Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo senatomto zákoně:

Dekret presidenta republiky ze dne 4. října 1945, č. 105 Sb., o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců, ve znění zákona ze dne 16. května 1946, č. 130 Sb., (dále jen "dekret") se mění a doplňuje takto:

1. V § 5, odst. 1 se vkládají v prvé větě za slova "Očistné komise" slova "a vrchní očistně komise". Odstavec 2 téhož paragrafu se ruší, odstavec 3 se přečísluje na odstavec 2 a odstavec 4 na odstavec 3.

2. Ustanovení § 18, odst. 3, věty druhé zní:

"Předseda senátu, po případě jím pověřený člen senátu (zpravodaj), podá zprávu o případu".

3. Ustanovení § 32 zní:

"Působnost očistných komisí končí dnem 4. května 1947."

(1) Kárná oznámení lze projednati podle dekretu, byla-li podána u příslušné očistné komise nejpozději do 30 dnů ode dne počátku účinnosti tohoto zákona v těch případech, kdy skutková podstata provinění bude úřadu (orgánu) příslušnému k podání kárného oznámení na podkladě jeho vlastního řízení známa nejpozději do dne počátku účinnosti tohoto zákona.

(2) Kárná oznámení podaná po uplynutí lhůty stanovené v odstavci 1 odmítne předseda očistné komise jako nepřípustná. Proti tomuto rozhodnutí může kárný zástupce podati stížnost do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí u očistné komise k příslušné vrchní očistné komisi.

(3) Okolnost, že nebylo možné podati kárné oznámení pro činnost stihatelnou podle § 2 dekretu ani ve lhůtě stanovené v odstavci 1, není na překážku provedení normálního disciplinárního (kárného) řízení, zakládá-li tato činnost skutkovou podstatu služebního přečinu podle § 87, po případě § 153 služební pragmatiky nebo předpisů obdobných. V těchto případech neplatí ustanovení § 12, odst. 3 dekretu.

(1) Dnem 5. května 1947 přechází příslušnost očistných komisí k projednání neskončených případů na příslušné disciplinární komise (jiné příslušné kárné orgány) a vrchních očistných komisí na příslušné vrchní disciplinární komise (jiné obdobné orgány). Jde-li o zaměstnance, pro něhož v disciplinárním řízení je příslušná jako jediná stolice vrchní disciplinární komise, rozhoduje tato v druhé stolici, jde-li o působnost, jež na ni přechází z vrchní očistné komise, jinak s konečnou platností v jediné stolici.

(2) Není-li komise (orgánu) příslušné (příslušného) podle předchozího odstavce, přechází působnost očistných komisí na disciplinární komise pro pragmatikální úředníky a zřízence při zemských národních výborech (na Slovensku při okresních národních výborech) a vrchní očistné komise na vrchní disciplinární komisi při ministerstvu vnitra (na Slovensku při pověřenectvu vnitra).

(3) Komise (orgány) pokračují v řízení podle předpisů pro ně platných s tou změnou, že o vymezení osobního rozsahu a stihatelné činnosti, o trestech a o doplacení zadrženého platu po dobu suspense a započitatelnosti této doby platí ustanovení §§ 1 až 3 a 29 dekretu.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej všichni členové vlády.

Zákonem č. 130/1946 Sb. byla prodloužena lhůta, stanovená v §32 dekretu do 31. března 1946, do 31. prosince 1946. Při tom byla zároveň stanovena nejzazší mez pro podávání kárných oznámení do 30. června 1946. Účelem tohoto omezení bylo podle důvodové zprávy, aby mohly očistné komise vyříditi zavčas došlá jich kárná oznámení.

Avšak, jak se ukázalo dodatečně, byla tato lhůta příliš krátká. Zákon čís. 130/1946 Sb. byl totiž vyhlášen teprve 17. června 1946, takže pro podání kárných oznámení zbývalo jim jen 9 pracovních dnů. Snad by i tato krátká lhůta stačila k tomu, aby zbývající již případy, jež by měly býti projednány před očistnými komisemi, byly zpracovány úřady, které jsou podle § 15 dekretu příslušné k vypracování kárných oznámení, kdyby nebylo té okolnosti, že podle dodatku k směrnicím ministerstva vnitra k provedení dekretu presidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, jenž byl uveřejněn v Úředním listě republiky Československé ze dne 15. května 1946, bylo uloženo okresním národním výborům, aby všechny případy projednávané podle dekretu č. 138/1945 Sb. týkající se veřejných zaměstnanců oznámily po zahájení řízení úřadům příslušným podle § 15 dekretu č. 105/1945 Sb. k podání kárných oznámení a samy vyčkaly výsledku očistného řízení podle tohoto dekretu. Tím se stalo, že během měsíce června 1946 došla úřadům příslušným k podání kárných oznámení celá řada oznámení, jež již nemohly do té míry projednati, aby mohly podati řádně vyhotovená kárná oznámení: Ba dokonce v mnohých případech došla vyrozumění okresních národních výborů až po 30. červnu 1946, kdy již lhůta k podání kárných oznámení uplynula.

V těchto případech nebylo možné zavésti ani normální disciplinární řízení, protože § 32 dekretu připouští projednání před disciplinárními komisemi nebo jinými příslušnými kárnými orgány jen těch případů, které byly očistnou komisí zahájeny, avšak do 31. prosince 1946 neskončeny.

Odstranění všech těchto jinak neřešitelných otázek sleduje navržené znění čl. II. Takto se umožní, aby úřady (orgány) k tomu příslušné mohly ještě dodatečné podati ve všech případech, kdy jim to bylo zabráněno svrchu uvedeným dosavadním zněním § 32 dekretu, kárné oznámení.

Zároveň se provádějí určité formální změny dekretu, jež umožní zjednodušení řízení a jež řeší podrobně otázku, jak naložiti s případy, jež nebudou skončeny v řízení před očistnými komisemi ani v nově prodloužené lhůtě.

K bodu 1: Změna § 5, odst. 1 dekretu spočívá v tom, že i vrchní očistné komise budou rozhodovati v tříčlenném a nikoliv pětičlenném senátu. Členové senátu pro zatížení pracemi ve svém normálním služebním upotřebení nemohli se vždy uvolniti pro svoji funkci ve vrchní očistné komisi, takže sestavování senátů naráželo na značné potíže. Mimo to při zásadě proklamované dvouletým budovatelským programem co nejekonomičtějšího využití pracovních sil se ukázalo neúnosným, aby při projednání jediného případu bylo současně od služby uvolňováno najednou 7 pracovních sil, t. j. pět členů senátu, kárný zástupce a zapisovatel.

Lze míti za to, že právní jistota, kterou měl zákonodárce na mysli, neutrpí při svědomitém probrání věci v tříčlenném senátu odvolacím. Na druhé straně se pak řízení rozhodně urychlí, aniž by to bylo na újmu kvalitě rozhodování.

K bodu 2: Změna § 18, odst. 3 spočívá v tom, že se upouští od povinného ustanovování zpravodaje pro ústní líčení a přenechává se předsedovi senátu, aby podle toho, jak uzná účelnější, podal zprávu o případu sám nebo pověřil tím člena senátu jako zpravodaje. I tím se dospěje k zjednodušení a urychlení řízení.

K bodu 3: Konečné datum pro činnost očistných komisí se stanoví tak, aby bylo ve shodě s datem stanoveným v tomto směru v novelovaných obou retribučních dekretech.

Aby mohly očistné komise projednati všechny jim oznámené případy, bylo třeba opět stanoviti konečnou lhůtu k podávání kárných oznámení. Jelikož nelze předvídati, kdy návrh bude uzákoněn, nestanoví se tato lhůta pevným kalendářním datem. Při tom však bude možné oznámiti jen ty případy, které budou úřadům (orgánům) známy na podkladě vlastního řízení nejpozději do dne počátku účinnosti tohoto zákona. Nebude tedy možně zaváděti očistné řízení na podkladě nových udání.

V druhém odstavci se řeší otázka, jak naložiti s opožděnými kárnými oznámeními. Dosavadní znění § 32 na tuto otázku nepamatovalo a na zmeškání lhůty pro podání odvolání nestanovilo žádnou sankci.

V odstavci 3 se řeší rovněž dosud sporná otázka, jak postupovati v případech, kdy nebude možné podati kárné oznámení ani v nově prodloužené lhůtě. Dosavadní znění § 32 pamatovalo totiž jen na případy, které nebyly skončeny před očistnými komisemi ve lhůtě stanovené pro jejich působnost. Vyskytly se totiž názory, že v ostatních případech provinění zaměstnance proti národní cti v době nesvobody nebude možné již vůbec stíhati. Tomu se nyní zabraňuje. I tyto případy bude možné stíhati v normálním disciplinárním (kárném) řízení, avšak jen tehdy, když nebude možně oznámiti je očistné komisi v nově stanovené lhůtě proto, že se úřad o nich dověděl teprve tehdy, kdy již nemohl podati řádně odůvodněné kárné oznámení, a dále za předpokladu, že půjde o činnost, která zakládá porušení povinností podle normálních disciplinárních předpisů. To bude patrně ve všech případech § 2, ježto skutkové podstaty zde vymezené zakládají zřejmě porušení povinností stanovených pro veřejné zaměstnance.

Zde se pamatuje přesnými ustanoveními na to, jak naložiti s případy, které nebudou

u očistných komisí skončeny ani v nově prodloužené lhůtě. Podle toho přejde působnost očistných komisí na disciplinární komise (kárné orgány) příslušné pro toho kterého zaměstnance v normálním disciplinárním (kárném) řízení.

V druhém odstavci jsou míněny především případy oněch zaměstnanců, u nichž předpisy upravující jejich služební poměr na disciplinární řízení nepamatují, zejména u smluvních a různých pomocných zaměstnanců.

Podle posledního odstavce projednávají disciplinární komise (kárné orgány) postoupené jim případy zásadně podle formálních předpisů pro ně platných. Po stránce materiální budou však posuzovati otázku stihatelností podle § 2 dekretu a tresty vyměřovati podle § 3 tohoto dekretu. Samozřejmě, že i osobní rozsah musí býti stejný tak, jak je vymezen v § 1 dekretu, aby bylo možné dokončiti případy neskončené před očistnými komisemi, ať již se týkají zaměstnanců jakékoliv zaměstnanecké skupiny, tedy i zaměstnanců smluvních. Že se pak pro toto řízení přejímá i zásada § 29 dekretu, je odůvodněno tím, že očistné řízení se právě pro veliké množství projednávaných případů protáhlo tak, že by bezvýjimečné aplikování zásady § 149 služební pragmatiky a předpisů obdobných znamenalo v mnohých případech pro zaměstnance nezaviněnou tvrdost.