Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Poštovné za soudní zásilky v občanských věcech právních i ve věcech trestních platí se zálohou ze státní pokladny.

(1) V občanských věcech právních je povinen nahradit soudu poštovné zálohou zaplacené ten, kdo dal k řízení podnět žalobou nebo návrhem, jinak ten, v jehož zájmu nebo převážném zájmu se řízení vede.

(2) Několik osob náhradou povinných ručí rukou společnou a nerozdílnou.

(3) Předchozí ustanovení se nedotýkají předpisů, podle nichž může osoba náhradou povinná žádati náhradu zaplaceného poštovného na třetí osobě, zejména jako část nákladů řízení.

(1) Náhrada poštovného zaplaceného zálohou ze státní pokladny se počítá výměrkem, jehož výši určí vláda nařízením.

(2) Vypočísti náhradu poštovného přísluší zaměstnanci soudní kanceláře; o vybrání a vymáhání náhrady poštovného platí předpisy pro vedení peněžního hospodářství u soudů a soudních úřadů.

Ustanovení části prvé platí také pro řízení před soudy mimořádnými, soudy rozhodčími i soudy sociálního pojištění. V řízení o nárocích pojištěnců před soudy sociálního pojištění je však povinna náhradou poštovného vždy pojišťovna.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1947; provede jej ministr spravedlnosti.

Úřední korespondence soudů požívala až do vydání vládního nařízení ze dne 9. prosince 1940, č. 429 Sb., o zrušení osvobození od poštovného, osvobození v mezích zákona ze dne 2. října 1865, č. 108 ř. z., o bezplatném užívání pošty. Osvobození od poštovného nebylo všeobecné, neboť soudní vyřízení v civilních věcech - vyjímajíc věci požívající práva chudých - podléhala doplatnému ve výši výplatného za obyčejná psaní téže váhy a téhož místa určení; doplatné byl povinen zaplatit adresát pří doručení zásilky (srv. § 4, odst. 1 a 3 a § 24, odst. 4 sděl. č. 84/1928 Věst. min. sprav. resp. vl. nař. ze dne 17. ledna 1927, č. 2 Sb., a na jeho podkladě ministerstvem pošt v dohodě s ministerstvem spravedlnosti vydané "Předpisy o doručování soudních vyřízení poštou", vyhlášené ve VMP č. 15/1927). Naproti tomu soudní vyřízení ve věcech trestních doručovala se poštou úplně bezplatné (§ 4, odst. 5 cit. sdělení).

Po vydání vládního nařízení č. 429/1940 Sb. (jako přímého byť i opožděného důsledku zákona č. 404/1922 Sb. a vl. nař. č. 206/1924 Sb.), kterým byl zrušen zákon č. 108/1865 ř. z. a veškerá ustanovení ostatních zákonných předpisů o osvobození od poštovného, zavedla poštovní správa t. zv. služební známky, kterých mohly soudy, - stejně jako jiné veřejné úřady a orgány - používat k vyplácení poštovních zásilek, a to stejným způsobem jako obyčejných poštovních známek (srv. prováděcí předpisy min. dopravy k č. P-54.849-C/1-1940, odd. D); tyto služební známky mohly se však od 1. ledna 1942 odebírat jen proti hotovému zaplacení. Náklad na služební známky dosahoval v oboru justiční správy poměrně značné částky (v r. 1944 činil náklad na poštovní známky v obvodu vrchního soudu v Praze cca 4,000.000 K).

Poměrně značná výše částky nutné na služební známky byla způsobena zejména tím, že poštovní správa vzhledem k všeobecnému ustanovení poštovního řádu dovolovala při této nové úpravě přesunout na adresáta jen prosté poštovné, nikoliv i jiné poplatky, takže služebními známkami musely být ihned při podání soudní zásilky vyplaceny na př. doporučné (3 K), poplatek za zpáteční lístek (1 K, resp. 3 K) a pod. (srv. výnos min. dopravy č. P-6184C/1-1941). Mnohdy, byl-li příjem zásilky odepřen nebo byla-li z jakéhokoliv důvodu nedoručitelná a proto odesílajícímu soudu vrácena, musil soud při zpětném doručení zapraviti v hotovosti i poplatky za zmíněné již prosté výplatné, které nemohlo býti poštou od příjemce dobráno.

Zavedení služebních známek a značný náklad s tím spojený vyžadovaly, aby byla učiněna opatření stran evidence a kontroly používání služebních známek a náhrady částek za známky v soudním řízení vynaložených. Tato opatření se stala sdělením č. 16/1942 Věst., na které navázaly četné další prováděcí předpisy. Kontrola používání služebních známek podle uvedené úpravy byla sice dostačující, ale práce s tím spojená nebyla povaze věcí naprosto úměrná a vyvolávala velké zatížení u soudů (vedení zvláštních seznamů). Uvažovalo se proto o zjednodušení, kterým by se zejména nahradilo dosavadní individuální zjišťování výše vynaložených služebních známek v jednotlivém případě účtováním paušální částky. Skutečně také pro obor řízení trestního bylo provedeno zjednodušení vládním nařízením č. 222/1943 Sb., podle kterého se částka, která připadala na služebnní známky, určovala zvláštním výměrkem. Podobná úprava byla připravována i pro řízení v občanských věcech právních, kde mimoto bylo třeba normativní úpravou odklidit pochybnosti vznikající v otázce, pokud lze ukládati náhrady částky za vynaložené služební známky v rámci ustanovení upravujících náhradu nákladů soudního řízení. K zamýšlené úpravě v tomto úseku však již nedošlo proto, že od 1. ledna 1945 bylo používání služebních známek zrušeno a na jejich místo nastoupilo t. zv. paušálování poštovného. Zrušením služebních známek přestalo vedení seznamů a tím se opět podstatně zjednodušila agenda expedování soudních zásilek. Při paušalování poštovného nevznikaly také justiční správě žádné náklady, neboť finanční správa sama uhrazovala za všechny resorty poštovní správě částku, která připadala přibližně na dopravu korespondence podrobné dříve služebním známkám.

Od 1. července 1946 vstoupilo však v platnost t. zv. kreditování poštovného za zásilky státní a veřejné správy. Tato nová úprava spočívá v podstatě na zásadě, podmíněné uvedeným zákonem č. 404/1922 Sb., resp. vládním nařízením č. 206/1934 Sb., že se poštovní správě bude hradit - bez použití služebních známek - porto za dopravu přesně zjištěných, skutečně dopravených úředních zásilek. Na útraty statní správy se tak děje jedině v těch případech, kdy jde o dopravu úřední korespondence vydávané v zájmu výhradně nebo převážně veřejném. Doprava a doručení ostatní úřední korespondence vydávané v zájmu výhradně nebo převážně soukromém má jíti na útraty strany, resp. příjemce (srv. výnos min. fin. č. 169.595/46-pres/1). Z této úpravy vyplývá pro obor justiční správy nutnost normativně upravit otázku náhrady poštovného, a to v duchu právě uvedených zásad. Pokud jde o poštovné v řízení v občanských věcech právních, je přitom třeba vyřešit i otázku, kdo je povinen nahradit justiční správě vynaložené (resp. kreditované) poštovné; pro obor řízení trestního tuto otázku netřeba zvláště řešit, protože poštovné tvoří součást nákladů trestního řízení a o povinnosti náhrady založeného poštovného platí tedy obecná ustanovení trestních řádů o náhradě nákladů trestního řízení.

K jednotlivým ustanovením se poznamenává:

Toto ustanovení je jen nutný následek zrušení osvobození od poštovného a nové úpravy provedené shora citovaným výnosem min. fin. č. 169.595/46-pres/1.

Zde se určuje, kdo má v občanských věcech právních povinnost nahraditi poštovné. Při rozhodování o tom bylo přihlédnuto k tomu, aby úprava byla pokud možno nejjednodušší a nejméně zatěžovala soudy, ale aby s druhé strany byla spravedlivá. Proto se zásadně ukládá povinnost hraditi poštovné tomu, kdo dal k řízení podnět, t . j. v řízení sporném žalobci, v jiném soudním řízení, které zahajuje návrhem (na př. v řízení exekučním, knihovním a pod.), k tomu kdo dal k řízení podnět návrhem; v případech, kdy takto nedošlo k zahájení řízení, stihá povinnost náhrady poštovného toho, v jehož zájmu nebo v jehož převážném zájmu se řízení vedlo. Tato povinnost se ovšem nedotýká otázky, zda osoba náhradou povinná nemá podle jiných ustanovení právo požadovati náhradu zaplaceného poštovného na třetí osobě; může proto osoba povinná zaplatiti poštovné žádati jeho náhradu na př. na svém odpůrci, je-li podle platných předpisů povinen hraditi druhé straně náklady řízení. Prakticky se věc projeví na př. tak, že žalobce bude v seznamu útrat účtovat i poštovné ve výši, jak bude soudem upraveno, a soud pak - pokud je bude moci ihned určit - zahrne je do útrat přisouzených žalobci v případě, že žalobě bude vyhověno, a pokud by nemohl hned určit výši poštovného, vysloví jen povinnost žalované strany k jeho náhradě ve výši, jak bude dodatečně určena.

Co se týká stanovení výše poštovného, je naprosto nemyslitelné, aby - po zkušenostech se služebními známkami - byla výše kreditovaného poštovného u všech zásilek v jednotlivé věci spisově zachycována, neboť by tím byla způsobena práce, která by byla naprosto neúměrná svému výsledku. Doporučuje se proto, aby byla výše poštovného určena paušálem (výměrkem). Jeho výši stanoví vláda nařízením; tato úprava bude platit jak pro řízení v občanských věcech právních, tak ve věcech trestních. Na vysvětlenou lze uvésti, že se pomýšlí na takovou úpravu, při které by se výše výměrku určovala podle počtu řádkových čísel ve spisu tak, že by pro určitý počet řadových čísel byla stanovena určitá částka (podle § 261 jednacího řádu, resp. § 255 jednacího poriadku opatřují se běžnými řadovými čísly jednotlivé písemnosti, které se mají vzíti ke spisu). Při tom nebude lze pro všechny druhy řízení stanoviti částku jednotnou, protože v jednotlivých druzích řízení není podle zkušenosti stejný rozsah úřední korespondence. Při stanovení této výše bude třeba míti zřetel i k přibližnému průměru poštovného, jak se v praxi vyskytuje. Tato úprava může arci někdy vésti k tomu jak tomu je ostatně vždy, když se užije paušálního způsobu - že strana bude postižena placením poštovného ve výši větší, nežli poštovné v této věci skutečně činilo, jako zas jindy bude strana platit na poštovném méně, nežli činí částka poštovného ve věci vzniklého. Nelze však přehlédnout, že je tato úprava velmi jednoduchá, protože stačí zjistiti ve spisu počet řadových čísel a podle toho se snadno urči celkový rozsah poštovného, jež musí strana na hradit. Poznamenává se, že tímto způsobem byla upravena věc již pro obor trestního řízení cit. vládním nařízením č. 222/1942 Sb. a tato úprava se plně osvědčila.

Výpočet náhrady poštovného, jak se zamýšlí upravit vládním nařízením, bude úplně jednoduchou manipulací, protože pravidelně bude stačit zjistit pouze počet desítek řadových čísel a tímto číslem násobit příslušnou částku stanovenou jako průměrnou výši poštovného připadajícího na desítku řadových čísel. Lze proto svěřit výpočet náhrady zaměstnanci kanceláře soudního oddělení, v němž se projednává věc, o kterou jde. Další postup, t. j. vybírání a vymáhání stanovené náhrady řídí se předpisy po vedení peněžního hospodářství u soudů a soudních úřadů. Stručně lze uvésti, že kancelář soudního oddělení, o něž jde, vyhotoví na stanovenou částku platební příkaz a doručí jej spolu s šekovým výplatním lístkem soudu straně, která je povinna náhradou; straně se tedy nedoručuje žádné soudní rozhodnuti, a pokud by se cítila stížena platebním příkazem, má možnost zjednat nápravu dohledací stížností do platebního příkazu (srv. rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. března 1905, č. 4043 příl. m. v. 885).

Stejné zásady, jako se stanoví ve věci poštovného pro řízení před řádnými soudy, budou platit i pro řízení před soudy mimořádnými (ať rozhodují v občanské věci právní nebo ve věci trestní), tak i před rozhodčími soudy (rozumí se před státními rozhodčími soudy, nikoliv tedy snad před smluvenými soudy rozhodčími, rozhodci a pod.) a před soudy sociálního pojištění. Z této zásady dlužno učinit jedinou výjimku, totiž u soudů veřejnoprávního sociálního pojištění, jde-li o uplatňování nároků pojištěnci. Zvláštní povaha těchto nároků nedovoluje, aby osoby je uplatňující byly zatěžovány placením náhrady poštovného.

Provedením tohoto zákona nevzniknou státní správě výdaje, které by nebyly rozpočtově kryty.