Veškeré dosavadní novely zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb., ponechávaly v platnosti ustanovení podle něhož pojištěnci, který pro nemoc stane se neschopen práce, vyplácí se nemocenské až teprve počínaje čtvrtým dnem neschopnosti ku práci. Toto ustanovení bylo ponecháno i v poslední novele (zákon z 13. prosince 1945, čl. 58 Sb.). Ale v téže novele v čl. II. bylo pro kategorii pojištěnců pojištěných u bratrských pokladen ponecháno ustanovení, že těmto pojištěncům náleží v době nemoci nemocenské počínaje již prvním dnem neschopnosti ku práci, trvá-li nemoc déle tří dnů. Tak se stává v mnohých závodech, kde téměř vedle sebe pracují za stejných pracovních podmínek a u stejného zaměstnavatele, že jedni pojištěnci pobírají nemocenské až teprve čtvrtým dnem neschopnosti ku práci, jiní pak pobírají nemocenské již od prvého dne neschopnosti ku práci. Tento stav jest nezdravý pro pracovní morálku a jest nespravedlivý, neboť zcela lineálně jen podle toho, u kterého nositele pojištění jest dělník pojištěn, jest rozhodující, zda dostane nemocenské již prvním nebo čtvrtým dnem nemoci - neschopnosti ku práci. V zájmu vyrovnání těchto nesrovnalostí i v zájmu sjednocení předpisů o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří bylo by spravedlivé, aby všem pojištěncům veřejného sociálního pojištění dostalo se nemocenské podpory, trvá-li pro nemoc neschopnost ku práci déle tří dnů, počínaje již prvním dnem neschopnosti.

Táží se proto podepsaní pana ministra sociální péče:

1. zda jest mu známa tato nesrovnalost nároků ve veřejném sociálním pojištění,

2. zda jest ochoten předložiti osnovu zákona, kterou by tato nesrovnalost byla odstraněna a kterou by dostalo se všem pojištěncům veřejného sociálního pojištění nemocenské podpory, počínaje již prvým dnem neschopnosti ku práci.