Podepsaní navrhují: Ústavodárné Národní shromáždění rač se usnésti:

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) Vlastnické právo k Pražskému sanatoriu v Praze-Podolí a k ostatním nemovitostem zapsaným v knihovních vložkách č. 1, 2, 3, 4, 73 a 82 pozemkové knihy katastrální obce Podolí přechází na stát.

(²) Nemovitosti uvedené v odstavci 1 spravuje státní školská správa a použije jich pro účely klinik lékařské fakulty Karlovy university v Praze.

(³) Na žádost ministerstva školství a osvěty se vloží do veřejných knih vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v odstavci 1 pro republiku Československou s odvoláním se na tento zákon.

Ministerstvo financí poskytne Pražskému sanatoriu, akciové společnosti se sídlem v Praze-Podolí k úplnému uspokojení jejího nároku na vrácení těchto nemovitostí podle §u 6 zákona ze dne 16. května 1946, č. 128 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, náhradu ve výši obecné ceny nemovitostí uvedených v § 1, pokud byly ku dni 16. července 1942 v jejím vlastnictví, nejvýše však do výše jmenovité hodnoty dosud upsaného akciového kapitálu.

Právní jednání, písemnosti a úřední úkony potřebné k provedení tohoto zákona, jakož i příslušné zápisy do veřejných knih, jsou osvobozeny od daní, poplatků a dávek za úřední úkony ve věcech správních.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr školství a osvěty a ministr financí v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Pražské sanatorium v Praze-Podolí patřilo před válkou k nejlepším pražským léčebným a ošetřovacím ústavům. Jeho vlastníkem byla akciová společnost "»Pražské sanatorium« a. s., se sídlem v Praze", která provozovala ústav jako soukromokapitalistický výdělečný podnik, vyhledávaný zámožnými pacienty.

Pozemky sanatoria obnáší asi 103.800 m² a jsou rozděleny na tři samostatně oplocené části. Rozděluje je ulice Rybářská a menší postranní ulička. Na hlavním pozemku, v t. zv. sanatorním parku stojí hlavní budova sanatoria, čp. 157. Pozůstává z ústřední budovy a čtyř přilehlých bočních křídel. Budova je čtyřposchoďová, s částečným 5. poschodím nade dvěmi křídly a menším podkrovím nad 5. poschodím zadní části. Kromě toho stojí v parku obytný domek čp. 5 a obytný dům čp. 394 (dvouposchoďový), v nichž jsou byty pro zaměstnance.

Mimo sanatorní park stojí na oddělených pozemcích domek čp. 1 (přízemní), čp. 3 (jednoposchoďový) a dům čp. 159 (dvouposchoďový) s vedlejší jednoposchoďovou přístavbou, v nichž jsou vesměs byty pro zaměstnance. Tyto objekty jsou zapsány v knihovních vložkách č. 1, 2, 3, 4 a 82 pozemkové knihy pro katastrální obec Podolí.

V blízkosti stojí domek čp. 73, zapsaný v knihovní vložce č. 73. Je přízemní a před okupací patřil ²/₁₂ akciové společnosti a ¹⁰/₁₂ soukromým majitelům.

Za provozu sanatorního bylo v ústavu 230 lůžek pro nemocné, za okupace 450 a po vhodných adaptacích může ústav i nadále sloužiti pro 450 stálých pacientů.

Za okupace bylo opatřeními býv. tajné policie německé jmění akciové společnosti zabaveno bez náhrady ve prospěch říše a akciová společnost byla bez likvidace vymazána z obchodního rejstříku. Dne 17. července 1942 bylo v pozemkových knihách na nemovitostech společnosti poznamenáno vlastnické právo pro říši a zápisy ze dne 25. března 1944 a z 15. dubna 1944 bylo na tyto nemovitosti vloženo vlastnické právo pro říšského vedoucího SS a šéfa německé policie při ministerstvu vnitra - hlavní úřad hospodářské správy. Rovněž ¹⁰/₁₂ domku čp. 73 patřících soukromníku bylo za náhradu vyvlastněno pro říšského vedoucího SS. Tento soukromník se cítí majetkově uspokojen a nežádá navrácení svého majetku.

Objektů sanatoria používala býv. Německá říše jako lazaretu pro příslušníky SS.

Usnesením krajského soudu obchodního v Praze ze dne 30. května 1946 byla opět akciová společnost zapsána do obchodního rejstříku, takže po právu existuje.

Po revoluci zřídil Zemský národní výbor v Praze v sanatoriu nemocnici pro plicně choré repatrianty. Tomuto účelu sloužil ústav do konce r. 1945. V této době se akciová společnost o ústav nijak nestarala a její zástupce odmítl zaplatiti pohledávky zaměstnanců s poukazem, že zde není majitele, takže závodní rada musela platy přihlásiti jako válečné dluhy v Národní bance.

Sanatorium vyžaduje velikých investic, akciová společnost nemá však dnes finančních prostředků, aby sanatorium uvedla opět do provozu a provoz udržovala.

Zemský národní výbor v Praze proto usiloval o to, aby sanatoria po jeho uvolnění repatrianty bylo použito pro veřejnou zdravotní péči o matky a kojence. Katastrofální nedostatek nemocničních lůžek pro rodičky a kojence v Praze je jednou z příčin značné úmrtnosti kojenců a snižování populace. Je proto ve veřejném a národním zájmu, aby sanatoria bylo použito pro tuto péči.

Ve své schůzi dne 26. února 1946 se proto vláda k návrhu ministra školství a osvěty a ministra zdravotnictví usnesla, že objektu podolského sanatoria má býti použito k účelům porodnicko-gynekologické kliniky s klinikou novorozeneckou a kojeneckou s klinickým oddělením mateřství a s příslušnými poradnami a že zmocňuje ministry školství a osvěty, zdravotnictví a financí, aby učinili potřebná opatření za tím účelem, aby objekty podolského sanatoria i s příslušnými pozemky byly pro tyto účely vhodnou formou převedeny do vlastnictví státu. Současně vláda uložila těmto ministrům, aby učinil vše nezbytně nutné k okamžitému zahájení příslušných adaptačních prací a k využití objektu pro tyto účely. Zároveň vláda zmocnila ministra dopravy - veřejná správa technická, aby odhadnutý investiční náklad ve výši asi 5 milionů Kčs uhradil z úvěru svého resortu a ministra školství a osvěty, aby z úvěru svého ministerstva uhradil náklad na vnitřní zařízení ve výši asi 2 miliony Kčs. Nato bylo ihned přikročeno k rozsáhlým vnitřním úpravám sanatoria pro klinické účely, které si vyžádají celkového nákladu asi 16,000.000 Kčs.

Pověřené ústřední úřady zároveň zahájily jednání se zástupci akciové společnosti o odkoupení sanatoria. Tato jednání však nevedla k cíli pro neochotu společnosti, která neprojevila dostatečného porozumění pro veřejně zájmy a snaží se pro sebe co nejvíce vyzískat. Objekty jsou dosud zaknihovány na orgány býv. říše, ale společnost žádá o vrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb.

Za těchto okolností není jiné cesty, než provésti postátnění sanatoria zákonem. Využití sanatoria pro účely klinické zdravotní péče je v naléhavém veřejném zájmu a volá po něm nejširší veřejnost.

Na úhradu odkoupení sanatoria je pamatováno v rozpočtu 1947, ve kterém na investice a adaptace, rekonstrukce a koupě Podolského sanatoria povoluje min. financí 34,.000.000.- Kčs.

K § 1: Předmětem postátnění jsou všechny objekty sanatoria, které patřily akciové společnosti, jakož i říši za náhradu vyvlastněných ¹⁰/₁₂ domku čp. 73, na které si býv. majitel nečiní nároku. Sanatoria se použije pro porodnicko-gynekologickou kliniku, kliniku novorozeneckou a kojeneckou, s klinickým oddělením mateřství a s příslušnými poradnami.

K § 2: Akciová společnost má nárok na vrácení svého majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. Nelze-li vrácení provést, má oprávněný nárok podle § 6 cit. zákona na úhradu ve výši obecné ceny. Stejnou náhradu přiznává akciové společnosti i osnova, ale omezuje nárok do výše jmenovité hodnoty dosud upsaného akciového kapitálu. Akciový kapitál činil 6,000.000.- Kčs. Později se společnost usnesla na zvýšení tohoto kapitálu na 9,000.000.- Kčs, ale toto zvýšení nebylo již provedeno. Omezení náhrady do výše nejvýše 6,000.000.- Kčs se jeví spravedlivým, poněvadž akcie nebyly na volném trhu, většinou zůstaly v majetku původních nabyvatelů nebo jejich rodin a není spravedlivého důvodu, proč by se akcionářům měly poskytovat nějaké bezpracné nebo dokonce spekulační zisky. Akciová společnost dostane náhradu pouze za nemovitosti, které jí náležely. Otázku náhrady za ¹⁰/₁₂ domku čp. 73 netřeba řešit, poněvadž je říše nabyla za náhradu a dřívější majitel si žádných nároků z tohoto důvodu nečiní.

K § 3 a 4: Netřeba výkladu.