší
příslušníci národa: státní,
veřejní a soukromí zaměstnanci, učitelé,
úředníci, četnictvo a policie, finančníci,
listonoši, dělníci, živnostníci
a většina z nich jsou to bývalí českoslovenští
legionáři a dobrovolci z první světové
války. Většinou nejde dnes již o mladé
lidi, což je pochopitelné z toho, že 20 let sloužili
jako hraničáři a nyní již téměř
8 let čekají na odčinění křivd.
Tito čeští lidé, sdružení
ve Spolku vlastníků majetku na Slovensku a bývalé
Podkarpatské Rusi, dodnes trpělivě čekají,
že budou po právu náležitě odškodněni
a že jim budou přiděleny v místech jejich
nynějších působišť rodinné
domky z konfiskovaného nemovitého nepřátelského
majetku a nebo vrácen jejich původní majetek.
Zákonem čís. 128/1946 byla vyslovena zásada
restituce majetku, který byl ztracen za války od
29. 9. 1938. Podle toho tedy má býti vrácen
původním českým vlastníkům,
i ten nemovitý majetek, který pozbyli v té
době na Slovensku. Tento majetek pozbyli tím způsobem,
ze jednak jej prodávali z volné ruky, kteréž
to případy řeší § 1 zmíněného
restitučního zákona, proto, že byli
nuceni jako státní a soukromí zaměstnanci,
a konečně i zaměstnavatelé pro svůj
český původ odejíti ze Slovenska,
ať již to bylo z jakéhokoliv důvodu. Bylo
to v době, kdy na Slovensku byla protičeská
nálada, živena a rozdmychávaná Hlinkovou
stranou a jejími představiteli; byl tedy tento protičeský
postup nesporně zaviněn tam zavládnuvšími
politickými poměry. Byli proto postižení
Češi často donuceni k prodeji majetku vesměs
hluboko pod cenou, protože jim bylo naznačováno,
že o něj tak jako tak přijdou. (Bylo by možno
uvésti celou řadu konkrétních případů.)
Všichni tito postižení s radostí uvítali
vyhlášení restitučního zákona
čís. 128/46, protože již delší
dobu před tím se domáhali provedení
restituce svých ztracených majetkových práv.
V zásadě jejich nárok byl uznán i
Povereníctvem pro sociální péči
v Bratislavě a v listopadu 1945 byl sjednán mezi
Povereníctvem a zástupci těchto původních
vlastníků modus, jak má býti při
restituci postupováno. Podle této dohody bylo stanoveno
mezi jiným
1. že jde o restituci obligatorní ex lege s jedinou
výjimkou, že restituční řízení
odpadne, jestliže původní česky vlastník
vysloví i nyní s dnešním stavem souhlas,
2. že restituce se provede z moci úřední,
3. že měl býti obnoven právní
i faktický stav nemovitostí ku dni 29. září
1938,
4. že měly býti zrušeny slovenské
normy vydané po 29. září 1938, jimiž
byla posice českých vlastníků zhoršena
proti vlastníkům slovenským. Zejména
to měla býti nařízení čís.
97/39 Sl. z., nařízení s mocí zákona
čís. 320/39 Sl, z., zákon čís.
85/40 Sl, z., zákon č. 133/42 Sl, z., Slovensko-německá
dohoda čís. 158/42 Sl. z., s oběma replikovanými
prováděcími protokoly, nařízení
čís. 134/43 Sl. z., zákon čís.
162/43 Sl. z., opatření Nejvyššího
úřadu pro zásobování čís,
181/44 (Úr, noviny),
5. že všechna jednání restituční
měla býti osvobozena od kolků, poplatků,
daní a dávek.
Protože ale Prozatímním Národním
shromážděním byl schválen zmíněný
restituční zákon čís. 128/46,
toto pro Čechy příznivé ujednání
padlo.
A tak při provádění restitučního
zákona na Slovensku jsou určité potíže.
Nejdříve Sbor povereniků se usnesl, že
zákon o restituci bude prováděn na Slovensku
až po vydání prováděcího
nařízení. Toto stanovisko však je neudržitelné,
protože zákon nedává žádného
podobného zmocnění vládě ani
nikomu jinému. Jsou proto soudy nuceny se zabývati
těmito případy v nesporném řízení
jak ustanovuje zákon a zkušenosti ukazují,
že to je cesta nesmírně obtížná.
Podepsaní proto se táží pana ministra
vnitra a sociální péče zda jsou ochotni
tento celý problém pokud možno v době
co nejkratší, urychleně, v zájmu klidu
a spravedlnosti vyřešiti, zvláště
nyní, kdy potřebujeme víc než kdy jindy
každou sílu k zdárnému a úspěšnému
plnění dvouletého plánu a tyto uspokojiti.
Naléhavost této interpelace jest odůvodněna
hlavně tím, že v nejbližší
době dojde k přidělování konfiskátů
do vlastnictví a že postižení dosud nemají
jistotu, že se jim majetek na Slovensku vrátí,
nebo náhradou jiný se přidělí.
V Praze dne 10. prosince 1946.