Podepsaní navrhují: Ústavodárné Národní shromáždění račiž se usnésti:

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Československým osvobozeným politickým vězněm je státně spolehlivý československý státní občan, který byl v době zvýšeného ohrožení republiky omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením a pod. pro aktivní protifašistickou odbojovou nebo politickou činnost, směřující přímo proti okupantům, fašistickým vládám vůbec, jejich pomahačům nebo zrádcům; pro své demokratické a protifašistické smyšlení; za účelem znemožnění jeho protifašistické odbojové nebo politické činnosti; pro důvody národnostní, rasové nebo náboženské a pro ostatní důvody souvisící s potlačením hnutí odporu českého nebo slovenského národa.

Osoby uvedené v § 1 a pozůstalí rodinní příslušníci po těchto osobách (vždy jeden), pokud patřili k jejich společné domácnosti a byli nebo jsou výživou na ně odkázáni, jsou zcela postaveni na roveň příslušníkům zahraniční armády nebo československým partyzánům.

Vlastnost československého osvobozeného politického vězně ztrácí ten, kdo sice vyhovuje podmínkám § 1, avšak dopustil se v době po svém osvobození zločinu nebo jiného trestního činu z pohnutek nízkých a nečestných, pro který byl pravoplatně soudem odsouzen.

Za státně spolehlivé se nepovažují zejména osoby, které v době zvýšeného ohrožení republiky se na svobodě nebo ve vazbě prohřešily proti národní cti nebo lidské důstojnosti.

Ministerstvo vnitra (na Slovensku povereníctvo) rozhodne o tom, koho jest považovati za československého osvobozeného politického vězně, na žádost oprávněné osoby, nebo není-li tato osoba již na živu, na žádost toho, kdo prokáže, že na tomto rozhodnutí má právní nebo mravní zájem a je-li státně spolehlivý. Ministerstvo vnitra, dříve než učiní rozhodnutí, vyžádá si návrh Svazu osvobozených politických vězňů.

Rozhodujíc podle § 4 a podle § 5 je ministerstvo vnitra vázáno jen pravoplatným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu nebo pravoplatným trestním nálezem trestních nalézacích komisí zřízených podle dekretu č. 138/1945 Sb. nebo očistných komisí veřejných zaměstnanců, které byly ustaveny podle dekretu č. 105/1945 Sb. Je-li oprávněn názor, že rozhodnutí o vydání potvrzení podle § 5 závisí na výsledku trestního řízení, třeba vyčkat jeho výsledků. Není-li v takových případech trestní řízení ještě zavedeno, dá k němu ministerstvo vnitra nebo Svaz osvobozených politických vězňů podnět. Vyjde-li dodatečně najevo, že potvrzení nemělo býti vydáno, prohlásí je ministerstvo vnitra za neplatné a vyžádá si jeho navrácení.

Kdo sebe nebo jiného vědomě neprávem vydává za politického vězně, bude potrestán - nejde-li o čin trestný soudně - okresním národním výborem za přestupek pokutou do 50-000.- Kčs, nebo trestem vězení do 6 měsíců, nebo oběma těmito tresty.

Stejně se potrestá, kdo v podáních (žádostech, jejich přílohách, návrzích, oznámeních a jiných sděleních) a zápisech týkajících se potvrzení podle § 5, odst. 1, vědomě uvede nebo potvrdí nepravdivé okolnosti, nebo na vyzvání ministerstva vnitra do 14 dnů nevrátí potvrzení, které bylo prohlášeno za neplatné (§ 6), ačkoliv mohl tak učiniti.

Byla-li uložena pokuta, vyměří se zároveň pro případ nedobytnosti náhradní trest vězení podle míry zavinění v mezích sazby trestu na svobodě. Byl-li vedle pokuty uložen i trest na svobodě, nesmí trest na svobodě spolu s náhradním trestem přesahovat nejvyšší mez sazby trestu na svobodě.

Pokuty připadají státu.

Pokud někomu z vydávání se za československého osvobozeného politického vězně vznikly před účinností tohoto zákona jakékoliv výhody, budou mu odňaty.

Soudy, veřejné úřady a orgány jsou povinny vyhovět dožádáním ministerstva vnitra ve věcech, týkajících se vydání (vrácení) potvrzení podle § 5, odst. 1.

Podání potřebná k provedení tohoto zákona, potvrzení podle § 5, odst. 1, a příslušné úřední úkony jsou osvobozeny od poplatků a dávek za úřední výkony.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Provede jej ministr vnitra v dohodě se všemi členy vlády.

K podání návrhu zákona jsou navrhovatelé vedeni obdobnými důvody, které vedly po prvé světové válce k vydání zákonů č. 462/19 a 151/20 Sb., jimiž byl vymezen pojem čs. legionáře, a po druhé světové válce k vydání zákona ze dne 14. února 1946, č. 34 Sb., jímž byl vymezen pojem partyzána.

Za činnost namířenou proti okupantům se pokládá na př. příprava ozbrojeného povstání a příprava k převzetí moci, přechod přes hranice za účelem odboje nebo vstupu do československé zahraniční armády, tajné hromadění zbraní, udržování spojení s československým státním zřízením v zahraničí, zpravodajská služba, záškodnická činnost, vydávání a soustavné rozšiřování illegálního tisku, soustavná organisace finančních prostředků pro odboj a podporu osob činných v odboji, pracovní a hospodářská sabotáž. Samozřejmou podmínkou je, že činnost se děla z pohnutek politických a že postižená osoba neměla a nemá z této činnosti žádného prospěchu. Pouhé členství podzemního hnutí, když toto členství nebylo projeveno positivními výsledky, nestačí, pokud zatčení nebylo přímým důvodem překažení projevující se činnosti.

Za osoby, které byly persekvovány pro své demokratické protifašistické smýšlení, se považují na př. postižení při t. zv. "Sonderaktionen", jako 15. III. 1939 (komunisté), 1. IX. 1939 (rukojmí), 28. X. 1939 (rukojmí), 6. X. 1941 (Sokolové), 17. XI. 1939 (studenti) a v r. 1944 (hasiči), dále " Sonderaktionen", jejichž účastníci byli zajištěni ve Svatobořicích nebo Bystřici u Benešova, nebo zvláštní akce Smudkova, dále představitelé duchovního, národního, politického života, kteří byli žalářováni, ovšem za předpokladu, že jenom věrnost Československé republice, zachovávaná v tomto postavení, byla příčinou jejich persekuce. Pokud se týče Slovenska, spadají sem osoby zatčené jako politicky nespolehlivé.

Za důvody národnostní se pokládá zvlášť persekuce prováděná na osobě, protože se hlásila k národnosti české, posílala děti do české školy, avšak jinak neprojevila aktivně proti okupantům svůj odpor. Za důvody rasové se pokládá i persekuce osob, které žily ve smíšeném manželství, když odmítly rozvod nebo jiné výhody. Za důvody souvisící s potlačením hnutí odporu rozumí se případy, kdy persekuce byla způsobena okolnostmi nezávislými na vůli persekvované osoby, na př. bydlil-li někdo s osobou činnou v podzemním hnutí a byl zatčen, nebo byl udán pro poslouchání zahraničního rozhlasu, nebo přechovávání zbraní a pod. Stejně sem patří i podpora rodinných příslušníků persekvovaného, byla-li důvodem k persekuci.

Od omezení doby zavření bylo upuštěno, protože podle skutečnosti vždycky osvobozený politický vězeň byl zavřen proto, že byl v illegalitě. Z toho důvodu omezení na určitou dobu zavření by se jevilo nespravedlivým. Všichni političtí vězňové byli postaveni na roveň, neboť i politické vězně z důvodů rasových nutno považovati, jako by byli zatčeni z důvodů politických. Ministerstvo vnitra již několikráte postavilo na roveň persekuci rasovou persekuci politické.

Je aktem spravedlnosti, jestliže domácí odboj se staví na roveň odboji zahraničnímu.

Provinění proti cti se posuzuje podle platných dosud vyšlých zákonů č. 16/45, 105/45, 138/45, 28/46 a 36/46 Sb. a není tudíž nutno ustanovení omezovat taxativním výpočtem.

Navržená ustanovení jsou shodná s ustanoveními zákona č. 34/1946 Sb.

Po stránce formální navrhujeme, aby osnova byla přikázána výboru iniciativnímu a ústavně právnímu k urychlenému projednání.