Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) Uplatní-li se nárok, který se promlčel před 1. lednem 1946, soudně do jednoho roku ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, nepřihlédne soud k námitce promlčení, nebyl-li nárok uplatněn včas z důvodu tlaku okupace anebo národní, rasové nebo politické persekuce, zejména proto, že věřitel nebo dlužník byl pro některý z těchto důvodů nepřítomen anebo zbaven osobní svobody nebo práva nakládati se svým majetkem. Stejně platí o nárocích, které se promlčely po 1. lednu 1946, jestliže překážky, které bránily včasnému uplatnění nároku, pominuly teprve po uplynutí promlčecí doby.

(²) V případech, kdy překážky, které bránily včasnému uplatnění nároku, pominuly teprve po dni, kdy tento zákon nabude účinnosti, počítá se roční lhůta stanovená v odstavci 1 teprve ode dne, kdy ony překážky pominuly.

(³) Ustanovení odstavce 1 platí přiměřeně o ztrátě nároku nastalé uplynutím jiných lhůt, které jsou zákonem nebo právním jednáním stanoveny pro nastoupení pořadu práva nebo pro jiné uplatnění práv v soudním řízení, s výjimkou lhůt tohoto druhu, určených v § 28, odst. 1, větě druhé a v § 29. odst. 2, větě druhé zákona ze dne 3. července 1934, č. 145 Sb., o pojistné smlouvě.

Uplatnění nároku není na překážku pravomocné rozhodnutí, že nárok zanikl proto, že nebyl včas uplatněn.

(¹) Ve sporu o zaplacení peněžité pohledávky, která vznikla před 1. listopadem 1945, stanoví soud na návrh žalovaného v rozsudku lhůtu k plnění delší než zákonnou, není-li dlužník beze své viny s to splnit závazek a lze-li na věřiteli spravedlivě žádati, aby snášel odklad plnění. Za stejných podmínek může soud povolit splacení pohledávky ve splátkách, jejichž výši a dobu splatnosti stanoví, a to i tak, že se při prodlení s některou splátkou stanou všechny zbývající splátky ihned splatnými.

(²) Žalovaný může návrh podle odstavce 1 učinit ústně do protokolu nebo písemně, a to nejpozději před skončením jednání v první stolici. V návrhu musí se stručně vylíčit skutkové okolnosti rozhodné pro povolení delší lhůty nebo splátek a uvésti průvodní prostředky.

(³) Před rozhodnutím o návrhu vyslechne soud žalobce.

(⁴) Lhůtu nebo splátky lze povolit pro celý závazek nebo jen pro jeho část.

(⁵) Proti rozhodnutí soudu druhé stolice o návrhu na stanovení lhůty nebo splátek není opravný prostředek. Změní-li se však podstatně poměry, které byly rozhodné pro úpravu podle odstavce 1, může soud na návrh rozhodnutí změnit nebo zrušit.

(¹) Dlužník peněžité pohledávky, která vznikla před 1. listopadem 1945, může u okresního soudu, v jehož obvodu má věřitel své bydliště nebo závod, z jehož provozu pohledávka vznikla, uznávaje současně pohledávku, navrhnouti, aby soud stanovil přiměřenou lhůtu ke splnění závazku anebo povolil splácení pohledávky ve splátkách, a stanovil jejich výši a dobu splatnosti. Nemá-li věřitel bydliště nebo závod na území Československé republiky, je pro návrh příslušný soud dlužníkova bydliště (závodu). Návrh je nepřípustný, je-li závazek dlužníkův určen exekučním titulem.

(²) Byl-li proti dlužníku vydán platební rozkaz v řízení upomínacím, může dlužník ve lhůtě k odporu, nepodává-li odpor, navrhnouti u soudu, který platební rozkaz vydal, aby byla stanovena lhůta nebo splátky podle § 2, odst. 1.

(³) Návrh podle odstavce 1 nebo 2 lze učinit ústně do protokolu nebo písemně. Navrhovatel musí stručně vylíčit skutkové okolnosti rozhodné pro povolení lhůty nebo splátek a uvésti průvodní prostředky.

(⁴) Před rozhodnutím o návrhu vyslechne soud věřitele; rozhodnutí se stane usnesením. Soud návrhu vyhoví, není-li dlužník beze své viny s to závazek splnit a lze-li na věřiteli spravedlivě žádati, aby snášel odklad plnění. Vyhoví-li soud návrhu, vysloví povinnost dlužníka zaplatit uznanou pohledávku ve lhůtě, kterou stanoví, nebo místo lhůty stanovené v platebním rozkaze stanoví novou lhůtu k plnění, anebo určí výši splátek a dobu jejich splatnosti, a to i tak, že se při prodlení s některou splátkou stanou všechny zbývající splátky ihned splatnými. Lhůtu nebo splátky lze povolit pro celý závazek nebo jen pro jeho část.

(⁵) Náklady výslechu je dlužník povinen nahraditi věřiteli; to neplatí, jestliže věřitel nevyhověl zřejmě odůvodněné žádosti dlužníkově o povolení lhůty nebo splátek, podané mimosoudně.

(⁶) Proti rozhodnutí soudu druhé stolice o návrhu na stanovení lhůty nebo splátek není opravný prostředek. Změní-li se však podstatně poměry, které byly rozhodné pro úpravu podle odstavce 4, může soud na návrh rozhodnutí změnit nebo zrušit.

(⁷) Pro řízení o návrhu podle odstavce 1 platí s výhradou ustanovení odstavců 5 a 6 předpisy zákona ze dne 19. června 1931, č. 100 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného.

(¹) Na návrh povinného odloží exekuční soud zcela nebo zčásti exekuční úkony jakéhokoliv druhu na dobu, kterou určí, je-li odkladu naléhavě třeba v zájmu dlužníka, který beze své viny není s to závazek splnit, a lze-li na věřiteli spravedlivě žádat, aby vymáhání nároku bylo zcela nebo zčásti odloženo.

(²) Návrh na odklad nemá odkladný účinek, soud však může návrhu tento účinek přiznati, má-li za to, že bude návrhu pravděpodobně vyhověno.

(³) Povoluje odklad exekučních úkonů může soud, je-li to poměry odůvodněno, uložiti dlužníku určité splátky, jejichž výši a dobu splatnosti stanoví. Odklad podle odstavce 1 je nepřípustný, byla-li již povolena platební lhůta podle §§ 2 nebo 3.

(⁴) Změní-li se podstatně poměry, které byly rozhodné pro úpravu podle odstavců 1 a 3, může soud na návrh rozhodnutí změnit nebo zrušit.

(⁵) Doba odkladu exekuce se nevčítá do lhůt, jejichž uplynutí je podle zákona pro věřitele spojeno s právní újmou.

(¹) Odklad exekuce nuceným vyklizením místností podle § 4 může býti povolen pouze na celkovou dobu nejvýše

1. půl roku, jde-li o byt v domě, který je v den účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví státu nebo země, nebo kterého stát nebo země později nabudou, a jde-li o nájemníka, který není veřejným zaměstnancem v činné službě, nebo

2. jednoho měsíce, jde-li

a) o místnosti určené pravidelně pro ubytování zaměstnanců podniku průmyslového, živnostenského nebo zemědělského, není-li ten, kdo má býti vyklizen, v podniku zaměstnán a je-li bytu nutně třeba pro ubytování zaměstnance tohoto podniku,

b) o podnájemníka, ačli zcela nebo převážně místnosti nezařídil nebo nevede v místnostech se svou rodinou samostatné hospodářství nebo domácnost.

(²) Lhůta pro odklad se počítá ode dne podání návrhu na povolení exekuce.

Povolí-li soud odklad exekučního vyklizení místností, bude povinný po dobu odkladu platiti za užívání místností náhradu ve výši dosavadního nájemného, a neplatil-li dosud nájemné, náhradu, kterou určí soud, vyslechna strany. Náhrada je splatná ve lhůtách, v kterých se dosud platilo nájemné, a neplatilo-li se dosud nájemné, ve lhůtách, v kterých se nájemné podle platných předpisů nebo podle místních zvyklostí platí z místností stejného druhu. Ustanovení o zajištění nájemného zákonným zástavním právem na movitostech nájemníkových platí obdobně o zajištění této náhrady na věcech povinného.

(¹) Při exekuci nuceným vyklizením bytu je odklad podle § 4 nepřípustný:

1. byl-li povinný nebo člen jeho domácnosti odsouzen pro trestný čin, který se stíhá z úřední moci, spáchaný na pronajimateli nebo na členu jeho domácnosti v domě bydlícím nebo pro trestný čin proti bezpečnosti cti, spáchaný na těchto osobách zlým nakládáním, nebo pro trestný čin proti cizímu majetku, spáchaný na obyvatelích domu;

2. byl-li povinný vypovězen z území republiky Československé nebo vyhoštěn z obce;

3. má-li povinný jiný a dostatečný byt v obci a nepotřebuje-li bytu pro výkon nebo při výkonu svého povolání anebo nebydlí-li v bytě trvale, protože má přiměřený byt jinde;

4. poškozují-li povinný, členové jeho domácnosti nebo osoby, které povinný přijal do bytu nebo do svých služeb, předmět nájmu, porušují-li opětovně hrubě pořádek v domě (v případech podnájmu také pořádek v bytě) nebo způsobují-li svým chováním v domě (v případech podnájmu také v bytě) oprávněné pohoršení a nezjednal-li povinný, byv k tomu vyzván, možnou nápravu;

5. dal-li povinný proti smluvnímu zákazu nebo bez svolení vlastníka domu do podnájmu celý byt nebo sice jen část bytu, ale sám bydlí trvale jinde, nebo užívá-li bytu bez svolení potřebného podle zákona k jinému účelu než k obývání;

6. prokáže-li pronajimatel pravomocné úřední povolení k užitečnější stavbě, které nelze provésti bez vyklizení najatých místností;

7. byl-li domovnický poměr nebo služební poměr zaměstnance požívajícího služebního bytu zrušen bez výpovědi z viny domovníka nebo zaměstnance.

(²) Bylo-li dáno svolení k výpovědi z některého z důvodů uvedených v odstavci 1. č. 1 až 6, je návrh na odklad bez dalšího řízení zamítnouti.

(³) Vyskytne-li se některý z důvodů uvedených v odstavci 1, č. 1 až 6 po povolení odkladu exekuce, zruší soud na návrh vymáhajícího věřitele usnesení o odkladu exekuce.

(⁴) Ustanovení odstavce 1, č. 1 až 6 a odstavce 2 a 3 platí přiměřeně také o vyklizení jiných místností.

(¹) Nemá-li ten, kdo byl z dosavadních místností vystěhován, kam by složil svoje věci, je povinna obec, v které k vystěhování dojde, neprodleně řádně uložiti vyklizené věci potud, než jimi oprávněný naloží jinak. Povinnost tato se končí uplynutím jednoho roku ode dne, kdy vyklizené věci byly obcí převzaty do úschovy.

(²) Aby obec mohla učiniti včas přiměřená opatření, budiž jí dána zpráva o zamýšleném vyklizení, jakmile bylo povoleno, nejpozději dva dny před výkonem.

(³) Nepřevezme-li vlastník věci u obce uložené do roka ode dne, kdy byly uloženy, nařídí soud na návrh obce jich prodej podle ustanovení exekučního řádu (zákona) o prodeji věcí z nemovitosti vyklizených.

Proti rozhodnutí soudu druhé stolice, vydanému podle ustanovení §§ 4 až 7, není opravný prostředek.

(¹) Konkursní soud může na návrh dlužníkův odložiti rozhodnutí o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (§ 69 konk. ř.) na dobu, kterou určí, jsou-li splněny podmínky § 4. odst. 1.

(²) Návrh na odložení konkursu buď učiněn zpravidla při výslechu dlužníka podle § 69, odst. 2 konk. ř., nejpozději však do té doby, než konkursní soud učiní usnesení o návrhu na prohlášení konkursu.

(³) Proti rozhodnutí soudu druhé stolice o návrhu podle odstavce 1 není opravný prostředek.

Odklad exekuce nuceným vyklizením místností, povolený přede dnem, kdy tento zákon nabude účinnosti, se zachovává. Věřitel může však navrhnouti, aby odklad byl zrušen, je-li nepřípustný podle ustanovení § 7, nebo aby byl omezen, pokud přesahuje v případě § 5, odst. 1, č. 1 dobu půl roku, a v případě č. 2 dobu jednoho měsíce ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti. Skončí-li dříve povolený odklad exekučního vyklizení místností v případě, který třeba posuzovat podle ustanovení § 5, odst. 1, č. 1, před uplynutím půl roku, ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, je další odklad přípustný jen do dne, kdy tento půl roku uplyne.

Zrušuje se zákon ze dne 28. března 1928. č. 45 Sb., o odkladu exekučního vyklizení místností, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících.

§ 13.

Zrušuje se použivatelnost:

1. vládního nařízení ze dne 14. prosince 1939, č. 44 Sb. z roku 1940, jímž se vydávají zvláštní ustanovení o řízení před soudy Protektorátu Čechy a Morava a dočasně se mění některá ustanovení občanského práva;

2. vládního nařízení ze dne 30. dubna 1941, č. 2.30 Sb., o odkladu exekučního vyklizení naturálních bytů v podnicích branného hospodářství a v zemědělských podnicích.

Tento zákon nabývá účinnosti patnáctého dne po vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě s ministrem vnitra.

Legislativní opatření shrnutá v předpisy osnovy jsou vyvolána nutností úpravy některých poměrů vytvořených v době nesvobody a stavu, který se z těchto poměrů vyvinul. To platí především o předpisech obsažených v § 1, jejichž účelem je zachovati straně právo, i když je nemohla vykonati po celou promlčecí dobu, jestliže tato nemožnost byla způsobena mimořádnými poměry v době nesvobody. Rovněž další ustanovení obsažená v §§ 2 a 3 jsou v úzké spojitosti s těmito poměry, protože právě zásah státní správy k ozdravění československé měny způsobil omezení hotových prostředků a tak i možnost zaplacení závazků z doby před 1. listopadem 1945. Konečně i v §§ 4 až 10 normovaná jednotná úprava odkladu exekuce nebo konkursu je nutná, aby byly odstraněny rozdíly vzniklé v době nesvobody v zemích České a Moravskoslezské a na Slovensku.

K jednotlivým ustanovením se poznamenává:

V době okupace došlo před tím, než nabylo účinnosti nařízení ministra spravedlnosti č. 228/1944 Sb., o opatřeních v oboru soukromého práva, v častých případech k promlčení pohledávek nebo ke ztrátě nároků, nastalé uplynutím jiných lhůt než promlčecích, jen z toho důvodu, že věřitel nemohl včas svůj nárok uplatniti pro tlak okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Nejčastější případy jsou ty, že věřitel nebo dlužník byli v době okupace za hranicemi vzhledem k hrozícímu nebo již nastalému útlaku výše uvedenému, nebo byli okupačními úřady persekvováni, drženi ve vazbě nebo omezeni v právu nakládati se svým majetkem (vnucená správa, zabavení jmění). Navrhovanou úpravou se vyhoví četným a odůvodněným požadavkům postižených osob, aby byla poskytnuta odpomoc proti právním následkům nastalého promlčení (ztráta nároku). Toto opatření nemůže se však omezit jen na promlčení, která nastala před vydáním nař. min. sprav. č. 228/1944 Sb., neboť dotčené překážky (přesně následky důvodů, které zabránily včasnému uplatnění nároku) mohou trvat ještě po osvobození Československé republiky. S druhé strany není ovšem dobře možno takové výjimečné ustanovení, vyvolané právě jen důsledky okupace, rozšiřovati nad nutnou míru, a proto bylo třeba časového omezení. Lhůta jednoho roku ode dne, kdy zákon nabude účinnosti, resp. lhůta jednoho roku ode dne, kdy překážky pominou, je postačující vzhledem ke snaze, aby v zájmu jak věřitelů, tak i dlužníků bylo co nejdříve určeno, zdali nároky mohou být s úspěchem vymáhány.

Ustanovení odstavce 3 navazuje na obdobný předpis § 12 vl. nař. č. 44/1940 Sb., resp. § 2 nař. min. sprav. č. 228/1944 Sb.; proto platí i tu, že zákonnými lhůtami pro "jiné uplatnění práv v soudním řízení" se nerozumějí procesní lhůty k provedení procesních úkonů (srv. Věst. min. sprav. 1944, str. 130). Zákonem se zde pak míní nejen zákon v technickém slova smyslu, nýbrž i jiná norma zákonu rovnocenná (na př. vl. nařízení s mocí zákona). Pokud zde byly vyloučeny nároky, jichž ztráta nastala uplynutím lhůt daných v § 28, odst. 1, větě 2 a v § 29, odst. 2, větě 2 zákona č. 145/1934 Sb. o pojistné smlouvě, stalo se tak proto, že tyto tříměsíční lhůty, stanovené do 31. prosince 1945 předpisy § 12 vl. nař. č. 44/1940 Sb. a § 2 nař. min. sprav. č. 228/1944 Sb., počaly již běžeti dnem 1. ledna. t. r., takže uplynuly dnem 31. března t. r.; kromě toho další časový odklad platnosti fikce v těchto ustanoveních dané by znamenal oddálit určení, zdali pojistný poměr dále trvá, a to by odporovalo zájmu, aby do pojistných poměrů byla vnesena již pevná jistota v tom směru.

Podle čtvrtého odstavce nebude žalobě, kterou by se někdo nyní domáhal nároku vzhledem k odstavci 1 nebo 2 nezaniklého, bránit námitka rei iudicatae, byla-li dřívější žaloba zamítnuta právě jen pro projití lhůt. Stejně by takové žalobě nebránila okolnost, že pohledávka v ní uplatňovaná byla již dříve ve sporu namítnuta compensando, ale nebyla soudem uznána po právu z důvodu jejího zániku proto, že nebyla včas uplatněna. Rovněž není vyloučeno, aby takto marně compensando uplatněná pohledávka byla znovu ve sporu compensando namítnuta.

Měnová reforma podle dekretu presidenta republiky ze dne 19. října 1945, č. 91 Sb., o obnovení československé měny, přivodila značné omezení hotových peněz a tím i možnosti vyrovnati peněžité závazky. Jde-li při tom o závazek vzniklý před měnovou úpravou, t. j. přede dnem 1. listopadu 1945, který dlužník podstoupil v dobré víře, že jej bude moci také splnit, je spravedlivé pomoci mu v tísni, do níž se dostal bez své viny. Opatření podle oddílu III. cit. dekretu (částečné uvolnění vázaných vkladů, možnost převodu z vázaných vkladů a stavení vymáhání některých pohledávek do 1. ledna 1947) poskytují odpomoc pouze částečnou. Dlužníkům se má proto další pomoc poskytnouti podle §§ 2 a 3 této osnovy, které zavádějí jakési soudcovské příročí.

Podmínky pro t. zv. platební lhůtu jsou v §§ 2 a 3 stejné:

1. musí jíti o peněžitou pohledávku vzniklou před 1. listopadem 1945 (nerozhoduje tedy doba splatnosti),

2. dlužník nemůže plniti beze své viny a na věřiteli lze spravedlivě požadovati posečkání.

Třeba však upozorniti, že znění §§ 2 a 3 neváže nemožnost splnění závazku jen na mimořádné poměry způsobené měnovou reformou, nýbrž na skutečný stav, že dlužník nemůže splniti závazek beze své viny. Proto mohou zde dojíti ochrany i ti, kdož nemohli splniti své závazky již před měnovou reformou.

Ustanovení, že lhůtu nebo splátky lze povoliti pro celý závazek nebo jen pro jeho část, dává soudu větší možnost přihlédnouti k spravedlivým potřebám obou stran.

Jinak lze ještě podotknouti, že jak ustanovení § 2, odst. 1, tak i ustanovení § 3, odst. 1, 2 a 4 přejímají v zájmu jednotnosti právního řádu do jisté míry předpis § 397 o. s. p. Při tom tento předpis jednak usměrňují úpravou vycházející z myšlenky spravedlivého vyvážení vzájemného poměru, v jakém jsou potřeby a zájmy obou stran, jednak jej rozšiřují po vzoru § 4 tak, že soud není vázán při povolení splátek na souhlas věřitelův, čímž je mu dána větší možnost vhodné úpravy.

Návrh podle § 2, odst. 1 se děje v rámci řízení sporného a platí proto pro jeho vyřízení předpisy civilního řádu soudního, resp. obč. soud. poriadku, stejně tak jako u návrhu podle § 3, odst. 2, činěného v rámci řízeni upomínacího; naproti tomu se vyřízení návrhu podle § 3, odst. 1 hodí více do řízení nesporného. Protože pak pro řízení podle §§ 2, resp. 3 platí jinak ustanovení daná pro řízení sporné resp. nesporné, není ani třeba podrobnějších ustanovení, na př. že odpůrce navrhovatele má právo nabízet o svých tvrzeních průvodní prostředky, že soud provede potřebné řízení a pod. Zvláštní ustanovení § 3, odst. 5 je dáno v zájmu věřitele a v úvaze, že je spravedlivé, aby věřiteli, na jehož újmu je dlužníkovi poskytována určitá výhoda, nebyly způsobeny zbytečné náklady; ustanovení § 2, odst. 5 a § 3, odst. 6 o vyloučení revisního rekursu je odůvodněno povahou věci, zejména i že jde o posouzení otázek skutkových, které se nehodí pro rozhodování nejvyššího soudu. Je také spravedlivé umožnit změnu úpravy, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které byly pro úpravu rozhodné.

Mimořádné poměry vyvolané válkou vedly v zemích České a Moravskoslezské k vydání vládního nařízení č. 44/1940 Sb. Účelem jeho bylo poskytnouti ochranu osobám dotčeným těmito poměry. Ochrana se projevila prakticky nejvíce v možnosti odkladů v řízení exekučním a zajišťovacím podle § 7. Zatím co ostatní ustanovení jmenovaného nařízení pozbyla skončením války své praktické ceny, doporučují zkušenosti získané s ustanovením § 7, aby možnost exekučního odkladu zůstala v určitém rozsahu zatím ještě zachována a rozšířena na celé území Československé republiky.

Přejímá zde proto osnova v zásadě cit. § 7, vypouštějíc pouze některá méně praktická ustanovení, tak především možnost odkladu úkonů zajišťovacích, dále možnost zrušení exekučních a zajišťovacích úkonů a zamítnutí exekučního návrhu z mocí úřední. Jinak ponechává osnova z § 7 nedotčeným zejména předpis o podmínkách odkladu, umožňující i zde spravedlivou úpravu odporujících si zájmů obou stran, a dále předpis o možnosti usnesení o odkladu na návrh zrušiti nebo změniti. Toto ustanovení je praktické v případech, kdy se po povolení odkladu poměry změní zejména vinou dlužníka, tak zůstane-li dlužník v prodlení s uloženými mu splátkami, činí-li v době odkladu taková opatření se svým majetkem, která by byla s to ohroziti uspokojení vymáhajícího věřitele, a pod. Ustanovení §§ 2 a 3 osnovy vynucují si předpis, který by zabránil dlužníku domáhati se dvojího odkladu, jednak v řízení před vydáním exekučního titulu, jednak po jeho vydání v řízení exekučním, a tím zneužívati odkladu na újmu věřitele (odstavec 3, věta druhá).

Ochrana věřitele před újmou nastalou tím, že v době odkladu by mohla uplynouti některá z lhůt spojených pro něj s nepříznivými právními následky, tak zejména lhůta § 256, odst. 2 ex. ř., resp. čl. VI, § 6, odst. 2 ex. novely č. 23/1928 Sb. ve spojení s § 3 zák. č. 1/1933 Sb. a pod., činí konečně nutným ustanovení odstavce 5.

Třeba dodat, že ustanovení odstavce 1 je tak pružné, že ponechává soudu možnost přihlížeti při rozhodování o povolení odkladu i k povaze vymáhané pohledávky, a je proto zbytečné některé pohledávky výslovně vyjímat (na př. výživné). Rovněž není třeba zvláštního ustanovení o náhradě nákladů řízení o odklad, neboť lze vystačit s ustanovením § 74 ex. ř. (srv. posudek nejv. soudu otištěný jako sdělení č. 17 ve Věst. min. sprav. z r. 1941).

Ochrana poskytnutá v zemi České a Moravskoslezské dlužníku předpisem § 7 vl. nař. č. 44/1940 Sb. zahrnuje i ochranu před exekučním vyklizením. Ježto tato ochrana je daleko širší než ochrana poskytnutá některými speciálními předpisy (srv. zákon č. 45/1928 Sb. o odkladu exekučního vyklizení místností, vládní nařízení č. 99/1939 Sb. o dočasném odkladu exekučního vyklizení místností), bylo prakticky používáno při odkladu exekučního vyklizení místností výhradně ustanovení § 7. Podle tohoto předpisu nebyla však doba odkladu exekuce v zákoně pevně stanovena, takže v častých případech docházelo k odkladům opětovným v celkovém trvání i několika let. Taková úprava byla plně odůvodněna v době válečné, kdy na území t. zv. Protektorátu bylo soustředěno velké množství obyvatelstva české národnosti, které bylo nuceno opustiti okupované pohraniční území, a i značný počet Němců a uprchlíků z Německa i z jiných území. Tato situace se nyní zlepšila jen částečně uvolněním německých bytů ve vnitrozemí, stěhováním obyvatelstva z vnitrozemí do pohraničí a odsunem Němců, ve svém celku zůstávají však poměry na bytovém trhu ještě stále velmi napjaté. Proto se osnova rozhodla zásadně ponechat možnost odkladu exekučního vyklizení bez časového omezení a výjimku připustit jen v případech, kde se to jeví nezbytné v zájmu veřejném. Tyto případy jsou upraveny v § 5, odst. 1.

Ustanovení zařazené v odstavci 1, č. 1 postihuje exekuční vyklizení místností, které byly podle § 7, odst. 1, č. 4 vl. nař. č. 248/1941 Sb. ve znění vl. nař. č. 377/1942 Sb. již vyňaty z ochrany před výpovědí. Je nesporně v zájmu veřejné správy, aby bylo lze dosáhnout vyklizení místností, kterých potřebuje pro aktivní zaměstnance, jestliže jich užívá osoba, která už není v aktivní službě. Touto úpravou se odstraní také rozpor v posuzování týchž poměrů jednak s hlediska ochrany před výpovědí, jednak s hlediska ochrany před exekučním vyklizením.

V odst. 1, č. 2, písm. a) přejímá osnova zásady vl. nař. č. 230/1941 Sb., neboť je v naléhavém zájmu nerušeného chodu výroby, aby zaměstnanci podniků průmyslových (sem spadá i průmysl filmové výroby), zemědělských a živnostenských, mající nárok na naturální byty v těchto podnicích, mohli jich také užívati.

Zmenšená míra odkladu je poskytnuta dále v odstavci 1, č. 2, písm. b) podnájemníkům, kteří místnosti ani zcela ani převážně nezařídili, nebo kteří v nich nevedou se svou rodinou samostatné hospodářství nebo domácnost (srov. § 1, odst. 4 vl. nař. č. 248/1941 Sb.). Důvodem toho je jednak okolnost, že podnájemník, mající pouze své osobní svršky, snáze najde náhradní byt, jednak rozdílná povaha poměru nájemního a podnájemního.

Naproti tomu na podnájemníky, u nichž by najití náhradního bytu bylo spojeno s většími potížemi, ať již proto, že mají vlastní nábytek, nebo proto, že bydlí v podnájmu s rodinou, se nevztahují předpisy odstavce 1, č. 2, písm. b). Zde budiž podotčeno, že pojem převážného zařízení místností třeba vykládati v souhlase s judikaturou nejvyššího soudu k § 2, odst. 4 vl. nař. č. 248/1941 Sb. tak, že není rozhodující počet svršků vnesených podnájemníkem do najatých místností, nýbrž zda opatřil místnosti takovými věcmi, bez nichž jich nelze jako bytu užívati (Sb. n. s. č. 18.598).

Co se týká Slovenska, třeba hořejší vysvětlivky doplniti potud, že na Slovensku je situace částečně jiná, protože tam nebylo ustanovení obdobného předpisu § 7 vl. nař. č. 44/1940 Sb., zejména když zákon č. 172/1944 Sb. z. o odkladu exekucí vyklizením bytů se nestal v důsledku § 1 nař. č. 1/1944 Sb. n. SNR součástí platného právního řádu, neboť byl vyhlášen dne 13. září 1944, tedy v době, kdy veškerou zákonodárnou moc vykonávala na území Slovenska pouze Slovenská Národní rada. Platí tedy na Slovensku pouze předpisy zákona č. 45/1928 Sb., které poskytují ochranu ne zcela dostatečnou.

Zde bylo převzato ustanovení § 8, odst. 2 vl. nař. č. 44/1940 Sb. ve znění vl. nař. č. 254/1940 Sb.

Tento paragraf, který obsahově navazuje na § 3 zák. č. 45/1928 Sb., uvádí taxativně případy, kdy je odklad exekuce nuceným vyklizením místností vůbec vyloučen. Případy ty jsou takového rázu, že není možno spravedlivě žádati od pronajimatele, aby uživatele místností trpěl dále v svém domě či v svém bytě. Většinou jde o případy shodné s těmi, pro které je možno dáti výpověď z místností, na něž se vztahuje zákon na ochranu nájemníků. Bylo-li již v řízení podle zákona na ochranu nájemníků dáno svolení k výpovědi z některého z důvodů vylučujících povolení odkladu exekuce, je o takovém důvodu pravomocně rozhodnuto a jeví se proto zbytečným, aby exekuční soud, jakmile zjistí, že o takový případ jde, prováděl o návrhu další řízení.

Zvláštní zmínky zasluhuje jedině ustanovení odstavce 1, č. 7, vztahující se na byty, které domovníci nebo jiní zaměstnanci ve služebním poměru dostali do užívání z titulu tohoto služebního poměru. Osnova užívá pro takové byty výrazu "byty služební" a navazuje tak na § 41 zákona o soukromých zaměstnancích č. 154/1934 Sb., resp. i na terminologii vládního návrhu občanského zákona (§ 1011). Pokud pak se v některém právním odvětví (tak zejména v předpisech veřejnozaměstnaneckých) rozlišují byty, kterých někdo z titulu služebního poměru užívá, na byty služební (t. j. takové, které obdrží zaměstnanec bez náhrady a jejichž užívání je součástí platu) a na byty naturální (t. j. ty, kde zaměstnanec platí za užívání určitý poplatek, takže jde o jistý druh nájemního poměru), rozumějí se služebním bytem ve smyslu této osnovy oba uvedené druhy těchto bytů. Osnova zde odpírá uvedeným osobám odklad exekuce tehdy, byl-li jejich domovnický resp. služební poměr zrušen bez výpovědi z důležitých důvodů, tak na př. podle §§ 1, 12 zák. o domovnících č. 82/1920 Sb., § 34 zák. č. 154/1934 Sb. a pod., neboť ani zde nelze důvodně žádati, aby zaměstnavatel ponechal takového zaměstnance nadále v bytě.

Zde přejímá osnova ustanovení § 5 zák. č. 45/1928 Sb.

K vůli zjednodušení byl i zde vyloučen revisní rekurs.

Odpovídá § 10 vl. nař. č. 44/1940 Sb. Jinak platí to, co je uvedeno u § 9.

Toto ustanovení má přizpůsobiti případy, v kterých byly již odklady exekuce nuceným vyklizením místností povoleny podle dřívějších předpisů, ustanovením osnovy.

Platí tu tyto zásady:

Odklady exekučního vyklizení místností, povolené podle dřívějších předpisů, se zásadně zachovávají. Z toho platí výjimky v těchto směrech:

Je-li podle ustanovení tohoto zákona odklad exekučního vyklizení nepřípustný a nemohl-li by tedy býti povolen, má věřitel právo žádat zrušení dřívějšího odkladu. Tím bude dán soulad s ustanovením § 7, i pokud půjde o odklady dříve povolené. Také další ustanovení omezující dobu trvání odkladu v případech § 5, odst. 1, č. 1 se projeví u dříve povolených odkladů, a to tak, že pokud by dříve povolený odklad přesahoval ode dne nabytí účinnosti zákona dobu půl roku, může věřitel navrhnout, aby byl omezen na dobu nepřesahující půl roku od účinnosti zákona; s druhé strany, nevyčerpává-li tuto dobu, může být povolen další odklad jen s tím omezením, že ani tu nemůže trvat déle než půl roku ode dne nabytí účinnosti zákona.

Předpisy osnovy umožňují zrušení zák. č. 45/1928 Sb. a zrušení použivatelnosti vládních nařízení č. 44/1940 Sb. a č. 230/1941 Sb.

Obsahuje obvyklou doložku o nabytí účinnosti a provedení.

Provedením zákona nevzniknou státní pokladně žádné nové výdaje.