Ústavodárné Národní shromáždění usnáší se takto:

"1. Vláda se vybízí, aby se vším urychlením připravila a předložila ústavodárnému Národnímu shromáždění osnovu zákona o nové úpravě platových a služebních poměrů veřejných zaměstnanců, jakož i jejich odpočivných (zaopatřovacích) platů.

2. Poněvadž je nutno počítati s tím, že příprava takové osnovy a její projednání ústavodárným Národním shromážděním si vyžádá delší doby, vybízí se vláda, -aby připravila a předložila ústavodárnému Národnímu shromáždění osnovu zákona, kterým by byly na přechodnou dobu, t. j. až do definitivní nové platové úpravy, upraveny aktivní i odpočivné (zaopatřovací) platy veřejných zaměstnanců tak, aby odpovídaly dnešním cenovým poměrům."

Podle prohlášení budovatelského programu třetí vlády Národní fronty Čechů a Slováků - bod IV. O zvýšení životní úrovně lidu a sociální, zdravotní a kulturní politice - předneseného panem předsedou vlády Klementem Gottwaldem v ústavodárném Národním shromáždění dne 8. července 1946, je hlavním smyslem dvouletého plánu zvýšení životní úrovně našeho lidu. Za jednu z cest k dosažení tohoto účelu považuje dvouletý plán zvyšování množství spotřebních statků za současného snižování jejich cen, za druhou cestu správnou a spravedlivou mzdovou a platovou politiku. Tuto spravedlivou platovou politiku ohlašuje dvouletý plán i v poměru k veřejným zaměstnancům, když o tom doslovně praví: "Velmi důležitým činitelem, který podporuje řádný chod státní administrativy, je sociálně spravedlivá úprava platových a služebních poměrů veřejných zaměstnanců, zaručující jim dostatečné prostředky, aby se mohli bez existenčních starostí plně věnovati úkolům jim svěřeným."

Budovatelský program sám prohlašuje, že je třeba přebudovati veřejnozaměstnanecké právo podle moderních zásad v souhlasu se změněnými poměry, a to pokud možno již v r. 1947. S tímto prohlášením budovatelského plánu je třeba plně souhlasiti. Není sporu o tom, že zejména platové poměry veřejných zaměstnanců dávno již nevyhovují změněným poměrům. To bylo ostatně uznáno i za doby nesvobody, kdy došlo k jakémusi zvýšení platů veřejných zaměstnanců vládními nařízeními č. 15-19/1944 Sb. Nešlo ovšem o nějakou úpravu platů veřejných zaměstnanců, která by plně odpovídala změněným drahotním poměrům. Na takové úpravě neměli okupanti ani zájmu.

Ostatně bylo toto zvýšení aktivních platů provedeno převážně zvýšením činovného, které netvoří součást pensijní základny, takže pro výpočet odpočivných (zaopatřovacích) platů nepřichází v úvahu.

O tom, že toto zvýšení platu bylo nedostatečné, svědčí nejlépe jednak zadlužení poměrně velikého počtu veřejných zaměstnanců, zejména nižších kategorií, jednak skutečnost, že dekretem presidenta republiky č. 58/1945 Sb. musel býti zaveden další platový přídavek veřejným zaměstnancům s ročním služným až do 50.000 Kčs. Další zhoršení stejně již neutěšených existenčních možností veřejných zaměstnanců nastalo koncem roku 1945 po nové úpravě cen spotřebních statků. Při této cenové úpravě se počítalo s tím, že ceny spotřebních statků se průměrně zvyšují na trojnásobek cen platných v roce 1938. Ve skutečnosti činí zvýšení cen u celé řady spotřebních statků daleko více než trojnásobek. U platů veřejných zaměstnanců bylo celé toto zdražení životně důležitých spotřebních statků vyřízeno naprosto nedostatečným lineárním zvláštním přídavkem podle zákona č. 159/1945 Sb. O nějakém znásobení předválečných platů (analogicky, jak tomu bylo u zvýšení cen spotřebních statků) nebylo u veřejných zaměstnanců až dosud vůbec uvažováno.

Možno klidně říci, že platy veřejných zaměstnanců zůstaly daleko za skutečným zvýšením cen životních potřeb, ba že zůstaly i za trojnásobkem platů vyplácených ke dni 30. září 1938. Pokud se pak snad v jednotlivých případech všemi vpředu uvedenými provisorními platovými úpravami dosáhlo trojnásobku předválečných platů, stalo se tak jen v začátečních platech nejnižších služebních kategorií, tedy u platů, o nichž bylo již před druhou světovou válkou známo, že jsou příliš nízké a po stránce sociální nespravedlivé a neudržitelné.

A tak jsou veřejní zaměstnanci i pensisté již dlouhou dobu trvale zneklidňováni existenčními starostmi o sebe a svoji rodinu, že to neprospívá požadavku řádného výkonu služby, není třeba zvláště dokazovati. Je proto již svrchovaný čas, aby platové poměry veřejných zaměstnanců byly nově upraveny, a to nikoli "pokud možno", nýbrž určitě již v r. 1947. Aby ústavodárné Národní shromáždění mělo dosti času potřebného k řádnému projednání osnovy tak důležitého zákona, jakým bude nesporně zákon o nové úpravě platových a služebních poměrů veřejných zaměstnanců, je třeba, aby příslušná osnova byla vládou schválena a předložena ústavodárnému Národnímu shromáždění se vším možným urychlením.

Poněvadž není možné a není nijak ani odůvodněné, ani spravedlivé, aby veřejní zaměstnanci nesli, snad samojediní, i nadále až do nové definitivní platové úpravy tak těžce tíhu poměrů nastalých po zvýšení cenové hladiny, je naléhavě nutné, aby vláda se vším urychlením předložila ústavodárnému Národnímu shromáždění osnovu zákona, kterým by platy veřejných zaměstnanců byly upraveny okamžitě tak, aby odpovídaly nynějším drahotním poměrům. Je samozřejmé, že by tu šlo jen o úpravu přechodnou, platnou až do nové definitivní úpravy platů státních zaměstnanců.

Totéž, co bylo řečeno o aktivních platech veřejných zaměstnanců, platí ještě ve větší míře o odpočivných (zaopatřovacích) platech veřejných pensistů. I tu je třeba sjednati neprodleně nápravu, zvláště je třeba sjednati stávající rozdílné pensijní a zaopatřovací požitky veřejných zaměstnanců.