Ústavodárné Národní shromáždění
republiky Československé se usneslo na tomto zákoně:
(1) Ustanovení tohoto zákona se vztahují
na
a) zaměstnance státu, svazků územní
samosprávy a ostatních veřejnoprávních
korporací a nadací,
b) zaměstnance ústavů, podniků, fondů
a zařízení, jež náležejí
subjektům uvedeným pod písm, a) nebo jsou
jimi spravovány,
c) zaměstnance, pro něž platí učitelský
zákon,
d) profesory diecesních učilišť theologických
(§ 211 platového zákona).
(2) Při tom nerozhoduje, zda jde o služební
(pracovní) poměr veřejnoprávní
nebo soukromoprávní (smluvní).
(3) Ustanovení tohoto zákona se nevztahují
na zaměstnance znárodněných a národních
podniků a jejich ústředních nebo oblastních
orgánů, ani na zaměstnance Ústřední
(Oblastní) správy bank, Pojišťovací
rady a Oblastní pojišťovací rady.
(1) Zaměstnancům uvedeným v §
1, odst. 1 a 2, povolaným k presenční službě
nebo vojenskému výcviku v nástupních
termínech v letech 1945 a 1946 a 1. dubna 1947, náleží
po dobu, pokud tuto službu nebo výcvik konají
ve stavu mužstva, na místě případných
jiných služebních požitků nebo
mzdy podle jiných předpisů, jde-li
a) o zaměstnance svobodné, kteří ze
zákonné nebo mravní povinnosti poskytují
příbuzným do 4. stupně, sešvagřeným
do 2. stupně, osvojeným dětem nebo schovancům,
osvojitelům nebo pěstounům nebo nemanželským
dětem ve vlastní domácnosti byt a výživu,
dále pak o zaměstnance ženaté, rozvedené,
rozloučené nebo ovdovělé 60%,
b) o zaměstnance ženaté, kteří
vydržují domácnost alespoň pro jedno
dítě, na něž přísluší
výchovné, 75%
příslušejícího služebního
příjmu nebo mzdy.
(2) Zaměstnancům svobodným, pokud
nespadají pod ustanovení odstavce 1, písm.
a), náleží za předpokladů, stanovených
v odstavci 1, 30% příslušejícího
služebního příjmu nebo mzdy nejdéle
po dobu 5 měsíců.
(3) Služebním příjmem podle
odstavce 1 a 2 se rozumí služební plat bez
výchovného (odpovídající části
smluvního platu), platový přídavek
podle dekretu presidenta republiky ze dne 20. srpna 1945, č.
58 Sb., o platovém přídavku státním
a některým jiným veřejným zaměstnancům,
zvláštní přídavek podle zákona
ze dne 13. prosince 1945, č. 159 Sb., o zvláštním
přídavku státním a některým
jiným veřejným zaměstnancům,
mimořádný příspěvek
(příplatek ženatých) podle zákona
č. 40/1941 Sl. z., drahotní přídavek
podle zákona č. 129/1942 Sl. z. ve znění
zákona č. 232/1942 Sl. z. a zákona č.
102/1943 Sl. z., všeobecný drahotní přídavek
podle zákona č. 139/1943 Sl. z. ve znění
zákona č. 169/1943 Sl. z. a mimořádný
drahotní přídavek podle nařízení
č. 39/1945 Sb. n. SNR.
(4) Výchovné přísluší,
jsou-li splněny zákonné předpoklady,
v plné výměře.
(5) Mzdou podle odstavce 1 a 2 se rozumí základní
mzda, odpovídající pracovní době
48 hodin týdně, bez jakýchkoliv přídavků
a příplatků.
(6) Služební příjem (mzda)
ve výměře podle odstavce 1 s výchovným
podle odstavce 4 nesmí činiti méně,
než by činil státní vyživovací
příspěvek podle platných předpisů
o poskytování státního vyživovacího
příspěvku rodinám osob vykonávajících
činnou službu vojenskou. Případný
rozdíl se zaměstnanci vyplatí na jeho žádost,
kterou třeba podati nejdéle do 6 měsíců
po skončení presenční služby
nebo vojenského výcviku.
(7) Byly-li presenční služba nebo
vojenský výcvik prodlouženy z trestu o dobu
delší 30 dnů, nepřísluší
služební příjem (mzda) ve výměře
podle odstavce 1 a 2 s výchovným podle odstavce
4 za dobu tohoto prodloužení.
Základem pro výpočet částek
uvedených v § 2, odst. 1 a 2, jest služební
příjem nebo mzda podle § 2, odst. 3 nebo 5,
po odečtení příspěvků,
které by zaměstnanec z tohoto služebního
příjmu (mzdy) a výchovného platil
podle příslušných předpisů
o veřejnoprávním sociálním
pojištění.
Rodinám zaměstnanců uvedených v §
1 nepřísluší státní vyživovací
příspěvek podle platných předpisů
o poskytování státního vyživovacího
příspěvku rodinám osob vykonávajících
činnou službu vojenskou.
Služební příjem (mzda) ve výměře
podle § 2, odst. 1 a 2 a výchovné může
se vypláceti zaměstnanci nebo osobě, kterou
zaměstnanec zmocnil k přijetí tohoto služebního
příjmu (mzdy).
Ustanovení § 8, odst. 1, zákona ze dne 31.
března 1925, č. 61 Sb., o zachování
pracovních (služebních) poměrů
po dobu cvičení ve zbrani (cvičení
služebních), rozšířené ustanovením
§ 1 zákona ze dne 16. ledna 1946, č. 18 Sb.,
o pracovních poměrech osob nastoupivších
presenční službu, zůstává
nedotčeno.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem 1. října 1945; provedou jej všichni členové
vlády.
Zákon ze dne 19. prosince 1934, č. 279 Sb., o započítání
vojenské služby v některých služebních
poměrech, vycházeje z předpokladu, že
za normálních poměrů nastupují
službu presenční osoby svobodné, stanoví
v § 4, že státnímu zaměstnanci,
povolanému k vojenské službě presenční,
přísluší v měsíci, ve
kterém nastoupí vojenskou službu presenční,
za dny do nastoupení této služby polovina měsíčního
platu a ode dne opětného nastoupení civilní
služby až do konce měsíce za každý
den jedna třicetina měsíčního
platu. Poněvadž však k nástupním
termínům v letech 1945 a 1946 a 1. dubna 1947 nastupují
službu presenční (vojenský výcvik)
ve zvýšeném počtu zaměstnanci
již v pokročilejším fysickém věku
a namnoze již ženatí nebo dokonce otcové
rodin, jeví se nezbytným učiniti opatření,
kterým by zaměstnanci, pokud se týče
jejich rodiny, po případě i jiné osoby,
na zaměstnanci svou výživou závislé,
byli po dobu služby presenční (vojenského
výcviku), kterou nastoupí v letech 1945 a 1946 a
1. dubna 1947, existenčně zabezpečeni.
Tento cíl sleduje osnovaný zákon o služebním
příjmu nebo mzdě státním a
některým jiným veřejným zaměstnancům,
povolaným k presenční službě
nebo vojenskému výcviku v letech 1945 a 1946 a k
1. dubnu 1947.
K jednotlivým ustanovením se uvádí
toto:
Osobní dosah osnovaného dekretu jest stanoven šíře,
než je stanoven v §§ 9 a 10 zákona č.
279/34 Sb. osobní dosah § 4 téhož zákona,
zejména není účinnost dekretu omezena
jenom na t. zv. služební poměry regulované,
nýbrž vztahuje se na všechny zaměstnance
v § 1 uvedené bez rozdílu, zda jde o služební
(pracovní) poměr veřejnoprávní
nebo soukromoprávní (smluvní).
Podle odst. 1 § 2 přísluší zaměstnancům
konajícím službu presenční nebo
vojenský výcvik, který nastoupili nebo nastoupí
k nástupním termínům v letech 1945
a 1946 a 1. dubna 1947, v procentech stanovená část
služebního příjmu nebo mzdy. Co jest
rozuměti služebním příjmem, stanoví
odstavec 3. Přídavky platné na Slovensku
přicházejí v úvahu jako součást
služebního příjmu pro dobu od 1. října
1945 do doby, až nabude účinnosti připravovaná
osnova zákona o sjednocení některých
předpisů o platových a služebních
poměrech státních a jiných veřejných
zaměstnanců. Výchovné přísluší
podle odst. 4, jsou-li splněny zákonné předpoklady,
v plné výměře. Procentní sazby
jsou odstupňovány podle rodinného stavu a
alimentačních závazků zaměstnancových.
Zaměstnancům svobodným přiznává
se služební příjem (mzda) ve výměře
30%, aby jim bylo umožněno plniti dosavadní
závazky (na př. výdaje na byt), pokud se
týče uhraditi výdaje vzniklé právě
nastoupením presenční služby (na př.
výdaje spojené s úschovou a udržováním
svršků). V soukromohospodářském
sektoru svobodní zaměstnanci sice nedostanou státní
vyživovací příspěvek, avšak
v této souvislosti by bylo především
uvážit, že v soukromohospodářském
sektoru jsou mladší zaměstnanci, u kterých
lze nejspíše počítati s tím,
že jsou ještě svobodni, lépe placeni než
zaměstnanci ve státních a jiných veřejných
službách stejného věku. Tato příznivější
finanční situace jim tudíž spíše
umožní, aby se se svými povinnostmi a závazky
přenesli přes dobu presenční služby
nebo vojenského výcviku. Dále by nebylo dobře
přehlédnouti ani cíl sledovaný osnovou,
že úprava v ní obsažená má
býti příkladem, jak má zaměstnavatel
vyjíti vstříc svým zaměstnancům,
kteří nastupují presenční službu
a plní tak svou občanskou povinnost. Stát
zde má býti příkladem pro ostatní
zaměstnavatele. Časově se nárok na
30% služebního příjmu (mzdy) omezuje
na dobu 5 měsíců bez rozdílu, jak
dlouho v tom kterém případě presenční
služba trvá. Dostanou tudíž tuto kvotu
jak zaměstnanci povolaní k presenční
službě v trvání 5 měsíců,
tak i zaměstnanci povolaní k presenční
službě v trvání 2 let. Osnova považuje
tuto úpravu za spravedlivou, ježto zaměstnanci
povolaní k dvouleté vojenské službě
by pociťovali jako velikou křivdu, kdyby k nevýhodě
spočívající v tom, že na rozdíl
od těch, kteří konají jen 5měsíční
presenční službu, mají sloužiti
po 2 roky, měla přistoupiti ještě další
nevýhoda, že totiž na rozdíl od zaměstnanců
povolaných k 5měsíční presenční
službě by nedostali 30% kvotu služebního
příjmu (mzdy) ani za oněch 5 měsíců.
Nárok na služební příjem (mzdu)
v navržené procentní výměre jest
omezen na zaměstnance, konající službu
presenční (vojenský výcvik) ve stavu
mužstva, poněvadž zaměstnanci konající
službu presenční (vojenský výcvik)
v hodnosti důstojnické obdrží příslušné
vojenské požitky vojenských gážistů.
Slovy "na místě případných
jiných služebních požitků nebo
mzdy podle jiných předpisů" jsou míněny
zejména části platu podle ustanovení
§ 4 zákona č. 279/1934 Sb., jakož i plat
(mzdu) za dobu jednoho týdne podle ustanovení §
3 zákona ze dne 16. ledna 1946, č. 18 Sb., o pracovních
poměrech osob nastoupivších presenční
službu.
U zaměstnanců požívajících
mzdy se podle odstavce 5 bere za základ základní
mzda bez jakýchkoliv přídavků a příplatků
odpovídající pracovní době
48 hodin v týdnu, i kdyby v konkrétním případě
zaměstnanec pracoval méně než 48 hodin
týdně.
Ustanovením §§ 12 a 13 zákona ze dne 5.
března 1946 o odstranění křivd a o
některých ochranných opatřeních
v oboru veřejnoprávního sociálního
pojištění je v nejširším smyslu
zabezpečena ochrana osob povolaných k vojenské
službě ve veřejnoprávním sociálním
pojištění. Ustanovením § 12 zmíněného
zákona se jim jako doba povinného pojištění
v důchodovém pojištění započítává
presenční nebo jí rovnocenná služba,
a to v té pojistné třídě, v
níž byly zařazeny v době před
nastoupením vojenské služby. Podle ustanovení
§ 13 téhož zákona mají tyto osoby
nárok na dávky rodinného pojištění
a na pohřebné za příslušníky
rodiny u téhož nositele nemocenského pojištění,
proti němuž měla oprávněná
osoba nárok při povolání k vojenské
službě. Pojistné, resp. náklady vyplývající
z těchto ustanovení uhrazuje stát.
Zavádění výjimky z těchto zásadních
ustanovení v tom smyslu, že by se zaměstnanci
srážely příslušné příspěvky
z vyplácených snížených služebních
příjmů, a to ve výši podle pojistných
tříd, jež by vyplývaly z příslušné
výše těchto služebních příjmů,
nelze v zájmu jednotnosti a spravedlnosti doporučiti.
V kladném případě by totiž zaměstnanec
měl býti podle nižšího služebního
příjmu zařazen do nižší
pojistné třídy, takže by bylo nutno
vyřešiti opět otázku zhodnocení
vojenské služby v té pojistné třídě,
jež vyplývá z ustanovení § 12 v
souvislosti s § 11, odst. 3a, zmíněného
zákona. Tím by se však zhodnocení vojenské
služby ve veřejnoprávním sociálním
pojištění jen komplikovalo. Proto bylo uznáno
v zájmu vyloučení jakýchkoliv pochybností
a v zájmu zachování jednotné úpravy
za vhodné výslovně konstatovati, že
ustanovení § 8, odst. 1, zákona č. 61/1925
Sb., jehož platnost byla rozšířena zákonem
č. 18/1946 Sb., zůstává nedotčeno,
což prakticky znamená, že percentuální
kvoty vyplácené podle právě navrhované
osnovy nepodléhají žádné srážkové
povinnosti, pokud jde o příspěvky k veřejnoprávnímu
sociálnímu pojištění. Tím
se dostává tento návrh po všech stránkách
v úplnou shodu s §§ 12 a 13 svrchu citovaného
zákona ze dne 5. března 1946 o odstranění
křivd a o některých ochranných opatřeních
v oboru veřejnoprávního sociálního
pojištění.
Stanovení základny pro výpočet příslušných
kvot (30, 60, 75%) částkou zmenšenou o příslušné
příspěvky veřejnoprávního
sociálního pojištění nutno považovati
za odůvodněné se zřetelem na to, že
stát zaplatí pojistné podle § 12 shora
zmíněného zákona ze dne 5. března
1946.